Literární rubrika – Jak psát: sloh poprvé... Perilan 13. března 2018
Máme tu druhou část série o psaní, ve které se blíž podíváme na základy řemeslné stránky textu, konkrétně na jednotlivé způsoby jeho výstavby. Tento a další články budu psát tak, aby se z nich poučili i ti méně znalí, tedy pokud možno co nejpodrobněji a nejsrozumitelněji. Je pravděpodobné, že ti zkušenější z vás se nového dozví jenom málo nebo dokonce nic – od těch naopak rád přijmu jejich názory, připomínky a vlastní postřehy ohledně psaní, protože jak známo, nikdo vyjma Divace na DA neomylný není. Fórum DAily Mirroru čeká na vaše komentáře. :) Základem toho, aby se nějaké dílo vůbec dalo číst, je bezesporu jeho stylistická úroveň. Nepřijde jen tak, člověk si ji musí získat – a bohužel vůbec neplatí, že pokud jste měli ve škole ze slohu jedničky, je váš řemeslný um bez jediné chyby. A protože ani dům se nestaví od střechy, musíme i tady začít odspoda, tedy slovní zásobou. Jestliže máte zato, že zrovna ta vaše za moc nestojí, nepomůže vám přelouskat si slovník. Recept je jediný: číst a psát, psát a číst. Autor, který dovede používat například deset tisíc slov, na tom bude, bez ohledu na talent, vždycky líp než ten, kdo má rozsah jenom poloviční. Druhou věcí je to obsáhlé penzum slov a výrazů aktivně používat a ‚vidět‘ místa, kde by se co hodilo nebo kde co dře, až z toho bolí oči. Každému to zezačátku půjde hůř nebo líp, ale všechno nakonec přijde časem spolu s okřídlenou vypsaností. Pro příklad si můžeme ukázat, jak asi takový text bude vypadat, je-li na tom autor se slovní zásobou špatně. Posuďte sami, že to zrovna za moc nestojí: …Při přestávce jsem zaslechl jsem směs zvuků. Něco mi to připomínalo, ale nemohl jsem si vzpomenout, jestli jsem tyto zvuky už někdy slyšel či nikoli. Zvuky přicházely od moře, a to mě čím dál tím víc znepokojovalo. V okolí mé chaty totiž není žádný přístav a veškeré lodě spojenců nemají povolení cestovat až tak na sever. Poté na chvíli zvuky ustaly. Usoudil jsem, že to nejspíš nešlo od moře, ale že to bylo jenom stádo zvěře. Za chvíli jsem už na žádné zvuky nemyslel. Když vtom se začaly ozývat znovu! V tu chvíli jsem si byl jistý, že zvuky jdou od moře. Jelikož mám mnohé zkušenosti na loďstvu, věděl jsem, že u pobřeží jich právě mnoho kotví. Pomalu a tiše jsem se začal plížit se sekerou a lukem k pobřeží. Stromy mi zakrývaly výhled. Zvuky byly stále blíž a stále hlasitější… Opakování slov a výrazů je dost častý nešvar i na DA – tady je vidět, že v hraničním případě to vážně moc hezky nevypadá. Někdy není potřeba znát hned deset synonym; příklad mimo jiné ukazuje, že kolikrát stačí prostě zmíněný termín vypustit (čtenáři to zkrátka dojde, nepodceňujte jeho inteligenci) nebo nahradit odpovídajícím zájmenem. A když už se vám bude zdát, že to jinak nejde, že to líp napsat nedokážete, dejte textu čas – obyčejně se k němu za nějakou tu dobu vrátíte a zjistíte, že řešení vám leželo přímo před nosem, popřípadě tkvělo v něčem úplně jiném. U sloves už se mají věci trochu hůř, tam jednoduše musíte vhodné alternativy znát a některým se vyhnete jenom těžko. Malou útěchou může být, že vzácně vypadají v různých formách a časech jinak; typickým příkladem je být. Je – není – bylo. Slovní zásoba je alfa a omega psaní, ať už jste minimalisté, kteří květnatý projev nemají v lásce, nebo se snažíte o co nejbohatší sloh. Zkuste si jen tak k některému ze slov v ukázce přiřadit tolik