Kříže, kosti a puerh Scarecrow 13. února 2017
Byl listopad. Den po dušičkách. Tisíce svíček zářily v šeru večera. LaCroix se zastavil u zamčené brány a tiše zíral přes zdobené mříže na obrysy náhrobků. Potáhl nosem, byl zde zjevně první. Pak ji spatřil, ladným krokem a celá v bílém se k němu blížila z hlubin křížového lesa. Na cestu si svítila lucernou. Napadlo jej, že vypadá jako duch. Již z dálky byl slyšet cinkot velkého svazku klíčů. „Vítej, LaCroixi,“ odhalila v úsměvu trochu křivé zuby a odemkla bránu. Měla na sobě bílé šaty a dámský cylindr stejné barvy. LaCroix byl oblečen v drahém šedém kabátě zdobeném různými medailemi, šedivý luxusní cylindr mu dodával vzhled moderního elegána. „Buď zdráva, Cimi, dlouho jsme se neviděli,“ přijal ženou nabízenou ruku. Trochu teatrálně se rozhlédl. „Zdá se mi, že Kriminálník zatím nedorazil, jaká škoda, že nás nechá čekat.“ „Já jsem tady,“ ozval se za ním hlas. Do světla lucerny vstoupil vysoký muž v černém cylindru a kabátu, jaký nosívají kočí. „Cimi,“ vydechl a zcela nekonvenčně se s bílou dámou objal, „kolik už to je let? Vypadáš nádherně.“ LaCroix si odkašlal. Kriminálník na něj úkosem pohlédl. „Vlastně jsem tu byl ještě před tebou. Čekal jsem bezmála půl hodiny, kdybys neztrácel čas přendaváním medailí z pyžama na kabát, byl bys tu možná dřív.“ „Ale no tak, pánové,“ ozvala se Cimi, „pojďte dál, udělám vám čaj. Mám tu skvělý Puerh.“ „Er-šuej?“ zajímal se LaCroix. „Co jiného?“ usmála se. Cimi zavřela a zamkla bránu hřbitova, trojice poté zamířila k domku na druhém konci rozlehlého pohřebiště. *** Domek na hřbitově byl malý a vše v něm bylo uspořádané spíše pro skromný, praktický život. Tvořily jej dvě místnosti, první byla kuchyň s kamny, skříní na nádobí, stolkem a malou knihovničkou, u níž bylo křesílko. Druhá místnost byla nevelká ložnice s postelí, almarou a další, větší knihovnou. Kriminálník si udělal pohodlí v čalouněném křesílku. S odkládáním kabátu nebo klobouku se vůbec neobtěžoval. Cimi přiložila pár polínek do kamen a postavila na ně omlácenou kovovou konvici s vodou, poté se dala do přípravy čaje. LaCroix smekl. Když nenašel věšák, spokojil se s odložením klobouku a kabátu na jednu z volných židlí u stolku. U pasu se mu pohupoval meč s úzkou čepelí a zdobeným košem. „Pěkná šavle, LaCroixi,“ zabručel Kriminálník, „ta tě musela stát hotovej majlant.“ „Není to šavle, ale kord.“ „Prostě velká drahá kudla.“ „Do kudly to má daleko,“ zamračil se LaCroix, „tou se tak možná popereš ty s nějakými pochybnými kámoši před bordelem.“ Cimi si nahlas povzdechla, dost nahlas, aby to všichni slyšeli. „Jsi vždycky tak zdvořilý,“ ušklíbl se Kriminálník. „Rozhodně víc než ty.“ „Kdybys namísto leštění kordu občas vobtáh nějakou fešnou štětku, třeba by se s tebou dalo o něčem taky bavit.“ LaCroix vytasil čepel. Kriminálník byl v tu samou chvíli také na nohou. Šlechtic byl rázem u něj. Kriminálník ucítil tlak špičky čepele na srdci. „Tvé urážky už nehodlám dále poslouchat,“ procedil LaCroix přes zuby, „okamžitě se omluv!“ Náhle se ozvalo nehezké cvaknutí nataženého kohoutu. LaCroix pohlédl dolů. Spatřil perkusní pistoli v sokově ruce. Mířila mu na rozkrok. Pohlédli na sebe, Kriminálník se nepříčetně usmál. „Čaj! Čaj! ČÁJ!