Odstíny bílé Tolpen 25. prosince 2017
Ricin neměl tohle místo rád. Všeobecně mu vadilo celé tohle královstvíčko. Nikdy se nepovažoval za patronáta („Patriota, Vráno. Patriota,“ opravil jej Jeřáb.), ale tohle království bylo příliš malé i na to, aby mohlo být byť jen provincie, natož stát. A navíc, což bylo ještě horší, bylo příliš jižně. V létě se všechno proměnilo v rozpálený pekáč. Ricin, jemuž po Jeřábově vzoru začali všichni říkat Vrána, udělal tu chybu, že vylezl odpoledne ven na vzduch a do večera mu barvu záviděli všichni vaření humři v okolí. Nutnost žít nočním životem přiměla Ricina doufat, že alespoň zima bude snesitelná, ale jihomořské klima mu nedopřálo ani to. Od podzimní rovnodennosti lilo a lilo. Dokonce i Jeřáb, který si tolik potrpěl na vybraný slovník, začal počasí popisovat toaletními výrazy. Vrána – už si na to jméno pomalu zvykal, což ale vůbec neznamenalo, že se s ním smířil – doufal, že se z toho přímořského městečka zase rychle pohnou, ale s přibývajícími dny bylo jasnější a zřejmější, že se Jeřáb rozhodl tady usadit na dobu dlouhou a neurčitou. Začal organizovat lidi, a nejenom lidi, z okolí. Byla na tom jen jedna věc, která Vránovi vyhovovala – Jeřábův nešvar ignorovat jména a přezdívat všem po ptačím se vztahoval i na všechny ty žoldáky, lapky, zlodějíčky, lovce oblud a jednoho kněze, takže v tom se stupidním jménem nebyl sám. Ze všech nejhůř, alespoň podle Vránova mínění, skončil Špaček. Byl zimní slunovrat. Vrána seděl na mírně rozviklané židli, čelem se opíral o stůl a trpěl. Že žoldáci zpívají v hostinci po večerech, pro to měl jakžtakž pochopení. Ale po ráno? Och Stvořitelé, pomozte! Nejen, že musí přetrpět ještě jednou takovou dobu dešťů a lijáků, ale ti zatracení idioti do toho budou ještě zpívat! Stůl se prohnul, patrně na něj někdo skočil. Ta domněnka se velmi záhy potvrdila, neboť někdo začal poněkud nerytmicky dupat Ricinovi hned vedle hlavy. A ten toho měl právě tak dost, takže natáhl ruku, popadl botu za kotník a zatáhl. Sice neoplýval nijak zvláštní silou, ale zato si to vynahradil tím, že věděl jak a kterým směrem tahat. Navíc byl majitel dupajících bot nejen špatný tanečník, ale i silně podroušený. Měl v plánu stát se ještě podroušenějším, usuzoval Ricin, protože cestou dolů mu polil celou hlavu pivem. Alespoň doufal, že to bylo jenom pivo. „Aspoň na svátky byste mohli bejt zticha,“ zamumlal pak, zatímco se k pivu na jeho hlavu snášely různé nadávky, které zrovna neoplývaly anatomickou představivostí. „Jaký svátky?“ ozvalo se po chvíli z podlahy. Byl to Rorýs. To vzbudilo vzrušenou debatu mezi ostatními žoldáky, což vylepšilo situaci alespoň tím, že utichly i poslední zbytky zpěvu, kterému se říkalo zpěv pouze proto,že lepší termín nebyl po ruce. Jen Ricin se cítil trochu uraženě, že všichni poslouchají spíš Rorýse než jej. Nakonec se ozvala Sokol, mírně přiopilý hlas jí kolísal, že by mohl být slunovrat. Vtom se rozletěly dveře. „Jeřáb!“ Několik žoldáků se rozběhlo jej vítat. Podle houpání stolu, jež Vrána o stůl stále ještě čelem opřený mohl snadno pozorovat, jich to pár vzalo kratší cestou přes nábytek. „Co je to tady za kravál tak po ránu?