Věk vážky: Kapitola 7. - Vojenská noční Tolpen 5. března 2020
První věc, kterou se nováček v L255/49 naučí, je, že pokud se z jídelny ozve hlasité: „kafééééé“, tak je třeba zanechat všeho a sprintovat ke kávovaru, v případě desátníka Lyreho teda rychle kulhat, pokud nějaké kafe vůbec chcete. Druhá věc, kterou se naučí, je, že pokud se nás kolem kávovaru shromáždí víc, hrnky, máme jenom tři, se nechávají kolovat. Třetí věc jsem se měl naučit teď, a to, že pokud Ratta projevuje o něco větší zájem než o kávu, je to důležitý, nebo to je velkej průšvih. Nejpravděpodobněji je to ale obojí. Kapitán si opatrně převzal do tlap kalkulačku a podržel si ji ve větší vzdálenosti před obličejem, než jak mu byla přistrčena, protože jinak by na ni vůbec neviděl. Zmínil jsem, že ta kalkulačka obsahovala tetris, ale už jsem nedodal, že se do ní dají zastrkávat flashky, disky, že se s tím dá prohackovat na wifi a do bezpečnostních kamer, dokáže to otevírat elektronický zámky, může se použít jako stavební cihla, kladivo nebo tupý předmět,* a dokonce se na tom dají provádět i výpočty. Teda... Ratta s tím tohle všechno umí. Já na tom zvládnu hrát ten tetris a to navíc ne nijak dobře. „Co to tam máte?“ zeptala se seržantka Cara. „Jak se zdá,“ zabrblal kapitán líně,** „tak armáda udělala novou verzi psychotestů. Do provozu se zavádí zítra.“ Poškrábal se za ušima, vrátil šéftechničce kalkulačku a položil si bradu na stůl. „Což mi připomíná, že nevím jak vy, ale mně tenhle týden propadá platnost testů a budu je muset dělat znova.“ Tentokrát na sebe Scorpi to kafe fakt převrhla. Nastalo velmi dlouhých a velmi trapných pět minut ticha, které přerušil až nevrlý prošedivělý desátník, jestli teda jako máme v plánu sedět a litovat se, nebo co jako. Následně se všichni podívali na Scorpi, která velmi nešťastně sledovala kávovou skvrnu na uniformě. Naklonil jsem se k Lacertovi: „Proč na ni všichni koukáme?“ „Protože,“ šeptala moje osobní chůva tak nahlas, že to bylo určitě slyšet až na vedlejší základu, „Oria Scorpi vystudovala psychynu a vochcala všechny psychotesty, na který kdy přišla.“ „Když je tak dobrá, tak proč je nenapsala na přiřazení do elitních oddílů?“ nakrčil jsem nechápavě čenich. Všichni se na mě podívali, jako kdybych byl ten největší idiot na Canlynu. Což jsem podle nich asi byl. Pak se na mě seržantka Cara usmála, což obvykle není dobrý znamení, a řekla: „Já pořád zapomínám, že jste tu nový, vojíne. Víte, budu upřímná. Skoro všichni jsou tady neuvěřitelně líní a nikam jinam nechtějí.“ Pokýval jsem hlavou, jako že to chápu, a pomyslel si, že o seržantce hodně vypovídá použití třetí osoby. Já osobně jsem neviděl důvod, proč celou tu situaci hrotit. Konec konců já psychotesty dělal, když jsem nastupoval. A nefalšoval jsem je. Na rozdíl od někoho. A tím někým myslím prakticky všechny ostatní z téhle jednotky. Jediný další, kdo si s tím hlavu nedělal, byl desátník Lyre. Jeho vlastními slovy: „Mně? S tou nohou? Cha! Ti by mě rovnou vyrazili, kdyby mohli! Na nějaký přeložení mi twigzza.“ Byl bych to přeložil, ale tigerenština měla vždycky víc vulgárních sloves než moje mateřština. A protože desátník byl služebně starší než já nebo kdokoliv jiný na základně (a pravděpodobně i v celé armádě), vzal jsem si z něj příklad, prohlásil, že mi moji chrabří spolubojovníci můžou políbit ocas, a zabarikádoval jsem se ve skladišti s knížkou. Oficiálně jsem samozřejmě šel dělat inventuru. Po dvou hodinách mě přestala Stříbrná moře bavit, protože když tu detektivku vyřešíte dřív než autor, je to vždycky vopruz. Takže jsem se rozhodl, že půjdu střílet na terče. Za posledních pár dnů jsem udělal slušné pokroky, a jako voják bych přece jenom měl umět střílet, když už se může s velkou pravděpodobností střílet po mně.