“ Cimi mezi ně skočila a každému z nich vrazila do volné ruky šálek čaje. Mezi muže vstoupila zemitá vůně Puerhu. Bylo poznat, že je Cimin zásah zaskočil a zároveň jaksi odradil od záměru se hned první večer pozabíjet. Téměř okamžitě spustili zbraně a malými doušky začali vychutnávat milovaný čaj. „Tak je to správně,“ pokývala hlavou, „nezapomeňte, že plníme svaté poslání Velkého Táty.“ Muži se zatvářili téměř omluvně. „Určitě si teď rádi všichni odpočineme a ráno si promluvíme o informacích, které jsme shromáždili, že?“ Na to jí taktéž nikdo nic nenamítl. *** Ráno vyšla před domek. Oběma rukama svírala hrnek silné voňavé kávy. Očima přelétla hřbitov tonoucí v chladném podzimním ránu. Natáhla ruce dopředu, jejich pohybem před sebou nakreslila do vzduchu kříž, poté šálek na moment pustila, jen tak, aby jej zas v mžiku zachytila. „Pro všechny, kteří přišli před námi...“ pravila a vylila pár kapek na zem před sebe. Po její pravici se ozval Kriminálník: „...pro všechny, kdož měli i neměli jméno...“ podobně jako ona, i on svíral v rukou šálek, společně ulili. „...pro všechny, jejichž jména byla zapomenuta a ztracena v mořích času...“ ozval se LaCroix z druhé strany. Všichni společně ulili, dále pokračovali jednohlasně: „...pro všechny, jejichž kosti leží pod touto zemí.“ Další úlitba. Nakonec všichni pozvedli šálky k nebi: „Na všechny žijící.“ Společně se napili teplé kávy, prvního pití toho dne. Když se vraceli do domku, tiše se pousmála. Cítila, že tento společný rituál obnovil zpřetrhaná pouta trojice. Byli zas všichni. *** „Tak,“ začala Cimi, zatímco ostatním nalévala do šálků další Puerh, „co jste našli, zjistili a získali?“ „Něco ostřejšího bys neměla?“ otázal se Kriminálník. Cimi odložila konvici s čajem na stůl, u kterého seděli. Ze skříně na nádobí přinesla lahev černého rumu, kterou před muže beze slov postavila. „Jsi anděl, díky.“ LaCroix se ujal slova: „Nuže, já jsem pátral ve spisech a úředních dokumentech. Dům, který hledáme, jsem nakonec objevil. Je ukryt v chudinské čtvrti Milotu. Byl jsem ho i obhlédnout a mohu vám zaručit, že v tom domě straší. Je silně zamořený.“ „Mrtví?“ zvedla Cimi obočí. LaCroix nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Obávám se, že démoni. Zdá se, že náš alchymista holdoval i démonologii.“ „No, kdyby to byl snadnej úkol, tak by ho Velkej Táta nesvěřoval nám, že?“ LaCroix se na Kriminálníka zatvářil nevídaně mile. „Dobrý přístup, kuráž budeme potřebovat.“ Kriminálník cosi zabrblal a pohlédl na Cimi. „Co máš ty?“ Poté si zavdal z láhve rumu a nabídl ji LaCroixovi, ten bez námitek přidal, před pitím však očistil hrdlo lahve rukávem. Bílá dáma upila čaje a dala se do vyprávění. „Bylo peklo získat tyhle informace, zdá se, že se někdo snažil vše pečlivě ututlat. Našeho alchymistu zabila jakási křesťanská sekta, která si dala za úkol vyhladit ze země okultisty, nějak se tím zjevně snažili navázat na inkviziční tradice. Všechno alchymistovo vybavení a zápisky spálili spolu s ním. Jediná věc, která nikdy neshořela, protože nemohla, byl magický svitek, na něm by měla být zapsána formule, která odhalí tajnou místnost. Nevěděli, jak to lejstro zničit, ani použít, takže jej ukryli,“ opět upila čaje, nespěchala, docela ji bavilo sledovat napětí ve tvářích společníků. „Zjistit, kde je ukryté, bylo téměř nemožné… pro člověka. Se svými metodami jsem však odhalila místo, kam je schovali. Je v jakési malé vesnické farnosti.