Vrhač DonSimon 20. května 2007
V hostinci byli tři lidé a v rohu seděl asi pětadvacetiletý mládenec, jehož menší postava a štíhlé ruce prozrazovaly příměs hobitské krve. Jeho nervózní oči bloudily po místnosti a snažily se najít něco podezřelého.    Lidé hráli karty a popíjeli pivo. Všude se vznášela oblaka kouře, která se pohnula jen při občasném výkřiku nějakého hráče. Dřevěné stoly a židle už byly na několika místech spravované; nic tady neušlo nějaké té ráně při častých konfliktech mezi lidmi a hobity. Situace se od té doby, co byl do Rady města zvolen hobití zástupce, ještě zhoršila.    Židle zaskřípěly a lidé se zvedli. Všichni vypadali, jako by se přinejmenším několik let nemyli. Nejvyšší z nich vykročil k chlapci v rohu a odhalil své žluté zuby.    „Hele, prcku, tady nemáš co dělat! Tohleto je slušná hospoda, jasný? Tady netrpíme hobity ani jejich míšence!“    Hobit nezareagoval, jen si dal ruce za záda.    „Nerozčiluj mě, nebo ti naplácám!“ rozřehtal se samozvaný vyhazovač a ostatní se ochotně přidali.    Vzduchem zasvištěla ocel a muž se zřítil k zemi s dýkou v břiše. Jeho kumpáni se dali na ústup a cestou ke dveřím rozštípali několik stolů a židlí. Hostinský, schovaný za pultem, hlasitě zaúpěl, a když se rozbil ještě jeden korbel plný vína, omdlel.    Míšenec vypustil dýku ještě z druhé ruky a další padouch padl k zemi mrtev.    „Proboha, kdo jsi ?“ zeptal se ho zbylý muž, třesoucí se jako osika.    „Jmenuji se Gart. V některých zemích mi ale říkají Vrhač,“ odpověděl mu a pak mu pokynem ruky naznačil, že ho nechává jít. * * * * *    Gart si se zájmem prohlížel kouzelnou dýku. Měla v sobě ukryté kouzlo Moci, které umožňovalo jejímu nositeli ovládat některé nižší Nemrtvé.    „Za sto Kiranů, níž nejdu,“ prohlásil kudůk, kterému to tady patřilo.    „Platí,“ souhlasil Gart a na dlaň mu položil dvě zlaté mince z Iwenu.    Vyšel ven z krámku a zamířil k náměstí. Konala se tam veřejná poprava zloděje, kterého chytili při vloupání do královské pokladnice. Gart si pomyslel něco o naivitě začínajících zlodějů, kteří si jdou jen tak ukrást nejlépe střežený poklad v království, a nenápadně se vkradl do davu, který na ubohého odsouzence házel shnilá rajčata a jablka.    Když se z davu vynořil, jeho měšec byl o pěkných pár Kiranů bohatší, a dokonce se mu podařilo ukrást i jeden Rin, nejcennější zlatou minci, kterou se platí v Iwenu, a která má hodnotu padesáti Kiranů.    Gartovu pozornost zaujmul kostel stojící naproti popravišti. Byl zdaleka nejvyšší budovou ve městě a nad vchodem se na slunci lesknula obrovská socha jižního boha Karrana. S kultem jeho uctívačů měl už Gart své špatné zkušenosti a myslel si, že byl zakázán ve všech vyspělejších státech Hambolu. Tenkrát totiž odhalil ďábelské obřady, při kterých bývalo zabito až několik desítek lidí, a když vše řekl tehdejšímu králi Lumélie, král se rozčílil a na Velké poradě Hambolu prosadil zákaz tohoto kultu. A zde, ve Firneolu, jednom z nejvyspělejších království, stojí Karranův chrám přímo na náměstí v hlavním městě.    Gartovi se to přestávalo líbit; tady něco nehraje. Že by Reuk IV., nově jmenovaný král tohoto království, měl něco společného s odpornými rituály těchto knězů?    To Gart nevěděl, ale rozhodl se to zjistit.    