Ve jménu božím Teranell 29. května 2006
Hvozd: Bylo léto, časné ráno. Na východě zahájilo rozespalé slunce svoji každodenní pouť, shlížejíc na Galawijskou krajinu pod sebou: po pláni před terrandskými hradbami se proháněl vítr, rozčesávaje zvlněné lány vysoké zelené trávy. I přes slabý halas právě se probouzejícího města panoval na hranici Dolnohradského hvozdu zvláštní klid, jen občas narušený hlasitějším zašuměním listí nebo zpěvem ptáků. Temně zelená, hustá hradba prastarých stromů se zdála být zdánlivě tichá a jednolitá... Avšak přece... V jednom místě se nízké větve náhle zatřásly a rozkývaly; v příštím okamžiku se z přítmí lesa prodral ven na planinu mladý muž, vedoucí na uzdě vysokého, štíhlého koně. Pár kroků za branou hvozdu zastavil a vyhoupl se do sedla. Šedě grošovaný hřebec vyrazil nejdřív pomalým cvalem, po několika metrech mu mladík povolil uzdu, zvíře nabralo rychlost a hnalo se k městské bráně jako na křídlech... Brána Jižního města: Strážný na hradbách už pěknou chvíli pozoroval, jak se k němu jezdec blíží. V okamžiku, kdy mladíka poznal, vystřídal počáteční znepokojení napůl ulehčený, napůl pobavený úsměv. Že ho to nenapadlo dřív... Málo bylo těch, kteří si v této bezútěšné době troufli opustit valy nedobytného kamenného města. Ode dne, kdy začala ta prokletá, nekonečná válka Bohů, kdy nenávist mezi Audinem a Razgorem zapříčinila rozkol v samotném řádu vesmíru... „Otevři, to je Gregoar...“ houkl na svého společníka a sešplhal dolů k bráně. Těžká, ocelovými pláty pobitá vrata se začala se skřípěním otevírat. Za ní už se rozléhal ostrý klapot podkov na dláždění silnice. Strážný Dern se netrpělivě zavrtěl. S Gregoarem se neviděli snad celou věčnost, a to spolu už odmala vyrůstali. Konečně se pod obloukem objevil šedák i se svým jezdcem. Kůň byl skutečně nádherný - malou, ušlechtilou hlavu na klenutém krku nesl vysoko a budil tak dojem hrdosti a vznešenosti. Hedvábná stříbřitá hříva mu teď vlála ve větru, po dlouhém běhu se mu pod zpocenou, ocelově lesklou srstí vlnily svaly. Gregoar si vždycky uměl vybrat, pomyslel si Dern. Vlastně si se svým hřebcem v ničem nezadal - také měl vysokou, štíhlou, ale přitom svalnatou postavu a držel se ve zdobeném černém sedle jako šlechtic. Tím také nepochybně byl, i když měl na sobě jen obyčejnou šedou košili, značně ošoupané kožené kalhoty a vysoké jezdecké boty, teď patřičně zablácené. „Dobré ráno, mladý pane Fronsacu. Jaká byla vyjížďka, smím-li být tak smělý?“ zahalekal Dern. „Též vám přeji dobré ráno, vážený pane. Vyjížďka byla vskutku příjemná, jenom teď mě tu zdržuje jakýsi otrhanec,“ odvětil Gregoar s vážnou tváří, která mu však dlouho nevydržela. Zastavil koně, ještě chvíli na zaraženého Derna hleděl a přemáhal se. Pak najednou vybuchl v hlasitý smích, až se zaklonil v sedle. Strážný se ještě chvíli mračil, nakonec ale jenom zakroutil hlavou a vykročil Gregoarovi vstříc. „Jako bych tě neznal,“ smál se, když mladíkovi podával ruku. Jistěže ho znal, teprve teď si ale všiml, jak moc se změnil. Přestože nebyl o moc starší (mohlo mu být nanejvýš dvacet nebo jedenadvacet let), dlouhými hnědými vlasy mu prokvétaly šedivé prameny. V pohledné tváři se mu stejně jako dřív zračil zvláštní klid, teď se však k němu přidalo i něco jiného. Snad únava, snad smutek, to už Dern nedokázal přesně říct, když mu hleděl do pronikavých modrošedých očí. A pak ještě něco... Něco, co ho přimělo bezděčně ustoupit o krok zpátky. „Jak dlouho jsme se neviděli...