Hrunova báječná dobrodružství – Mezi obry Hrun 19. října 2006
Už neběžel. Jenom se v rychlosti držel na nohou, aby nespadl, a okolí se mu míhalo před očima v rozmazaných obrazech. Srdce mu tepalo takovou rychlostí, že mělo už dávno puknout, ale vůle utéci a zachovat si život byla tak silná, že již nic necítil. Bohužel však vůle někdy nestačí, a tak mu nakonec došel dech i síly. Zakopl o vlastní nohu a dopadl nosem přímo na cestu posetou kamínky. Náhle pocítil úlevu. Již nemusí vstát, je konec. Chvíli jen ležel a naslouchal vzdálenému dusotu nohou. Země se třásla. Budou tu brzy. Tep se mu zpomalil a jak tam tak ležel, začal se pomalu probírat a přemýšlet. Ucítil krev. Z nosu mu padaly rudé kapky, jedna za druhou. Nevěnoval tomu však příliš velkou pozornost. Dusot byl stále hlasitější a otřesy silnější. Otočil se na záda právě v okamžiku, kdy obojí náhle ustalo. Mohutné postavy tří obrů se tyčily nad ním, jejich hnusné obličeje se do posledního šklebily radostí. „Ty teď můj,“ zahřměl ten nejvyšší obr s nejhnusnějším ksichtem. „Ne, Gole! Můj“" odporoval mu druhý, menší obr, který se lišil od ostatních tím, že byl porostlý rezavými chlupy. Možná proto mu říkali Rezáč. Obři se současně vydali směrem k barbarovi, který jen odevzdaně ležel a čekal na svůj osud. „Dost! Je náš,“ zařval třetí, tlustý obr se zvláštním důrazem na poslední slovo a odstrčil oba své druhy od sebe. Jeho slova na ně měla kupodivu žádaný účinek a nechali ho mezi sebou projít. „Chci žrát, Komande,“ odtušil Gol a trochu se zamračil. „Všichni se nažerem, ale až večer. Teď zpátky do tábora. Tam oheň. Tam si ho opečem.“ Po dobu krátké debaty stačil Hrun mezitím vstát a zhodnotit situaci. V ruce stále držel svůj ostrý meč, který mu však nyní zřejmě moc nepomůže. V dálce před sebou spatřil malý lesík, kde by se snad mohl před obry schovat, kdyby tam ještě stačil doběhnout. Rozhodl se tedy znovu vyrazit. Obři si ho však všimli dříve, než čekal. Jeden z nich vyskočil do vzduchu a když dopadl zpátky na zem, otřásla se natolik, že spadl i Hrun. V tu ránu byli obři zase u něj. Zbývalo mu jediné. Zemře alespoň se ctí. Vydrápal se na nohy, zvedl meč a hrdinně zařval. „Tak pojďte, vy svině!“ Prvního obra sekl někam do lýtka. Ten jenom bolestí zasyčel a ohnal se proti němu rukou. Hrun se sklonil a obrovská tlapa prosvištěla neškodně jenom pár coulů nad ním. Barbar se ďábelsky usmál, narovnal se a napřáhl meč k dalšímu úderu. Komand se mezitím dostal za něj a když bojovník vstával, dal mu takovou facku, že se z ní Hrun hned tak neprobral. Rezáč hodil na zem pytel, který si vlekl s sebou, a barbara do něj strčil. Pak si ho hodil přes rameno a všichni tři se s úlovkem vraceli do svého tábora. Celou scénu pozorovali z dálky muž a žena. Mona se sklesle posadila na kámen a Vener jen stál se zadumaným výrazem ve tváři. „Musíme je sledovat,“ prohlásila Mona smutně. „Ne. Příliš nebezpečné. Už teď je mrtvý,“ odvětil Vener a obdařil dívku jedním ze svých pohledů, v němž nebylo vůbec nic. „Nemůžeme ho jen tak...“ „Musíme! Jinak to nejde.“ Dlouhé mlčení. „Co tedy budeme dělat?“ „Vrátíme se do města.“ Podal jí ruku a ona po chvíli váhání ruku přijala. Čekal je těžký sestup a deset mil po svých. Před vchodem do velké jeskyně seděli u ohně tři obři a byli sami se sebou dost spokojení. Dřevo chytlo nádherně a světlo z táboráku mohlo být dost dobře vidět až z města pod horami. Slunce zapadlo a ochladilo se. Oheň však sálal dost natolik, aby zahřál stovku lidí. Rezáč se každou chvíli otáčel ke vchodu do jeskyně a Golovi ukápla na zem obrovská slina. Komand to všechno sledoval s odstupem a hleděl do žlutých plamenů. „Já hlad,“ prohlásil rozmrzele Gol. „Po osmé,“ odpověděl suše Komand. „Vlez mi s tim počítánim mezi půlky!“ vztekal se Gol. Vždycky, když byl v ráži, dokázal tvořit i smysluplné věty. „Ani nevíš, kolik to je, tak drž klapajznu,“ odpálil ho Komand. „Nechat to! Já hlad taky. Komande, prosím...