*** U střílení vydržím tak odhadem asi hodinu. Pak mě vždycky tak bolí obě ramena, že už prostě dál ne. Zpětný náraz je svině. Takže jsem se vrátil k inventarizaci skladiště. Jedna věc se L225/49 musí nechat, pokud se jede podle papírů, tak ve skladišti máme takový pořádek, že by se v něm vyznala i imperiální rozvědka. U inventury může jeden zůstat jen nějakou dobu. Navíc knížka sice svítí ve tmě, ale když moc dlouho koukám na rozsvícenou obrazovku, bolí mě hlava. Tím se rozhodlo, že to balím, a šel jsem spát. V noci jsem dostal strašnou žízeň. To se takhle probudíte, zamžouráte na budík, uvidíte, že je za dvě minuty čtvrt na jednu ráno, sucho v krku, že byste pro sklenku vody zabíjeli. Zabít nebylo koho, tak jsem si musel do jídelny pro vodu dojít sám. V centrální budově, kde jsme měli všechny počítače (dva) a kartotéku (jednu, ale zato fakt velkou), se svítilo a ozývaly se odtamtud zvýšené hlasy s mírnými panickými podtóny a silně prosycené vulgarismy. Vzpomněl jsem si na svýho mrtvýho dědu, kterej vždycky říkal: „Vulgarismus, Gemi, má bejt jako kopanec do prdele. Šetři ho, a když už si musíš posloužit, tak se koukej trefit.“ Občas mi děda docela chybí. Vždycky jsem za ním jezdil během prázdnin na kontinent, když jsem byl ještě na škole. Když jsem od něj odjížděl před čtyřmi roky na jaře, tak jsem měl pocit, že jsem ho viděl naposled. O tři dny pozdějš na dědu v ohradě spadnul strom. Babička mi psala, abych za ním přijel do nemocnice, ale nepustili mě ze školy. Udělal jsem, co jsem mohl, abych dědu dostal z hlavy, protože teď na vzpomínání nebyl ani čas, ani místo. Zalezl jsem do jídelny a neobtěžoval jsem se rozsvěcet. Tapetum lucidum je skvělá věc. Na stole ležely krabice od pizzy. Popadl jsem kelímek a natočil si vodu z umyvadla. BP Kelímky jsou jednorázový a protože se v teple po pár dnech rozpadají (armáda je jedna z mála institucí, co skladuje i blbý kelímky v mrazáku), tak se po použití prostě rovnou vyhazujou. Jenže ve tmě jsem prostě nějak nemohl najít koš. Tak jsem rozsvítil. „Simtě, co takhle jako nejdřív varovat?“ Pod oknem, kde bývá vždycky největší tma, protože tam nedopadá světlo zvenčí, seděl pantheren a žral sýrovou pizzu. Teď ji tedy nežral, držel ji v ruce, držku měl celou od sejra a jednou rukou si teatrálně zakrýval oči, jak jsem ho to tak tragicky a bolestivě oslnil. Mně přijdou panthereni všichni stejní, ale přece jenom dokážu rozlišit takový ty velký věci. Tohle očividně nebyla ženská, takže to nebyla Oria Scorpi, která v ústředně hystericky pomňoukávala. A dotyčný neměl ani ten uhlazený vzhled Korva Kory. A i kdybych se dozvládl orientovat podle tohohle, tak bych poznal, že nebyl od nás, protože neměl uniformu. Naježil jsem se. Právě jsem se totiž střetl tváří v tvář s největším nepřítelem armády. S civilistou. *Geminova poznámka: Tupý předmět jako když v policejní zprávě stojí „Oběť byla zabita opakovanými údery tupým předmětem“. **Cařina poznámka: Jako kdyby to náš kapitán uměl nějak jinak. ***Výňatek z Imperiálních listů vydaných toho rána: ...a z toho je snadné usoudit, že pokud [Aresi (saaphanský předseda vlády)] neodvolá ministryni Evarchu Arcuatu, napjaté vztahy mezi Arbortem a Saaphou se značně vyhrotí. (...) Generál Ursine Minror (45) se domnívá, že ministerstvo obrany bude donuceno zaujmout nekompromisní postoj...

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]