“ zamumlal tiše. „Změnil ses. Zestárl jsi...“ „To se lidem v průběhu let většinou stává,“ rýpnul si Gregoar. „Nepovídej...“ utrousil kousavě druhý mladík a dál si jej zvědavě prohlížel. Neuniklo mu, že v kamarádových očích není ani stopy po skutečném úsměvu. Tají snad před ním něco...? Gregoar teď vypadal, že by raději zavedl řeč na jiné téma. „Promiň, ale potřebuji si dnes ráno ještě vyřídit pár věcí. Nechceš se k nám stavit na večeři?“ „Uvidím, podle toho, kdy budu mít zase službu.“ pokrčil rameny Dern a uvolnil mu cestu. „Tak zatím.“ „Zatím,“ zvedl Gregoar ruku na rozloučenou, pobídl koně do klusu a zmizel ve spletitých uličkách Jižního města... Rytířská čtvrť: Grošovaný hřebec nesl svého pána do Rytířské čtvrti, východně od brány. Ulice tu byly širší a prostornější, také lidí bylo víc - převážně vojáci a důstojníci Dračí gardy. Gregoar se sem tam s někým pozdravil, ale nezdržoval se, očividně hodně spěchal. Zastavil až na nádvoří vojenské akademie, kde sesedl, podal otěže jednomu z vojáků a jistým krokem se vydal dovnitř. „Gregoare!“ rozlehl se nádvořím zvučný hlas, právě když se mladík chystal vejít do budovy. Otočil se a uviděl za sebou ramenatého černovlasého muže, tak kolem čtyřicítky. „Ahoj, Lorane, zrovna tě hledám,“ kývl a vykročil k němu. Muž držel v rukou podlouhlý balík, se kterým zacházel s nejvyšší opatrností - teď jej Gregoarovi s úsměvem podal. „Tady je. Před chvílí ho přinesli,“ dodal, když si ho mladík od něj vzal. „Rozbalíš to hned?“ „Nejspíš ne, podívám se na něj až doma. Ale děkuji ti,“ zkoumavě si předmět prohlížel a potěžkal ho v ruce. „Na to, jak je dlouhý, je vážně lehký,“ prohodil zamyšleně. „To je. Bolianovým kovárnám bude dělat pěknou reklamu,“ zasmál se Loran, pak ale Gregoara sjel starostlivým pohledem a opět zvážněl. „Jsi v pořádku? Vypadáš dost přepadle.“ „Ne, nic mi není. Jen jsem se dnes špatně vyspal,“ odpověděl mladík vyhýbavě. „Měl by sis odpočinout. Já teď půjdu na cvičiště. Taky by ses tam měl někdy objevit. Všichni nováčci jsou na tebe celí žhaví,“ zasmál se. „Nemůžou se dočkat, až konečně uvidí nejmladšího paladina, jaký kdy u Gardy byl.“ Gregoar se při těch slovech také musel usmát. „Takže přesně jako minulý rok. No, snad budu mít zítra čas. Mistr mi dal na dnešek pár hodin volna.“ „Nějak moc tě rozmazluje,“ rýpnul si Loran, v očích mu však tančily veselé plamínky. „Tak si to užij.“ Mladík se jenom zakřenil. Došel si pro svého koně a vyskočil do sedla, v ruce stále pevně svíraje ten podivný balík, a pobídl hřebce do klusu. U brány akademie zastavil a ohlédl se, snad aby ještě něco zavolal na Lorana. Než však stačil cokoliv říct, šedák sebou znenadání škubl a uskočil stranou, až jej málem shodil. „Blázne bláznivá...“ zavrčel Gregoar a rozladěně trhnul otěžemi. Z ledového dotyku pařátů, které se v tu chvíli sevřely kolem jeho kotníku, mu hrůzou a úlekem srdce vyskočilo až do krku. Vzápětí se sám za sebe zastyděl. Byla to jen stará žebračka. Vyhublýma rukama, kolem kterých měla omotané špinavé hadry, se držela levého třmenu; vybledlé, nevidoucí oči upírala kamsi za něj. „Pusť, ode mě nic nedostaneš. Jdi si do chudobince, tady nemáš co pohledávat,“ houkl na ni a chtěl odstrčit kostnatou ruku stranou. „Sám budeš rad bláznem, až ťa přinde obejmút zubatá!