“ „Hmm,“ odkašlal si LaCroix, „takže to ještě nemáš.“ „Zatím ne. Co máš ty, Kriminálníku?“ „Já,“ začal tajemně, zatímco sahal do tajné kapsy svého kabátu, který málokdy sundal, „mám klíč.“ Všichni chvíli tiše upírali zrak na starý složitý klíč, který před sebe položil na stůl. „Vypadá celkem normálně,“ utrousil LaCroix. „Bezesporu, také jsem byl zklamanej, hlavně po tom, co jsem kvůli němu vytrpěl.“ „To si dozajista nedovedeme ani představit.“ „Samozřejmě, že ne, LaCroixi. Začal jsem bez vodítek, pak jsem jedno našel. Musel jsem se nechat zabásnout a dostat se tak do nejstřeženější věznice v zemi. Tam jsem musel najít vězně, co měl potřebné informace. Ten starej dědek byl ale hluchoněmý, takže jsem se musel naučit znakovou řeč, získat jeho důvěru a vytáhnout potřebné informace, pak jsem z toho vězení musel utéct, svést ženu velitele věznice a získat finance, pak svést nejstarší dceru velitele věznice a získat zpět své šaty, poté jsem musel prchat přes celou zemi, měsíce se skrývat. Pak nafingovat vlastní smrt a začít pátrat po klíči, pak…“ „Chápeme,“ utnula ho Cimi, „bylo to koulervoucí dobrodružství.“ Kriminálník kývl, LaCroix se uchechtnul. „No,“ ozval se po chvíli šedý gentleman, „takže teď vyrazíme pro to lejstro s formulí?“ *** Kráčeli hřbitovem ke staré hrobce. „Je to hrobka bohatého obchodníka a jeho ženy. Protože byli bezdětní, rozhodli se zainvestovat alespoň do místa, kde navždy spočinou,“ poučovala je Cimi, „krom nich v té hrobce odpočívají kosti jejich věrného kočího, tak ho měli rádi. Především obchodníkova manželka, pokud mi rozumíte…“ Došla až k těžkému kameni, který bránil vstupu dovnitř. Ledabyle před sebe načrtla znamení. Kámen se sám od sebe odsunul. Ze země se vyvalil zkažený vzduch, otvor odhalil schody do temnoty. Cimi rozžnula lucernu a podala ji LaCroixovi. LaCroix vykročil ke schodům. „Myslel jsem, že lidi jako ty říkávají, dámy mají přednost‘,“ ozval se Kriminálník. „Velmi vtipné,“ zamračil se LaCroix. „Nezačínejte zas. Ten kočí se mi za svého života něčím zavázal, takže mám jeho duši k dispozici, kdykoliv budu potřebovat. A co může duše kočího umět lépe než pomoci s cestováním?“ „Geniální,“ pokýval Kriminálník hlavou, zatímco s ostatními sestupoval po schodech dolů. Lucerna ozářila vnitřek hrobky, světlo odhalilo dva zdobené sarkofágy vedle sebe a jednu prostší rakev u zdi, k té také Cimi vykročila. Kriminálník zdvihl víko rakve, uvnitř byly uloženy lidské kosti v rubáši. „Ten už se ti upsal celkem dávno, ne?“ prohodil za sebe. „Vstávej!“ řekla přísně Cimi ke kostře. Hrobkou prošel nepřirozený závan větru, který jako by vyvěral z kamenných zdí. Kostlivec se pohnul a posadil se, otočil hlavu k trojici a pozdravil mírnou úklonou. „Potřebujeme někam dopravit.