Dvojí Nadání Perilan 14. září 2009
Byla tam tma, tu a tam rozháněná plamínky svící o tolik neposlušnějšími, o kolik měl vítr vanoucí otevřeným oknem rozvernější náladu. Služka a její útlé, skoro ještě dívčí boky, než je schovala pod vlněnou halenu. Neposedné kaštanové prstýnky vlasů plynoucích po zádech dolů. Zvedla se a odešla. Ticho. Magický klid, kouzlem utišený řev blížící se bouřky a můj přerývaný, unavený dech. Věděl jsem, že pro mě jdou. Že nepřijde jeden jako posledně. Dveře se rozlétly. Stáli tam. Čtyři. Poslední tanec, to jsem si myslel. Pojďte, supové, já čekám. Měl to být konec, ale něco se změnilo. Probudil mě od bláta a krve zamazaný pobočník. Malátně jsem se posadil na lůžku a snažil se ze spánkem slepených řas setřást poslední zbytky snů. Čarodějové mají štěstí, když se jim něco zdá. Prostě jenom zdá. „Jak je Samuelovi?“ Sotva ochmýřený klučina výmluvně kývl bradou na opačnou stranu stanu. Mého kolegu zrovna dva vojáci pokládali na lůžko. Omdlel vysílením. Ruce se mu začaly lehounce třást a já ucítil, že se jeho mysl podvědomě napojila na Zdroj, na kterém jsme si noclehárnu a lazaret v jednom postavili. Mohl čerpat energii, aniž by přitom byl vzhůru. „Mistře, už jsme se téměř dostali k bráně hlásky. Bude vás potřeba, abyste-“ „Vím,“ přerušil jsem to mládě vedle sebe nevrle. „Však už se chystám.“ Nicotná šarvátka, poslední z ‚velkých bitev‘, jak to vzletně odpadávalo z tlam pánů generálů. Odbojný šlechtic, pečlivě zahrabaný ve své horami chráněné baště, mohl počítat dny do popravy. Jeho konec zaplatilo krví něco přes deset tisíc mužů, z toho dvě desítky bojových čarodějů. Na každý pluk připadali tři, jeden na tisícovku vojáků. Bylo to málo, ale Kolegium udělalo královi dost velký ústupek, už když se uvolilo sem vůbec někoho poslat. Nejvyšší pro tuhle práci vybrali tu největší spodinu – nás. Terrence, našeho třetího, zabili před týdnem. Linie, kterou jistil, se zhroutila při útoku nepřátelské jízdy. Našli jsme ho až po pár hodinách a nemohli jsme přijít na to, jestli umřel na krvácení z useknutého pahýlu levé ruky, nebo mu to utrpení zkrátila kopyta koně. Lebku měl úplně rozdrcenou. Před stanem mi pobočník podržel moji klisnu a já se v doprovodu tří kavaleristů vydal do pole. Tiše jsem doufal, že se k nám cestou připojí další, abych náhodou neskončil podobně jako můj parťák. Mágové ve válce dávno odvykli strojení a víc než vystavování odznaků moci si hleděli vlastního přežití. Díky kroužkové košili, zašlé rzí a potřísněné něčí krví, jsem se hrbil v ramenou. Meč u pasu jsem měl spíš na ozdobu. Přijížděli jsme k předsunutému ležení a pěšky nám šel naproti kyrysník, podle chocholu na helmě velitel eskadrony. „Západní průsmyk k hlásce už je náš,“ křiknul ke mně, „ale kladou tam silný odpor. Dokážete dostat jeden praporec dovnitř, Mistře?“ Beze slova jsem ho předjel a zastavil se až dál, na místě, kde jsem měl na hrádek dobrý výhled. Pátrací zaklínadlo jsem použil kradmo, protože jsem netoužil po tom, aby mě tu vyčmuchal nepřátelský čaroděj. „Ne,“ zavrtěl jsem hlavou a skryl trochu toho strachu. Pracoval tu mnohem lepší člověk než já. „Hláska je jištěná štítovým kouzlem. Je to jako krunýř. Potřeboval bych tu Samuela, abychom to společně dokázali zlomit.“ „Vidíte tu bránu?“ Hloupá otázka. „Stačilo by ji nějak rozbít. Artilerie si o ni leda tak láme zuby.“ Bodejť by ne, když je to celé začarované. Zavrtěl jsem hlavou a ani se mu nepokoušel vysvětlit, že se to snadno jenom říká. Podrbal jsem se ve strništi. Chlapi kolem mě vypadali hladově, zásobovací trasa měla potíže. Maršál si přál smést toho rádoby šlechtice za hradbami co možná nejdřív, aby mohl muže nakrmit z jeho zásob. O tom, že dojde i na klíny zdejších žen, jestli tam vůbec nějaké zůstaly, už nemluvil. Stačilo, že to věděli vojáci. Motivace jako motivace. „Potřebuji jízdní oddíl na ochranu,“ oznámil jsem suše. „Před šípy si pomůžu sám. Uvidím, co se dá dělat.“ Bez větších problémů jsme dojeli až k místu, kde teprve začínala ta pravá vřava. Velitel eskadrony se pletl, průsmyk ještě zdaleka nebyl náš. Šiky halapartníků se do sebe zaklínily v jeho horní části a ani jedna strana nehodlala povolit. Přední linie šlapaly v krvi vlastních mrtvých sem a tam, to podle toho, kdo měl zrovna navrch. Musel jsem se dostat blíž, jestli jsem chtěl něco provést s tou bránou. Poručil jsem mužům sesednout a opěšalí jsme vyrazili k patě malé skalky, která zprava ohraničovala průrvu tak cennou, že v ní co chvíli umírali další. Omezil jsem vlastní přemýšlení na minimum. Čaroděj na opačné straně mě mohl docela dobře vycítit i podle toho, že bych se zaklínadly v hlavě jenom prohraboval. Vojáci za mými zády páchli nervozitou a strachem. Tady, na vrcholku pahorku, by je lukostřelci z cimbuří měli jako na stříbrném podnose, kdyby si jich všimli. Věděli to a věděli taky, že teď už mi moc nepomůžou, takže zůstali přikrčení pár metrů pode mnou, v relativním bezpečí nízké kleče všude kolem. „Rychle, Mistře,“ syknul jeden z nich. „Naši tam dole umíraj.