“ zaskřehotala stařena zdánlivě nesouvisle, stiskla mu nohu ještě víc a chraplavě se rozesmála. „A že přinde brzo, milánku, tim si buď jistej. Temnej Bůh nerad čeká!“ Mladík na ni shlížel, neschopný pohybu, jen krev mu začala ve spáncích bušit ještě hlasitěji. „Huš, babo, neotravuj pána!“ zakřičel na ni jeden ze strážných, který si podivné dvojice všimnul až teď a přispěchal Gregoarovi na pomoc. Tvrdě ženu uhodil násadou halapartny přes ruce, chytil ji za rameno a smýknul jí stranou. „Díky...“ zamumlal mladík a pobídnul koně ostruhami. Stařena se znovu hystericky rozesmála a začala se houpat na patách. Bláznivá... Ještě dlouho zněl Gregoarovi v hlavě ten hlas. „Heja hou, hou hou, dneska si pro tebe přindou...“ Malé město: Mířil teď do rezidentního Malého města. Byl tu o poznání větší klid než v Rytířské čtvrti. Silnice, po níž si hřebec hrdě vykračoval, byla lemovaná vysokým stromořadím. Šedákova srst byla poseta zlatavými skvrnkami roztančeného světla, to jak slunce sem tam problesklo listím. Gregoar se rozhlédl a když zjistil, že ulice je skoro liduprázdná, pobídl hřebce do cvalu. Ten nadšeně skousl udidlo a vyrazil tak rychle, jak mu jen napjaté otěže dovolovaly. Zakrátko projel tepanou kovovou branou na rozlehlé travnaté pozemky před starobyle, ale přesto udržovaně vyhlížejícím domem. Grošovaný hřebec zastavil u malé nízké budovy, která svým vzhledem jasně prozrazovala, že se v ní skrývají stáje. Okamžitě z ní vyběhl mladý pacholek, aby se postaral o koně. „Ale prosím tě...“ zavrčel na to Gregoar. „Už několikrát jsem ti říkal, že se o něj chci starat sám.“ To už mu ale chlapec vzal otěže z rukou, s úsměvem se mu uklonil a odváděl hřebce do stáje. „Stačí mi, že to vím, pane,“ zavolal ještě přes rameno a pohladil šedáka po hlavě. „Pojď, Safire...“ Když Gregoar vcházel dveřmi pro služebnictvo do domu, slyšel ještě, jak pacholek koni tiše domlouvá, a ohlédl se po něm. Snad i kvůli tomu vrazil do mladé služky, která nesla ven pověsit prádlo. Dívka vylekaně vykřikla a dřevěný lavor jí se zaduněním vypadl z rukou. Sehnula se a začala sbírat prádlo ze země. „Promiňte, pane, moc se omlouvám, neviděla jsem vás...“ zajíkala se a zvedla k němu uslzené oči. V tu chvíli uskočila až ke stěně. Gregoar stál proti ní, v obličeji úplně bledý a zatínal pěsti, až mu na krku napětím vystouply žíly. Byla by přísahala, že mu v očích plály ledové ohně. „U Audina...“ zašeptala dívka vystrašeně, prosmýkla se kolem něj a uháněla pryč, co jí nohy stačily... Gregoar zavrávoral, opřel se o stěnu a hřbetem ruky si otřel zpocené čelo. Tohle se stává až moc často... Nebylo to poprvé a rozhodně ne naposledy, kdy se musel v přítomnosti lidí takhle ovládat. Teď jím zalomcoval vztek a odpor nad sebou samým. Zamračený se vydal rychlým krokem k sobě do pokoje. Když procházel vstupní halou, zastavil ho vrchní majordomus, starší pán drobné postavy a úplně šedivých vlasů. Vypadal nervózně. „To je dobře, že už jste tu, mladý pane, už od svítání vás hledám.“ „Proč, stalo se něco?“ zeptal se Gregoar znepokojeně a opřel dlouhý balík, který s sebou stále nesl, o podlahu. „Přišel vzkaz od vašeho Mistra, mladý pane,“ odpověděl stařík skřípavým hlasem. „Máte k němu okamžitě přijít, velice to prý spěchá.