“ Kostlivec opět přikývl, lehl si do rakve, nad ní se poté začal zdvihat mlžný světélkující opar. „Dámy první,“ ušklíbla se Cimi a vlezla do rakve. *** Prošli mlhou, když se rozplynula, byli na hřbitově. Na jiném hřbitově, už se smrákalo. Krom rudých paprsků zacházejícího slunce se jim naskytl pohled i na malý venkovský kostelík na kopci a vesničku pod ním. „Sakra,“ zaklel Kriminálník, „lezli jsme tam dopoledne a tady je skoro tma. Přitom to bylo jak mžik.“ Cimi jen pokrčila rameny. „Pan farář by měl být ještě v kostele, co jsem zjistila, rád zpovídá lidi.“ „To si budete asi dlouho povídat,“ řekl Kriminálník, přičemž Cimi sjel pohledem. „Ideální místo pro schování nebezpečných okultních předmětů,“ poznamenal LaCroix, načež se vydali ke kostelu. *** Pokřižovala se. „Odpusťte, otče, zhřešila jsem.“ „Jak dlouho jsi nebyla u zpovědi, dcero?“ „Padesát dva let a tři měsíce.“ „To je dlouhá doba, jaké hříchy trápí tvoji duši?“ „Moc jich není, nicméně ten, co stojí před zpovědnicí, by vás zaměstnal na déle.“ „Cože?“ „Jak jsem řekla, právě teď na vás míří pistolí, je to šílenec. Víte, mám bílé šaty a z nich se špatně smývá krev, takže vás v zájmu nás obou žádám o spolupráci.“ „O co tady jde?“ „O alchymistův svitek, jsem si jistá, že víte, o čem je řeč.“ Kněz odpověděl mlčením. „Kde je ukrytý?“ „Pro lásku Boží, nehřešte v domu Páně.“ „Nebudeme, pokud nás nedonutíte. Pokud ano, zeptám se vás, až budete po smrti, mrtví mi nikdy nezalžou.“ Nastalo dlouhé ticho. „Hej, Cimi,“ ozval se z venku Kriminálník, „nezdržuj, už se tu nudíme.“ „Mám jednu podmínku,“ ozval se kněz. „Poslouchám.“ „Jste křesťané?“ Cimi se v přítmí zpovědnice usmála: „Otče, nám je kříž svatější než vám.“ *** LaCroix a Cimi sledovali, jak jde Kriminálníkovi práce od ruky. Vykopával jeden z hrobů, mezitím se už setmělo. „Víc to čechrej,“ radil mu LaCroix. „Můžete si to, do prdele, taky vykopat sami!“ zanadával Kriminálník, „nebo můžeš nebožtíka zase oživit a říct mu, ať nám ten podělanej papír donese.“ Vztekle zapíchl lopatu do země, ozval se dutý zvuk. „No konečně,“ odplivl si Kriminálník. V rakvi se stoletými ostatky jakéhosi mnicha skutečně našli svitek s formulí. Zub času se na něm nikterak nepodepsal a působil, jako by byl napsán včera. „Můžeme se dát na cestu,“ oznámila spokojeně Cimi poté, co si schovala složené lejstro do výstřihu. „Uděláš zas to s tou mlhou a mrtvým kočím?“ „Ne, bohužel, to nejde. V téhle zemi není pohřbený nikdo, kdo by se mnou měl nějaký pakt.“ LaCroix se poškrábal za uchem. „To mě tedy překvapuje.“ „Přespíme tu v hostinci a já nám ráno seženu koně,“ navrhl Kriminálník. „A co kněz?“ zeptal se LaCroix. „Nebude dělat poplach?“ „Věřím, že ne. Určitě pochopil, že se má některým lidem prostě klidit z cesty a vše nechat v rukou Božích.