“ Nevnímal jsem ho. Nenápadným gestem jsem kolem sebe načrtnul odfláknutý štít. Na cílený útok takovým magickým ohněm by byl krátký, ale proti šípům stačil. Půl práce za mnou. Teď tu těžší část. Královi vojáci v první řadě s vyraženým dechem ztuhli na místě. Formace obránců se stáhla o pár desítek metrů dozadu, ale ne o vlastní vůli. Neviditelná síla je tlačila zpátky, k vlastním hradbám. Než útočníky vůbec napadlo s rykem se na ně vrhnout, ozvalo se za nimi zlověstné zarachocení. Do vzduchu se vznesly tři obrovské kusy kamene, které kouzlo vytrhlo ze skály, a pak, jako by je někdo vypálil z praku, se strašlivým zaduněním narazily do hlásky. Rozdrcená suť z nich pod sebou pohřbila valnou část rebelantského voje. Když si úlomky a prach sedly na zem, otevřel se dobyvatelům pohled na zprohýbané plátování hlavní brány a několik děr v její dřevěné kostře. Nazelenalý magický svit na pahorku napravo od nich zhasnul jako sfouknutá svíčka. Chlapi v zadních liniích pode mnou provolávali slávu tomu mágovi, co tohle všechno zařídil, a já měl chuť na ně zařvat, že mám taky jméno, ale ještě větší chuť zvracet. Naložil jsem si toho na záda moc, nohy mě neposlouchaly, a tak jsem se nemotorně poroučel na všechny čtyři. Nejspíš jsem se špatně vyspal a spojení se Zdrojem něco rušilo, jinak jsem si nemohl vysvětlit, proč mě ta dvě zaklínadla tolik zmohla. Nepatřila mezi nejsnazší, ale já měl přece na víc. „Můžete jít, Mistře?“ chytil mě jeden z kyrysníků, kteří už si přestali dělat do kalhot, za předloktí. „Nech mě,“ vytrhl jsem se mu a zhluboka se nadechl. „Počkejte na mě u paty pahorku. Tady nebude nejlíp.“ Pochyboval jsem, že by mě po tomhle představení nepřátelský čaroděj nezačal hledat, a nepletl jsem se. Po celém těle se mi s rostoucí intenzitou rozlévalo nepříjemné mravenčení. To se stává, když se někdo znelíbí zaříkávačům. Jejich Projevy při kouzlení obyčejně zasáhnou lidi v jejich nejbližším okolí a ti pak mají co dělat, aby se nezačali všude drbat. Pokud se tohle stane oběti, kterou si zaříkávač vyhlédne, a navíc pár desítek metrů vzdálené, znamená to, že už jde o někoho docela silného. Nečarují jako my, neučí se zaklínadla, jenom formulují svá přání. Představují brány divoké magie, protikladu naší regulované, jsou jejími výstupy a zpočátku, dokud nepodstoupí výcvik, jsou nebezpeční víc sobě než okolí. I později se může stát, že dokonce ti zkušenější špatně vyjádří své myšlenky a zdroj jejich moci, ta vrtošivá chlebodárkyně, výsledek snahy obrátí proti nim. Čekal jsem, že se mi pokusí zpřeházet vnitřnosti nebo mi nalije do žil něco síry, ale místo toho se na nebi nade mnou zhmotnil zlatavý vodopád žhavého oleje. V rychlosti jsem nad sebou vytvořil zakulacenou krustu ledu a nadílka mého kolegy se po ní syčivě svezla. Měl jsem namále – stačilo, aby bylo moje obranné kouzlo o trochu slabší, a ranhojiči by si mohli pohrát s jedním popáleným. Zaříkávač mě jenom zkoušel. Dalším tahem v partii mě i přes moji bezděčnou obranu zvednul do vzduchu a pak se mnou zase praštil o zem. Je jedna věc mrštit proti hradbám pár kamenů, které si nemají jak pomoct, a druhá, mnohem náročnější, udělat totéž s čarodějem pod ochranou štítu a vlastní mysli. Náraz by mě stál pár zlomených žeber, kdybych včas telekineticky nevytrhal všechen okolní porost a nenaházel ho pod sebe. Ani tak to nebylo příjemné přistání. Vydal jsem se ze všech sil a věděl, že až se můj o poznání zkušenější protivník rozhodne pokračovat, bude nejspíš po mně. Zase to mravenčení. V duchu jsem se snažil uhádnout, co se mnou provede, když se hláska otřásla další ránou. Podíval jsem se tím směrem a uviděl magický oheň poskakující z kamene na kámen, po cimbuří, po křičících lučištnících… a vjem, který měl ohlašovat moji smrt, zase zmizel. Zavřel jsem oči a bláznivě se rozesmál. Prvního jsem roztrhl vedví a proud ohně z jejich společného zaklínadla obrátil proti druhému. Smál jsem se a věděl, že ti zbylí jsou z nich nejlepší, zdaleka nejlepší, jací mě kdy mohli vyzvat na souboj. Těšil jsem se. Smrt si přišla ještě pro jednoho a má Paní, jindy divoká a zlostná, najednou plakala lítostí. Chtěla mi dát všechnu pomoc, kterou mohla, ale tělo bylo příliš unavené, než aby ze sebe chrlilo další a další výboje síly. Velmistr Kolegia, obklopený mihotavým svitem, spřádal zakázané zaklínadlo. Nemusel jsem číst jeho myšlenky, dal mi je sám. Nezemřeš, ne teď. Zapovězená slova. Pobízel jsem ho, ať pokračuje. Neměl jsem moc to zastavit, a přece jsem se třásl divokou radostí. Řád kvůli mně vzývá chaos, porušuje pravidla a zamyká mě. Navěky. Možná. „Prober se,“ plesknul mě Samuel po tváři. Ani nemusel, spánek už jsem jenom předstíral. Rozmrzele jsem se odtrhl od proudění Zdroje. „Na vyspávání bude času dost.“ „Já nevím, kdo zkolaboval vprostřed bitvy. Nebyls to ty?“ „Taky jsem se vrátil. Koho se tam chystal ten zaříkávač roztrhat na kusy? Neznáš ho? Měl takový divný jméno, nemůžu si vzpomenout.“ „Dej mi svátek,“ odbyl jsem ho. „A díky.“ „Není zač. Mimochodem – jak jsi mu vyrušil to štítový kouzlo?“ „Já nic nevyrušil, akorát jsem pobořil bránu.“ „To kouzlo už tam nebylo, když jsem jim poslal na cimbuří ten dárek. Jinak by se to svezlo dolů pod hradby.“ „Ten štít už mohl vyprchávat,“ mávnul jsem rukou. „Když si ten zaříkávač dával práci se mnou, mohl se vyrušit sám.“ „Nejspíš. Podle toho, jak s tebou zametl, si na tobě dal docela záležet.“ „Našli jste ho?“ „Našli jsme jednoho, ale ten byl moc slabý. Neublížil by ani jednomu z nás. Přeživší potvrdili, že tam byli dva, takže toho druhého máme najít.“ „Rozkaz pánů generálů?“ „Krále. Vypadá to, že zašel na skleničku s někým z Kolegia a padli si do noty. Teď mě na chvíli omluv.“ Samuel se dotkl rukávu mé haleny a zamumlal pátrací zaklínadlo. Každý z nás, ať už je to čaroděj, nebo zaříkávač, po sobě nechává Stopy. Jsou to otisky našeho vědomí, jedinečné pozůstatky po tom, jak naše mysl ohýbá magii a krotí ji pro své vlastní účely. Podle síly seslaného kouzla mohou takové památky zůstat na místě i několik dní. V tomhle případě jsem byl místem a cílem já. „Tak tohohle zaříkávače neznám,“ zavrtěl hlavou. „Stopa je dost silná. Až na něj narazíme, musíme být spolu, jinak si s náma jednotlivě pohraje jako kočka s myší.