“ Gregoarem projela vlna zděšení. Snad nezjistili... Ne, to není možné, Mistr ho určitě volá kvůli něčemu jinému. „Děkuji ti,“ řekl úsečně majordomovi a vyběhl po schodech nahoru. Na odpočívadle se ještě otočil. „Vyřiď prosím matce, kam jsem šel.“ Stařík přikývl a odkráčel. Gregoar vrazil k sobě do pokoje, balík hodil na postel a začal se spěšně převlékat, přitom se snažil přijít na jakýkoli důvod, proč ho k sobě Mistr volá tak brzy ráno a navíc v den, kdy mu dal volno. Ať se snažil sebevíc, vytlačit z mysli černé pochybnosti prostě nedokázal. Za chvíli se jeho ošuntělý zevnějšek změnil k nepoznání. Na sobě teď měl naleštěné plátové brnění, pod ním bílou košili z toho nejlepšího lnu, černé kožené kalhoty a na nohou vysoké, nablýskané jezdecké boty. V brnění se už na první pohled dal poznat skutečný skvost - hrudní plát byl zdobený jemnými rytinami, stejně tak nárameníky, ze kterých vystupovaly směrem od krku k ramenům ohnuté trny. Jejich hroty byly zašpičatělé a v malých obloucích se zvedaly vzhůru. Gregoar ještě jednou přešel k vysokému zrcadlu u stěny a zběžně si v něm prohlédl vlastní postavu. Narovnal si těžký, tmavomodrý sametový plášť se stříbrným lemováním, který mu zakrýval záda, a posunul si stříbrnou přezku ve tvaru listu, která mu jej u pravého ramene spínala. Pak si kleknul k posteli a přitáhl si k sobě podlouhlý balík. Jeden po druhém začal odvíjet pruhy hrubé látky, které jej omotávaly. Na přikrývkách teď ležel dlouhý, obouruční meč v černém koženém pouzdře. Zbraň vypadala stejně dokonale jako brnění, ke kterému taky byla podle všeho vyrobená. Čepel byla štíhlá, ale pevná a zdobily ji stejné rytiny jako hrudní plát Gregoarova brnění. Jílec měl podobu anděla s roztaženými křídly, rukojeť byla omotaná silným stříbrným drátem. Když mladík sevřel meč v ruce, čepel se rozzářila bleděmodrým světlem. Vrátil jej do pochvy a tu si rozmáchlým gestem připevnil na záda. K opasku si ještě připnul kratší jednoruční meč a ze zdi svěsil velký zdobený štít - na spodní straně vykrojený tak, aby se s ním dala zaháknout a vytrhnout protivníkova zbraň. Důstojným, avšak svižným krokem se pak vydal dolů ke stájím. Za deset minut už ho Safir rychlým cvalem nesl směrem k hlavní třídě, obrněnou hlavu hrdě zdviženou... Arnika: Gregoar se rozhodl, že tentokrát projede raději Univerzitní čtvrtí. Přeci jen, ulice tu byly mnohem méně rušné než v Rytířské. Právě z těchto dvou vedly mosty na Arniku, ostrov v korytě řeky Jesny, jež rozdělovala Terrand na ‚Severní a Jižní polovinu‘. Tu a tam kráčející zamyšlení učenci ustupovali obrněnému rytíři z cesty, občas dokonce někdo zvedl ruku na pozdrav. Očividně jej znala spousta lidí. Mladík teď s temnou předtuchou zasmušile pobízel Safira k ještě většímu spěchu. Obrovský hřebec se prohnal čtvrtí učenců a s hromovým řinčením se vřítil na spojovací most s Arnikou. Gregoar minul Albarovu katedrálu, Klášter dvou sluncí i Akademii audilů - Audinových kněží a paladinů; cestou potkal pouze oddíl asi dvanácti pěšáků Dračí gardy, pochodující stejným směrem jako on. On sám teď mířil ke vzdálenějšímu konci Arniky - k domu svého mistra, Raje Manyho. Zanedlouho už zpěněný šedák vjel do liduprázdného dvora. Mladík seskočil, poplácal koně po krku a uvázal jej u sloupku verandy. Pak vystoupal po schodech nahoru a zaklepal na bytelné dubové dveře. Otevřely se téměř v okamžení. Ke Gregoarovu údivu v nich nestála služebná, nýbrž samotný Raj. Byl to starý muž v modré říze, s úplně bílými vlasy a velmi vrásčitým obličejem, jinak však na něm jeho věk nebyl nijak znát. Držel se zpříma a zpod hustého obočí mu svítily stále stejné, zářivě modré oči, teď ovšem, jak se zdálo, velice ustarané. Mladík před ním okamžitě padnul na jedno koleno, hlavu skloněnou k zemi. „Mistře...