“ nasadil Rezáč prosebný pohled. Tlustý obr chvíli dělal, že o tom přemýšlí, ale možná proto, že slovo prosím v Rezáčově slovníku dlouho neslyšel, nakonec svolil. „Dobrá. Jdu ho naporcovat. Připravte rošt.“ S těmito slovy vstal a vydal se do jeskyně, kde už na něj čekalo budoucí jídlo. Golovi a Rezáčovi se očividně zlepšila nálada a dali se znovu do rozhovoru. „Proč my nezabít hned?“ zeptal se Gol. „Prej on ztvrdnout pak. Tak je prej lepší. Živej před opíct,“ vysvětlil mu chytře Rezáč. „Pšouk na to!“ zaklel Gol a typický zvuk potvrdil jeho slova. „Ááááááu!“ ozvalo se náhle z útrob jeskyně. A znovu. „Áááááu!“ „Bůůůůů! Ááůůůůůů!“ Nebyly by to pěkné zvuky pro ženské uši, ale pro obry to byla příjemná známka toho, že večeře je již naporcovaná. A vskutku za malou chvíli z jeskyně vyšel Komand a nesl v obrovských tlapách maso zabalené do kůže. "Tady to máme. Je tam všechno. Samozřejmě bez hlavy," začal velké kusy masa dávat na rošt a všichni tři jedli ještě dlouho do noci. Sluneční paprsky dopadly na těla Gola a Rezáče. Pohodlně se rozvalovali kolem ohniště a pomalu se probírali z dlouhého spánku. „To dobrota včera,“ řekl šťastný Gol. „Ňamka!“ souhlasil Rezáč. „Nejlepší ty nohy. Furt maso. Všude.“ „Nejlepší játra. A srdce. Obří.“ Oba dva se tomu podivnému vtipu zasmáli a pak se z nenadání zeptal Rezáč. „Kde Komand?“ „Počítat kameny. Všechny kameny hor.“ Tenhle vtip byl fakt dobrý, a tak se mu smáli až do té doby, než se tlustý obr vrátil. Pět mil od tábora seděl na skále Komand a koukal do menší jeskyně, odkud někdo vycházel. Táhl za sebou velký trakař naložený dřevěnými sudy. „Tak! Tvoje odměna,“ usmál se zpocený Hrun. „Konečně,“ opětoval obr úsměv a prohlédl si sudy. Jeden z nich byl už otevřený. Popadl ho do svých obrovských tlap a napil se z něho, jako by to byl korbel piva. Vlastně... byl to sud s medovinou. „Chutná?“ zeptal se barbar. „Jo. Dodržel jsi slovo.“ „Jak vám včera chutnala ta kráva?“ „Byla výborná. Asi lepší, než bys byl ty.“ „To určitě. Řekni mi ale prosím tě jednu věc.“ „Jakou?“ „Nechci tebe nebo tvou rasu nějak urazit, ale proč mi přijdeš chytřejší než ostatní obři?“ „Znal jsem jednoho elfa...“ „Kterého?“ „To je osobní.“ „Dobře. Ale musim říct, že jsi to hrál moc dobře. Dokonce i ti dva to hráli dobře. Měl jsem fakt strach. Určitě udělali ten správnej dojem na Monu a hlavně na Venera. Teď už se ve městě určitě šíří zpráva o mé smrti.“ Hrun se spokojeně ušklíbl a obr jen souhlasně kývnul hlavou. „Řekni mi ale jedno. Jak si je přesvědčil a vysvětlil jim, že to mají jen zahrát?“ „Co? Koho?“ pohlédl obr zmateně na barbara. „Přece ty tvý kumpány. Jak si jim to vysvětlil, aby to pochopili?“ „Nijak. Nevěděli o tom.“ Hrun na něj několik krátkých okamžiků zíral s otevřenou pusou, ale nakonec se vzpamatoval a obrátil se k odchodu. „Tak čau.“ Ušel asi dvacet kroků, když na něj Komand zavolal. „Hej! A proč jsi to vlastně udělal? Co z toho máš?“ Hrun se zastavil, bokem se natočil zpět a chvíli si nechal na rozmyšlení odpovědi. „Taková malá lest pro dávného přítele, z kterého se vyklubal nepřítel.“ „Myslíš toho... Venera?“ „To je osobní. Sbohem, Komande.“ „Sbohem, Hrune.“ A tak tlustý obr dostal svou zaslouženou odměnu v podobě božského nápoje na mnoho večerů a Hrun vykročil na cestu do města. Vracel se domů, kde měl ještě pár nevyřízených účtů. Za hodinu ho přepadlo kručení v žaludku. Měl si dát taky kousek pečeného masa. „Ach jo. No... večeřet budu s obrama zase někdy příště,“ pronesl žertovně a zrychlil krok, aby byl ve městě co nejdřív.

Názory a komentáře ( 0 /53 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Aiendall	1
Angeluss	3
DonSimon	2
Ferro_the_King	1
HadejKdo	2
Heldret	1
Holyan	2
Hryx	1
Jakub.s	2
Jase	1
Jon	3
Kanyapi	2
Liliana	1
Lordamen	1
Lutus	1
Meladyanne	1
Milwa	1
Mofik	1
MorganaLeFay	1
Nirlem	1
Obadhai	1
Perilan	2
Reynard	1
Teranell	2
Tolpen	1
Uthar	1
Vraashar	1
Zarabeth	1