Kriminálka Děhylovice Lodovico & Perilan 3. srpna 2008
„Rád bych, aby bylo uvedeno do protokolu, že jsem policii projevoval veškerou ochotu ke spolupráci,“ zamumlal Solvent Dvouprsťák. Od hlavně pistole, která mu mířila na spánek, se ozval hlas vyšetřujícího důstojníka: „Bez obav, pane, my tato prohlášení dáváme předtisknout společně s logem našeho oddělení a datem. A nyní byste nám mohl vlastními slovy popsat, jak proběhl celý incident.“ Poté poručík Dloužek pokynul hlavou zapisovateli, který si ve vteřince rozcvičil prsty a lačně je pozvednul nad klávesnici svého psacího stroje v očekávání kompletní výpovědi. Solvent se pokusil ignorovat jak stružku potu padající přes levé víčko, tak hlaveň pistole, jež se mu už hezkých pár minut opírala o spánek. Spustil: „Bylo to... parného letního dne...- “ „Tak dost. Nepíšeme tady prolog románu. Zkuste vynechat navození atmosféry a přejděte rovnou k vykreslení faktů, ano?“ Důstojník si přehodil tlustý doutník z jednoho koutku úst do druhého. „Jo, jo... já, Vincek ‘Kramle‘ Hugo, Soběstač Nežebral a Jeroným ‘Sejfař‘ Zámečník jsme se domluvili, že uděláme klenotnictví na rohu Studniční a Bosý.“ Po chvilce ticha si Dloužek vyndal doutník z úst a otázal se: "To má být jako všechno?" Solvent se pokusil otočit hlavu, ale narazil na známý odpor. Pot z něj lil ve stále větším proudu. „Ne! Ne. Domluvili jsme to na včerejší večer těsně před zavíračkou. Soběstač měl být naše spojka uvnitř. Získal zaměstnání jako prodavač už před několika týdny. Hodil se na to nejlépe, protože je opravdu přizpůsobivej. Děsně přizpůsobivej. Nikdo z nás si vlastně neuvědomil, jak moc.“ „Co tím míníte?“ zeptal se důstojník lenivě. „No, že si za těch pár týdnů tak zvykl na ten novej kolektiv, že když přišla smluvená hodina a my jsme si to přifrčeli, že vyberem sejfy a zpacifikujem personál, Soběstač upozornil ochranku, že se blížíme. Když jsme vletěli dovnitř, mířily na nás tři samopaly a policie už byla na cestě. Mělo mě napadnout, že spolupráce s ním nebude jednoduchá. Už když se před třemi lety odmítal vrátit z basy, protože si tam už zvykl.“ Poslední věta byla posměšnou imitací. Dloužek se podíval na zapisovatele. Ten seděl u stolku a hlavou položenou v dlani nevěřícně kroutil, zatímco bez ustání ťukal do mezerníku. Jejich oči se setkaly a jediné mimické gesto, ke kterému došlo, bylo další přeplutí doutníku z jedné strany na druhou. „Kam zmizel Hugo?“ otočil se vyšetřovatel zpět k Solventovi. „Zahnul kramle. Už jste dostali Jeronýma ze sejfu?“ „Musím říct, že ne. Pan Jeroným projevil opravdu silnou vůli tam zůstat, a jelikož se mu podařilo změnit kombinaci, budeme možná muset ten zámek odpálit.“ „Jo, to jsme měli taky původně v plánu,“ povzdechl si kasař. * * * Poručík Dloužek si olízl prst a obrátil další stránku. „Co to čteš, kámo?“ otázal se jeho kolega z kanceláře. Poručík zvedl hlavu a otočil brožurku tak, aby na ni jeho spolupracovník viděl. „Zločinci, které v poslední době dostáváme, mě naplňují smyslnou extází. Od té doby, co Nick Lomby vydal tuhle knížečku - ´Jak loupit beze strachu´. Víš, jak na zadní straně bývají výtahy ze životopisu autora? Zapomněli tam napsat, že Lomby si v různých obdobích života odpykal dohromady asi čtrnáct let za vloupačky.