Dědictví II Perilan 13. října 2006
Sálající chlad. Nepříjemný a vlezlý. Z úst stoupaly ke stropu malé obláčky páry. „Co mi k němu můžeš říct?“ zamumlal Daniel, zachumlaný do své parky. Pero v rukou patologa dokončilo poslední tahy podpisu na pitevní zprávě. „Zemřel na vykrvácení z krční tepny. Čepel, mimo jiné ostrá jako břitva, navíc proťala i obratle a přerušila míchu. Hlava tu drží jen na svalech. Příčina smrti je jednoduchá.“ „Nic víc?“ „Pár dalších sečných ran po těle, ale ty nebyly hluboké ani smrtelné. Navíc to vypadá, že jsou staré několik týdnů, už jsou skoro zahojené.“ „Takže to vypadá, že to nebyl takovej svatoušek, na jakýho vypadal,“ zapřemýšlel detektiv. „Z tohohle mě vynech,“ podal mu patolog protokol. „To je tvoje parketa, co dělal zaživa. Můj obor je zas to, co dělal, aby už naživu nebyl. Jsou tu ale dvě věci, které tě asi budou zajímat,“ přistoupil znovu k tělu na stole. „A to?“ „Zkus se mu podívat do očí. Počkej, posvítím ti…“ Daniel zmateně zavrtěl hlavou. „Buď jsem slepej, nebo tam nic není.“ „Ty bys jako student medicíny vážně neuspěl. To se vůbec nedíváš na seriály, jak tam ti rádoby doktoři zkouší reakci pacientů na světlo?“ „Vždyť se mu taky zmenšily…“ „To se ale u mrtvých obyčejně nestává, víš?“ „Aha,“ konstatoval duchaplně. „A dá se to vysvětlit nějakou anomálií?“ „Těžko, vidím to poprvé v životě. Hodilo by se to na nějakou disertační práci a konzultaci s kolegy.“ „A to druhý je co?“ „Na dásních horní čelisti má dva výstupky. Na první pohled vypadají jako kostní výrůstky,“ nadzdvihl palcem horní ret mrtvého, „ale když jsem tam nařízl tkáň, našel jsem tam něco jako zuby. Nejsem dermatolog, takže ti o tom víc neřeknu.“ „No nazdar… napsal’s to do zprávy taky?“ „Samozřejmě.“ „Tak dobře. Vůbec se to nesmí dostat k novinářům, takže kdyby s tebou o tom náhodou chtěl někdo mluvit, nic nevíš. Už takhle z tohohle chlápka dělaj mafiána, nepotřebuju, aby z něj byla ještě nějaká příšera,“ uzavřel Daniel pečlivě složku s pitevní zprávou. „Díky za pomoc, Charlie.“ „Ještě abys nadával.“ Sálající chlad. Hlasité kroky a klapnutí zavíraných dveří. Blížila se třetí hodina ranní a Daniel Graham stále ležel ve své posteli. Lampička na nočním stolku byla zhasnutá. Návštěva márnice mu nedala spát, pořád si v hlavě přehrával vše, co se za ten jeden den stalo. Před Paulem, který byl prokurátorem ještě okolo jedenácté povolán k vyloupení klenotnictví, o posledních faktech pomlčel. Nechtěl, aby jich měl plnou hlavu tak jako on sám. Souboj v nočním Seattlu. Mrtvý, který přece jen není tak úplně mrtvým. Posadil se na pelesti a krátce prohýbal ztuhlý krk. Pak se zvedl a unaveným krokem opustil svou ložnici. Světlo zevnitř otevřené ledničky ho na malý moment zcela oslepilo. S přivřenýma očima nahmatal lahev piva, otevřel zásuvku u kuchyňské linky a vzal si otvírák. Televize. Teleshopping nabízející neodolatelnou nabídku nových nožů z pevné nerezové oceli. Daniel Graham nemohl spát, potřeboval promýšlet. A vyčistit si hlavu. Obsah Merlota ročník 1994 se podezřele přiblížil dnu, když William nalil víno do dvou sklenek. „Nemusíte mi říkat, kdo jste. Jen bych rád věděl, jak vás mám oslovovat.“ „Mám mnoho jmen. Než ti ale jedno z nich řeknu, potřebuji se také na něco zeptat.“ „Jen do toho,“ uchopil mladík stále třesoucí se rukou víno a zlehka upil. „Opravdu chceš vědět, kdo jsi?“ Na chvíli zaváhal. „Mám na výběr?