Něco si přej Hrun 25. prosince 2017
Posadil jsem se na studenou zem. Naštěstí ještě nezačal padat sníh, a tak byla aspoň suchá. Cítil jsem vyčerpání a chvilkový záchvat frustrace. Doteď to bylo krásné, ale posledních dvacet minut jen bezcílně bloudíme. Začal jsem nabývat přesvědčení, že Kate, dívka, která mě vedla nocí slepého domů, začala propadat smutku a výčitkám. Podle starodávného zvyku jsme vyšli při západu slunce z naší malé osady do přilehlého lesa se zavázanýma očima. Po hodině jsme se zastavili a Otec nás rozdělil do dvojic, abychom se v nich snažili najít cestu zpět domů. Mně přidělil Kate, čtrnáctiletou dívku (tedy o rok mladší než já), která je s námi teprve asi dva měsíce. Sundal jí šátek z očí, aby mi dělala průvodkyni, a mě ponechal úkol nést batoh, který byl trochu těžší než obvykle. Naším úkolem bylo dostat se domů, ale nesměl jsem si sundat šátek z očí. Jinak bychom porušili posvátnou tradici, mohli bychom znectít bohyni Padající hvězdy a tím přivolat na celou osadu celý rok smůly. Minulé roky jsem býval vždy průvodcem. Ten drží druhého za ruku a snaží se ho celou cestu upozorňovat na bloudivé kořeny, nízce rostoucí větvě, převést přes potok po větších kamenech, zkrátka přivést ho bezpečně až do osady. Moc mě to doposud nebavilo, ale tradice jsou hodné následování, jak říkal Otec. Po celou cestu zpátky jsme se tedy drželi za ruce a já jsem poslouchal každé Kate upozornění a radu, abych se vyhnul pádu. Přestože dívce náš Otec poradil, kterým směrem je domov, cítil jsem její lehkou nervozitu z toho, aby mě dovedla správně. Brala to velmi vážně. Již asi po deseti minutách se jí to však začalo líbit a užívala si svou roli průvodkyně. Povídali jsme si. Jak se těšíme, až večer zasedneme k ohni a pojíme kus kuřete s chlebem, jak je dnes krásně svěží vzduch a podobně. Čas ubíhal dál, ale k orientačnímu bodu, Velkému potoku, jsme nedospěli. Místo toho jsme se ocitli na místě, které jsem podle popisu Kate nebyl schopen určit. Uvědomil jsem si, že jsme se ztratili v lese. Neměl jsem strach. Věděl jsem, že v nejhorším si sundám šátek z očí a nějak se i v té naprosté tmě zorientuju. Nebál jsem se ani porušení tradice, protože jsem na kouzelnou moc Padající hvězdy nevěřil. Ale věděl jsem, že Kate věřila. Snažil jsem se jí tedy asi poslední půl hodinu radit, jak se má zorientovat, popisovala mi podobu míst, kterými jsme prošli, ale někdy je hodně těžké poznat místo jen na základě něčího popisu, zvlášť když to místo očividně dotyčný nezná a viděl ho jen v noci. Ze stmívání a pološera, při kterém jsme vyrazili z osady, se stala již naprostá tma. Zakopávali jsme, jednou mě pořádně švihla větev od stromu. Začalo mi už kručet v žaludku, těšil jsem se na teplo ohně a říkal si, že se již vykašleme na tradici. Jen ať už jsme zpátky v osadě. "Kate, sundám si šátek a dovedu nás domů. Nemá cenu tu dále bloudit. Nemůžeš za to. Ještě dobře neznáš okolí," snažil jsem se jí vysvětlit, ať si to nepřipouští jako své selhání. "Ne, neboj se, dovedu nás tam. Já to zvládnu. Jsem tvá průvodkyně přece a nemůžu ti dovolit, abys kvůli mně porušil tradici," odmítla můj návrh tak rezolutně, že jsem se nesnažil ji přesvědčit o neexistenci bohyně Padající hvězdy a nesmyslnosti této tradice. Povzdechl jsem si a sundal batoh ze zad. "Vždyť nevíme, kudy se vydat dál. Vyrazíme špatným směrem a ještě více se vzdálíme od osady. Nedá se nic dělat..." Zvednu ruce k šátku, abych si ho sundal z očí, ale v tu chvíli ucítím dotyk jejích drobných studených rukou. "Prosím," řekla nálehavým hlasem, "dej mi šanci. Nech mě... chci... potřebuju..." nedořekla, co chtěla, ale měl jsem pocit, že jsem jí porozuměl. Potřebovala