Elf Nehvizdek 27. července 2008
Přišourala se ke mně, roztřesená, netroufám si hádat, zda víc stářím, nebo hrůzou. Své šedé, vodnaté oči prosebně upřela do mých a, viditelně doufajíc v mou víru stejně jako ve svoji, téměř neslyšně hlesla: „Elf“. Lehce jsem zamrkal, což byla jediná reakce, na kterou jsem se zmohl. Za dlouhá léta své kariéry jsem stihl zjistit, že dát svědkovi najevo nedůvěru je ta nehorší věc, které se vyšetřovatel může dopustit. Takže místo vět: „Proč myslíte?“ a „To skutečně myslíte vážně?“, předhánějících se, která z nich bude na mém jazyku dříve a jako první spatří světlo světa, jsem se s naprosto vážným výrazem zeptal: „Jak jste ho poznala?“ Cítil jsem pohyb Bertových očí, obracejících se k nebi, stejně jako nervózní přešlapování Karla, pohrávajícího si s fotoaparátem. Bylo zvláštní být na ulici pouze ve čtyřech, ale věděl jsem, že ostatní s tím nechtějí mít nic společného. Popírání je uznávaným heslem mé doby. Věděl jsem, že sledují Obrázky a snaží se nemyslet na to, co se venku na ulici děje, stalo nebo dít bude. Jistě, od začátku jsem měl špatný pocit. Nález uříznuté ruky uprostřed silnice, na místě, jako je toto - vesnice čítající pět baráků a jejíž věkový průměr obyvatelstva je dávno za hranicí obvyklosti… ale krvavé otisky drobných chodidel všude kolem nálezu mluvily jasně. Ačkoliv představa liliputa, uřezávajícího ruku zpola tak velkou jako on sám byla přijatelnější než představa dítěte v téže situaci. Ale elf, to už je něco jiného. Je silný, žádné morální zásady, z jiného světa, takže na našich pravidlech a zákonech nelpí. I když – ta představa byla přece jen drobně nerealistická. „Měl špičatý uši,“ proniklo do těch mých, kulatých, když žena pokračovala. „Díval se na mě.“ Pauza. „Potom… potom…“ Pauza. S očima stále upřenýma do těch mých, jako by chtěla mít jistotu, že v nich neuvidí pochybnosti nebo výsměch, pokračovala, kupodivu i plynuleji: „Vyšla jsem ven – chodívám ven, když potřebuji vzduch – a zahlédla jsem postavu na silnici – dívala jsem se na něj, vypadalo to, jako by si tam hrálo dítě. Bylo to divné, tady děti nejsou. Pak se postavil. Zasvítila na něj lucerna a já zahlédla ty uši. Byly špičaté a ruce měl volně spuštěné vedle těla. Oči byly šikmé. Elfí.“ Nezeptal jsem se, jak mohla vidět tvar očí na takovou dálku, když i mně samotnému, nejméně o polovinu mladšímu, dělalo malý problém rozlišovat vzdálené detaily. „Jak víte, že to byl muž?“ na oplátku jsem nechal oči upřené do těch jejích. „Byl to muž,“ zazněla jistá, ale nic nevysvětlující odpověď. „Chvíli se na mě díval a pak se rozběhl pryč. Po silnici. Tamtím směrem.“ Ukázala jedním směrem po silnici. Proč mě to jenom nenapadlo, prolétlo mi lehce ironicky hlavou. Krev se z chodidel po chvíli přestala přenášet na ulici, takže tam zůstala patrná, pármetrová linka vedoucí směrem, který naznačila žena. Představa elfa v mém světě neměla místo. Elfové patřili do lesů. Čistých, zelených, čerstvých, pohádkových a nezkažených lesů Yorku. Nového Yorku na Zélandě. Vyvrhelové. Představa, že by se jeden z nich dostal sem, mě zamrazila. Když žena vydechla, poprvé sklopila své oči k zemi. „Nic víc jste neviděla? Co se stalo se zbytkem? Odnesl si něco?“ Potřebuji zjistit, kde je zbytek těla. Přece se nevypařil. Tato představa mi začala zvedat koutky lehce vzhůru. Ovládl jsem se a můj výraz zůstal vážný. Zvedla ke mně zorničky, plavající v zažloutlém bělmu: „Nevypadal, že by si něco odnášel, ale jsou silní. Tak silní.“ Nevědomky zamrkala: „Mohl se změnit. Mohl to udělat svou součástí.“ Chloupky na šíji se mi zježily. Ježíši. Mělo mě to napadnout. Ty povídačky, že se elfové umějí proměňovat. Mohl být čímkoliv. Lucerna, nyní již zhasnutá, strom v dáli, mohl se změnit v auto? Lákavě snadná odpověď. Pak by to aspoň šlo za dopravním. Můj pohled padl na ženu přede mnou. Odřený župan, ruce přitisknuté k srdci, v očích prosbu o důvěru. Šedé, řídké vlasy ve staženém drdůlku, ze kterého jí vylézalo pár pramínků – zřejmě rozčilením. Hledím na ni svrchu, takže vidím její jaterními skvrnami pokryté temeno hlavy ve chvílích, kdy dětsky sklopí hlavu. Chvěje se. Stařecký třas se mísí s třasem, snad zimou nebo strachem. Rozhlédl jsem se a můj pohled opět padl na ruku. Mužskou