“ „Předej mi to,“ vybídl jsem ho. Hlavou se mi prohnal záblesk a Samova vzpomínka se usadila na své místo. Věděl jsem, že pokud ji odtamtud někdo nevymaže, poznám svého známého z pahorku, jakmile ho uvidím čarovat. Teď mi jenom někdy musí dát tu příležitost. „Kolik je vlastně hodin?“ „Půl jedenácté večer. Ráno vyjíždíme. Půjdeme se najíst a pak se vyspíme.“ „Sami, nebo s někým?“ „Naivko,“ utrousil. „Sám víš, že po těch prasatech, co jim tady zachraňujem krky, tu zbyly už jenom zakrvácený klíny těch, který neutekly včas. Jestli na to máš žaludek, tak prosím. Já si to odpustím.“ Ráno s námi sedlal třicetičlenný kornet bandalírů, střední jízdy. Ostatní muži si v hlásce měli ještě pár dní odpočinout, než se vydají zase zpátky do svého tábora. Všichni čarodějové v průběhu noci spletli spojenými silami bránu do hlavního města a vypařili se. Jenom my dva jsme se museli celou cestu zpátky táhnout na koních. Rozkaz krále, nebo spíš představených z Kolegia, jsme hodlali splnit co možná nejrychleji. Po přímé cestě zpátky se zastavíme v každé vesnici, ale pokud na nás ten zaříkávač někde sám nevyletí, rozhodně se nepřetrhneme, abychom ho našli. Jeli jsme si jako králové uprostřed celé skupinky, chránění ze všech stran. Vojáci nás měli po včerejšku rádi, koneckonců si oblíbili každého mága, který jim pro stvrzení vzájemných vztahů vyčaroval bůhvíodkud demižon vína nebo prorostlou pečínku. I pro kouzla platí, že když se někde přidá, musí se zákonitě jinde ubrat. Důstojníci si zatím ještě nestěžovali, že jim ze stanů záhadně mizí pití a jídlo, takže jsme to se Samuelem moc neřešili. Samozřejmě bychom dokázali třeba přenést z nedaleké vesnice sele a vytvořit zaklínadlo, které by je samo vyvrhlo, naporcovalo a upeklo, ale proč se namáhat, když jednoduše stačí přenést něco už hotového od někoho z blízkého okolí a vydávat to za tvořivou magii, jeden z nejtěžších oborů vůbec. „Necítils včera ve Zdroji nějaký rušení?“ mrknul jsem na kolegu, napil se z měchu a zkusil si najít na hřbetě koně pohodlnější pozici. Zadek otlačený od sedla – nejsem zvyklý takhle cestovat. Před námi třetí vesnice. V první jsme doplnili zásoby a v té druhé museli krotit pár vojáků, kteří měli dojem, že včera těch ženských nebylo dost. „Necítil. Proč?“ „Použil jsem tam na pahorku dvojitý zaklínání, Taran a Vzývání země. Málem jsem se potom už nezvedl na nohy, i když jsem byl u Zdroje nejmíň čtyři hodiny.“ „Možná to rušení zmizelo dřív, než jsem si to stačil uvědomit. První půlhodinu u Zdroje jsem toho moc nevnímal. Kapitáne, jak se jmenuje tahleta díra?“ „Nevim, pane,“ pokrčil velitel kornetu rameny a podíval se nahoru. Pomalu se smrákalo. „Chcete tu přenocovat, Mistři?“ „To záleží na tom, jak moc pospícháte do kasáren,“ uculil se Samuel. „Moc ne, pane. To nám můžete věřit.“ Třicet dva hladových a žíznivých chlapů, to byla krajní mez, kterou tahle díra dokázala na jeden den pojmout. Radní nebo krčmář by asi nadávali, že jim vyžereme všechny zásoby, kdyby jim kapitán neukázal králův glejt a neoslovoval ty dva neduživé muže za sebou, tedy nás, Mistry. V hospodském něco hrklo, starosta se přežehnal a utíkal zpátky domů. A děvečky, ty se těšily na spropitné, takže neváhaly nosit panstvu, co si bude přát. Tu a tam cukrbliky, úsměv, kroucení zadkem. Naivky. Nevěděly, co je pak může čekat. Bandalíři se divili, proč sedíme sami u jednoho malého stolku. Vůbec nepochopili, o co nám jde. Být nápadní? Cíl dnešního večera. Samuel rozprostřel kolem hospody to nejjemnější pátrací zaklínadlo, na jaké se zmohl, a já tu a tam posílal do všech směrů kolem stavení magicky zesílené myšlenky, které se do mozku musely vetřít komukoli, kdo má v sobě jenom špetku Talentu. Seděli jsme tam jako dva rybáři, mlčky usrkávali kyselé ředěné víno a čekali na tu jednu velkou štiku. Praktici divoké magie mívají jenom málokdy chladné hlavy. Říká se, že je tak ovlivňuje právě jim vlastní zdroj moci, Paní, v jejich názvosloví Sauvalgia. Ledově klidný zaříkávač je skoro přírodní úkaz, objekt, který by se hodil pro zkoumání, kdyby nepředstavoval takové nebezpečí. „Myslíš, že se ukáže?“ usrkl jsem vína a zabloudil pohledem k profukujícím dveřím. „Jestli je normální, tak ti ještě pořád chce vyrvat střeva a uškrtit tě na nich,“ utrousil Sam. „Pravděpodobně ví, že je silnější než ty, takže by se tu někde mohl poflakovat. Chci ho mít z krku co nejdřív.“ „Jak je to zaklínadlo náročný?“ optal jsem se. „Zvládneš to?“ „Zvládnu. Přinejhorším omdlím a ty mě odtáhneš ke Zdroji nebo Siločáře. Jednu jsem cítil asi tak míli na západ.“ „Já taky. Jediný štěstí, že tohle ten zmetek použít nemůže.“ Další rozdíl mezi námi a zaříkávači. Když to s výdejem energie přeženeme my, musíme najít Siločáru, abychom mohli zase čarovat. Ideální jsou Zdroje, velké studny, kde se protíná několik Siločar naráz. Divocí mágové prostě sesílají svoje kouzla a jediné, čím za to platí, je fyzická únava a hlad. Jednou jsem s jedním z nich spolupracoval, to bylo v krátkém období míru mezi našimi frakcemi. Ten chlap toho sežral za jeden den tolik, že by mi to stačilo na týden. Z jedné hospody nás dokonce vyhodili. „Cítím silný zdroj,“ syknul Samuel. „U rynku.“ „Dokážeš to rozpoznat?“ „Počkej.“ Kolegovi kolem rukou zatančilo nazlátlé světlo. „Je to on. Zastavil se a ví o nás. Sem nepůjde.“ „Takže ven.