Útrpné právo Chiisai 12. července 2018
Po zaznění těchto dvou slov mnohému našinci přejde mráz po zádech a v mysli naskočí atmosféra středověkých mučíren a utrpení. Filmoví nadšenci si vybaví nepříliš staré Goyovy přízraky nebo spíše klasiku na motivy Kaplického románu Kladivo na čarodějnice. Tortura (neboli mučení) byla ve středověku a raném novověku běžnou součástí vyšetřování u světských a posléze i církevních a inkvizičních soudů a představitelé této moci ji považovali za legitimní způsob, jak dosáhnout přiznání obviněného. V různých zemích a v různých dobách byla regulována různě, někde se jednalo o několikastupňový proces (kde maximální použitelný stupeň mučení závisel na provinění a získaných důkazech), který nesměl končit zraněními trvalého charakteru, někde bylo prakticky neregulováno. A právě regulace mučení a jeho použití je to, co nazýváme útrpným právem. Nejedná se tedy o libovolné používání různých mučících technik, nýbrž relativně přesně právnicky vymezené postupy – navíc omezené na konkrétní zločin, a to čarodějnictví. Je zajímavé, že v raném středověku k používání tortury v tomto směru téměř nedocházelo. Čarodějnictví bylo považováno za pouhou pověru a iluzi, ale situace se dramaticky změnila po křížových výpravách a kontaktem s arabským světem. Až do této doby trestala církev čarodějnictví pouze církevními tresty (exkomunikace apod.), jako hlavní prvek v nich viděla asociálnost nebo nešlechetný úmysl. V pozdním středověku ale světské zákoníky pronásledovaly čarodějnictví stejně jako kacířství – jediným trestem bylo upálení. Papež Inocenc VIII. podpořil úsilí dominikánů Heinricha Kramera a Jakoba Sprengera, kteří pronásledovali čarodějnice v severním Německu. Ti pak v roce 1486 poprvé vydali knihu Malleus maleficarum (česky Kladivo na čarodějnice – jejím názvem se pak inspiroval právě Kaplický). Podle Kladiva pocházela moc čarodějnice ze soulože s mužským démonem, jímž byl incubus, moc čaroděje zase ze soulože s ženským démonem, jíž byla succubus, a právě čarodějnice byly považovány za pozemského zástupce Ďábla. Do procesního práva na místo obžaloby pod vlivem této knihy nastoupilo udavačství, průvodní řízení bylo ovládáno pomocí mučení. Obvinění z čarodějnictví nezřídka řešilo politické nepřátelství, osobní nenávist apod. S prvními procesy s čarodějnicemi, které je nutné pojmově oddělovat od pozdně antických a velmi raně středověkých procesů, se setkáváme od 30. let 15. století na hranicích Francie a Itálie a v západním Švýcarsku. Tyto hony na čarodějnice se postupně šíří v několika vlnách, poslední z nich pak nastává od roku 1750 v Severní Americe. Vědecké bádání vidí v běsnění proti čarodějnicím v 15. století nepřímý důkaz hlubokých sociálních konfliktů. Někteří se také domnívají, že vrchnost ve snaze nedopřát prostým lidem více svobody posunula sociální střety na rovinu degradace náboženství a víry. Obyvatelstvo se z venkova stěhovalo do měst a docházelo k rozpadu velkorodin – s tím mizel pocit sounáležitosti. Pro tehdejší dobu byla příznačná anonymita a odcizení, které vedly ke strachu a panice, což bylo zneužito i v případě honů na čarodějnice. 16. století se také nazývá obdobím „malé doby ledové“, kdy docházelo k mnoha katastrofám a neúrodám kvůli změně klimatu. I tato skutečnost a zjevná beznaděj prostého obyvatelstva z bídy a zdražování může částečně osvětlit, proč běsnění vůči čarodějnictví dosáhlo takové míry. Čarodějnické blouznění si mezi lety 1484 a 1728 vyžádalo přes 300 tisíc lidských životů, někteří badatelé však ve svých odhadech docházejí k daleko vyšším číslům. V polovině 17. století začaly hony na čarodějnice ustupovat, definitivně procesům odzvonilo osvícenství. V Rakousku (i v českých zemích) zastavila pronásledování čarodějnic Marie Terezie. Poslední soudní