Volání Biotroll 12. prosince 2009
Byly čtyři hodiny ráno a v městském parku vládla tma, kterou těch pár pouličních lamp nedokázalo rozehnat. Listí mu šustilo pod nohama a do zad ho rytmicky tloukl batoh plný věcí potřebných k tomu, co ho dnes čekalo. V parku samozřejmě nikdo kromě něj nebyl. Užíval si svou krátkou, patnáctiminutovou pouť mimo cestičky k cíli své cesty. Když k němu konečně došel, usmál se. Byl to kruh stromů, někde uprostřed parku, který ochranitelsky stál okolo velkého šedého kamenného kvádru v jejich středu. Naskytl se mu pohled na oblohu a on viděl, že hvězdy jsou doopravdy ve správném postavení. V tichosti si obešel celý kruh a pak se pustil do příprav. Z batohu postupně vytáhl všechny svoje poklady. Velkou sklenici plnou písku, malou klícku s vyděšenou holubicí, nůž s kamennou černou porunovanou čepelí a malou vyřezávanou dřevěnou krabičku. Věci pečlivě poskládal kousek od kamene a započal.  Nejdříve si vzal sklenici plnou písku a začal vysypávat kruh o průměru něco málo přes tři metry, s kamenem jako středem. Po celou dobu si potichu mumlal prapodivným jazykem, ale stejně ho nikdo nemohl slyšet. Když uzavřel kruh, cítil, jak uvnitř zavládlo bezvětří a jak utichly zvuky města za ním. S úsměvem na rtech a s neustálým drmolením pokračoval ve vysypávání druhého, o něco menšího kruhu. Netrvalo to dlouho a i ten byl dodělán a on znovu pocítil tu změnu atmosféry, ten naprostý klid a to až nepřirozené ticho. Vzal zbytek písku ze sklenice a posypal jím kámen. Celou dobu si však dával pozor, aby se ho ani jedinkrát nedotknul. Pak přišel čas na jeho nejméně oblíbenou část. Nejdříve opatrně vytáhl z klícky holubici a pak se natáhl pro nůž. S hlubokým nádechem nebohého ptáka řízl přes krk. Krev vystříkla přes kámen a zdálo se, že se z něj začíná ozývat podivné hučení. Holubice se v panice snažila uniknout z jeho spárů, tento osud jí však byl upřen. Ještě chvíli ji držel, než se vyčerpala a než ztráta krve, která mu po prstech stékala a kapala na kámen, oslabila holubici natolik, aby si mohl dovolit ji jednoduše pustit na kámen. Tam pak, bez jediného pohybu či zvuku, jen pomalu krvácela, zatímco kámen jako by sál krev do svého nitra. S tichým, rytmickým pobrukováním pokračoval ve svém rituálu a sáhl po dřevěné krabičce. Otevřel ji a velice opatrně začal vytahovat poklad, který skrývala. Sušené sněženky. Bylo jich jen pár a byly tak křehké! Jednu po druhé je skládal na holubici a stále si dával pozor, aby se nedotkl kamene. I po tak dlouhé době ty drobné kvítky voněly jarem. Konečně měl i tuhle část hotovou, a tak celý upocený ukleknul před kámen a začal provádět poslední část rituálu. Mumlání zesílilo a proměnilo se v normální hlasitou mluvu, přesto však nesrozumitelnou. Po několika minutách ztratil vědomí.  Když k sobě znovu přišel, ještě neotevíral zavřené oči, a to i přes bolest v kolenech a v zádech. Vzduch byl kolem něj zatuchlý a vydýchaný a on věděl, co ho bude čekat, až se rozhlédne po okolí. Rozhodl se však, že si ještě vychutná tu chvíli ticha a míru uprostřed parku. Ještě chvíli meditoval a přemítal, kolik generací už tenhle rituál provádělo a kolik generací jej ještě bude provádět. Odpovědi se však nedobral, a tak rozevřel oči a pohlédl na krajinu ve svém okolí. Všude vládla tma jako při jeho příchodu, ale obloha prodělala výraznou změnu. Už nešlo vidět souhvězdí, protože byla zastíněna velkými tmavými mraky, které chrlily sníh. Jen kruhy ho stále chránily před vlivem okolí a nepadla do nich ani jediná vločka. Všechny jen bezmocně narážely do jakési bubliny, kterou utvořil na samém počátku rituálu. Z batohu vytáhl ještě přichystané teplé oblečení, než do něj vrátil prázdnou sklenici, klícku, krabičku a nůž, jehož čepel byla bez poskvrny stejně, jako když jej poprvé vytáhl ven. Stejně tak kámen nenesl jedinou stopu toho, že by se tu něco událo. Krev, písek, holubice, sněženky, všechno bylo pryč, jako by to tu nikdy ani nebylo. Zůstal jen šedý kámen. Nabalen do několika vrstev oblečení se pustil do vymazávání kruhů z písku, které ho chránily. Když oba dva porušil, cítil, jak na něj doléhá ruch velkoměsta, které na něj trpělivě čekalo za hranicemi parku. Závan čerstvého vzduchu mu ale dodal náladu a připomenul mu, jak strašný hlad má. Když se reflexivně podíval na hodinky, zjistil, že je půl desáté večer. Byl čas jít domů.

Názory a komentáře ( 0 /16 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Akkar	4
AlexandraVonBelltrum	1
Alim_Thor	2
Azurac	2
Devilburns	2
Eugene	2
Ghave	3
Jakub.s	3
Liquerier	1
Lutus	2
Matob	3
Mofik	2
Perilan	3
Petwald	3
Pevnybojar	1
Rohi	3
Wessna	2
Yenn	2