synonym, kolik vás jich napadne. Čím více, tím lépe. Text lze v zásadě tvořit třemi základními způsoby: popisem, vyprávěním a dialogem, kam osobně řadím i vnitřní monolog, na DA v podobě mnohdy tak populárních kurzívových pasáží s duševními pochody postav. Tento měsíc se zastavíme u prvních dvou jmenovaných, třetí si i s příklady necháme na příště. Popis a vyprávění mají některé společné rysy. Zaprvé se u nich mnohem výrazněji než u přímé řeči a jejích sestřiček projeví, kterak umíte s textem pracovat – každá chybka, každé špatně použité slovo nebo spojení jsou tu vidět. Zadruhé fungují jako jakýsi graf vašeho slohového vývoje; s dalšími a dalšími napsanými stránkami si můžete nejen vy, ale i nezainteresovaný člověk všímat, jaký je váš pokrok. V neposlední řadě se navzájem velice často prolínají. Mnohokrát narazíte na vyprávění, které plynule přechází v popis reálií, a samozřejmě i naopak. Okrajem se musím zmínit ještě o jednom nebezpečí: kopírování jiných autorů, zejména těch (vámi) oblíbených. Inspirací po stránce myšlenky a nápadu už jsem se zabýval v minulém díle a stejné je to i tady: nikdo neocení dalšího vousatého kouzelníka s holí a mluvícím vraníkem, nicméně znalého čtenáře taky moc nenadchne louskat něco, co zdánlivě připomíná mladické pokusy dnes vytříbeného literáta z regálů knihkupectví. Ze zkušenosti se dá říct, že tenhle problém obyčejně nepřichází hned, ale spíš časem, kdy se začínající autor dostává z kategorie píšu-jako-kopyto o něco dál, a není zrovna lehké mu vzdorovat – možná se stane, že na nepříjemnou podobnost s někým jiným vás upozorní až vaši vlastní kamarádi. Jediné, co se proti tomu dá zřejmě dělat, je důsledně si hlídat svůj pokrok a držet se stranou od svých oblíbenců (to ještě neznamená, že byste je měli přestat číst). Lidé, kteří vlastní vzor mezi profesionály nemají, jsou pochopitelně ve výhodě; rozhodně neplatí, že tohle musí potkat každého. Společné vlastnosti jsme si vyjmenovali, takže se můžeme pustit dál. Popis Popisem můžeme vykreslit prakticky cokoli v našem dohledu, od lidí na ulici přes záclony v oknech paneláků až po rýhy na stole, u kterého sedáváme v hospodě. Může být krajně objektivní, strohý a realistický, ale taky subjektivní až lyrický, snový a surrealistický. Fantazii se meze nekladou. Většině z nás už na střední škole cpali do hlavy, že popisy se rozdělují dvěma způsoby:      1) Objektivní x subjektivní      2) Prostý x odborný Pro potřeby beletrie lze využít všechny, byť odborný se svou snahou o co největší přesnost nebude otloukánek nejspíš jen u strohých realistů – prosté popisy kladoucí důraz na názornost převládají. Objektivní jsou ty, které srozumitelným a neutrálním způsobem vykreslují jistý objekt nebo činnost. Subjektivní neboli citově zabarvené jsou naopak zaujaté, nepřesné, podmíněné autorovým vztahem k tomu či onomu. Na začátek si znovu uvedeme ukázku toho, co ano a co ne: „Mohl by mi někdo pomoct?“ zeptal se bojovník. „Sám si tu ruku neobvážu.