proces, kdy byla žena obviněna z čarodějnictví, se konal v roce 1950 v belgickém městě Turnhout. Mučení v dnešní době zakazuje Všeobecná deklarace lidských práv z 10. prosince 1948 (článek 5) a mnoho dalších mezinárodních úmluv. Základní mučení se dělilo do dvou kategorií - první byla ta mučení, která mohla člověka zničit a nenávratně poškodit - zmrzačit (palečnice, skřipec…); druhá působila pouze silnou bolest, ale nemohla člověku vážně ublížit. Dále bychom mohli torturu dělit na utrpení suché (různé svazování, natahování na skřipec apod.) a světlé (spočívalo v pálení těla svazkem hořících svíček). V našich zemích měla tortura (v případech čarodějnictví) tři stupně – nejprve palečnice, následně španělská bota a jako zlatý hřeb skřipec neboli žebřík. Palečnice i španělská bota byly prakticky upravený šroubový lis, složený ze dvou či tří plochých dřevěných (později železných) pásků, spojených suvně stahovacími šrouby. Pro zvýšení účinku byly vnitřní plochy pásků někdy opatřovány rýhováním, hraněním nebo i hroty, v modernější podobě byly pásky mírně prohnuté. Palečnicemi se drtily kosti a klouby na prstech (často zmiňované využití palečnic k drcení genitálií či prsů v rámci útrpného práva není s výjimkou jednotlivostí a excesů doloženo), ranivý účinek španělské boty spočíval při slabším stažení šroubů ve vzniku bolestivých a obtížně se hojících poraněních bérce, při silnějším utažení ve zhmoždění svalů bérce a holeně až k případným frakturám dlouhých kostí. Skřipec neboli žebřík sloužil ke znehybnění a bolestivému napnutí vyslýchaného. Jde o vodorovnou, šikmou či svislou konstrukci, opatřenou okovy či jhy k zachycení rukou a nohou vyslýchaného a napínacím zařízením, nejčastěji ve formě rohatyk a několikaramenného vratidla. Docházelo k bolestivému natažení kloubního vaziva a tkání trupu a končetin, vedoucímu při vyšším natažení až k jejich ruptuře či vykloubení (prakticky v ramenních a kolenních kloubech). Některé varianty skřipců používaly pro zostření účinku hraněné či ozubené hřebeny, vkládané nejčastěji pod záda vyslýchaného. Jinou variantou zostření (používanou zejména u svisle konstruovaných skřipců) bylo vtahování vyslýchaného s rukama za zády – technika vedoucí k luxaci ramenních kloubů. U světského útrpného práva (tedy ne v čarodějnických procesech) se často používala železná panna (kovová či dřevěná konstrukce těsně obepínající trup či celé tělo vyslýchaného, opatřená na vnitřních stranách ostrými kovovými hroty), trestná koza (střechovitá konstrukce s robustním podstavcem, někdy opatřeným kolečky, s horní hranou v podobě ostře přitesaného prkna nebo jiným způsobem vytvořeného břitu - vyslýchaná osoba byla na trestnou kozu vysazena, v ostřejší formě výslechu se zatíženýma nohama, dalším stupněm zostření bylo pojíždění s nástrojem po dlážděném povrchu) a nechvalně známá Jidášova stolice (jehlanovitá konstrukce s ostrým vrcholovým úhlem, sloužícím k usazení vyslýchaného – používána análně či, v případě vyslýchaných žen, vaginálně, nohy byly při zostřené podobě výslechu zafixovány napjatými provazy či zatíženy závažím). Existovalo mnoho dalších způsobů, jak přinutit vyslýchaného k přiznání – od psychického nátlaku přes svazování, bičování, topení, vyhladovění až po pálení a drcení různých kostí a i v dnešní době, bohužel, se mnohé z těchto technik i přes mezinárodní úmluvy aktivně využívají. Přestože pouhý zvuk slov „útrpné právo“ stále vyvolává mrazení v zádech a nepříjemné pocity, je třeba si uvědomit, že nejde o prostředek vražedného šílenství, ale o pečlivě promyšlený právní systém. Buďme tedy rádi, že žijeme v zemi, kde se útrpné právo již více než sto let nepraktikuje. Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v červnu 2011.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]