Anděl a Slunce IV. Eriu.Anellien 17. února 2015
Zranil jsi nebe světlem umírá ti s hlavou v klíně Chce dýchat, jen chrlí růžovou pěnu Polámaná stébla voní hořkým pelyňkem Stejně se už nedokáže vznést Po klidných Vánocích měl Viktor pár týdnů pocit, že se Maen do tváří vrátila barva a její energičnost se znovu probudila, ale během března začala být tak slabá, že sotva chodila. A tehdy narazil na zbytek oné pověsti o Slunci a Fénixovi. Když se anděl hvězdy dotkl, shořel na popel. Hvězda ho oplakávala hořícími slzami, až se v nich celá rozpustila. Smísila se s popelem, až z ní nezbylo vůbec nic, jen žár. Andělé jsou však nesmrtelní a tak se zrodil v nové podobě. Zůstala mu křídla, ale tělo je zvířecí, protože podlehl svodům hvězdy. Žár ho stravuje tak dlouho, až se jeho tělo poddá a prohraje boj s ohněm hvězdy. Protože však ani hvězda ani anděl nemohou zemřít a protože se milují (a láska je věčná), jsou takto navždy spojeni – bojem a vášní a láskou. „Dětinská Maen…“ povzdychl si, když mu došlo, o co se Maen chce pokusit. „Nikdy z tebe nebude Fénix, je jen jeden a ty nejsi anděl. Ani ten kámen není čistý jako novorozená hvězda, kdo ví, co je zač.“ Za okny, jako už mnohokrát té zimy, zahlédl tmavou postavu, brodící se sněhem k jezeru. Téměř to dokázala. Když ji našel, měla na tváři nepřítomný úsměv, oči vytřeštěné do prázdna a ruce rozhozené do stran jako loutka. Ležela na zádech v rozmrzlém sněhu pod příkrým srázem. Kámen ji tížil na břiše a hrudníku; byl několikanásobně větší, než když s ním přišla poprvé, a vypadal dutě. Dýchala namáhavě a tvář měla bílou chladem. To nejhorší však málem přehlédl – nad ní se vznášel průsvitný přízrak, jehož přesné obrysy nedokázal rozeznat. Věděl jen to, že měl křídla a že jeho malá sestřička touží po drakovi. A cítil, že se jí to může povést, ale pouze za cenu její krve. Někdy není potřeba magie, někdy stačí zoufale chtít a kouzlo si najde cestu. „Maen!“ vykřikl, ale věděl, že mu neodpoví. Vzal tedy kámen – žhnul, že jej skoro neudržel v rukách – a s rozmachem ho roztříštil o skálu. Kdyby na jeho místě byla Taitin, ucítila by palčivý dotyk cizího vědomí, který by jí v něčem takovém zabránil. Přízrak, který bral dívce život, se rozplynul. Když však procitla, viděl jí v zelených očích, že tohle mu nikdy neodpustí. Děti neodpouštějí zkázu zázraku. Oba se roztřásli chladem. Byla jarní rovnodennost. Kruh slunce se pootočil a Fénix znovu vstal z popela.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Kanyapi	1