“ *** K hostinci nakonec cestovali až do vedlejší vesnice, kdyby náhodou. Dorazili každý sám, zhruba v rozmezí hodiny, aby nepřitahovali pozornost. Objednali si pokoje a užívali si chvilku o samotě. Venku se spustil déšť, který tiše bušil do oken. *** Cimi se zvedla od knížky, odložila ji na postel. Vyplížila se na chodbu, kde tiše otevřela truhlu plnou svíček určených k osvětlování pokojů. Vzala jich, co pobrala, a vrátila se zas zpět. *** Kriminálník spokojeně pokuřoval doutník, který si spolu s lahví rumu koupil za peníze z kasičky, kterou nenápadně při odchodu ukradl v kostele. Zatímco kouřil, kreslil do kruhu svíček, který udělal na zemi svého pokoje křídou, ozdobný symbol. *** Zapálil svíčky a k sigilu přiložil lahev rumu a doutník – oběť pro Velkého Tátu. Poté LaCroix začal zaříkávání. *** Země kolem znaku začala prosvítat, dokud nepřipomínala okno, na jeho druhé straně se zjevila tvář Velkého Táty. „Proč mě voláš?“ zeptal se. *** „Velký Táto,“ začala Cimi, „chtěla bych jen vědět…“ *** „…proč jsi ten úkol svěřil všem třem? Zvládl bych to všechno i sám…“ *** „Cimi se navíc nechává Kriminálníkem stále moc ovlivňovat, je zjevné, že ještě nepochopila, že je jejich románek u konce, a on toho sprostě využívá!“ *** „LaCroix si sleduje hlavně své cíle a ona se už ke mně nemá jako dřív, myslím si, že to dělá schválně, aby se mnou mohla manipulovat!“ *** „Kriminálník se pořád předvádí a LaCroix námi oběma neskrývaně pohrdá. Má nás za pošetilé hlupáky.“ *** „přitom“ *** „já“ *** „bez nich…“ *** „Vše by bylo snazší, možná by to bylo trochu na déle, ale proč zrovna s nimi?“ *** „Můžu to dokončit bez nich, cíl je na dosah. S nimi to nebude jisté. Něco by mohli pokazit.“ *** Velký Táta se děsivě usmál. „Mé milované dítko, chtěl jsem vás tři, a tak to vy tři učiníte. Sami jste slabí, ve třech jste však neporazitelní. A nic vás neohrozí. Úkol dokončíte společně.“ *** „Ano, Velký Táto,“ uzavřela troje ústa ve třech místnostech rozhovor. *** Z pokojů vyšli prakticky naráz, všichni se zatvářili překvapeně a provinile zároveň, první se vzpamatoval Kriminálník. „Co tak koukáte? Jdu si jen dát dolů drink na dobrou noc.“ „Já taky,“ uchechtla se trochu nepřesvědčivě Cimi, „náhoda, že?“ „Ah, jistě náhoda,“ přitakal LaCroix horlivě. *** Kriminálník položil zdobenou děravou lžíci na sklenici, která byla z části naplněna smaragdově zelenou tekutinou. Na lžíci umístil hrudku cukru, přes ni pak začal do sklenice přilévat slaboučkým proudem studenou vodu z malé konvičky. Cimi ho sledovala, zatímco upíjela rudého vína ze sklenky. LaCroix dnes dal přednost whisky, přesto Kriminálníkovo počínání zaujatě pozoroval. Muž dokončil přípravu nápoje, ten nyní získal barvu zeleného opálu. Trochu jej lžičkou zamíchal a požitkářsky upil malý doušek. „Poučíš mě, co to piješ?“ prohodil LaCroix. „To je absinth, příteli. Chceš ochutnat?“ „Kouzelný název, rád,“ LaCroix si k nabídnutému nápoji přivoněl a poté ochutnal, „hmm, taková nezaměnitelná chuť, zajímavé, Kriminálníku.“ Kriminálník pokýval hlavou. *** Časně z chladného mokrého rána před hostincem zařehtali tři koně, vraník a dva běloušci. Kriminálník, který se ujmul vraníka, svým přátelům s tajemným úsměvem sdělil, že bude lepší bez prodlení vyrazit bez snídaně. Cestovali na lehko, přespávali především v hostincích. Každé ráno prováděli společnou úlitbu mrtvým. *** Večer před tím, než dorazili do Milotu, se usídlili v opuštěné chajdě u cesty. Podle všeho byla hojně využívána cestovateli. Cimi na kamínkách ohřívala vodu v konvici. Mezitím na stolek položila dva nachlup stejné váčky, chvíli je osahávala a poté jeden otevřela, byl v něm kousek lisovaného Puerhu. Kriminálník si hodil nohy na vedlejší židli a malým nožem ukrajoval kousky jablka, vypůjčeného z obchodního vozu, který předchozí ráno minuli. „Víš, Cimi,“ začal, „nechci ti radit, ale nechceš se do toho strašidelného baráku trochu vyzbrojit? Můžu ti půjčit jednu bouchačku.