“ „Nemyslím si.“ „Takže ano. Chci.“ „Pak mi můžeš říkat Laveen.“ „Co je to za jméno?“ „Cizokrajné,“ pousmál se cizinec. „Tak mluvte,“ pobídl ho. „Je možné, že ti teď převrátím tvůj svět vzhůru nohama, ale už sis sám vybral. Jediné, co o sobě doopravdy víš, je datum narození.“ „A dál?“ vydechl William a uvelebil se v křesle. Ze všech sil se snažil udržet si neutrální výraz. „Tvá matka se jmenovala Elleanor Seawellerová, o tom už jsem se zmínil. Jméno tvého otce mi není známo, což není nic zvláštního. Spousta tieflingů má bezejmenné otce.“ „Tieflingů?“ „Ano. Takových, jako jsi ty nebo já.“ „Co jsem... jsme zač?“ „Někteří nám říkají darwattini. Jiní nám nadávali do kacířů, upalovali nás na hranicích zaživa, lámali v kolech a bičovali na pranýřích.“ „To už mě doufám nečeká.“ „Věříš v nadpřirozeno, Williame?“ „Ne.“ „A jsi věřící?“ „V hodinách teologie se do mě snažili něco natlouct, ale bezúspěšně.“ „Kdybys jím byl,“ usadil se v křesle naproti němu a zkřížil ruce na prsou, „musel bys nás nazývat dětmi apokalypsy. Potomky Šelmy.“ Daniel Graham znovu rychle rázoval po nemocničních chodbách. Mířil do márnice a spěchal, chtěl být ve své kanceláři ještě před osmou ranní. Jeho tvář zdobilo krátké strniště a pod očima se zřetelně rýsovaly tmavé kruhy. Chladná, sterilní místnost s lesklým stolem uprostřed byla potemnělá a ztichlá. Detektiv rozladěně zabručel. Patolog si zřejmě nepřivstal jako obvykle. Sáhl po vypínači a rozsvítil si. Celou místnost zalilo měkké, bílé světlo ze zářivek na stropě. Rozhodnut na Charlese počkat se začal procházet od jednoho chladícího boxu k druhému. Právě ve chvíli, kdy se zastavil u dočasného místa odpočinku jistého Nevilla Denisona, zaslechl zpoza lítacích dveří na druhé straně márnice slabý šramot. „Charlie? Kde se sakra touláš tak dlouho?“ Charles Hallam, vrchní patolog, mu nemohl odpovědět. Díval se na něj prázdným pohledem mrtvého a nechával za sebou na podlaze lesklou šmouhu krve. Muž, který ho táhl, se po detektivových slovech zarazil a otočil. Ústa měl od krve. Z potřísněných rtů mu uniklo rozzuřené zasyčení, se kterým se na něj vrhl. Rychlosti jeho pohybů nemohl Daniel ani v nejmenším konkurovat. Úder do prsou ho odmrštil k boxům, po nichž se svezl k zemi. Před očima se mu zatmělo, jak se praštil do týla. Čísi ruce ho chytily za bradu a nešetrně trhly hlavou na stranu. Detektiv tiše zaúpěl bolestí, která zavibrovala celou krční páteří. Otevřel oči, ale vzápětí toho litoval. Bezmocný, s rukama sešněrovanýma strachem a bolestí, sledoval, jak se k němu blíží zkrvavená ústa s vystouplými, špičatými zuby... William zadumaně seděl v křesle a netečně si prohlížel hořící krb přes prázdnou sklenku. Poklidně plápolající živel rozehrával skrze broušené sklo podivuhodnou hru stínů a barev. „Co teď?“ zazněl po chvíli jeho hlas. Změněný. Lhostejný. Laveen v něm zachytil nitku beznaděje. „To záleží na tobě. Chceš jít se mnou?“ Mladý Parrens vstal a rozhlédl se. „Nechat tohle všechno?“ opsal rukou celou místnost. „Vzdát se toho?“ „Nemusíš nic opouštět. Jen poznáš nové obzory. Nové možnosti.“ „Co když ale nechci? Co když se mi líbí tenhle život a nechci nic nového?“ Laveen prudce vstal. William náhle pocítil zvláštní respekt a úctu. „Pak si tu zůstaň. Žij si svůj obyčejný život a mrhej svým nadáním, upadni do šedi lidské rasy jako spousta jiných. Odmítni sám sebe.