“ Byl středně vysoké postavy a byl oblečený v černé tunice bez rukávů, pod kterou měl blýskající kroužky kroužkového brnění. V úrovni pasu měl pás, na kterém byl připjatý meč a zahnutá dýka. Zelený plášť mu spadal až ke kotníkům. Na nohou měl vysoké šněrovací boty a ve tváři zarostlé tmavým strništěm nečitelný výraz o to víc podtržený zachmuřeným pohledem tmavě hnědých očí… Popis prvořadě nesmí přeskakovat páté přes deváté, má mít svou určitou strukturu. Od nejbližšího k nejvzdálenějšímu, odshora dolů, od nejdůležitějšího k méně podstatnému. Přebíhat od bot ke grimasám v obličeji není zrovna ideální. Také je potřeba určitá bohatost vyjadřovacích prostředků – všimněte si, jak často se v ukázce opakují dvě obyčejná, snadno nahraditelná slovesa. V popisech se často vyskytují ustálené obraty nebo metafory. Není to chyba, kolikrát se hodí, ale není radno to s nimi přehánět; synekdochy a metonymie vyskakující zpoza každého druhého řádku jsou trochu moc. Vhodné připodobnění může přidat na atmosféře, špatné (nebo příliš používané) udělá přesný opak. Délka popisu a jeho obsah jsou přímo závislé na dané situaci. V příkladu se dovídáme přesně to, co je nám, čtenářům, momentálně k ničemu, ale to důležité, předně vše okolo poraněné ruky, už ne. Neplatí, že co je příliš dlouhé, to je zároveň i nudné; vždy záleží na tom, co se nám právě hodí do krámu. Pokud máme v úmyslu zpomalit děj, delší popis (ovšem oprávněný!) není na škodu. Chceme-li udržet spád a tempo při ‚akci‘, je vhodné popsat jen to, co čtenář bezprostředně potřebuje k pochopení dalších řádků. Popis s adekvátním využitím slovní zásoby a odpovídající situaci – opět zasazený do kontextu – může vypadat například takto: Někde na prahu vědomí a snů jsem zaslechl poslední slova invokačního nápěvu. Kdo by to zrovna teď sesílal? Za zády se mi ozval Samuelův hlas: „Tohle už není jen tak, Dame.“ Tma před mýma očima se pomalu rozjasnila. Pod nohama se mi svíjel polonahý voják s vyvrženými vnitřnostmi, dalších šest plavalo na hladině mělkého toku a barvilo vodu doruda. Vyděšeně jsem se rozhlédl. Zbylých osm mužů nebo spíš to, co z nich zůstalo… všude kolem. Muž s těhotnou ženou nabodnutý na uražený pahýl větve, pobočník s rukou utrženou v rameni v předsmrtné agónii. „Mohl jsem to nechat, dokud jsi nikoho nezabil. Tohle už nemůžu ututlat, brachu. Promiň.“ Na závěr krátké shrnutí výše řečeného: popisy se musí držet určité konstrukce, po které ‚lezou‘; měly by vykreslovat to, co je pro povídku/text potřeba, být podle toho přiměřeně krátké nebo dlouhé a nezabíhat do detailů, které jsou čtenáři k ničemu. Jenom málokdy zrychlí děj a uspíší jeho vývoj, ale jako určité zklidnění a zpomalení mohou, když se to s nimi umí, fungovat dobře tím spíš. Vyprávění Vyprávění slouží ke zprostředkování toho, co probíhalo nebo právě probíhá. Než si k němu řekneme něco víc, musíme si udělat jasno v typech vypravěčů. Zpočátku je lepší nepřeskakovat od jednoho k druhému, text působí zbytečně nesourodě a rozháraně. I u zkušenějších autorů je to někdy sázka do loterie. Vypravěče můžeme rozdělit následovně:       1) Objektivní – nejtypičtější je pro realisty; je neutrální, dění nekomentuje, působí jen jako svědek. Nikdy neví víc než postavy, které sleduje.       2) Autorský – do pozice vypravěče se staví ten, kdo příběh tvoří. Působí do jisté míry jako bůh – ví všechno, často filozofuje sám se sebou i se čtenáři, vyslovuje hypotetické otázky ohledně budoucího děje; na rozdíl od objektivního vnáší do vyprávění osobitost vlastního charakteru – může být cynický, melancholický a podobně. Dovede mnohem snáz než objektivní typ obeznamovat čtenáře s pravidly světa a doby.       3) Subjektivní – typický pro „ich“ formu, kdy je vypravěč sám aktérem příběhu a může děj dynamicky ovlivňovat. Je nutně osobitý a svůj. Ví jen to, co je mu jako postavě určeno, ale jinak je pro něj platné totéž, co pro autorský typ: hádá