ruku. Svalnatou, pokrytou černými chloupky, nyní slepenými zaschlou krví. Karel udělal fotky snad všeho, co tu bylo k vidění. Nyní postává s Bertem opodál a těší se na snídani. Povolali nás dřív než jindy. Snad proto, že můj výraz zůstal vážný a do očí se mi nedostal ani stín mých myšlenek a pochybností, byli jsme pozváni do ženina baráku. Ranní kávu by nyní neodmítl nikdo, natož my tři. Jeden letmý pohled na krvavé maso na ulici. Nikdo se toho nedotkne. Všichni budou dělat, jako by to tu nebylo. Dnešní společnost je taková. Měli jsme štěstí, že jsme narazili na tu ženu. Takových se najde jen málo. Pomáhajících, starajících se, zajímajících se. Vešli jsme dovnitř. Viděl jsem na ní, že se uvolnila. Vypadala, že měla strach. Taky bych se asi bál. Elf může být kdekoliv. Rozhlédl jsem se po pokoji, kam nás uvedla. Typický stařecký pokoj. Zatuchlý koberec s tmavými fleky, stejně jako fleky posázený ubrus, zašlý porcelán hrající si na schovávanou za zaprášenými skly vitrín nebo moly prožraná, už dávno samu sebe pouze vzdáleně připomínající zvířecí kožešina, přehozená přes opěradlo houpacího křesla. Taky bych se bál, pomyslel jsem si znovu. Žena nám nabídla kávu a pokynula, abychom se posadili. Pocit, že stačí lehký dotyk a vše se rozsype na prach, jsme očividně sdíleli všichni v této místnosti. Podívali jsme se po sobě a vzápětí se zastyděli sami před sebou. Tato žena nás hostí, měli bychom být tolerantní návštěvou a ne hanit její život. Posadil jsem se na jednu ze tří židlí stojících u stolu s jednou nohou podloženou starými knihami. Snažím se ho moc nedotýkat, opravdu vypadá křehce. Bert s Karlem se usadili na malou pohovku vedle Obrázků. I oni se snaží být co nejlehčí a nejskladnější, aby se raději, probůh, ničeho ani nedotkli. Žena se vrátila. Vypadá lépe. Z drdůlku jí povylézají další pramínky, nevypadá však už tak vyděšeně. Mám lepší pocit, protože vím, že jsme důvodem, proč je jí lépe. Nemusí se s námi bát, ví to. Roztřesenýma rukama podala každému malý šálek s kávou. Div, že ji nevylila, prolétlo mi hlavou, ale vzápětí jsem tuto kacířskou myšlenku zahnal. Je to stará žena, snažící se pomoci a aspoň trochu nám zpříjemnit těžký začátek dlouhého a brzy začínajícího pracovního dne. Musíme toho elfa najít. Kupodivu mé pochybnosti zmizely. Mohlo to být i tím, že takto ohavnou věc jsem znal pouze ze studijních zařízení, popisujících dávno uplynulé doby. Ta naše je bez zločinů. Lidé jsou unavení a stále něco popírající, takže nemají ani chuť a sílu, neřku-li motiv něco takového dělat. Musíme ho chytit, než bude pokračovat. Věděl jsem, že bude. Ve všech příkladech zločinů ze studijního zařízení se nikdo nespokojil s jedinou obětí. Zahnal jsem tyto chmurné myšlenky a uvědomil si malý šálek s kávou ve svých rukou. Pohlédl jsem na Berta s Karlem. Usrkávali kávu a vypadali klidně, spokojeně. Přivoněl jsem. Voní hezky. Usrkl jsem horkou, kouřící tekutinu. Opravdu je výborná. Žena si dává také. Hlavu má dětsky stydlivě skloněnou nad svým šálkem, lehce se pohupuje v křesle s kožešinou. „Mám, mám v kuchyni koláč. Dáte si? Aspoň malou snídani potřebuje každý. Ráda peču.“ Tichým hlasem pronesla žena a poslední větu dodala – snad jako vysvětlení, které nikdo z nás nežádal. Všichni jsme kývli, ani jsme se po sobě nemuseli dívat. Zvedla se a vyšla z pokoje. Zůstali jsme sedět a upíjíme kávu z drobných hrnků, které v našich rukou vypadají jako hračky. Chuť kávy je příjemná a uvolňující. Zaslechl jsem ji, jak se vrací. Těším se na koláč. Opět jsem upil ze šálku. Žena se zastavila ve dveřích, zahlédl jsem v jejích rukách talíř. Obrátil jsem se na Berta a Karla. V jejich očích, upřených na ženu, je děs. Jediný pohled mi stačil, abych zaregistroval i obrovský nůž v jejích rukách a také lehce se zašpičaťující uši, sotva viditelné pod množícími se volnými pramínky šedivějících vlasů. Káva sice otupila schopnost pohybu, nikoliv však nervová zakončení v mém těle. Ještě, že má ústa nebyla schopna se otevřít a vypustit jakýkoliv zvuk. Nikdy neříkej nikdy.

Názory a komentáře ( 0 /6 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
AmelieStar	1
Angeluss	2
Ghave	1
Guner	1
HadejKdo	2
Christopher	1
Jakub.s	1
Kanyapi	1
Lutus	1
Tulor	1
Wingy	1
Winitar	2
Zarabeth	1