Fenomény fantasy – Cizí světy Perilan 10. dubna 2018
Vyprávět osazenstvu DA, že cizí světy jsou základem našeho serveru, by bylo nošením dříví do lesa. Co takhle o tom, jak se dají dělat? J. R. R. Tolkien označoval tvorbu celých druhotných světů lidským tvořením. Svým způsobem je to název velice výstižný: přeci jen i do tohohle dáváme něco ze sebe, ať už se snažíme být co nejoriginálnější nebo se co nejvíc držet věcí logických, vysvětlitelných a známých z naší reality. Tenhle článek se bude zabývat výhradně jen víceméně teoretickým aspektem tvorby cizích světů: z jakého úhlu celou věc uchopit, nad čím se zamýšlet, na co klást důraz. Na konkrétní příklady nesnází a problémů se podíváme příště. Filozofie tvorby Většina světů, lhostejno jak moc propracovaných, si je na DA podobných jako vejce vejci. Není to ani tak proto, že bychom byli všichni neschopní amatéři bez špetky fantazie, může za to hlavně fakt, že pořádně ani nevíme, co chceme dělat. V žádném případě teď nemyslím typické rozdělení fantasy/ sci-fi se všemi jejich poddruhy, space operami a la Star Wars počínaje a světem Conana konče, nehledě na to, že tohle rozdělení je přežité a notně zkostnatělé. Po základním popudu, který vede k počátkům práce na nových reáliích, musí přijít jasná koncepce, ne princip „nějak to udělám“. Nemusí to dopadnout špatně – rozhodně to ale taky nedopadne nijak úžasně. Člověk je tvor omylný a snadno ovlivnitelný a bez pevné koncepce se pravděpodobně nechá inspirovat tady a támhle, tuhletím a tamtím: výsledek se jistě bude v aspektech lišit od, řekněme, světa Andrzeje Sapkowského, ale hlavní rysy zůstanou zoufale stejné nebo velice podobné. Filozofie tvorby neznamená nalajnovat si osnovu, podle které pojedete, neznamená říct si, že nejdřív spíchnu koncept ras, pak si načrtnu podobu kontinentu, vyznačím země, napíšu názvy a vymyslím politický systém. Znamená mít konkrétní představu, čeho novým světem hodláte dosáhnout, co v něm chcete ukázat, čím chcete provokovat, komu nebo čemu chcete nastavovat zrcadlo. Bohužel rozhodně nestačí jenom vědět, pro jaký příběh svět stavíte; samotný nápad příběhu obvykle stojí na počátku myšlenky vytvoření světa a je sám o sobě málo. Zeptejte se sami sebe: dokážete vymyslet, natožpak napsat příběh, který postihne celý svět, všechny jeho aspekty a jeho rozmanitost? Boj žánrů Fantastika vyznává dělení na dva typické žánry, sci-fi a fantasy, a následně na spoustu poddruhů, mezi kterými, položme si ruku na srdce, je málokdy opravdu výrazný, něco určující rozdíl. Faktem, se kterým se autor světa musí vyrovnat hned zezačátku, je, že s obvyklým standardem si nevystačí. Fantasy i sci-fi jsou vyčerpané, daly čtenářům i divákům mnoho a je těžké v nich najít něco nového, co by veřejnost neznala. O částečně úspěšnou obrodu žánrů fantastiky už se pokoušeli mistři řemesla: Neil Gaiman a Terry Pratchett za fantasy, Orson Scott Card za sci-fi nebo China Miéville za oba žánry. Ve světech zmíněných autorů lze hledat klíče k úspěchu: co novátoři dělají jinak? Především přesahují hranice svých žánrů, netvoří světy podle zkostnatělé šablony pánů s paprskomety a jezdců s draky. Nejde jen o přesah fantasy x sci-fi, jde také o možnost komentáře našeho světa, o něco, co bylo dřív žánrům fantastiky zapovězeno – o analogii se Zemí, o naznačení vývoje, stavění mement a vykřičníků. Receptem úspěšných autorů cizích světů paradoxně není stvořit neladící realitu nazvanou Originalita Nade Vše, ale poskytnout nám pohled zpátky na to, jak žijeme, očima cizinců z jiného světa, který toho s tím naším má překvapivě mnoho společného: ne podobou, ne názvoslovím, ne kulturou, nýbrž osudem. Oheň jménem invence Dobrý sluha, špatný pán – to je invence. Dá se skvěle uplatnit v podružných záležitostech, kdy se na samotnou filozofii světa nebo jeho zamýšlené osudy nemusíte tolik ohlížet, například při tvorbě vlastního bestiáře. Stále však platí cosi jako imperativ účelu: nelze vymýšlet nejroztodivnější potvory bez toho, aby měly svůj vlastní smysl, logický původ, přirozené predátory nebo místo v potravním žebříčku. Tvořit dobrý svět znamená originalitu zamknutou v dobře osvědčené konstrukci, která ji usměrňuje; nemá smysl zahazovat vše, co známe, a vymýšlet novoty na místech, kde dobře (a zcela samozřejmě) fungují už známé principy. Vymýšlení úplně nové politické ideologie nemusí dopadnout zrovna nejlépe. Mozaika světa Světy mnoha jinak poměrně slušných autorů trpí neduhem dvojrozměrnosti – ukazují jen to, co je pro danou příležitost (příběh, který se v nich odehrává) důležité, a zbytek nechávají stát ladem. Pusťme se do hrubého zjednodušení a zobrazme si svět jako kartézskou soustavu souřadnic, po které jsou volně rozesety fenomény našeho světa. Křesťanství, islám, judaismus, zaniklé pohanské kulty a šamanismus v jedné části; teorie kvantové mechaniky, genové inženýrství a neurochirurgie v druhé – třetí segment může shrnovat dosud nevysvětlené jevy nebo oblíbené teorie o existenci Atlantidy. I při tomhle hrubém zjednodušení je vidět obrovský rozsah našeho světa, rozsah člověka nebo jiné hypotetické myslící rasy, který běžné fantasy světy smrskávají na hodně povrchní, plochý obraz čehosi, kde se odehrávají úžasné příběhy. Málokdo nejspíš dovede opravdu vytvořit svět, který by se takhle choval, byl natolik plastický, živý a chaotický. Když nic jiného, je možné alespoň tu a tam poukazovat na to, že není jenom tohle město nebo stát, ve kterém se děj odehrává, že za humny je tohle a tamto má původ někde daleko. To už je opravdu vysoký level lidského tvoření a vedle stovek a stovek strávených hodin znamená taky používání specifických forem vypravěče, který svému světu dovolí adekvátní exhibici – ale to už zabíháme někam jinam. Tvoření vlastního světa je jako literárně-herní disciplína, kterou chcete brát vážně, velice náročná, a rozhodně jsem neřekl vše, co se k tématu říct dá; to až někdy příště, kdy si rozvrhneme určitou typologii světů a postupy při jejich formování. Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v květnu 2010.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]