“ „To nebude třeba.“ „Víš co, LaCroix má ten svůj rapír…“ „Kord,“ ozval se LaCroix, zatímco si pročítal jakousi návštěvní knihu, kterou našel na okně. „Kord, a já mám dvě pistole, ne že bych zpochybňoval ta tvá kouzla, ale pokud jsou tam démoni, bude to tam asi dost drsný.“ Cimi ke Kriminálníkovi přisunula druhý váček. „Tady je moje zbraň.“ Kriminálník váček opatrně otevřel, byl v něm podivný prášek, lehce si přičichl a nakrčil nos. „Prach ze hřbitova, prach z kostí několika vojáků, jmelí a pár tajných přísad,“ vyjmenovala, načež zalila tři šálky čaje, které dala na stůl. „Fajn, jako bych nic neřekl,“ pousmál se Kriminálník, „měl jsem jen starost.“ *** Druhý den trojice kráčela nočním městem, mířili k alchymistovu domu, vše potřebné měli u sebe. Byli napjatí. Od strašidelného domu je dělilo jen několik ulic, náhle se z vedlejší uličky přichomýtnul hlídkující strážník. „Dobrý večer, občané, směl bych…“ strážník nedopověděl, ulicí vyštěkl výstřel a muž se skácel k zemi. Kriminálník odfoukl kouř vycházející z hlavně pistole. „Ty ses snad pomátl!“ vykřikla Cimi. „Proč jsi ho zabíjel?“ „Byl to policajt,“ odvětil Kriminálník nevzrušeně, zatímco přebíjel zbraň. „To je tedy pěkně hloupý důvod na nás upozorňovat!“ zavrčel LaCroix. „Mohl nás chtít prošacovat a objevil by u nás všechny ty divný věci, co s sebou nesem. A zbraně.“ Kriminálník pohlédl do uličky, z níž strážník vyšel, spatřil tam vyděšeného žebráka, namířil na něj pistolí. „Tak dost!“ skočila před něj Cimi. „Zbytečně na nás upozorňuješ. Naděláš nám větší bryndu než ten policajt.“ „Je to svědek,“ nesouhlasil Kriminálník, „udá nás.“ „Ne, neudá.“ Cimi se na žebráka otočila: „Že nic neřekneš?“ „Neřeknu, madam,“ dušoval se žebrák, „ať mi neubližuje!“ „Vidíš.“ Kriminálník skryl pistoli. „Je to špatný nápad.“ LaCroix rozmáchlým gestem zahnal žebráka, který se dal pajdavě na útěk. „Pojďme, ať to máme z krku.“ *** Konečně stanuli před domem zabitého alchymisty. Jeho tajemství bylo na dosah. Vše bylo přesně, jak říkal LaCroix, už před domem na všechny zapůsobila energie připomínající stojatou zkaženou vodu. „Tak pojďme,“ usmál se Kriminálník, sáhl do jedné z kapes kabátu a poté se pustil do otevírání vchodových dveří pomocí paklíče. Po uspokojivém cvaknutí se dveře otevřely. Vstoupili dovnitř, LaCroix s vytaseným kordem, Kriminálník se dvěma pistolemi. Všem se již v hale stáhly vnitřnosti, cítili drtivý tlak na hrudi a nepříjemné pištění v uších. LaCroix hbitě obešel místnost a sirkami zapálil všechny svícny na stěnách. Cimi zamrkala. „Připravte se, odhrnu nám oponu.