“ „Vstaň, Gregoare, není času nazbyt,“ zarazil jej stařec, vtáhl překvapeného mladíka dovnitř a přirazil za ním dveře. „Pojď za mnou.“ Rázným krokem se vydal napříč domem. Gregoar jej následoval, na jazyku stovky otázek, přesto se však neodvažoval kteroukoli z nich vyslovit. V knihovně se Raj zastavil a otočil se k němu. Najednou jako by na něj dopadla tíha celého světa. „Pane...? Co se stalo?“ otázal se Gregoar tiše. Stařec hned neodpovídal. Vzdychnul a schoval vrásčitou tvář do dlaní. „Musíš odjet, chlapče... Hned,“ odpověděl zarmouceně, když opět vzhlédl. „Zjistili to. Nevím jak, ale všechno se doneslo Danubisovi. Dřív nebo později se tu někdo objeví-“ „Cestou sem jsem potkal oddíl Dračí gardy...“ vzpomněl si náhle Gregoar. Raj zaklel a přiskočil k oknu, aby zkontroloval silnici. Když se vrátil, držel něco v ruce. Byl to nádherný, temně modrý drahokam, zasazený ve stříbře a pověšený na řetízku. „Tohle jsem pro tebe schovával celá léta... Myslím, že nastal čas, abych ti jej předal.“ V tu chvíli někdo zabušil na dveře, až se okenní tabulky zatřásly. Mladíkovi se rozbušilo srdce. Podvědomě sáhl po jílci meče a vrhl tázavý pohled na mistra. „Ve jménu Božím, otevřete!“ zakřičel někdo zvenku. Raj syknul. „Jsou tu... Ten meč nechej tam, kde je, ledaže bys neměl na vybranou. Za žádnou cenu se ale nenech zajmout. Sám víš moc dobře, co by s tebou udělali.“ „Zapřete mě, mistře... Řekněte, že jste to o mně nevěděl.“ Stařec jej chvíli pozoroval, pak se smutně usmál. „Gregoare... Sám víš, že i kdybych mohl, neudělal bych to.“ „Raji, otevřete! Víme, že u sebe máte mladého Fronsaca, tak si nedělejte ještě větší problémy!“ Teď se zpoza dveří ozvaly i jiné hlasy. Zněly naléhavě a rozčileně. „Co ale bude s vámi mistře?“ v Gregoarovi se začala zvedat vlna rozhořčení. „O mě se nestarej, zachraň-“ Náhle těžké dveře zapraštěly, ve spršce třísek se rozlétly dokořán a dovnitř se nahrnulo několik vojáků. Za okamžik stáli oba muži v knihovně proti mnohanásobné přesile. Mladík se usilovně snažil nevšímat si půltuctu mečů, jež mu mířily na hruď, zuřivost v něm se ale pořád stupňovala. Snad i proto věnoval tak malou pozornost tomu, že většina mužů, na které upřel oči, raději odvrátila pohled. Raj naopak vypadal naprosto klidně a vyrovnaně. Stál s rukama za zády a téměř přátelsky se na vojáky usmíval. Jeden z nich teď předstoupil. V ruce držel důležitě vypadající svitek. Nervózně si odkašlal; Gregoar v jeho hlase okamžitě poznal toho, co je vyzýval, aby otevřeli. „Předpokládám, že oba velice dobře víte, proč jsme tady,“ řekl muž tvrdě. „Samozřejmě víme,“ odvětil Raj tichým, klidným hlasem. „Přiznám se však, že to ale ani v nejmenším nechápu.