“ Magické souboje se řídí určitými pravidly. Sice máme k ruce třicet více či méně opilých chlapů, kteří by ho mohli zabít, aniž by se on zmohl na výraznější odpor, ale... my jsme prostě čarodějové. Arogantní a hrdí. Co můžeme vyřídit sami, to sami taky vyřídíme. Na Kolegiu by se nám vysmáli, kdyby zjistili, že jsme toho floutka nezvládli a zavolali si na pomoc bandu ožralých vojáků. Samuel šel ven jako první se mnou v patách. On se specializoval na ochranná zaklínadla, zatímco já byl spíš útočný mág, takže kdyby se na nás náš přítel utrhl hned zkraje, musel mu v cestě stát nejdřív někdo, kdo to dokáže vyrušit. Čekal na nás venku a mně zatrnulo. Ne z toho, jak vypadal, ale ze síly jeho Projevů. Spředl přání ke kouzlu neuvěřitelnou rychlostí. Stačil jsem si letmo všimnout, že Samuel v obranném gestu zvedá mravenčením se třesoucí pravačku. Nebylo to nic platné. Chvíli nato se svalil k zemi, bezmocně lapající po dechu a s rukama přitisknutýma na hrudníku. Vlámal jsem se mu do hlavy a narazil na silnou iluzi tonutí. Pitomý mentální trik, bohužel tak intenzivní, že ani čaroděj jako on mu nedokázal vzdorovat. Zaklel jsem. Parchant. Teď už nebyl čas hrát si na taktiky. Vrhnul jsem proti zaříkávači zaklínadlo Rubáše. Ohnivé plameny, které ho měly celého obklopit, se objevily jenom na zanedbatelný okamžik. Negoval je, jako by šlo o pokus nějakého prváka. Než jsem si stačil vůbec rozmyslet vhodnou obranu, odhodilo mě něco podobného Taranu o pár metrů dozadu. Můj vzdušný vír stačil divokého mága zdržet možná tak na deset vteřin. Sam se pořád dusil a já s pocity paniky zjišťoval, že už moc silnějších kouzel po ruce nemám, ne těch, co se dají s úspěchem použít proti někomu s Talentem. Dalším výbojem mě i přes můj skoro zbytečný odpor narazil na zeď nedalekého baráku, až vepřovice za mými zády zapraskaly. Bez gestikulace se čaruje špatně, ale pořád je tu síla hlasu. Byla by, kdybych v následujícím momentu nezjistil, že jsem oněměl. Zaříkávač se křivě usmál a v očích mu zajiskřil magický svit, jak se na mě skrz něj šklebila jeho Paní. Rozpřáhl ruce. Laciné gesto. Věděl jsem, že k tomu, aby mě zabil, mu stačí jeho vlastní mozek. Všechen štěrk, kusy opadaného zdiva, kamení, všechno, co leželo na zemi, se k němu pomalu začalo zvedat. I na vzdálenost těch několika metrů jsem ucítil žár. Změť rotující kolem něj se rozžhavila doruda a vyrazila, podobná roji divokých včel, proti mně. Vytanulo mi na mysli, že aspoň nikdo nebude plýtvat dřevem na hranici, než… Samuel se zprudka nadechl. Pocit tonutí zmizel a znovu ho vystřídalo nepříjemné mravenčení. Zarazil se, když si uvědomil, že jde ze dvou zdrojů. Čaroděj přitisknutý na zdi a zaříkávač opodál. Letící vír žhavého smetí, který se najednou, těsně před jeho spolubojovníkem, naráz vydal na opačnou stranu a pohltil divokého mága. Jeho řev se rychle ztratil v syčení spáleného masa. Klesl jsem na všechny čtyři a už podruhé za dva dny se mi chtělo zvracet. V životě jsem se ještě necítil tak vyčerpaně. Samuel stál kousek ode mě a pozoroval mě podezřívavým pohledem. „Co je, kurva?“ zasípěl jsem a očima zavadil o kouřící hromádku, která zbyla z mého protivníka. Vůbec jsem netušil, jak se mi to povedlo. „Nehejbej se,“ zavelel Sam a sevřenými prsty pravé ruky mu problesklo narudlé světlo. „Ani se nehni.“ „Co blbneš?“ „Slib mi, že už to znova neuděláš, a já tě nespoutám.“ „Co neudělám?“ „Že už nebudeš znova kouzlit jako on.“ Chtěl jsem se na něj vytasit s další otázkou, když jsem si uvědomil odeznívající brnění v konečcích vlastních prstů a na zátylku. Srdce se mi sevřelo hrůzou a překvapením a já se konečně zapřel rukama o zem a začal zvracet. Nejdřív nebylo nic, jenom ten osvěžující pocit oproštění od všeho. A pak přišli oni. Pátrající prsty desítek rukou prohrabujících se mnou. Mnou? Byl jsem vším. Cítil jsem svoji Paní, tak nesmírně blízko i daleko zároveň. Něco ji clonilo, bránilo jí spojit se se mnou a vlít mi do žil sílu. Mysl Velmistra, mně tak dobře známá. Hledala. Hledali dál, ale na tajemství nepřišli. Měla je v držení má Paní, a oni netušili, že mohou zotročit mě, ale nikdy ne ji. Poskvrnit vše, co jim bylo svaté, pro nic. Vysmíval jsem se jim. Nemohl jsem se odtamtud dostat, a nezáleželo mi na tom. Víra časem zpřetrhá všechno. Ta jejich zpřetrhala sebe samu. Vojáci na nás teď byli pyšní ještě o něco víc. Jako správní blbci jsme před soubojem se zaříkávačem zablokovali dveře, aby ty tupce náhodou nenapadlo vkládat se do toho a utrhnout nám ostudu. V jednu chvíli, namáčknutý na zdi a dívající se smrti do očí, jsem si za to pěkně nadával. Hostinský, vida venku zbytky zaříkávače, si nadělal do kalhot, jen co nás viděl vejít zase dovnitř. Poručil jsem si další jídlo dřív, než mi došlo, že divocí po akci taky tak žerou, a k tomu sklenici pálenky. Krčmář přinesl na stůl rovnou láhev a s nečekanou rychlostí odsunul svůj sádelnatý zadek zase za pult. Bál se. „Nejbližší čaroděj je nějakých dvacet mil odtud. Zprávu mu dokážu poslat už teď. On ji pak postoupí přímo Kolegiu.“ „Neblbni,“ zabručel jsem na Samuela. „Víš, co se mnou potom udělají?“ „Děláš si ze mě prdel?“ vyjel. „Dovedeš si představit, co ty uděláš se mnou, jestli to ještě jednou použiješ? To kouzlo, cos jím kontroval na to jeho, přesahovalo tvoje normální možnosti aspoň dvakrát. Víš, jak silnej byl ten proud, co na tebe poslal? Ani společně bychom to nedokázali obrátit. Sám jsi říkal, že sis to neuvědomil, dokud jsem ti to neřekl.“ „Jako bych to sám nevěděl, kurva.“ „Tak se nediv. Pro tohle neexistuje precedens. Kolegium se to dozvědět musí. Může to...,“ odmlčel se, „... může to znamenat přelom.“ „A v čem asi tak? „Ve způsobu, jak zaříkávače definitivně porazit.