1)
Dnešek je pro mě velkým dnem. Zavolal si mě sám královský soudce a pověřil mým, teprve druhým, úkolem. Prý jde o nějakého pytláka, žháře a pašeráka. Dokonce má na svědomí i život nějaké ženy a jejího malého syna. Nesnáším tyhle lidské bestie. Bez svědomí, bažící jen po krvi svých obětí.
Za jeho činy mu byl vyměřen hrdelní trest a já jej mám vykonat hned, jak odsouzence najdu. Zbytek jeho bandy byl dopaden před 5 týdny. Změkli a vyklopili vše, včetně svého úkrytu. Na mučidlech změkne každý, ale dobře jim tak. Nic jiného si nezaslouží. Žádné slitování.
Podle jeho kumpánů se moc daleko nedostal. Je to špinavá troska, která prolije hrdlem i poslední měďák. A to jeho jméno. Sardel, to je spíš pro psa. Prý mám hledat na hnojištích a ve stokách. Tam takoví jako on patří. Jen mi přijde divné, že na takového ubožáka posílají mne, královského kata. Stačilo by pár mužů z městské hlídky. A na co tak dlouho čekali?
To není důležité, musím se připravit na cestu. Rozsudek a popravčí meč. Nechť je spravedlnost vykonána.
2)
“Né, né, prosím né! Já nic nevím, nic … Ááááá, nééé …“
“Tak nevíš, jo? To se ještě uvidí, i tví kumpáni promluvili a teď už je jim mnohem líp. Přitáhnout!“
“Ááááá, dost! Prosím, dost! Řeknu, všechno vám řeknu, cokoli budete chtít!“
“No výborně. Tak spusť. O té vaší bandě už víme všechno, ale ten poslední z vás, Sardel nebo jak, nám ještě uniká. A tvoji kamarádíčkové zhasli dřív, než ze sebe vysypali něco rozumného. Tak mluv!“
“On už nežije, zabili ho … ááááááá. Tak dobře, žije! Ale asi už ne moc dlouho. Celý dny je namol. Prolejvá se alkoholem a je mu všechno jedno. Jen leží v koutě, chčije pod sebe a ve střízlivějších chvilkách občas něco zablábolí o nějaký ženský a dítěti. Že prej nechtěl, nebo co. Sám už se nedokáže ani zvednout, celý dny se jen třese. Áááááá…“
“Tyhle báchorky mě nezajímaj. Kde je teď?“
“Tam, kde sme ho nechali. V malý jeskyni, severně od Dubné, sám odejít nedokáže.“ Promiň, příteli, snad jsem ti dal aspoň trochu času, abys zmizel.
“Sakra, je po něm. Vodneste ho!“
3)
„U všech bohů, kde ses tak zřídil?! Fuj, z tebe to táhne! To je vážně hnus. Chlapi, hoďte ho do potoka, ať se z toho trochu probere, pak ho dotáhněte do sklepa,“ zazněl ženský hlas a tři pořízci se ujali bezvládného těla.
Ještě dvě neděle poté se ze sklepa malého hostince U staré dámy ozýval křik, sténání a žadonění.
“No, tak se už konečně prober, vstávej Kalenore, no tak.“ Znovu ten ženský hlas, tentokrát se rozléhal sklepením.
“Už nejsem Kalenor, ten zemřel už dávno se svým otcem, když ho nechal baron Bogven nespravedlivě popravit. Jsem Sardel.“
“Co? Ty můj smutku, co to povidáš? Moc dobře tě poznávám, jsi Kalenor z Golnu, syn Salenta, vladyky z Golnu,“ nedala se žena.
“Ta jména už přede mnou nikdy nevyslovuj! Už neexistují, ani jedno. Stejně jako jejich nositelé!“ obořil se na ni a z jeho hlasu byla cítit nezměrná bolest a ještě větší vztek. “Zemřeli neprávem, slyšíš? Neprávem!“
“Neprávem? Tak podivej, holenku,“ teď už byla cítit zloba i z ženina hlasu, “tvůj otec přepadával kupce na cestách, loupil na sousedních lénech, pytlačil a jen bohové vědí, co ještě. Když ho chytli, popravili ho. Cos čekal? Buď rád, že aspoň tebe nechali žít. Tomu říkáš nespravedlnost?“
“Kdo jsi, že mi tu kážeš o zločinech a trestu? Nech mě být, ženo! Odejdi odsud. Mělas mě nechat upít se k smrti!“ Ale nemyslel to vážně, vyšlo to z něj ze vzteku. Ze vzteku na sebe sama.