“ Otočil se k odchodu. Když sahal po klice u dveří, začalo se v mladíkovi cosi lámat. „Půjdu,“ zašeptal téměř nezřetelně. Tiefling se i přesto pomalu ohlédl přes rameno. Na nose měl znovu černé brýle. „Cože?“ „Půjdu,“ zopakoval, silnějším hlasem. „Tak pojď,“ otočil se zpátky. „Nejdřív se ho ale musíme zbavit,“ ukázal na mrtvolu u krbu. „Co s ním budeme dělat?“ „Odklidíme ho,“ odtušil s ledovým klidem. „Jen... nemáš tu něco na čištění koberců? Byla by ho škoda...“ Daniel se srdcem sevřeným strachem téměř nedýchal. Do nozder mu vnikal pach krve a nevábný dech tvora, který se k němu s málem labužnickým výrazem pomalu přibližoval a přitom mu téměř klečel na hrudníku. Detektiv zavřel oči. Nechtěl nic vidět, jen zůstat v objetí chlácholivé tmy. V poslední chvíli uslyšel hlasité, rozhodné kroky. Nevšímal si jich. Tlak na prsou povolil. Daniel překvapeně zamrkal; nad ním stál muž v dlouhém šedém kabátu a visel pohledem na upírovi, který se válel na zemi a podrážděně syčel. Vzápětí se na něj vrhnul se stejnou mrštností jako poprvé na mladého detektiva. Nedokázal se ho ale ani dotknout, byl sražen neviditelnou silou jako taranem a skončil na protější straně místnosti. Neznámý, mlčenlivý muž udělal další dva rozhodné kroky kupředu. To už se jeho protivník vzpínal na zemi, tvář zrůzněnou bolestí, a tiskl si pěsti ke spánkům. Syčení pomalu přecházelo v nelidské kvílení, které se Danielovi zahryzávalo hluboko do mozku. Nakonec jeho křik utichl a tělo znehybnělo. To vše už ale detektiv vnímal jen napůl, upírův řev ho málem připravil o sluch a vědomí. Všiml si dvou dalších mužů, kteří vstoupili do márnice a chopili se každý jednoho mrtvého. Sám ucítil pevný stisk v podpaždí. Někdo ho táhl pryč. „Zůstaňte stát,“ brblal jako ve snách. „Máte právo nevypovídat...“ Nad jeho hlavou se ozval příjemný, melodický hlas: „Šetřete slova. Tohle už jsem slyšel mnohokrát.“ Laveen se pohledem člověka, který je pyšný na odvedenou práci, díval na objemný černý pytel. Skvrna od krve na koberci ale dolů nešla. „A co policie?“ ozval se přicházející William. Stačil se převléknout, v pravačce držel svůj kabát. „Co by tu dělala? Tenhle muž neexistuje.“ „Neexistuje,“ vydechl mladík. „Málem bych zapomněl... zabil jsem člověka, který vlastně nikdy nebyl... je v tom rozdíl?“ „Není. Tváří v tvář výrazu umírajícího na tom nezáleží. Zabil jsi. Poprvé a jen stěží naposledy. Časem se s tím smíříš.“ William spolkl otázku, na niž snad ani nechtěl znát odpověď. „Takže můžeme jít?“ zeptal se po chvilce ticha. „Můžeme jít,“ potvrdil tiefling a zvedl mrtvolu ze země. William se musel podivit tomu, s jakou lehkostí si ji postarší muž přehodil přes rameno. Pak ji ovšem musel opět pustit; zazvonil telefon. „I my musíme využívat techniku,“ dodal jako by na vysvětlení a vytáhl mobil z vnitřní kapsy saka. Hovor netrval dlouho a Laveen téměř vůbec nemluvil. Jen přizvukoval. Z jeho tváře nebylo možné nic vyčíst. „Kdo to byl?“ „Brzy ho poznáš,“ založil tiefling ruce na prsou a pohlédl do ohně. „Naši přišli pozdě. Moc jsme se tu zdrželi.“ „Jak to myslíte?“ „Nejsme jediní, kteří za sebou zametají stopy. Pojď.“

Názory a komentáře ( 0 /33 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Angeluss	1
Citrus	1
DonSimon	2
Extremer	1
Ferro_the_King	1
HadejKdo	1
Holyan	3
Kanyapi	1
Lutus	1
Milwa	1
Mofik	1
Nonsence	2
Rinoli	1
Sanka	1
Saskiel	1
Suzanneoff	1
Teranell	2
Unkypunky	1
Wessna	1
Wild	1