“ dožadoval se vědět Jeřáb, zatímco přátelsky lámal zápěstí nějakému Strakovi, který byl příliš nový a nevěděl, že vybírat Jeřábovy kapsy se zatraceně nevyplácí. „Vrána shodil Shyra- éé Rorýse ze stolu,“ vysvětloval Rajka, jeden z mála místních elfů. A protože měl hudební sluch a Ricin (známý tím, že uměl hodit lžíci přes místnost tak, aby se zabodla do stěny) po něm ošklivě loupl očima, dodal: „Ale koledoval si o to. Skákal po stole a zpíval. A když říkám zpíval, tak myslím-“ Jenže Jeřábův sluch byl silně selektivní. „Tak Rorýs už koleduje? Ale to se hodí až večer.“ Na to se Sokol vítězoslavně zazubila – tak nakonec byl slunovrat. „Tak nějak jsem čekal,“ svalil se Jeřáb na židli, již mu někdo tak ochotně uvolnil, „že by mohla být krčma trochu vyzdobená.“ Ten někdo ochotný se začal sbírat ze země a brblal, že mohl Jeřáb třeba říct, ne ho rovnou shodit. „Zdobit jako čím?“ vyzvídal Rorýs. Byl opilý, což u něj byl přirozený stav bytí, a tedy ochotný spolupracovat na kdejaké kravině. Vrána se snažil splynout se stolem a moc na sebe neupozorňovat, celkem se to i dařilo. Ozval se Rajka: „Třeba my vždycky věšíme v domech jmelí. Má ochranné účinky a-“ „No jo, vy elfáci,“ bručel Straka a poprvé tak vyjádřil zájem o něco jiného než své bolavé zápěstí. Vzápětí řekl :„Au!“ protože jej Sokol hrubě nakopla do kolena, aby zabránila dalším rasistickým projevům a s nimi spojené rvačce. Legerovi, majitelé hostince, se na rvačky v lokále nedívali přívětivě ani shovívavě a podle Sokol bylo lepší preventivně kopnout Straku, než aby byli všichni vykopnuti ven do deště, chladu a nedostatku alkoholu. „Mně se ten nápad se jmelím líbí,“ prohlásila Čírka. „Slunovrat je nebezpečný období. Každá ochrana je dobrá.“ Všichni uznali, že to je naprostá pravda. O slunovratu řádil Sličný lid, dokonce i do měst se odvažoval. Cokoliv, co odradí Sličný lid, byl skvělý nápad. „No dobře,“ straka si teď mnul bolavé koleno, protože Sokol měla krásné svalnaté nohy a uměla kopnout tak, že by se od ní mohli i koně učit. „Ale kde chceš jako sehnat teďka 'melí?“ „V lese?“ navrhnul Rorýs. Rajka si poklepal na čelo a přestal se věnovat úpravě svých krásných dlouhých vlasů. „Ty chceš jít během slunovratu do lesa? Hrabe ti?“ “Dokud je světlo, je to přece bezpečný,“ šermoval Shyran, který taky zrovna přezdívku Rorýs dvakrát nemusel, rukama a korbelem. Podařilo se mu většinu obsahu vylít Vránovi na hlavu. Zase. „Je zima, „připomněl Straka. „Stmívá se brzo.“ Rorýs mávl rukou a vylil tak omylem i zbytek piva. „Pošlem Vránu.“ Vrána na to zareagoval tak, že zvedl hlavu ze stolu a vrhl na žoldáka pohled slibující pomalou a bolestivou smrt. Celý dojem zkazila zemská tíže, která mu nechala stéct pivo z vlasů do očí, takže Ricin skončil brblaje u snahy si je vytřít. Toho nápadu se ale chytla Sokol: „To bychom mohli. Konec konců, Vrána je za-“ Všichni na ni vrhli varovný pohled. Jeřáb měl Vránu v oblibě a docela nerad by o něj přišel jenom proto, že se místní stráž dozvěděla o Vránově povolání. Ačkoliv bylo celé Mejinské království bohy zapomenutá díra, zabíjet osoby za peníze (ono tedy i zadarmo, ale to nebyla Ricinova sféra zájmu) bylo i tady nelegální. Sokol se však nenechala vyvést z míry a plynule pokračovala: „-zajisté natolik soběstačný, že se v lese nemá čeho bát. Spíš naopak.