Rychlou chůzí došel k chrámu a opatrně vstoupil. Bylo tam šero, takže zůstal chvilku stát na místě, aby si jeho oči odvykly ostrému slunečnímu jasu.    Vnitřek chrámu byl postaven se stejnou velkolepostí, jakou se chrám vyjímal při pohledu zvenčí. Vysokými okny, zdobenými barevnou mozaikou, sem pronikalo jen málo slunečních paprsků a temné stíny se krčily všude kolem. Na konci sálu, přímo naproti vstupním dveřím, stála mohutná socha Karrana, celá ze zlata a drahého kamení. Před ní se táhly dlouhé řady lavic z ebenového dřeva, v kterých sedělo několik lidí se skloněnými hlavami, mumlající jakési podivné modlitby ke svému krutému bohu.    Bohatství, které se ukrývalo v tomto záhadném chrámu, vyrazilo Gartovi dech. Kde proboha mohl kult, který je zakázaný, a tím pádem nepobírá žádné poplatky od věřících, vzít tolik peněz. Že by nějaký dar od krále ?    Gart nevěděl, co si o tom má myslet. Pomalu vykročil směrem k předním lavicím, když si povšiml malých dvířek po své levé straně.    Rozhodl se rychle. Svižným krokem došel ke dveřím a mírně na ně zatlačil. Dveře pod jeho tlakem povolily a Gart rychle vklouzl dovnitř.    Byla tam ještě větší tma, než v sálu. Temně se v ní rýsovaly obrysy schodiště vedoucího kamsi dolů. Zdi byly tvořeny z velkých kamenných kvádrů a v rozmezí několika metrů v nich byly připevněny pochodně hořící Věčným ohněm. Jejich namodralá záře tvořila na podlaze roztodivné obrazce.    Gart vytáhl z pláště svou novou dýku a nejistým krokem vykročil. Ozvěna jeho kroků rozechvívala stoleté pavučiny a probouzela k životu tvory, kteří zde žili celé věky.    Asi za deset minut došel ke kovovým dveřím. Neměly kliku, avšak zámek byl přímo provokativně nápadný. Gart ze své torny vytáhl několik šperháků a jeden po druhém vsouval do zámku. Ozvalo se tiché cvaknutí. Trhnutím dveře otevřel a srdce mu div nevyskočilo z hrudi. Před ním stálo několik mužů, jejichž těžké kuše mu mířily přímo doprostřed čela.    Zpoza nich vyšel vyzáblý stařec v černém rouchu a ve vzduchu načrtl jakési znamení. Gart se ocitl na zemi, svázaný do úhledného balíku neviditelným lanem. Muži sklonili své kuše, sebrali Gartovi všechny jeho věci a se škodolibým pochechtáváním odešli.    „My už se známe že, Garte?“ prolomil ticho stařec.    Gart zavrčel a snažil se ho zabít pohledem.    „Ale Garte, copak si už nevzpomeneš na Lawrice, Karranova kněze, kterého si zanechal opuštěného uprostřed pouště a potom mu zničil celý jeho kult? Neměl jsi srdce na to abys mě zabil a teď se ti ta slabost vymstí. Zachránil jsem se a jak vidíš, nežiji si zrovna špatně. Svět je krutý a nenávidí slabochy!“ zasmál se kněz svému vlastnímu vtipu.    Gart si připadal jak myš v kleci. Vyčítal si, že ho tenkrát rovnou nezabil, místo aby spoléhal na žhavý písek a supy. Jakým zázrakem se Lawric dostal sám a bez vody ze samého středu Hassanu, největší pouště světa? Zřejmě podcenil jeho magické síly. Ne nadarmo je nazýván největším mágem Hambolu. V magii zběhlejšího člověka byste našli snad jen v temném Riwichu.    „Garte,“ pokračoval kněz „ani nevíš, jak jsem rád, že jsi tady zrovna v tuto dobu. Pozítří se bude konat obřad Velkého obětování a hlavní oběť nám pořád ještě chybí!“    Za starcem se vynořili vojáci, kteří předtím Garta zajali, a vhodili ho do jakési cely. Byla bez oken, zdi kamenné a vlhké, a jediným vybavením byla špinavá miska se ztvrdlým chlebem.    