“ „No jo, vidíš... Já toho chlapa jednou zatýkal, když jsem byl na stáži v Anglii. Ve dvaaosmdesátým se pokusil vyloupit banku. Utíkal tehdy podzemním tunelem vedoucím na Senbury a chtěl od sebe ohněm odříznout pronásledovatele. Vylil na podlahu toho tunelu kanystr s olejem, že ho jako zapálí, jenže ještě než to udělal, šlápl do něj.“ Dloužkovi se na tváři začal rozšiřovat úsměv. „Nebyl to nejrychlejší policejní zásah, jakého jsem se zúčastnil... ale věřím, že bychom ho tam našli ještě další den.“ „Řekl bych, že si to dokážu představit,“ pokýval hlavou poručík. „Tak přesně takových případů mi poslední dobou kvapem přibývá. S tímhle bych Čapka poslal k zemi, kdybych to sepsal a vydal.“ „Co je s tím Zámečníkem?“ Dloužek nakrčil čelo. * * * „A ne!“ Vyjednavač se zhluboka nadechl, svezl se do sedu vedle mluvícího sejfu a usrkl z plechovky Coca-Coly. „Jeronýme, jestli nám neřekneš kombinaci, budeme ten zámek muset odpálit.“ „Mam bouchačku,“ zahuhlal trezor. „To my taky. Asi tak patnáct.“ „Já se ji nebojim použít!“ Policista se podíval na pyrotechnika opodál. „My tu cé čtyřku taky ne.“ „Leda ve snu,“ zasyčelo to v železné krabici. „Vopakuju: přiveďte mi sem toho lumpa, nebo je s váma ámen!“ V sejfu něco zacinkalo. „Mam… raz, dva, tři… dost nábojů!“ „A když ti sem Soběstače přivedeme, co s ním budeš dělat? Budeš v trezoru a on venku. Nakonec budeš muset stejně otevřít.“ Trezor naštvaně zafuněl. „To už se nějak zařídí.“ Vyjednavač smutně pokýval hlavou a obrátil do sebe zbytek coly. Jako pochůzkář se vážně neměl tak špatně. * * * Soběstač postával u jednoho z regálů a zíral velkým oknem ven. Jeden z policistů se k němu blížil zrovna ve chvíli, kdy se před výlohou venku prohnal Hugo Kramle s výrazem štvaného zajíce. O pár kroků za ním profuněla kolem i patrola v uniformách. „Máme problém, pane Nežebral,” zahučel vyjednavač, když s výrazem hráče pokeru sledoval živé kino před sebou. „Mohu vám s ním nějak pomoci, pane strážníku?” odtrhnul oslovený hlavu od rušné ulice. „Jeroným vás chce tak nějak... vevnitř. Problém je v tom, že nechce otevřít a mimoto má pistoli, takže když ten sejf odpálíme, může na nás začít střílet.” „Ne, ne, ne, strážníku... Já tady v obchodě nechci mít žádné střílení. Nejsme tady na divokém západě, víte?” Vyjednavač si hořce pomyslel, že jestli tohle dopadne špatně, už mu zase budou říkat strážník právem. „A co tedy chcete dělat?” otázal se, zatímco na ulici za Soběstačovými zády profrčel skútr postavený na zadním kole. Policejní auto v těsném závěsu ho utvrdilo v přesvědčení, že stíhání posledního pachatele stále pokračuje. Více či méně úspěšně. „Půjdu si s ním promluvit a zkusíme ho dostat ven bez většího rámusu, co říkáte? Ať už to, propánajána, skončí a všichni se můžeme vrátit ke své práci.” Soběstač zdvihl oči k nebesům. * * * Vinckova hlava se prudce zakymácela, když přední kolo motocyklu dopadlo na cestu. Těžko říct, zdali za to mohly tisíckrát omílané předpisy o bezpečnosti práce, že zcela instinktivně strhnul tomu projíždějícímu dědkovi mimo řidítek i přilbu. Hledí bylo dost špinavé