“ „Jasně. Zamknou mě poutacím zaklínadlem a budou se mi hrabat v závitech tak dlouho, dokud nepřijdou na to, čím to je. Ohó, přátelé, máme zde muže s dvojím Talentem! Jako bych ty idioty slyšel až sem. To seš k nim tak loajální? Kdo nás sem poslal chcípnout, protože se jim nechtělo obětovat úzce zaměřený mágy? Univerzálů je přece všude spousta, pánové, máme dost rezerv!“ „Nemůžem dělat, jako by se nic nestalo. Sám víš, že dvojí Talent je sice výjimečná věc, ale tu a tam se může přihodit. To není tvůj případ. Kdybys prostě jenom měl nadání divokejch, tak by se to projevilo leda tím, že bys sejmul sám sebe. Neměl bys v tom cvik. Tohle bylo… cílený. Jako bys přesně věděl, jak divokou použít.“ „Jdi do prdele,“ zavrčel jsem. „Jestli na to prostě nehodláš zapomenout, tak já si půjdu po svým. Radši budu za talíř ovesný kaše věštit šťastnou budoucnost kurvám, než abych je nechal dělat si ze mě studijní materiál.“ Uvědomil jsem si zvláštní brnění na zátylku, jak jsem postupně zvyšoval hlas. Sam si toho asi musel všimnout, protože mi bleskově nalil a donutil mě kopnout to do sebe. Zaříkávači prý při čarování často čerpají i ze síly svých emocí. Co na tom, že taková kouzla bývají hodně nepřesná. V opilosti sice můžu být vzteklý klidně až na půdu, ale není mi to nic platné, protože alkohol prudce snižuje schopnost vůbec magii použít. „Ale z tý kocoviny mě ráno budeš křísit ty,“ oznámil jsem mu s vážnou tváří před dalším lokem. „Vzpomínky na starý časy?“ usmál se Samuel. „Žádný strachy, brachu. To bude dobrý.“ Ráno jsem musel vypadat, jako by mě někdo napudroval moukou a k tomu mi pod oči nakreslil kruhy povidlem. Dvě láhve jsou prostě dvě láhve. Odolal jsem nutkání najít latrínu a místo toho probral ještě chrápajícího Sama, aby se mnou něco provedl. O půlhodinu později začalo zaklínadlo konečně nějak působit a já mohl aspoň rovně chodit. Bandalíři se dole v nálevně hostili zbytky včerejší večeře. Jíst? Ani nápad. Kapitán byl buď dobrý herec, nebo o tom, co se na rynku stalo, nic bližšího nevěděl. Nechali jsme ho zaplatit účet i za nás a potom odešli do stájí sedlat koně. Loučit se tu s námi pochopitelně nikdo nechtěl. Z vesnice jsme nejdřív zamířili na západ k Siločáře. Samuel měl čerpání energie za sebou už po půlhodině, zatímco mně to trvalo dvojnásob dlouho. Ptal se, jestli to šlo dobře, a já bez skrupulí zalhal, že rozhodně líp než posledně u hlásky. Nepokusil se mi přečíst myšlenky a ujistit se. Zatím. Dvojí Talent, učili nás, beztak neovlivňuje schopnost čerpání, pokud už se s ním někdo narodí. Měl jsem ze sebe pocit odsouzence jdoucího na šibenici – tak pomalu se mi celá cesta táhla. Můj parťák v prchavé chvilce soukromí, když jsme jeli vzadu, seslal zaklínadlo a kajícně se mi přiznal, že si ho napsal, zatímco mě vojáci zpitého jak dráteníka odnášeli nahoru do postele. Kouzlo detekovalo jakoukoli aktivitu divoké magie v okruhu několika metrů. Možná jsem mu za to měl poděkovat. Celý den nikde žádná osada ani náznak něčeho, kde by se člověk mohl najíst nebo přespat. Nakonec jsme po poradě s kapitánem vybrali k nocování mýtinu na kraji jednoho lesa. Nadával, že na nás odtamtud ještě vyběhnou zběhové, marodéři, lapkové a podobná sběř, než se Samuel pokusil vysvětlit mu naše úmysly – bezvýsledně. Nacpat mu do hlavy, že ochranné kouzlo tak rychle nevyprchá, když je sesláno na něco živého, v tomhle případě třeba na stromy, ještě šlo, ale s jeho vojenskou zatvrzelostí to nic neudělalo. Ležení že by mělo být kryté ze všech stran. Pche. Nikdy zřejmě s čaroději nepracoval. Polovina vojáků se spolu se mnou vydala napojit koně a vykoupat se k nedalekému bezejmennému potoku. Ostatní zůstali na hlídce v táboře. Sam si mezitím vybral tři dobře rostlé kmeny za hraniční body zaklínadla a pustil se do čarování. Bandalíři měli dobrou náladu a co chvíli trousili vtipy, které mi ani za nic nepřipadaly zábavné. Cítil jsem, že kolega zesílil rozsah své detekční magie, aby o mně věděl, kdybych se začal nějak projevovat. Jak na řetězu. „Už abysme byli doma, chlapi,“ spustil kudrnatý chlap s plnovousem prokvétajícím šedinami. „Ženská mi ve městě začne co nevidět rodit.“ „Fakt?“ zachechtal se další. „Tak to už budu mít třetí děcko.“ „Drž tlamu. Ty seš rád, když se ti jednou do roka postaví.“ „A co vy, Mistře?“ mrknul na mě kapitánův pobočník. „Taky na vás v hlavním městě někdo čeká?“ Průser, kamaráde, nic víc. „Tadyhle Mistra? Sláva, chlapci, sláva. Jak vyřídil toho divokýho na rynku, to vám bylo něco. Všechna čest, Mistře, ten zaříkávač zavšivenej si to zasloužil. Verbež je to. A… Mistře?“ Do půli těla svlečení vojáci ztuhli na místě. Vousáč se podíval na svoji ruku se zježenými chlupy a nasucho polkl. Samuel přerušil sesílání ochranného zaklínadla a zburcoval ostatní. S nejtěžší invokací, do jaké se kdy pustil, začal ještě dřív, než se od potoka ozval první výkřik. Tma před mýma očima se pomalu rozjasnila. Pod nohama se mi svíjel polonahý voják s vyvrženými vnitřnostmi, dalších šest plavalo na hladině mělkého toku a barvilo okolní vodu doruda. Po čele se mi naráz svezlo několik krůpějí potu. Nedaleko jsem zaslechl poslední verš invokačního zaklínadla. Proč invokace? Brnění v zátylku. Vyděšeně jsem se rozhlédl. Zbylých osm mužů, nebo spíš to, co z nich zůstalo… všude kolem. Muž s těhotnou ženou nabodnutý na uražený pahýl větve, pobočník s rukou utrženou v rameni v předsmrtné agónii. Oněměle jsem se svezl do sedu a zády se opřel o kmen mladého dubu. „Teď vážně, Dame,“ ozval se pár metrů ode mě povědomý hlas. Můj společník, namáhavě oddechující a v obličeji bledý jako smrt. Vedle něj se mihotalo poloprůsvitné tělo démona negace. Věděl jsem, že ve chvíli, kdy se se mnou to stvoření spojí, mě úplně připraví o schopnost kouzlit možná i na několik dní. Kdyby nebyl tak zoufale pomalý, patřil by mezi vůbec nejlepší zbraně proti čarodějům. Teď na tom moc nesešlo, únavou jsem sotva dokázal zvednout ruku. Samuela muselo jeho vyvolání stát strašnou spoustu sil, ale přece se ještě překonal a vytvořil hned za sebou nepropustnou bariéru. Neudělat to, rozsápali by mě ostatní vojáci na kusy. „Tohle už nemůžu ututlat, brachu. Promiň.