“ Muži společně přikývli. Cimi do vzduchu před sebe načrtla pravou rukou symbol připomínající oko. Vzduch se zavlnil. Světlo svící potemnělo, stíny se prodloužily, nepříjemné pocity zesílily a vzduch se naplnil odporným smradem. V místnosti se ze stínů začaly vynořovat tvary ohavných, opice připomínajících bytostí, jejich nechutný puch a chrčivé hlasy naplnily místnost. Do čela démonů se postavil jeden obzvlášť zrůdný jedinec. Jeho bachraté tlusté tělo připomínalo velkého červa s bizarními ručkami, hlava a tvář však připomínaly lidského novorozence. Na rozdíl od miminka měl však velké, krví podlité oči a tlamu plnou špičatých zubů. „Táhněte, odkud jste přišli, zasranci smrťácký, nad námi nemáte moc,“ proneslo stvoření nelidským hlasem. „Mám jiný nápad,“ ozval se Kriminálník, „strčíš si teď hlavu zpátky do prdele, kam patří, a pak se odporoučíš do té nejhlubší propasti, kam zas patříš ty.“ Démon zuřivě zařval, zvuk pobídl ostatní zrůdy k útoku. Kriminálník vystřelil na nejbližšího nepřítele, ten se po zásahu rozprskl v záplavě páchnoucího masa a vnitřností. Druhou pistoli namířil na démonické mimino a bez váhání vystřelil. Zasáhl jej doprostřed hrudi, střela pronikla skrz a zanechala po sobě velkou díru. Zuřivě řvoucího démona však nezabila, pomalu se k nim začal plazit. Přes něj mezitím skákali další a další zplozenci pekel. Cimi krytá LaCroixem, jenž svým kordem likvidoval všechny protivníky, kteří se mu dostali na dosah, zatím na zem vysypala sáček s práškem, vykřikla několik slov, přičemž do prášku na zemi prstem vkreslila složitý, kříž připomínající znak. Z nakresleného symbolu okamžitě po dokončení vylétlo několik stínových duchů. Vrhli se na dorážející útočníky. Trhali démony na kusy, jako by byli pouhými hadrovými panenkami. Vzduch byl již pro rostoucí zápach nedýchatelný. Kriminálník mezitím stačil přebít obě pistole, LaCroix probodl posledního z útočníků. Jediným živým sokem zůstal jejich zraněný vůdce. Zle vycenil zuby a zasyčel jako had. Kriminálník na něj vystřelil oběma pistolemi, čímž mu způsobil další vážná zranění. Démon se zhroutil k zemi. Přesto se však plazil směrem k Cimi. „Vy sráčové,“ vrčel, zatímco si při lezení pomáhal malými neohrabanými ručkami, „v pekle vám všem vyprcám prdele!“ Další proud nadávek zarazila LaCroixova bota, kterou démona nakopl přímo do obličeje. Po podlaze se rozsypala velká část ostrých zubů. „Tohle… není konec…“ dusil se démon krví. „Ale je,“ usmála se Cimi, postavila se před démona s malou lahvičkou, ze které právě vyndala zátku. Zrůda se po ženě natáhla, byla však zahnána zpět dalším výstřelem, který prošel jejím tělem. Cimi na démona začala lít vodu z lahvičky, přičemž druhou rukou do vzduchu před sebe kreslila znamení kříže. Také pronášela krátkou modlitbu: „Odpočinutí věčné dej mu, Pane, a světlo věčné nechť mu svítí… Odpočívej v pokoji.“ Démon nešťastně zakvičel a chcípl. Puch i ostatky příšer rázem zmizely. „Amen,“ řekl Kriminálník. LaCroix s Cimi se na něj podívali, nechápavě pokrčil rameny. Dům nesl známky rabování. Cimi nakonec pomocí několika kouzel objevila místo předpokládaného vstupu do tajné komnaty. Vytáhla z výstřihu složené lejstro, které rozvinula. Obkreslování znaků z listu na podlahu jí zabíralo mnoho času, muži kolem ní nedočkavě kroužili. Všeobecná nálada však nebyla špatná, všichni byli napjatí. Netušili, jaký poklad může tento dům