a taky uvolněné, takže když se ho pokusil zvednout, opět spadlo dolů a přiskříplo mu část knírku. Přesto v té světlé chvilce stihl odhalit úzkou uličku ven z náměstí a zatímco se mu z očí řinuly slzy bolesti, naklonil se a vpálil to do ní. Jeho zadní blatník vykřísl vodopád jisker o roh kancelářské budovy. Řidič za volantem policejní fordky ho následoval v sotva vteřinovém odstupu. Obě zpětná zrcátka vylétla do vzduchu a auto vzápětí zastavilo. Dlouhá, úzká ulička byla zcela prázdná. Posádka vozu se po sobě nevěřícně podívala. „Kam ten parchant zmizel?“ vydechl desátník, který s berretou v ruce v průběhu jízdy vyhlížel z okénka. „Támhle je!“ Všichni se nahrbili pod přední sklo, kam ukázal nejmladší policista. Ještě stačili zahlédnout zadní kolo skútru, který přeplachtil přes úzkou uličku z jedné střechy na druhou. Motor zaburácel, když plynový pedál dopadl na podlahu vozu, zatímco desátník vylovil z palubní desky vysílačku. „Tady vůz 411, žádáme o okamžitou leteckou podporu! Opakuji: žádáme o okamžitou leteckou podporu na Šťastném náměstí!“ * * * Tři… čtyři… pět… pět… Sakra práce,” zamlaskal Jeroným Sejfař a začal kulky počítat znovu. Vsadil by boty, že baterka mu vypadla z kapsy, zrovna když lezl do svého nového pokoje, a nikdo by ho o opaku nepřesvědčil. On měl prostě vždycky smůlu. „Prostě to tam střihnem, Sejfař prubne nářadíčko, sbalíme sladkosti a pudem vod toho,” rozhodl Dvouprsťák. “Je šecko v cajku?” Soběstač rozkýval svoji hlavu v tempu málem horečnatém. Devět, deset… jedenáct… Zámečník se přistihl, že už nepočítá svoje kulky, ale že zvažuje, kolik se jich do jednoho těla asi tak může vejít. Z bohulibé vnitřní rozpravy ho vytrhl hlas, pro který by teď vraždil nejméně jeden muž. „Poslyš, Jeronýme, jsi tam? Tady strážník říká, že ses tam zavřel! Nech už těch hloupostí!” * * * „Dvojko, nevidím ho! Opakuji, ztratil se mi z dohledu!“ „Měl jsem ho na mušce na rohu Volnoběžný ulice, ale vypařil se!“ „Teď jsem ho viděl! Seskočil ze střechy bankovního domu a ztratil se mezi komíny toho starého skladu!“ Policejní vrtulník se v mžiku otočil a celá jeho ohromná konstrukce na chvíli zastínila slunce dopadající na levou část náměstí. Policejní dodávka zastavila táhlým smykem u kašny. Zásahové komando postupně vyskákalo ven a naplnilo vzduch cvakáním pojistek samopalů. Vincek se řítil šíleným slalomem skrz střechu a snažil se vyklapnout západku, která zablokovala hledí a definitivně pohřbila jeho šance na osvobození kníru. Při tolika problémech, jimž musel čelit, si ani nevšimnul, že jeho skútr míří přímo na střechu klenotnictví, které před pár hodinami v chvatu opustil. „Sedmičko! Seskočil na střechu klenotnictví a propadl se dolů! Opakuji: Je v klenotnictví! Pěší týmy okamžitě uzavřete únikové cesty!“ „Rozumím, jestřábe!“ Komando se rozprostřelo kolem obchodu, zatímco mohutný oblak prachu stoupající polorozbořenou střechou zahalil vrtulník hlídkující nad místem nehody. Ten začal klesat, zatímco kormidlo se divoce otáčelo sem a tam vyjadřujíc paniku pilota. * * * „Pancíř,“ zadunělo temně v trezoru. „Co prosím?“ přispěchal Soběstač se zdvořilým zájmem. „Pancíř…,“ zahučel sejf. „Kulka… neprojde… skrz…“ „A proč by to měla dělat?