“ Ricin se začervenal. Sokol nelichotila lidem často. A byla celkem hezká, měla opravdu krásné nohy a obvykle k nim nosila upnuté kalhoty. Většina žoldáků už se ji pokoušela sbalit a všichni odešli s nepořízenou, pár těch vytrvalejších to nezvládlo po svých, ale nějaké dobré duše je nakonec vždy odtáhly do špitálu. Z tohoto důvodu se Ricin o Sokol ucházet sice nepokoušel, nicméně v sobě choval naději. Teď naděje zajásala a potlačila veškeré racionální námitky, jakože venku močí, nějaké jmelí může být Vránovi ukradené nebo že nemá rád přírodu. „A pozná Vrána vůbec jmelí?“ pochyboval Rajka. Zrovna předevčírem totiž slyšel, jak Vrána označil gerberu jako hezký exemplář slunečnice. Ale alespoň ten exemplář použil správně. „Je zelený, pravidelně se větví, má plochý listy a bílý bobule a pinzetuje na stromech,“ pokrčil Vrána rameny. Jeho znalosti přírody byly selektivní jako Jeřábův sluch. Pokud to nebylo jedovaté, byl to prostě plevel. Občas se dal jíst. Jeřáb si povzdechl: „Parazituje.“ Pak dodal: „Jako klíšťata. Parazituje.“ Vrána se raději sebral a šel pro to stromové klišé, než mu Jeřáb začne opravovat ještě něco. Když se z kuchyně vynořila Kamila Legerová ( a za ní drže se sukně statečně ťapkal malý Mates), zrovna se žoldáci začali hádat o tradicích. A to se jen chtěla zeptat, co si kdo dá. „Lít olovo,“ hučela Strakovi do hlavy Čírka. Ten protestoval: „Žádný olovo ti nedám. Moje olovo! Našel jsem si ho.“ Někdo zamručel, že to musely být fakt zvláštní kapsy a Sokol ho za to preventivně nakopla, takže Rajka další minutu a půl přestal vykládat o vaření a jenom tiše úpěl. Čírka se nicméně nemínila vzdávat: „Tak vosk bychom mohli lít. Tavit a lít vosk je hezká tradice.“ „Brzdi, Čírko, brzdi. Znáš se. Všem bys polila tím sajrajtem ruce,“ Čírka, která na rozdávání jemné motoriky přišla pozdě, si to vzala hodně osobně. Urazila se a vyběhla ven. Z druhé strany stolu zaburácel Rorýs: „Rachejtle!“ „Ty máš rachejtle?“ „Ne,“ přiznal a lokl si nového piva. „Ale Theo mi dluží prachy, tak by mi je mohl udělat a smázli by jsme to.“ („Bychom,“ brblal Jeřáb naštvaně, ale nikdo ho neposlouchal.) Kamilu to ale zaujalo, protože rachejtle viděla jen jednou v životě, kdyř přijel lauánský cirkus. „Vy budete pouštět rachejtle?“ „Nebudem,“ řekl Rajka. I jeho domovina znala a ráda vypouštěla do vzduchu hořící světélka, takže o nich něco málo přece jen věděl. Když se na něj Kamila smutně podívala, vysvětlil, že prší. „Můžeme je pouštět uvnitř,“ navrhla tedy hostinského dcera. Jeřáb, Rajka i Shyran na ni vrhli dlouhý pohled. Nakonec Rajka řekl: „To je fakt blbej nápad.“ Pak zvedl ze země Matese a odsunul jej stranou od všech těch ostrých a nabroušených věcí, které malého chlapce tak zajímaly. „Já,“ zvedla se Sokol ze židle a snažila s eu toho nekymácet, „budu péct cukroví. Kamčo, půjčím si kuchyň.“ „Cože? Ne!