se sám se sebou, pokládá řečnické otázky, vzpomíná, odvolává se na všechno možné nebo seznamuje čtenáře se zákonitostmi vlastního prostředí. Pomocí vyprávění můžeme děj notně uspíšit, díky případné osobitosti – nepřípustné pro první, objektivní typ – text rychleji plyne, člověk se u něj baví, až může získat dojem, že se všechno odbývá takříkajíc jemu před očima. Nemusíme se zaměřovat jenom na přítomnost nebo blízkou budoucnost; vyprávění se může retrospektivně pitvat i v tom, co bylo, a rozhodně není třeba jít pokaždé do hloubky a cpát čtenáři pod nos, že to bylo přesně takhle. Méně je někdy více – lidi kolikrát potěší, že si něco mohou podle náznaků domyslet (byť špatně; nikdo netvrdí, že je na konci nelze šokovat opačným vyústěním, než předpokládali). Neexistuje pravidlo, které by říkalo, že i vyprávění musí jít podle určitého řádu. Může se postupně víc a víc brodit do minulosti, může osvětlovat děj na přeskáčku nebo se vůbec okovy času nemusí zabývat (technika Pásma); je to autorův rajón pro experimentování. Čím odvážnější ale budete, tím větší um je potřeba, aby to neskončilo fiaskem. Je lepší začít tím jednodušším. Vyprávění, především je-li nám předkládáno subjektivním nebo autorským typem, rozhodně nemusí využívat pouze ordinérní slovník, který učí profesoři češtiny na středních školách. Tu se hodí argot, tam slang, u příběhu z pohledu přístavního rváče zase patřičně vulgární vyjadřování. Čtenář musí tomu, jak je děj podávaný, věřit. Jazykové prostředky jsou zde širší než u popisu, vyprávění dává autorovi do jisté míry křídla – právě tady může reflektovat své vlastní názory, morální pravidla, kritizovat chyby, které ten či onen svět má. Podobnou příležitost má sice i u dialogů prostřednictvím vlastních postav, ale pouze do určité omezené míry. Na DA je nejčastějším typem vypravěče subjektivní; uvedu znovu dva příklady. Nejdřív tady máme ten méně povedený: Kvůli informacím, které přinesli našemu králi Entadovi I. špioni, jsme museli zaujmout obranné postavení. Démoni prý už dodělali svou pekelnou činnost a valí se přímo na nás. Naštěstí jsme tento zásah čekali, a tak máme dobré opevnění, nejlepší lučištníky na hradbách, kterým stojím v čele kvůli mým výborným bojovým schopnostem, neuvěřitelné zručnosti v zacházení s lukem a mým bystrým očím. Jsem nervózní. Snažím se to zamaskovat neustálým přerovnáváním mých šípů, ale i přesto na mne několik vojáků hledí se strachem ve tváři. Místo toho, abych jim šel příkladem, je ještě více znervózňuji. Naštěstí akorát přichází král Entada I., aby pronesl svůj proslov. Nemám ani náladu na to ho poslouchat. Stále jsem nervózní, ale vím, že jakmile skolím prvního ohavného Démona, nervozita ze mne okamžitě spadne a budu vzorem pro ostatní bojovníky. Subjektivní typ má za následek to, že se vyprávění v textu často mísí s klasickými vnitřním monologem postavy, a tak klade větší nároky na uvěřitelnost. Příklad výše je špatný nejen proto, že postavy ‚v mládí jsem byl namyšlený, ale až teď nemám chybu‘ jsou zoufale nudné, nýbrž i proto, že vyprávěčova osobitost stojí stručně řečeno za nic. Ve vlastních postojích, kterými by subjektivní typ tu a tam měl děj prokládat, se opakuje, není ničím ojedinělý nebo specifický a vůbec nevyužívá svého potenciálu. Čtení neubíhá tak rychle, jak by mohlo, a pokud v textu něco pobaví, nebude to zřejmě původním autorovým záměrem. Vypravěč na pár místech vypadává ze svého jinak sofistikovaného, až