“ „Snad jste nečekal, že velmistr nechá mezi lidmi pobíhat takovou zrůdu,“ kývl důstojník pohrdlivě směrem ke Gregoarovi. V tom teď přímo vařila krev, přesto ale zarputile respektoval mistrův příkaz, aby mlčel a nechal jej vše vyřídit. „Doteď to tak bylo a zatím to nikomu neuškodilo. A žádám vás, abyste Gregoara nenazýval zrůdou. Nezaslouží si to o nic víc než vy nebo já,“ odpověděl mistr týmž klidným hlasem, mladík si ale všiml, jak se starci hněvivě zablýsklo v očích. „To nechť posoudí velmistr,“ odsekl muž vzdorovitě. Pak se otočil k vojákům. „Odzbrojit a svázat, počkáte tu na mě,“ a měl se k odchodu. „Jsem na vaší straně, copak to nechápete?“ ozval se konečně Gregoar. Vojáci se zarazili. „Varuji vás... Jestli mi budete v čemkoli bránit, dopadne to hůř pro vás než pro mě.“ „Nemluvte s tím nečistým míšencem! Nejste zrovna v postavení, kdy byste nám mohl vyhrožovat. Svázat!“ štěkl ještě jednou důstojník a vykročil ze dveří. Všechno se sehrálo neskutečně rychle. Gregoar si později pamatoval pouze to, jak se před něj Raj vrhnul, hrot meče, který se náhle vynořil mezi starcovými lopatkami a štípavou bolest všude po těle, jak mu začala růst srst a zvětšovaly se mu špičáky. Zděšený křik a šílený úprk vojáků a pak už jen tmu... Terrand: Probral se o mnoho hodin později, na studené podlaze Rajova domu. Rozbitým oknem sem pronikaly bílé paprsky měsíčního světla.Všude panovalo hluboké ticho. Byl tu sám. S bolestným úšklebkem, při kterém mu na obličeji popraskala zaschlá krev, se postavil na nohy. Kromě tupé bolesti vzadu na temeni a dlouhého šrámu, který se mu táhl od spánku až ke spodní čelisti, byl v pořádku. Za nic na světě si ale nedokázal vzpomenout, co se tu stalo. Náhle jeho pozornost upoutal mihotavý záblesk v prachu na podlaze. Poklekl a zvedl předmět ze země. Byl to nádherný, nebroušený, temně modrý kámen, zavěšený na stříbrném řetízku. Gregoarovi se v okamžení vše vybavilo a z hrdla se mu vydral zoufalý, bolestný výkřik. Když opět zvedl hlavu, po tváři mu stékala jedna jediná veliká slza. Drahokam tiše zpíval... Zdrceně se zvednul, zhluboka se nadechl a sáhl si dozadu přes rameno. Meč tam stále ještě byl. Pomalu se vydal ven z domu a při každém kroku mu pod nohama praskalo a skřípalo rozsypané sklo. Venku uslyšel nějaký hluk, přesto se však nesnažil skrýt a vykročil bez obav na dvůr. Protáhl si uši do špiček a nechal narůst tesáky. Přímo před ním se zuřivě vzpínal na zadních Safir. Na otěžích mu visel jeden z vojáků a snažil se jej odtáhnout pryč. Teď, když zahlédl temnou postavu ve dveřích a její šílené planoucí oči, pustil koně, vykřikl a rukama si zakryl obličej. Jen neslyšet, nevidět tu dvounohou stvůru s mordou plnou ostrých špičáků a s drápatými prackami. Raději nebýt... Gregoar se po svém zasmál a začal sestupovat ze schodů... Dolnohradský hvozd: Na hranici lesa teď bylo nepřirozené ticho. Po sametově modročerné noční obloze se valily ohromné, těžké mraky. Na malý okamžik, kdy odkryly stříbrný měsíční kotouč, zatřpytilo se na pláni brnění osamělého jezdce. Byl to Gregoar. Teď pobídl hřebce do pomalého klusu, otřel si z úst čerstvou krev a narovnal si na krku Rajův přívěsek. Pár metrů před branou hvozdu se otočil. „Já se pomstím... Ať už s Razgorem, nebo bez něj...,“ zasyčel nenávistně. Vrhl na Terrand poslední chladný pohled a zmizel i s koněm pod konejšivě skloněnými větvemi černého lesa...

Názory a komentáře ( 0 /13 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Angeluss	1
DonSimon	2
Guner	2
HadejKdo	1
Heldret	1
Christopher	1
Jase	1
Jon	3
Kanyapi	1
Keshick	1
Orkan	1
Perilan	1