“ „Tak dělej,“ vydechl jsem. Věštil bych děvkám, co by se jim zlíbilo, jenže při pomyšlení, že bych je pak taky nevědomky mohl roztrhat na kusy, se ve mně ozývalo svědomí. Možná že to na Kolegiu nebude taková hrůza. Démon se v odpovědi na mentální rozkaz pohnul a krok za krokem se ke mně začal zvolna přibližovat. Říká se, že fyzický kontakt s ním je pro mágy hodně nepříjemná záležitost. „A kdyby něco...,“ polknul jsem, „… víš, jak se zaříkávačům brání v použití magie?“ „Působit bolest,“ zamumlal Sam. „Neustálou bolest.“ „Udělej to taky.“ Čas přestal existovat. Slyšel jsem jen svou Paní, pro kterou hodiny netikaly. Zůstávala pořád stejná. Ostatní zemřeli. Pátravé prsty, šeptavé hlasy třesoucí se nadějí, že ze mě dostanou to, oč tolik stojí. Podlehli věku, jeden po druhém. I Velmistr. Potom přišel někdo jiný a s ním i svoboda, pole války, mysl dobrodince otevřená všemu, bez pravidel a závazků. Ukázal mi dalšího. Neváhal jsem. Spojení s démonem mě muselo poslat do milosrdného bezvědomí. Probudil jsem se o pár hodin nebo možná dní později a už podle toho smradu kadidel jsem si byl jistý, že mě někdo dostal až do soukromých místností Kolegia. Nepohodlná židle, spoutané ruce a nohy. Žádné okovy, jenom čistá práce magie. Zkusil jsem přečíst Stopy a musel jsem se v duchu chechtat. Z bezejmenného univerzálního čaroděje, dobrého tak akorát pro jištění vojáků, jsem se najednou stal asi nejdůležitější osobou v hlavním městě. Poutací zaklínadlo na mě seslal samotný Velmistr, navíc s pomocí dalších členů Rady. Jaká čest. „Jak se cítíš?“ Podíval jsem se před sebe. Sedm židlí rozestavěných do tvaru půlměsíce a za nimi dveře, ve kterých stál můj parťák. „Až moc dobře. Démon si na mně asi moc nepošmáknul.“ Samuel zvážněl. „Vůbec ne.“ Najednou mi došlo, že bych vůbec neměl dokázat kontrolovat Stopy. Negace mi má vzít moje schopnosti. A vůbec – nepoužil jsem při tom přece běžné zaklínadlo… „Chvilku před tím, než se s tebou spojil, něco vyrušilo jeho existenci. Přesně to, co zabilo ty vojáky. Tys omdlel.“ „Běž pryč,“ požádal jsem ho. „Nech si ty ciráty. Jsem tu od toho, abych ti to aspoň trochu vysvětlil.“ „Zablokovali jste mě nějak proti kouzlení?“ „Jistě. Pracovala na tom celá Rada.“ „Nepovedlo se jim to.“ „Cože?“ „Zmiz odsud,“ vydechl jsem. „A rychle zavolej celou Radu.“ Samovi se v očích objevila hrůza. Než se stačil dostat ke dveřím, podrazil jsem mu zaříkávačskou magií nohy a mrštil jím proti stěně. Uvědomoval jsem si, že to dělám, ale nemohl jsem se tomu ubránit. Rozesmál jsem se tak nahlas, až v tom jeho nářek skoro nebyl slyšet. Pak se ve dveřích objevil Velmistr s oslnivým světlem kolem sebe. Vyštěkl dvě rychlá slova a já ztratil vědomí. Nechápal to. Neuvědomoval si ten dar a ty možnosti, bránil se jim a sám sebe oslaboval. Zachránil jsem ho a potom vedl dál, dokud nenazrál čas. Budou platit dluhy, všechny spáchané nazpět napříč generacemi i ty, které teprve přijdou. Nebude žádná další příležitost ubližovat Paní. Ani jedna. „Damiene, slyšíte mě?“ Na rtech železitá pachuť krve. Třeštila mi hlava a viděl jsem rozmazaně. Půlkruh židlí, ani jedna prázdná. „Slyšíte mě?“ „Ano.“ Zbytek Velmistrova proslovu jsem skoro nevnímal. Je ve vás něco cizího, mladý muži. Cizího. Dvojí Stopa, moje a zaříkávačská. Mysl tak stará, že její otisk nezná nikdo z Kolegia. Hledali vysloužilé čaroděje, v rychlosti, ve spěchu a ve strachu, co bych mohl provést, kdyby příště nebyl někdo z Rady poblíž. A pak omluvy, planá slova, chlácholení, že ta bolest brzy přejde a že neměli na vybranou a museli mě spoutat těmi nejhoršími prostředky. Ucítil jsem brnění v konečcích spoutaných rukou a v tu samou chvíli jsem se pozvracel. Než se mi znovu zatmělo před očima, uvědomil jsem si jenom svoji poslední myšlenku – ne, byla to touha. Přání. Přesné a formulované. Všechny je zabít. Vrásčitý stařík s řídkou bílou bradkou si vězně obezřetně prohlížel. Hned vedle stál Velmistr Marcus, připravený zasáhnout, kdyby se to zase probíralo k životu. Starých mágů, kteří dali aktivnímu působení v Kolegiu už dávno vale, našli dost, ale nikdo z nich tuhle Stopu neznal. Skoro třísetletý Raymond, krátkozrakýma očima bloudící po bledé tváři spoutaného muže před sebou, byl poslední naděje. „Dokážete to, Mistře?“ zeptal se Marcus uctivě. Za jiných okolností by ho ani nenapadlo říkat takhle někomu, kdo mu není rovný, ale tady… dědci jsou někdy útlocitní jak batolata, když se jim vezme hračka. Lepší neriskovat. „Jistěže,“ odtušil vysloužilý čaroděj a dotkl se Damiena rukama na hrudníku. Pátrací zaklínadlo splétal pomalu, s velkou námahou. Vyšel ze cviku. Velmistr jeho kouzlo nenápadně podpořil. „U všech ďasů!“ zaláteřil stařík a na svůj věk nečekaně rychle odskočil. „To mě teda podrž!“ „Mistře?“ „Tohle… tohle je… neuvěřitelné.“ „Znáte tu Stopu, Mistře?“ „Ovšemže znám. Když byl ten muž slavný, pracoval jsem na svém prvním zaměření. Smyslová magie. To byla dvě a půl století zpátky, tehdy jsem-“ „Stručněji, Mistře.“ „Jednou, jednou nás povolali k případu vraždy, kde byla očividně zapletena magie. Ti lidé totiž zemřeli strachem. Vnucený vjem, tak silný, že to nepřežili. A ta Stopa…,“ Raymond si povzdechl, „… ta patřila někomu, koho jsem tehdy neznal. Když jsem ji ještě ten večer předával Velmistrovi, zarazil mne s tím, že už ji zná. Tehdy panovaly bídné časy, necivilizované… i co se divokých mágů týče. Nikdy bych nevěřil, nevidět to sám, že takovéhle vraždy se může dopustit nejvyšší představený zaříkávačské Akademie. Strašlivé časy, ano.