vědět, že mi dokáže pomoci, že se nevzdá a bude moci být také užitečná. Dokázat, že i když je nová a ještě ji moc neznáme a nedůvěřujeme jí, že si zaslouží být mezi námi. Podal jsem jí batoh a usmál se. Držel jsem ji za ruce a pomalu je spustil zpět dolů, své oči ponechal slepé. "V batohu bys měla najít nůž, sirky a troud. Pokud tu najdeš v okolí pár suchých větví, měla bys být schopna rozdělat oheň," navrhl jsem opatrně. V batohu byla také deka a jeden spací pytel, ale neodvážil jsem se navrhnout jít teď spát. Stále jsem si pohrával s myšlenkou, že bych si nenápadně na pár vteřin sundal šátek z očí, abych jen zjistil, kde bychom mohli být, a zorientoval se. Cítil jsem však, že bych ji zradil. Myslím, že potřebovala vědět, že jí věřím. Nesnáším bezmocnost, aspoň jsem si to vždy myslel. Tahle noc mi ale doposud ukázala, jak zvláštně příjemné může být odevzdat se plně do něčí moci, péče. A ten zvláštní pocit byl zesílen skutečností, že jsem měl kontakt s tou doposud téměř nepoznanou něžnou bytostí pouze skrze hlas a dotek jejích rukou. Měla moc milý hlas. Chvíli jsem zůstal osamocen, ale slyšel jsem ji v dálce, jak chodí po lese a sbírá dříví. Přemýšlel jsem o tom, jestli nebude mít Otec strach, když bychom se vrátili až ráno, ale nestalo se to poprvé, kdy někdo přespal o Štědré noci v lese. Ne, zná mě, a proto bude klidný. Začal jsem přemýšlet o Kate. Líbila se mi. Hodně se mi líbila. Připadala mi milá, obětavá a přes svůj docela nevinný vzhled byla něčím neuchopitelným zajímavá. Byl jsem rád, že mi dělá průvodkyni. Většinu času, co byla pryč, vybavoval jsem si po paměti její obličej. Když se vrátila, rozdělala s malou pomocí mých instrukcí oheň a když začalo praskat dřevo, uslyšeli jsme v dálce soví zahoukání. "To je Sova moudrosti. Věští pád hvězdy. Sleduj nebe a něco si přej," řekl jsem Kate a začal jsem přemýšlet o tom, co bych si přál já sám. Slyšel jsem, jak se unaveně posadila na zem vedle mě a její hlava spočinula na mém rameni. "Můžu?" "Ano," odpověděl jsem prostě a v tu chvíli jsem si uvědomil, že ji chci políbit. Pousmál jsem se a na chvíli se ještě zamyslel. Jsou Vánoce. Co by si přála ona? Na hvězdu nevěřím, ale proč si to nepřát vědět? "Iane, už padá, přej si!" vyhrkla Kate a tak jsem si přál vědět. Počkal jsem v napětí asi půl minuty, protože co kdyby. Nic se nestalo. Myšlenka mě neosvítila, žádné magické zacinkání splněného přání se nekonalo. "Co sis přála?" chtěl jsem vědět. "Iane, ty sis úplně vyplýtval přání," odpověděla Kate, skoro vyčítavě. "A moje taky. Přála jsem si vědět, co si přeješ. Proč si přeješ takové věci, když se mě můžeš zeptat?" "A proč ty?" opáčil jsem já s úsměvem, mírně zmaten. Jak to, že jí se přání splnilo a mně ne? Žádná odpověď. Oheň zapraskal. Našel jsem její ruku a podle ní jsem pak vyhledal její tvář, po které jsem jí pohladil. Cítil jsem, jak se svou tváří otřela o mou dlaň. Chtěl jsem si sundat šátek, ale zastavila mě. V dálce zahoukala sova, oheň dával teplo a hvězdy na nás dávaly pozor. Nic jsme si nepřáli, povídali jsme si do chvíle, než vyhasl oheň. Kate pak vyndala z batohu spací pytel. Po tříminutovém rozhovoru, kdo z nás dvou se v něm vyspí, jsme si do něj nakonec zalezli oba, políbili jsme se na dobrou noc a usnuli. Myslím, že tohle bude naše nová Vánoční tradice, pomyslel jsem si ráno, trochu rozbolavělý a ne zcela dobře vyspaný, ale dost šťastný na to, aby mi nepohodlí bylo úplně jedno. Šátek jsem měl celou dobu na očích, ale Kate již věděla, kudy se vydat dál. Vedle ohniště nám někdo z větviček poskládal šipku.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Alim_Thor	1
Harrieta	1
Christopher	2
Kanyapi	1
Scarecrow	2
Selima	1
Wingy	1