Gart si sedl do kouta a přemýšlel. Knězova poslední slova s ním hluboce otřásla. Že by jeho život měl skončit při obřadu kultu, kterého před několika lety zničil? To by byla čirá ironie osudu. Snad měl Lawric pravdu, když říkal, že je svět krutý a že nemá rád slabochy.    Pak se vzpamatoval. Přece nejsem nějaký slaboch, který by se hned smířil s osudem! Když jsem dokázal Lawrice porazit jednou, dokážu to i podruhé!, pomyslel si a jeho chytrý mozek se už začal zabývat všemi možnostmi útěku. * * * * *    Louče osvětlovaly kruhovou místnost svým klamným světlem, které umožňovalo nehmotným přízrakům a stvůrám, aby zůstaly nespatřeny. Uprostřed místnosti byl do země zaražen kůl, který už byl zbarven zaschlou krví od shora až dolů.    Do místnosti vstoupili lidé. Jeden z nich byl starý kněz, ostatní byli jenom pouzí vojáci.    „Přiveďte Garta, ať může začít obřad!“ zahřměl stařec na vojáky. Ti souhlasně přikývli a hned běželi příkaz vykonat.    Když otevřeli dveře do Gartovy cely, spatřili ji prázdnou. Opatrně vstoupili, když tu se na ně zhůry snesl Gart a dvěma z nich rozbil lebky těžkou miskou. Když je slyšel přicházet, zachytil se na stropě a teď dokonale využil momentu překvapení. Misku, celou zrudlou od krve, potom hodil třetímu muži do obličeje a ten se zaúpěním spadl na zem.    Poslední dva vojáci se dali na útěk, ale Gart se vrhl za nimi. Teď nestál o to, aby se tu všude rozkřiklo, že je na svobodě. Překvapení a rychlost byly pořád jeho jedinou nadějí na záchranu.    Dohnal je celkem rychle a zneškodnil několika dobře mířenými údery. Rychle jim zabavil kuše, a to mu dodalo sebedůvěru. V boji z blízka byl jedním z nejlepších i bez zbraně, ale boj z dálky byl až doposud jeho slabinou. První část jeho dva dny promýšleného plánu je splněna. Teď musí najít Lawrice.    Vydal se na cestu obrovským bludištěm chodeb, schodišť a malých místností, až zaslechl jakési nesrozumitelné mumlání. Rukou pevněji sevřel kuši a pomalu se plížil směrem k tomu podivnému zvuku. Asi po dvaceti metrech došel ke vchodu do kruhové místnosti a spatřil Lawrice.    Starý kněz stál uprostřed místnosti zády ke Gartovi a modlil se ke svému krutému a krvelačnému bohu. Gart využil šance.    Jediným pohnutím prstu na spoušti odeslal na poslední pouť člověka, který se už v životě vypořádal s daleko nebezpečnějšími tvory, než kdy byl a bude jakýkoli člověk. Poté k němu rychle přistoupil a z chladnoucího prstu mu sejmul zlatý prsten s rubínem. Všiml si ho už dříve a šanci zpeněžit svoje malé dobrodružství si nemohl nechat ujít. Prsten byl jednou z nejlepších zlatnických prací, jaké kdy viděl, a jeho cenu odhadoval přinejmenším na padesát zlatých Rinů.    Trochu dál v chodbě zahlédl malá dvířka a když je otevřel, oslnilo ho ranní slunce. Konečně se dostal ven.    Teď ze všeho nejdříve prodá svoji drahocennou kořist a koupí si za ni to nejlepší zlodějské náčiní, co bude k dostání.

Názory a komentáře ( 0 /17 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Ajdim	1
AlexandraVonBelltrum	1
Arka	2
Azurac	1
Carenderk	2
Dax	1
Drako	2
Eriu.Anellien	1
Ferro_the_King	1
Fight	5
Christopher	1
KingKarazhane	1
Kubuk6	1
LeeTuk	1
Lordamen	1
Marhator	1
Nildon	1
Novis	1
Pevnybojar	1
Svetlonoska	1
WendiS	1
Winitar	2