“ „Cože?“ vyhrkl Velmistr. „To… Mistře, to jste mi měl říct hned! Jste si jistý?“ „Naprosto.“ V tu chvíli Damien otevřel najednou jiskřící oči. Stařec si ze smrtelného nebezpečí, které teď uvězněný představoval, nic moc nedělal a klidně si ho prohlížel. Marcus nestihl reagovat. Bývalý mág bez zaměření se usmál a pak jednoduše zmizel. O pár místností dál se ozvala ohlušující rána. Představený Kolegia neváhal, bez rozloučení se starým čarodějem vytvořil bránu a hned vzápětí do ní vstoupil. „Nathaniel, tak se jmenoval,“ zabroukal Raymond, než se sám pustil do zoufale pomalého splétání přenosového zaklínadla. Pouta pro nás neznamenala nic, když jsme dokázali dát dohromady naše vědomosti. Regulovaná magie, předvídatelná, pravidelná. Směšná. Ten starý nám nestál za pozornost, ale ten druhý byl nebezpečný. Přenesli jsme se jinam. Začarované dveře, špatně zajištěné. Vyrazili jsme je. Svoboda… konečně jsme se jí mohli opravdu dotknout. Ostatní nám v tom chtěli bránit. Zabili jsme je jednoho po druhém. Paní byla opět s námi. Cítili jsme její přítomnost. Volání po pomstě. Věděli jsme, kde hledat členy Rady. Znali jsme jejich jména. Mohli jsme cokoli, teď, ve své jednotě. On ale naše úmysly předcházel a přišel si pro nás. Měl moc, velký Talent, větší než ten, kdo něco z nás uvěznil. Marcus. Zaklínadla na nás dopadala a ničila nás. Stále těžší a silnější. Pak jsme si uvědomili, že je všechna chápeme… známe. Na každé odpověď, rychlejší a prudší. Velmistrovi postupně tváří v tvář nám docházely síly. Zvedli jsme ho do vzduchu a chtěli mu pomoct od utrpení. Odeslat ho na druhou stranu. Vzepřel se naší vůli a vykřikl poslední kouzlo. A my jsme najednou nebyli. Nohy se pode mnou zhroutily, jako bych je měl z papíru, a v hlavě se mi rozhořel hotový požár. Vedle mě ležel Marcus. Přerývaně dýchal a z úst mu vytékal pramínek krve. Chvíli jsem myslel, že ani jeden nedokážeme sám vstát. A potom mě i přes dokořán otevřené oči zasáhl sled vzpomínek na to, co jsem byl ještě před půlminutou. Myšlenky, pocity, vize… a odpovědi. Připomínalo to efekt zaklínadla, které z oběti vytáhne zdánlivě zapomenuté zážitky, jenže mnohem, mnohem rychlejší. Rozhlédl jsem se a kolem sebe uviděl neuvěřitelnou spoušť. Zdi tu a tam zčernalé žárem, opadaná omítka, roztříštěné dlaždice na podlaze a mezi tím vším těla několika čarodějů, kteří se to něco pokoušeli zastavit. „Ovládáš… ovládáte ho, Damiene?“ zachraptěl Velmistr. „Myslím… asi ano.“ „Dobře.“ Kdykoli jindy bych na Marcuse nadával. Možná nejmocnější mág, jakého Kolegium kdy mělo, a přece nedokázal vzdorovat tlakům uvnitř Rady. Naše účast na králově tažení nebyla tak docela jeho práce, o nasazení univerzálů se postarali spíš ostatní. I tak jsem mohl najít dost důvodů, proč ho nemít rád, ale všechny se teď ztrácely v porovnání s odpovědí na to, proč se tohle všechno seběhlo. „Víte, co se stalo, že… víte?“ zeptal se mě a pokusil se aspoň vzepřít na loktech. „Vím.“ „Někdo ho tu udržel, jeho mysl. Musíte najít způsob, jak ji poslat pryč. Někdo tak… mocný…“ „Udělám to.“ Přikývl a upřel oči do stropu. Na druhý pokus se mi povedlo vstát a přiklopýtat až k němu. Moje léčitelská magie nestála za nic… on na tom mohl být jinak. Velmistr mě chytil za předloktí, jakmile ucítil jeho Projevy. „Ne… to nedělejte. Jeho moc už mi stejně nepomůže.“ Tiché šepotání někde vzadu v hlavě. Zaposlouchal jsem se. On si na tohle vzpomínal, věděl, co Marcus udělal. Pochopil jsem, že ho nedokážu zachránit. Čaroděj, který ze sebe vyrve část vlastní životní síly, může umírat i hodiny. Zformuloval jsem v duchu přání tak snadno, jako bych to dělal odjakživa, a pomohl mu pryč. Můj parťák z tažení mě musel cítit už zdálky, protože i teď s sebou všude tahal aktivní detekční zaklínadlo. Dveře do komnaty měl zamčené primitivním kouzlem. Ještě předevčírem by mi možná připadalo poměrně těžké, ale v mém stávajícím rozpoložení dostávaly věci úplně jiný rozměr. Na otevření jsem se ani nemusel soustředit. Samuel ztuhnul na místě a nejistě se na mě podíval. Trochu jsem povolil otěže vykoupené Marcusovým životem, které z něj dělaly jenom mrazivý pocit v zátylku a zdroj síly. V očích se mi zalesklo to, z čeho jsem měl v životě největší strach. Pohled Paní. Víc už jsem si nemohl dovolit. Moje vůle se dostala na nejnižší možnou úroveň, kde jsem si ji ještě dokázal uchovat. „Můj pane,“ zašeptal Sam. „Povedlo se?“ „Jistě. Velmistr právě zemřel. Tys byl ten, kdo mě osvobodil?“ „Ano, ano. Celý svůj…,“ polkl, jako by nevěděl, odkud začít. „Byl jsem to já.“ „Mnoho si z té doby nepamatuji. Vyprávěj mi, jak jsi to udělal.“ „Když Rada, kterou vy pamatujete, před dvěma staletími postupně vymřela, nebyl už nikdo, kdo by o vás věděl. Velmistr Vincent tehdy použil nějaké zakázané zaklínadlo, o kterém nikdo neměl ani tušit. Chtěl… asi chtěl zjistit, jakými pravidly se Paní řídí při výběru svých nejsilnějších služebníků a jak jim dává svou moc. Vincent vás uvěznil přímo nad Zdrojem, ze kterého mělo jeho zaklínadlo neustále čerpat energii, aby nikdy nevyprchalo.“ „Žádná schránka?“ „Ne… vaše tělo zemřelo, můj pane, a vaše mysl mohla objímat všechno a zároveň nic. Regulovaná magie ji držela na místě a znemožňovala jí spojení s Paní. Když mě sem Akademie poprvé vyslala jako zvěda, ucítil jsem vás a rozhodl se pomoct vám pryč. Stačilo jenom pravidelně čerpat ze Zdroje tolik, aby nakonec oslabené zaklínadlo definitivně povolilo.