Národ – Terry Pratchett Matob 19. března 2018
Musím se přiznat, že pro toto číslo jsem dost dlouho vybíral knihu, která by měla padnout za oběť mým recenzentským choutkám. Nakonec jsme se rozhodl pro knihu, kterou si většina lidí koupí už jen proto, že „Pratchett by přece nenapsal nic špatnýho“. Ano, právě tato věta, kterou jsem zaslechl v jednom knihkupectví, mě přivedla na myšlenku, že bude dobré uvést věci na pravou míru. Jako první je třeba říci, že Národ nemá absolutně nic společného s jakoukoliv předchozí tvorbou, není ani ze Zeměplochy, ani z některých starších cyklů. Už tento fakt samotný by mohl stačit k tomu, aby od něj někteří pratchettomilové dali ruce pryč. Hybatelem celého příběhu je jedna nepříliš velká vlna tsunami, která převálcovala malý ostrov kdesi ve středomoří, smetla víceméně kompletně jeden malý ostrovní kmen a naopak přinesla doprostřed ostrovního pralesa malý oceánský parník. Na celém ostrově tedy zbývají pouhé dvě osoby, tedy alespoň zpočátku – domorodý chlapec a civilizované děvče. Víc o ději vědět nepotřebujete, neboť karty jsou již rozdány. Bohužel, namísto toho, aby autor rozbalil sled vtipných scének a nedorozumění vyplývajících z různorodosti obou protagonistů, kniha se zvrhává v jakési lehce filozofické zamyšlení, ve kterém je zábavy skutečně jako máku v tvarohových buchtách. Knihou se prolíná přemítání o civilizačních rozdílech mezi divochem a dvorně vychovanou dívkou a různé pohledy na stejnou věc, což by se dalo očekávat. Kniha má však i další roviny – ostrovní chlapec Mau vyznává tradice svého kmene, neboť ony daly základ a směr celé kultuře jeho lidu. Snaží se tedy celý ostrov vrátit do zaběhnutého řádu, což častokrát vede k rozkolu mezi ustrnulými zvyky minulosti a pokrokovou budoucností. A navrch, aby toho lehkého filozofování nebylo málo, přidává autor ještě boj mezi mužskými a ženskými principy a pojetí světa. Jak je zvykem, kniha je opět řemeslně výborně sepsána a Jan Kantůrek, dvorní překladatel Terryho Pratchetta, opět odvedl velmi dobrou práci. A přesto je třeba říci, že Pratchett umí i lepší knihy, neboť Národ je mírně těžkopádný a nebojím se říct, že chvílemi mě kniha i nudila! Na druhou stranu – jakožto vášnivý čtenář Zeměplochy jsem si zvykl na určitý styl humoru a vyprávění příběhu, který v Národu prostě není. Zůstává otázkou, zda měl být titul záměrně zcela odlišný od humoristických děl páně Pratchettových (protože potenciál k tomu stát se podobnou humoriádou jako kterákoliv jiná kniha má), nebo jestli si pan autor pouze nasadil laťku zatraceně vysoko a při pokusu přeskočit ji selhal. Nezbývá než tedy učinit prohlášení pro případné zájemce o koupi Národa: ne, neodrazuji vás, Národ sám o sobě není úplně špatná kniha a spolehlivě díky ní zabijete dva tři pošmourné večery, ale nečekejte Zeměplochu! Národ si jde vlastní cestou a nabízí spíše témata a náměty k zamyšlení než kopy smíchu a zábavy. Pokud dokážete číst a nesrovnávat, smekám před vámi, protože já jsem to zřejmě zcela nedokázal. Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v srpnu 2009.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]