Psí polibek Eowyn 16. září 2010
Dneska ráno jsem se probudila a nevěděla, co dělat. Do práce se mi po prohýřeném víkendu nechtělo, při pohledu z okna a při představě, že celý den budu zavřená v nehezkých kancelářích, které naše požehnané vedení už plánuje pár let opravovat, se mi chtělo vstát ještě míň. Střešním oknem jsem se pár minut dívala na svobodné bílé mráčky, plující volně za svým cílem a plnící beze strachu svůj smysl a podstatu toho, že jsou to oblaka páry, která se musí někde nahromadit a vypršet, aby se nakonec, ve věčném koloběhu vody v přírodě, opět stala svobodnými mráčky plujícími po blankytně modré obloze. Vstala jsem a šla potichu do koupelny, abych snad nenarušila spánek své dvouroční čivavy Arwen, v tu chvíli připomínající zdechlinu pod mou peřinou. Loupla po mně jedním zvědavým velkým okem, ale dál ležela nehnutě na posteli. Pustila jsem kohoutek a nechala odtéci studenou vodu, která se nahromadila v potrubí od posledního použití tohoto vynálezu všech dob. Pod proudícími jemnými kapičkami vody jsem schopná vydržet stát hodně dlouho, někdy se to počítá i na desítky minut. Proudící voda dopadající na mou unavenou kůži je pro mě jediný lék na všechny starosti a trápení. Nevím, jestli je to tím, že jsem ve znamení horoskopu ryba, nebo prostě jen tím, že vodu v jakémkoli skupenství miluji, každopádně neumím ten pocit absolutního blaha popsat. Někdy mě však záměrně zrazuje a ničí mě, přesto nikdy neuteču a odevzdaně vyčkávám, co si pro mě zase nachystá. Do ruky vezmu sprchový gel své oblíbené značky a pak se zamyslím. Vracím ho zpátky a se zaváháním sahám po světle modrém Camey. Jedním pohybem prstu otvírám uzávěr a do ruky si vymáčknu více gelu, než by bylo potřeba na umytí dvou dospělých lidí. Vzpomínky na minulost nechám tentokrát volně plynout a v myšlenkách se vracím tam, kam jsem si to jednou provždy zakázala. Ale vzpomínky nejde vymazat, ani kdybychom tisíckrát chtěli. Život by pak byl o moc jednodušší a ztrácel by svůj smysl. Před očima se mi promítá celá velkolepá Paříž a moje toulky v ní. Byla jsem šťastná, tak moc šťastná... Po tváři se mi mezi kapkami studené vody koulí první horká slza. Slza poutající mě stále, pořád ke vzpomínkám. Vidím Sacré Coeur, její bílé věže, zahalené do jemného podzimního pařížského deštíku. Vidím sebe stoupat po schodech vstříc novým zážitkům, poslouchajíc přitom jen hlas svého srdce a houslistu, hrajícího nahoře na schodech klasickou romantiku, nutící k zastavení a vstřebávání mystična a nádhery onoho kouzelného místa pod bílými kopulemi ikony Montmartru. Vidím sebe, vcházející do Notre Dame, kde kněz v okamžiku mého prvního nesmělého kroku rozechvěje svým krásným francouzským hlasem každičkou molekulu katedrály i mě samotné. Vidím sebe plující v lodi po noční Seině osvětlené tisíci světly a světýlky, lemované spoustou památek dýchajících na mě minulost, a pro kouzlo toho okamžiku bych byla schopná snad i umřít. Hlavou mi proběhne zbožné přání: „Kéž by šel vrátit a zastavit čas!“ A jen já vím proč, proč bych si to přála. Myšlenky se mi toulají od Vítězného oblouku přes Eiffelovu věž až po představení v Moulin Rouge a vždycky skončí tam, v pokoji dvouhvězdičkového hotýlku na Montmartru, pod příslibem něčeho, co mělo být navždy. Vidím sebe, jak se líně zvedám z tvrdé postele a jak na sebe pouštím jednou rukou osvobozující teplou vodu, držíc v druhé modré Camey. Zuřivě zaháním všechny vzpomínky pryč a rukama si utírám pálící slzy, které se už dávno spojily s pramínky očišťující životodárné vody. Tohle mi už dlouho neudělala. Chce mi tím něco naznačit, nebo si se mnou jen hraje? Mírně rozrušená strhávám ručník z poutka vedle sprchy a utírám všechny viditelné i neviditelné stopy jejího zprvu takřka mateřského a nakonec tak ubližujícího objetí. Vysouším si vlasy a najednou mi na mysli zase vytane otázka o smyslu života... Dlouho mi však hlavou nevrtá, protože Arwi zřejmě vzbudil hluk v koupelně a už se mi tře o kotníky a dožaduje se svého ranního objetí. Zvednu ji ze země, podívám se jí zpříma do očí a dostane se mi od ní olíznutí plného lásky a upřímného sdělení, že ona je tu pro mě... Zvláštní, jak vždycky pozná, že se se mnou něco děje, a snaží se mi nenuceným způsobem dát najevo, že na to nejsem sama. Dnes pro mě byl smyslem celého dne právě ten psí oddaný „polibek“, tahající mě z minulosti zpátky do současnosti a nutící mě uvažovat zase o přítomnosti, spadnout ze svých vzdušných zámků na pár hodin dolů. Dolů mezi ty, kteří mě drží nad „mou“ vodou... Díky všem!

Názory a komentáře ( 0 /3 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Anastazie	1
Arsi	2
Jakub.s	3
Kanyapi	3
Lutus	2
Mofik	3