“ Zevnitř se chvíli ozývalo rytmické vydýchávání, které vzápětí následovalo odkašlání. „Hele, kámo, co takhle dybych votevřel dveře a ty bys vlez‘ sem za mnou? Proberem starý časy… úplně v klídku…“ „Klenoty,“ dýchl si Soběstač na nehty a přejel jimi po látce košile. „Musím se o ně postarat, o zákazníky, prodej, zisky... Tržba, však to znáš.“ „Letecká podpora,“ přežvykoval poručík Dloužek doutník, který ani cestou z kanceláře na místo činu nestačil dohořet, zatímco Jeroným v nedalekém trezoru namáhavě lapal po dechu. „Letecká podpora. Co je to za pitomost?“ „Bych chtěl vědět,“ zabědoval vyjednavač. „Jak to vypadá s tím sejfem?“ „Náš svědek zrovna vyjednává jeho otevření.“ „Svědek?“ zakoulel důstojník očima. Policista se nervózně usmál, když na něj jeho dřívější parťák od pochůzkářů stojící opodál přátelsky mrkl. „Votevřu dveře,“ pokračoval sejf, „ty sem doneseš kafe, dáme pokec. No problemo, compadre. Jako dřív.“ „Ne, ne, ne,“ sklopil Soběstač oči. „Ty otevřeš dveře, vylezeš ven, promluvíš si tady s pány policisty a kafe si dáme potom.“ Od Jeronýmových prstů zarytých do pancíře se pomalu začaly zvedat stružky kouře. „Nick Lomby,“ přeplul Dloužkův doutník na opačnou stranu. „Nick Lomby…“ „Pane?“ pípnul vyjednavač. Sotva stačil poručík odpovědět, ocitlo se celé klenotnictví v oblaku prachu a kousků cihel, které s sebou přinesl jeden oprýskaný skútr. Vincek, ještě pořád v sedle svého stroje, se nepřítomně rozhlédl po interiéru klenotnictví a jeho oči přepluly po zástupech mužů se samopaly. Poté obrátil zešedlou a potlučenou tvář směrem k policejnímu vyšetřovateli. „Říkal jste něco, šéfe?” zamrkal nesměle. „Ale nic,“ odtušil poručík s bohorovným klidem. „Jenom jsem říkal, že tvůj kolega Jeroným se zavřel v trezoru. Nějak se mu podařilo se i zakódovat, takže ho vůbec nemůžeme dostat ven.” Do Vinckovy mysli už dorazily některé z pomalejších pochodů a všechny křivdy dnešního dne se vzedmuly v jednu ohromnou masu. Oči mu zaplály vztekem teď už snadno viditelným, protože při vpádu do klenotnictví bylo plastové hledí jeho přilby nenávratně poškozeno. „Že se zamknul v sejfu, jo? Pche. Od tý doby, co pracoval v Úřadu státní bezpečnosti, používá kód k odpálení všech raket typu Meteor dokonce i na svůj kufr...“ Vincek pustil řídítka a výhrůžně zamířil k sejfu. Oči policistů se odtrhly od jeho zad a navzájem si předaly hrůzu, která se dostavila rychlostí blesku. „Vopovaž se!“ zahrozil trezor, ale jeho námitky rázem uťalo přerušované klapání zadávané kombinace zámku. * * * Několik policistů, kteří se účastnili zásahu, postávalo kolem pultíku v klenotnictví a posílalo si hrnky s kávou. Věci se už víceméně uklidnily a už přicházeli stále ještě trochu vyděšení zaměstnanci, aby dali obchod do pořádku. Lehký úkol je nečekal. Padající střecha strhla police a cihly probořily mnoho vitrín. Celý vnitřek pokrývala silná vrstva prachu a úlomků. Tuto skutečnost statečně ignoroval Soběstač, který se prodral skrz sutiny s několika podšálky a pevným přesvědčením, že ať už věci vypadají jakkoliv, je třeba zabránit ošklivým kolečkům od kávových hrníčků postavených na pultu. Přinesl je popíjejícím policistům a každému z nich jeden vnutil. Poté se opřel o pult o kousek dál a tiše poslouchal. „Řeknu vám, kluci, už je to dlouho, co jsem byl posledně na akci takového rázu. Tohle se vyrovnalo tomu exhibicionistovi, kterého jsme chytali vprostřed rekonstrukce bitvy u Narvy. Tenkrát...