ukrývat ani proč po něm Velký Táta zatoužil. Všichni však věděli, že je od odpovědi na všechny otázky dělí jen pár chvilek. Cimi konečně vstala a zpěvně přednesla otevírací formuli. Místo, kde byly symboly nakresleny, se náhle změnilo. Znaky se ukázaly být prahem před dveřmi, které se z ničeho nic zjevily na zdi. Kriminálník vytáhl z kabátu klíč a podal jej Cimi. Odemkla dveře. *** Ozářila je oslnivá zlatá záře. Kriminálník polkl, LaCroixovi se rozzářily oči, Cimi vydechla. „To je vážně obrovská kopa zlata, nesčetná,“ konstatoval znalecky Kriminálník. „Dává to smysl,“ ozvala se Cimi, „alchymista musel znát ztracené tajemství transmutace, to zlato nevydělal, vyrobil si ho, kolik chtěl.“ „Nádhera!“ zvolal LaCroix. „Jen si představte, co s tím vším můžeme dělat!“ „To vám řeknu já,“ ozval se za nimi hlas. S leknutím se otočili, jen aby spatřili zjevení. „Velký Táto!“ „Poslal jsem vás sem pro ten poklad, neboť pro něj mám využití,“ začal Velký Táta. Mlčky poslouchali, toto bylo poprvé, kdy se jim zjevil bez jejich vlastní vůle. „Na kraji Milotu stojí sirotčinec svaté Filomény. Klarisky, které se o něj starají, však nemají dostatek peněz na provoz, natož na jídlo. Žijí tam v nepředstavitelné chudobě spolu s dětmi, o něž pečují. Půjdete a všechno to zlato jim darujete. Máš snad něco proti, LaCroixi? Vypadáš, že máš námitku.“ „Nemám, Velký Táto,“ vysoukal ze sebe přidušeně. Velký Táta spokojeně pokýval hlavou, poté zmizel. Dlouhou dobu frustrovaně mlčeli, první se jako obvykle ozval Kriminálník. „Nu což, život není jen o penězích.“ LaCroix ho probodl nenávistným pohledem. „Možná máš pravdu,“ kývla nakonec Cimi. „Jasně že mám. Ostatně, svět je plný kapes, které můžu vybrat, je v nich určitě víc prachů, než je tady, i když asi ne o moc. “ Na chvíli se odmlčel. „Cimi, když je teď náš úkol u konce, popřemýšlej, zda se mnou nechceš ještě chvíli jen tak cestovat. Promysli si to. Skočím obstarat pár truhel a vůz. Až se vrátím, chci slyšet tvoji odpověď.“ „Dobře, promyslím to,“ kývla s milým úsměvem, již nyní prozrazujícím kladnou odpověď. Kriminálník na ni mrknul a spokojeně se usmál. Vykročil z pokladnice a otevřel vchodové dveře. Venku bylo krátce před svítáním. „Ale no tak,“ povzdychl si. *** „To je on!“ vykřikl žebrák a ukázal na Kriminálníka stojícího ve vchodových dveřích domu, před kterým stála celá policejní rota ozbrojená puškami. Policisté jednotně namířili zbraně, někdo jej vyzval, aby se vzdal. Kriminálník sáhl do kabátu a vytasil své pistole. Salva, která ho zasáhla, jej odmrštila zpět do domu. Padl naznak a bolestně zavrčel. Slyšel, jak Cimi vykřikla. Sáhl za sebe a rukou rozmázl znaky, které nakreslila na zem. Vchod do pokladnice se rozplynul. Chvíli jí potrvá, než je znovu nakreslí na druhé straně dveří. Byla v bezpečí, jejich úkol nezklame. Zlato se dostane, kam si Velký Táta přál. Víc už udělat nemohl. „Cimi,“ zachraptěl. Slepě hleděl do stropu, do rozmazávajícího se zorného pole mu vstoupilo několik postav, propadal se hlouběji a hlouběji. Vracel se domů.

Názory a komentáře ( 0 /4 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Any	1
HadejKdo	1
Kanyapi	1
Tolpen	1
Yenn	1