Pes, nejlepší přítel člověka Hejli 18. srpna 2014
Jak se pomalu vytrácel krásný jarní den, vládu si získávalo vtíravé šero. Dospívající kluk stál u křižovatky. Namlouval si, že se rozhoduje, kudy se vydá, protože tudy nikdy dřív nešel, ale nepřirozené ticho ho přimrazilo na místě. Po chodnících nechodili žádní lidé, na zemi se neválely odpadky, jediné auto okolo neprojelo, dokonce ani neparkovalo u žádné z hezkých, ovšem také prázdných budov. Kolem Kamila proběhla vyděšená mourovatá kočka. V dáli krátce zazněl štěkot. Zvedl se silný vítr. „Žádná cesta bez cíle nevede správným směrem,“ dolehl k jeho uším posměšný hlas. „Hej, kdo jsi?“ pohotově zvolal překvapený chlapec. Otočil se a hleděl na rozložitého muže se žlutýma očima. „Jmenuji se Vlk,“ odpověděl muž a zapálil si cigaretu. „A ty?“ „Kamil,“ představil se zamračeně mladík, „kouření škodí zdraví.“ Odpovědí na tu poznámku mu bylo jen neurčité pokrčení ramen. Na město se snesla tma, kterou se pokoušely alespoň trochu prozářit lampy. O několik bloků dál se nešťastná kočka stále snažila uniknout svým pronásledovatelům. Ke své smůle vběhla do uličky přehrazené vysokou zdí. Nestálo tu nic, po čem by mohla vyšplhat výš. Odvážně zaprskala na obrovského psa, jenž jí zastoupil cestu. Z huby mu vytékaly odporné provazce slin. Přikrčila se, jako když se chystávala k útoku na drobné hlodavce, i když věděla, že proti takovému obrovi je bez šance. Nepřítel ji potěšeně sledoval, užíval si pohled na její strach. Náhle ucítil, že přichází vůdce smečky, a v mžiku o bezmocné zvíře ztratil zájem. Démon Psovod podobný snědému vysokému muži mu položil ruku na hřbet a oznámil: „Toulá se tu cizinec, nějaký hloupý člověk. Uspořádáme hon. Masa bude dost pro každého.“ Podstatou se podobal svým mazlíčkům, jeho duše strávila sama sebe a vzniklé prázdné místo zaplnila zloba, jež z mysli vyhnala světlo. Topil se v temnotě, zoufale hledal správnou cestu, kterou ani nedokázal zahlédnout. Démon počkal, než se všichni shromáždí, a pak vyrazili na lov nic netušícího kluka. Vyrazili všemi směry, aby ho obklíčili. První potvory se blížily. Kamil se ptal, kde je, když Vlk zpozoroval nebezpečí. „Utíkej!“ zařval, odhodil nedopalek na zem a sám se rozběhl pryč. Po několika krocích se ohlédl. Zaklel. Vyděšený hoch stál na místě a vyjeveně zíral na tři řítící se bestie. Pekelní tvorové působili nebezpečně, hora zubů a svalů měla přesilu, ale svědomí žlutookému muži nedovolilo zbaběle utéct a vykašlat se na  obyčejného člověka v nouzi. S bojovým pokřikem se vrhl na nejbližšího psa. Strhl ho na zem. Snažil se vyhýbat zubům a bezpečně se dostat ke krku. Kamil se stále nehýbal, hrůza ho úplně ochromila. Vlk se rozzlobil, praštil přerostlého hafana do čumáku a zakřičel: „Neschopnost je trestem nerozhodnosti!“ Chtěl zahulákat něco pochopitelnějšího, avšak slova předběhla jeho zamotané myšlenky. Chlapci to naštěstí stačilo. Probral se z omámení, ale už nestačil uhnout. Jeden přerostlý jorkšír vyskočil a v letu srazil oběť na silnici. Klukovi z úst unikl bezmocný výkřik. Pokusil se zvíře odstrčit. Stvůra ho nepouštěla. Nadšeně mu funěla do obličeje. Nabroušené drápy zarývala do ramen. Vlk se odkulil od svého protivníka. Vstal. Chtěl Kamilovi pomoct, ale ostrá bolest, která zachvátila nejprve záda a roztáhla se až k hlavě, ho srazila na kolena. V mžiku se proměnil ve vlčáka. „Smečku nemůžeš opustit. Nedovolí to,“ zasmál se zle Psovod. Přišel si prohlédnout boj i kořist. „Podraz ti také neodpustím, drahoušku,“ dodal přehnaně mile. Přistoupil blíž a nakopl ho. Vychutnával si bezmoc, ve které se topil zrádce. Lampy zablikaly, vytrhly se ze země a odešly pryč. Jejich záře nebyla nic platná, nedokázaly odhalit správnou cestu, ochránit nevinné před rozpínající se temnotou, dokonce přestaly věřit, že ráno vyjde slunce. Vlk nechápal jejich jednání. Uvědomil si, že svou bitvu už prohrál, odmítal se však vzdát. Nebezpečnými tesáky se po démonovi ohnal. Netrefil se. Naplněn vztekem se vrhl na jorkšíra, jenž znehybňoval Kamila, a zakousl se mu do krku. „Odvaha si žádá oběť, nejlépe krvavou. Mazlíčci, na něj!“ rozkázal vůdce. Obdivoval svého protivníka za sílu vzepřít se a dobojovat i prohranou bitvu. Ostatní psi se sběhli kolem žlutookého vlčáka, divoce štěkali, sápali se po zranitelných místech, rvali srst, hryzali do masa, ale Vlk jim útoky tvrdě a důstojně oplácel se sebevražednou neohrožeností někoho, kdo už nemůže nic ztratit ani čekat zázrak. Rozhodl se stáhnout s sebou do pekla všechny krvelačné bestie. V jednu chvíli zuřil lítý zápas, avšak v další znenadání ustal. Věrný ochránce zmučeně zavyl a padl k zemi. Chlapci stekla osamocená slza po tváři. Vůbec toho podivného muže neznal, a on se přesto zachoval jako pravý přítel. Zavřel oči. Nechtěl vidět mrtvého vlčáka. Nechtěl vidět páchané zlo. Doufal, že žádné utrpení okolo neexistuje. Potom se podíval před sebe, aby mohl hrdě čelit osudu. Zničehonic zatoužil jít domů, zalézt pod peřinu a spát. Nechápal, co se kolem děje, okolí se rozpilo do neurčité tmavé mazanice, tak už neviděl, jak se proti němu rozběhla psovitá šelma ani jak skočila, ale uslyšel výstřel. Zvířecí tělo se zhroutilo na silnici. Démoni zmizeli. Ztratil se i mrtvý Vlk. Ke Kamilovi přišel městský strážník. „Hochu, jsi v pořádku?“ zeptal se. Když nepřítomně zavrtěl hlavou a roztřásl se, pomohl mu policista vstát, protože mu došlo, že mladík je v šoku. Podepřel ho. Vydali se na dlouhý a pomalý pochod k nemocnici. Krátce se ohlédl za sebe a podivil se, že lampy nesvítí. „Bály se,“ vysvětlil tichounký posměšný hlas. Klukovi nepatřil, tak uvěřil, že se mu jen zdál.

Názory a komentáře ( 0 /2 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Kanyapi	1
Lutus	2
Scarecrow	1