“ Mates nebo ne, objednávky neobjednávky, Kamila se vrhla za Sokol, aby jí v jejích úmyslech zabránila. Ostatní chtěli uzavírat sázky, ale všichni chtěli vsadit na plavovlasou lovkyni oblud. Debata u stolu dr pozvolna přesunula k jídlu, hlavně Rajkovým přičiněním. Vzhledem k tomu, že žoldáci se slezli ze všech koutů světa, návrhy na slunovratní tabuli silně připomínali pohádku Jak kocourek a vlčice pekli koláč. Zrovna se hádali o tom, jestli péct raději práce, což přes sebe nechtěl nechat pustit Straka, husu, to zase přišlo Jeřábovi moc chudé, nebo postně chroupat zeleninu a ovoce, s čímž zásadně nesouhlasil Shyran, že přece není nějaká housenka, když v tom se znovu otevřely dveře a vešla koule v zeleném hábitu a spolu s ní uplakaná a zmoklá Čírka. „Bratr Antonius!“ zvolali všichni nadšením. Jeřáb shodil Straku ze židle, aby měl bodrý duchovní kam usednout. Ten se svalil na sedačku, zatímco Straka si mnul naražený bok a vzdal snahu si sednout ke stolu jako normální bytost. Čírka, které židli nikdo neuvolnil, si k němu přisedla na podlahu. „Bratře Antonie, řešíme takový problém,“ začal Jeřáb, „a věřím, že jako kněz byste nám v této záležitosti mohl poradit.“ Antonius popadl ze stolu poloprázdný korbel blíže neidentifikovaného alkoholu a dorazil jej na jeden zátah. Když takto svlažil hrdlo, zeptal se: „Jó?“ „Je slunovrat,“ představil mu Jeřáb problém, „a nemůžeme se shodnout, jak jej oslavit.“ Antonius zádumčivě hleděl na dno korbele a pak pronesl: „Slunovrat je spousta věcí. Ale v první řadě je to svátek. A jako takový se musí-“ „Zachlastat!“ zvolal Rorýs. „Správně!“ souhlasil Rajka. Jako kdyby na to čekala, ke stolu se vrátila Kamila s mísou kouřícího černého uhlí, které bylo matně cítit kardamomem. „To je cukroví,“ oznámila, když na uhlí všichni nechápavě zírali. Postavila mísu na stůl. Rajka odněkud vytáhl Matese a coby pokusnému tarbíkovi mu vstrčil do rukou něco, co se se spoustou představivosti dalo prohlásit za marokánku. Malý chlapec si jí slepil ruce a posléze i pusu a tvářil se navýsost spokojeně. Z kuchyně se vypotácela Sokol a nesla další dva tácy podezřele černých, uhelných a blíže neidentifikovatelných sladkých věcí. „Kamčo, jdeme slavit, tak buď tak hodná a-“ „-A nos pivo, dokud se nezeblejem pod stůl, já vím,“ povzdechla si Kamila, popadla svého slepeného bratra a odkráčela k výčepu. Slavení podle Antonia šlo všem dobře, na ochutnání cukroví nikdo neměl odvahu, takže ho Sokol drtila mezi zuby sama. Někdy po obědě se záhadně ztratili Straka a Čírka a pro jistotu je nikdo nešel hledaa. S postupem času tak nějak všichni žoldáci odpadli. Rorýs usnul s hlavou na stole, Rajka si raději zalezl pod stůl. Mates, kterému zachutnalo pečené uhlí, se unavil, když ťapkal od výčepu ke stolu a zpátky, a tak usnul napůl cesty, kde se uhelnými marokánkami přilepil k podlaze. Když se ve dveřích objevil úplně promáčený a jemně zablácený Vrána, jenž ve světle zapadajícího slunce vítězoslavně třímal kouli jmelí, neměl ho už vlastně kdo vítat. Zezadu se vynořila Beta, Kamilino dvojče, a podívala se na Ricina se soucitem a lítostí. „Mám klíště,“ ukázal jí Vrána nešťastně úlovek. Beta mu kouli vzala a odložila ji Rorýsovi na hlavu. „Šikovnej.“

Názory a komentáře ( 0 /1 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Alim_Thor	2
AmelieStar	1
HadejKdo	2
Harrieta	2
Hrun	1
Christopher	1
Kanyapi	1
Scarecrow	1
Selima	2
Wingy	1