archaického slovníku, když využívá výrazy a obraty víceméně hovorové – například slovo ‚akorát‘ tu působí jako pěst na oko. Nijak oslnivá slovní zásoba špatný dojem jenom dokresluje. Na opačné straně barikády máme trochu povedenější pokus: Nicotná šarvátka, poslední z ‚velkých střetnutí‘ téhle války, jak to vzletně odpadávalo z tlam pánů generálů. Odbojný šlechtic, pečlivě zahrabaný ve své horami chráněné baště, mohl počítat dny do popravy. Jeho konec zaplatilo krví něco přes deset tisíc mužů, z toho dvě desítky bojových čarodějů. Na každý pluk připadali tři, jeden na tisícovku vojáků. Bylo to málo, ale Kolegium udělalo královi dost velký ústupek, už když se uvolilo sem vůbec někoho poslat. Nejvyšší pro tuhle práci vybrali tu největší spodinu – nás. Tady je subjektivní typ vypravěče nesrovnatelně štědřejší. Používá bohatý slovník, nepřímo vyjadřuje vlastní názory o minulosti a právě probíhající situaci a vyjadřuje se osobitým jazykem. Nevidíme tu nic navíc – žádnou repetici postojů a vnitřních stavů ani nic podobného. Vypravěč se v ději pohybuje bez zbytečných zádrhelů nebo širokého opisování nezajímavých fakt. Na závěr si také u vyprávění shrneme to podstatné: je to na papír přenesená dějovost z pohledu jednoho ze tří typů vypravěče. Otevírá prostor pro projekci vlastních stanovisek a názorů autora, je jeho hřištěm časových i jazykových experimentů a způsobem, jak předkládat čtenáři věci minulé, stávající i budoucí. Děj posouvá dopředu a coby brzda překotného vývoje příběhu vám nikdy neposlouží. S formou výše zmíněných prostředků se každý musí popasovat sám. Samozřejmě je potřeba text dělit do odstavců, aby se vůbec dal číst, a radit se v tom prakticky nedá. Někdy může odstavec představovat jednu větu, jindy deset. Dřív nebo později každý získá cit a bodů ‚předělu‘ si bude všímat sám od sebe. Způsoby podání popisu a vyprávění byste měli ‚odměřovat‘ i podle toho, kdo váš příběh, quest nebo postavu bude číst a posuzovat. Typického muže děj podávaný prostřednictvím jemné, cudné a způsobné dívky, jejíž svět je plný pentliček, mašlí, sametu a marcipánu, asi moc nenadchne. Podobně tak běžnou ženu dvakrát nepotěší sarkastický vypravěč brodící se potoky krve a úlomky lidských kostí v prostředí, oproti kterému je válečná zóna něco jako dětský píseček. Pokud hodláte psát pro blíže neurčené obecenstvo, musíte počítat s tím, že podle vašeho stylu podávání informací se nejspíš vymezí i vaši příznivci nebo odpůrci. Když se ale někomu nebude líbit váš sloh, a to pouze proto, že je zrovna příliš suchý, objektivní, subjektivní a kdo ví, co ještě, může být problém stejně tak ve vás (tam hledejte nejdřív) jako ve vašich čtenářích. Za nápravu stojí ty boty, kterých by se neměl dopouštět nikdo – vidět popáté na třech řádcích to samé slovo zkrátka není žádný med. Chyby týkající se vašeho pojetí si zaslouží pozornost, zamyšlení a otevřenou debatu obou stran, ale ne změnu za každou cenu. Autorův denní chléb spočívá i v tom, že se jednoduše nezavděčí všem. V příštím díle pomocí názorných příkladů rozebereme dialogy a podíváme se i na alfu a omegu každého příběhu: postavy. Pozn. aut.: některé z uvedených ukázek jsou z díla Historie elfů autora HellKiller. Celý text je k dohledání na http://www.onlinehra.cz/blog/evolution/zajimavosti-/2007/historie-elfove.html. Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v červnu 2009.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]