“ „Výtečně. Pověz mi, je možnost mne navždy odeslat na odpočinek? Tato existence je… vysilující.“ Zavrtěl hlavou. „Nevím o tom. Zdá se totiž, že Velmistrův pokus vám zajistil určitý druh nesmrtelnosti. Ironie, nemyslíte?“ Chlubil se, ten jeden čubčí syn, lísal se ke svému novému pánovi a já se mu mezitím hrabal v mozku. Dvojí Talent že je prý výjimečná věc? Asi ne dost na to, aby ho tenhle zmetek nepodědil. Pod slupkou regulovaného mága pečlivě schovával mnohem větší nadání zaříkávače. Bastard. „Velmi dobře. A teď, pokud dovolíš, musím vyřídit něco neodkladného.“ „Jdete… jdete zničit Radu?“ Tvář mu rozjasnilo doslova fanatického nadšení. Všechno ve mně vřelo, ale i kdyby si chtěl číst, Nathanielova moc mi poskytovala takovou ochranu, že by neměl žádnou šanci. „Nemyslím.“ Přitáhl jsem otěže a svit Paní mi z očí zase zmizel. Samuel polkl. Ve zlomku vteřiny jsem ho srazil k zemi a dopřál mu ještě jednou pocit tonutí, který si, parchant, vlastně dobrovolně užíval tam na rynku. „Jak se ti to líbí teď, zmetku?“ zasyčel jsem na něj a zvedl ho do vzduchu. Teď už se netopil, ale naopak dusil. „Ty… Damiene?“ Blbá otázka, žádná odpověď. Smýknul jsem jím proti stěně, až hlavou rozrazil polici s knihami. Ztrátu vědomí si dlouho neužil, hned nato jsem se mu nevybíravě vlámal do mozku a donutil ho probrat se. „Proč jsi ho přivedl ke mně?“ „Jak… jaks to udělal? On tě… jak?“ „Já se tu ptám!“ utrhnul jsem se na něj a soustředil svoji sílu přímo proti jeho mysli. Zavyl bolestí, ale pak se rozchechtal. Bylo mi zle z toho, že jsem se celou dobu bratříčkoval se zaříkávačem. Všichni stejní, všichni někde na pokraji šílenství. Stejně jako ten, který křičel ve mně. „Snadnej cíl,“ vyrazil ze sebe a zase se zasmál. „Marcuse by jen tak neovládl. Tebe? Hračka. Kdyby se tohle stalo někomu silnějšímu, tak by si Rada asi dala víc práce se zabezpečením. Nulu, jako jsi ty, prostě odflákli.“ „Je nějaká možnost, jak ho poslat pryč?“ Odplivl si. „Není. Ať už jsi ho dostal pod kontrolu jakkoliv… někoho s takovou mocí ty neudržíš věčně. Na to nemáš.“ Rozžhavil jsem vzduch kolem jeho pravé ruky a zároveň přitlačil na jeho smyslové vnímání, aby to co nejvíc cítil. Látka košile shořela během chvilky a na kůži mu vyskákaly zarudlé puchýře. Dlouho se jenom smál a v pauzách, jak se trhavě nadechoval, po mně metal nadávky. Na hrdinu si přestal hrát, když už se mu škvařilo i samotné maso a nehty dávno odpadly z lůžek. „Já nevím!“ zaúpěl. „Netuším, jestli se to dá zlomit! Já…“ Další útěk do bezvědomí a zase zbytečný. Mlhavě se na mě podíval. „Nechtěl jsem to takhle…“ „Já taky ne,“ odsekl jsem a nechal ho dopadnout na zem. Dalším přáním jsem ho upoutal na místě. „Tak to skonči, nulo.“ „Zapomeň.“ Pitomý mentální trik. Rozeřval se, jako by ho na nože brali. Nechtěl bych zažít pocit břitvy ve střevech, která pomalými pohyby táhne sem a tam a nepřestává, i když už by neměla mít co řezat. Jemu jsem to přál. „Sám bys měl vědět, kolik moci tvůj pán má. Uvidíme, jak dlouho to vydržíš.“ Zhasnul asi po půlhodině. Zaříkávač držený v neustálém pocitu bolesti nemůže přesně formulovat přání, ale dokáže se na Paní napojit skrze sílu emocí, prostřednictvím vlastního utrpení. On mi to řekl. Samuel si jednoduchým kouzlem zesílil vnímání bolesti natolik, že se mu z ní hned vzápětí zastavilo srdce. Cítil jsem, že pomalu ztrácím kontrolu nad otěžemi. Čím víc budu používat Nathanielovu moc, tím větší část z něj se do mě bude promítat. Netušil jsem, jak to vím. Možná to byla poslední rada Marcuse, něco, co do mě vložil společně se zaklínadlem Rozpolcení. Po zbytečné návštěvě knihovny Kolegia, kde jsem sice našel kouzlo, které kdysi Vincent použil, ale už ne způsob jeho negace, jsem se oklikou vyhnul komnatám Rady a zamířil do pracovny Velmistra. „Je opravdu mrtvý?“ Čaroděj skloněný nad Marcusovým tělem mu zatlačil oči a otočil se ke zbývajícím členům Rady. „Bohužel. Vyrval ze sebe život.“ „Jak?“ „Zaklínadlo Rozpolcení.“ „Kvůli… proč, zatraceně? Tohle zaklínadlo ještě nikdy nikdo nepřežil. To může znamenat jedině…“ Mágům se najednou zatmělo před očima a přes žaludek se jim převalila nepříjemná závrať, běžný doprovodný jev přenosu. Objevili se v pracovně mrtvého Velmistra a dívali se do tváře jeho vraha. Než ze sebe stačili setřást šok a pustit se aspoň do prvních slov zaklínadel, zformuloval Damien své přání. Všichni do jednoho oněměli. „Velmistr Marcus se obětoval, abych dokázal zaříkávače v sobě udržet pod kontrolou. Jeho zaklínadlo ale ztrácí sílu. Potřebuji vaši pomoc.“ Přistoupil pomalu až k nim a každému vložil do paměti přesnou podobu starodávného zakázaného kouzla spolu s tím, co je potřeba udělat. Nevěřili mu, dokud neucítili, že v sobě omezuje moc a schopnosti zaříkávače, jak nejlépe dovede. Dohodli se pohledy a jakmile mohli zase mluvit, pustili se do společného zaklínání. Řád vzývá chaos, aby chaos spoutal a potlačil… dokud nepřijde na lepší způsob. Čas znovu neexistuje. Jsme všude, a nemůžeme nikam. Paní už nepláče, zuří a chtěla by nás zničit, kdybychom zároveň nebyli její součástí. Oddělení, o samotě. Radost v utrpení, smířenost ve vzteku. Jsme rozpolcení, ale ne napořád. Potlačíme svoji část, až přijde čas, a budeme se moci osvobodit. Trpělivost je nástrojem vítězů. Nezabráníme sami sobě v pomstě. Budeme mít, co budeme chtít. Nic nám v tom nezabrání. . . . - Zabrání. Já.

Názory a komentáře ( 0 /26 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Aldiana	1
Bizarro	1
Difoe	1
HadejKdo	2
Christopher	1
Kale	1
Kanyapi	1
Lordamen	1
Mofik	1
Sanelin	1
Spinal	1
Townie	1