“ Soběstač poslouchal se zamyšleným výrazem. Do jeho očí se pomalu vkrádala podivná záře... * * * „Tady ti ten Lomby píše, jak klidnou hlavu musíš při loupeži zachovat. Víš, co uvádí jako příklad? Útěk tunelem na Senbury.“ Dloužek se naklonil kolegovi přes rameno a přelouskal pár řádků. „Až ho příště chytí, doufám, že to bude na doživotí.“ „Jak vlastně skončil ten poslední zátah?“ Poručík přidusil svého parťáka trochou dýmu a složil ruce na prsou. „Vincek Kramle si vysloužil polehčující okolnosti a,“ povzdechnul si, „možná dostane podmínku za umělecký výkon na místních střechách. Teď je ještě v nemocnici se zdrátovanou čelistí. Jeroným Sejfař mu ji přerazil, sotva vypadnul ze dveří. To jsou zase přitěžující okolnosti.“ „Zajímavá partička,“ zamručel kolega. „Co ten Soběstač?“ „Ten už žádný zločin nespáchá,“ mávnul Dloužek rukou. „Přinejmenším dokud neschytá první důstojnickou hodnost a nezačnou mu nabízet úplatky.“ * * * Seržant Hadica se s trhnutím probral. Jakýsi pochůzkář mu třásl ramenem. Cože? Sbalili dvě štětky? No a? Jo, někdo je musí vyslechnout, jo? Dobře, mládenče, tak si dej odchod... kvůli tomuhle klidně probudí nadřízeného důstojníka... to jsou dneska poměry... máš kliku, že níž už jít nemůžeš… „Nežebral!“ Seržant se napřímil a přední nohy jeho židle dopadly s klapnutím na podlahu. „Ano, pane?“ Soběstač zasalutoval. „Mám tady úkol. Seberete tady ty dvě mladé dámy,“ pokynul rukou ke dvěma prostitutkám, které se choulily u stěny stanice ve svém nedostatečném oblečení, „a učiníte řádnej výslech, kapiš? Vemte je tam...“ Soběstač znovu zasalutoval a vzal je tam. Otevřel dveře do malé místnůstky se zvukotěsnými stěnami a průhledným zrcadlem a ´dámy´ napochodovaly dovnitř. Soběstač je následoval a zavřel za sebou dveře. * * * „Soběstači, ozvi se! Opakuji: nahlas se na služebnu!“ „Tak co?“ ozval se desátník Fučoun, velitel pátrací akce. „Vypnul si příjem,“ vydechl strážník s vysílačkou. „Tadyhle ho vůbec nemusíme najít… se na to podívejte, šlapka na každym rohu.“ „Se dvěma takovýma taky zmizel.“ Oba postávali u módního krámku takové kategorie, která už na číselné stupnici vůbec nebyla, a byli v uniformách nenápadní jako kohouti v kurníku. Náhle se ze dveří obchodu vynořila nonšalantním krokem se nesoucí trojice prostitutek. Fučounovi neušlo, že jedna z nich netočí kabelkou s takovou samozřejmostí a že i její nohy vykazují jisté vady, které by lehké děvy mít neměly. Ve snaze uchovat si zdravý rozum odvrátil zrak od chlupů napěchovaných pod světlými silonkami a otočil se ke svým podřízeným. „Tak dem. Tady už nic novýho neuvidíme…“

Názory a komentáře ( 0 /12 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Arnost_Kolac	1
Davejavor	1
Devlin	1
HadejKdo	1
Holyan	1
Christopher	1
Kanyapi	1
Klaternus	1
Lordamen	1
Lutus	1
Milwa	1
MorganaLeFay	1
Nonsence	1
Ormalin	1
Vindikator	1
Wingy	1
Zabovresk	1