Podívala se na něj a v jejích očích byl obrovský smutek. Pak se otočila a odešla. Možná ano, ale copak bych mohla? Po tom, co jsem tě celých 13 let vychovávala? Jsi stejný jako tvůj otec, nevděčník a spratek. Umíš jen žehrat, házet své neúspěchy na jiné a svou bezmoc utápíš v alkoholu. Jestli to opravdu chceš, já už ti bránit nebudu.
Druhý den jej nechala vyhodit ze svého hostince.
4)
Jdou po mně, jdou…, dokonce mám i svýho vlastního kata. Už jednou mě málem dostal. Možná je čas chytit druhou šanci a nechat vše za sebou, zmizet co nejdál a třebas i zkusit dělat něco jinýho. Otočil do sebe celý korbel a mávnutím na hostinského si objednal další. Ale budou i tam někde mít tak dobrý pivo? A co pálenku? Však nebylo vždycky tak zle. Když jsem měl štěstí, stačilo přepadnout a okrást jednoho kupce a bylo na měsíc vystaráno. A k jídlu si taky vždycky něco ulovím… Vypil i další korbel a ponořil se do vzpomínek. Raději ale jen těch nedávných – loupežnických a pašeráckých.
Tu noc se noční můra o mladé dívce, jejím malém chlapci, hořícím domě a pochodni v jeho ruce vrátila. Probudil se před rozbřeskem, na hnoji za hospodou.
|
Snaží se zapomenout na svou minulost a svůj původ. I proto si nechává říkat Sardel, přestože jeho pravé jméno je Kalenor z Golnu. Určité rodové znaky ale nezapře: je sebestředný, arogantní a konfliktní. Stejně, jako byl jeho otec. Umí jen pár věcí, které se váží k jeho loupežnickému a pašeráckému řemeslu: skrýt se v přírodě a přepadávat ze zálohy, lovit zvěř na panském a docela dobře se bít.
Ze všeho nejraději má alkohol, ve všech jeho podobách a je ochotný za něj dát i poslední měďák. Přestože už se jednou málem upil k smrti a prošel si „odvykací kúrou“, je v tomto ohledu nepoučitelný.
Nemá rád větší množství lidí, jako například davy na tržištích či v přístavech. To ho ale trápit příliš nemusí, neboť vkročit do nějakého většího města by pro něj s největší pravděpodobností znamenalo oprátku. Ať už kvůli hrdelnímu trestu, ke kterému byl odsouzen za své loupežnictví, nebo pro svou nekontrolovatelnou povahu, jakmile se víc napije.
Je jediná výjimka, kdy snese i více lidí pohromadě a tou je příslib alkoholu.
Důvodem jeho chlastání je smrt mladé ženy a jejího dvouletého synka, kterou zavinil. Nikdy nikoho jiného nezabil a k této události došlo náhodou, když matka s malým přespávali v lovecké chatrči, kterou Sardel se svými kumpány zapálil. Nevyrovnal se s tím a přestože za to viní celý svět, sám se snaží tuto vzpomínku utopit v alkoholu. A tak, kdykoli si na ně vzpomene, začne pít. A kdykoli se zpije do bezvědomí, vrátí se mu oba v noční můře.
V ojedinělých chvílích střízlivosti mu to i docela myslí a umí být i zábavný.
|
Sardel je silný, urostlý muž v nejlepších letech. Jeho středně velká postava je dobře stavěná, ani hubená, ani silná. Kůže je od slunce přirozeně hnědá.
Hlavu mu pokrývají různě dlouhé hnědé vlasy, záleží, jak se mu podaří si je zkrátit. Bradu naopak obrůstá udržovaný a zastřihovaný vous, stejný jako míval jeho otec. Obličej pak není ničím výrazný, spíše tuctový a přehlédnutelný. To i přes v mládí zlomený a křivě srostlý nos.
Podíváte-li se níže, pravděpodobně neoceníte Sardelův vkus, co se týče oblečení. Nosí notně omšelé šaty tmavé barvy, na mnoha místech prodřené a špinavé, což je dáno četnými nocemi strávenými v příkopech, na hnojištích a vlastně kdekoli, kde ve své opilosti upadl a usnul. To je také stav, ve kterém ho zastihnete nejčastěji. To pak bývá teprve zážitek. Chlast je z něj cítit na sto honů – z úst i z oblečení. Malá očka podlitá krví se, často marně, snaží rozpoznat věci v okolí. Jazyk si dělá, co chce a tak místo srozumitelné řeči ze Sardela vychází špatně artikulované skřeky a různé patvary.
O nějaké zbrani, či něčem podobném, nemůže být ani řeč, neboť vše propil a tak mu zbyla jen u pasu visící, malá, špinavá, kožená torna.
|