Bez prostředníku se luskat nedá Mata 24. března 2014
Pršelo. Před provázky vody padajícími z nebe ho chránil černý kabát. Boty mu začínaly pomalu prosakovat. Nevadilo mu to. Čvacht. Vykročil ze svého pozorovacího místa klidným krokem. Čvacht. Voda z kaluže, do které šlápl, se rozstříkla okolo. Nevyletěla vysoko. Několik metrů před ním se nacházel objekt jeho zájmu. Mladá dívka. Neměla deštník a její světle červená bunda nebyla vybavena kapucí. Déšť měl tedy volný přístup k jejím dlouhým kaštanovým vlasům a neúnavně je smáčel. Zrychlil krok a bez potíží ji dohnal. Prošel kolem ní. Otočil se a vstoupil jí do cesty. Na tváři vykouzlil úsměv a jeho oči se rozzářily. Pak se jeho ústa otevřela: „To je ale nepříjemné počasí. Nechceš se jít někam posadit? Třeba na kafe nebo na čaj.“ Děvčeti se v očích zračilo překvapení. O okamžik později její hnědá kukadla zase posmutněla a odvětila: „Promiň, spěchám na autobus.“ „Tady za rohem je skvělá kavárna, mají tam výborné cappuccino,“ nenechal se odbýt tak snadno. „Opravdu ne,“ pronesla rozhodně a prosmýkla se kolem něho jako kočka. Zůstal mu jenom pohled na její záda a zmoklé vlasy. Posmutněl. Obrátil hlavu k nebesům. Pokrčil rameny a povzdychl si. Pozvedl ruku a luskl. Pršelo. Opíral se o starý strom poblíž cesty, kudy věděl, že hnědovláska projde. Za chvíli ji spatřil. Šla rychle, přesto ladně. Osoby v černém kabátu u stromu si nevšimla. Využil toho a nenápadně se dostal za ní. Vytáhl ruce z kapes a zakryl svými teplými dlaněmi její oči. Dívka se zastavila. „Petře?“ otázala se nejistě. Nic. Žádná odpověď. „Nevím, pusť mě. Musím stihnout autobus.“ Uposlechl výzvu a svěsil ruce. Zvědavost ji nenechala chladnou a otočila se, aby zjistila, kdo jí takhle překvapil. Když spatřila neznámého mladíka, zarazila se. „Omlouvám se,“ jal se zachraňovat situaci. „Spletl jsem si Tě s jednou kamarádkou.“ Děvče se jenom zasmálo, mávlo rukou a řeklo, že to nevadí a vše je v pořádku. „Směl bych Tě kousek doprovodit?“ zeptal se s nadějí v hlase. „Ale jo,“ odvětila potěšeně. Padly otázky ohledně jmen a prohodili pár slov o počasí. Než se však konverzace stihla rozvinout, objevil se autobus. „Promiň, musím běžet. Měj se.“ S těmito slovy ho zanechala samotného a v dešti. Věděl, že znova selhal. Věděl, že jakmile nasedne do autobusu, už nebude mít šanci. Bohužel se zmohl jen na lusknutí prsty. Pršelo. Dub bez listí ho chránil před větrem a zrakem cíle, zároveň mu však blokoval výhled na cestu, po které se měla dívka ubírat. Objevila se. Vykročil za ní. Než se stihl dostat dostatečně blízko, proběhlo okolo další děvče a dohonilo hnědovlásku. „Uf… Jsem ráda, že jsem tě dohnala.“ Ani si neuvědomovala, před čím svou kamarádku uchránila. „Škoda,“ zamumlal si pro sebe. Opřel prostředník o palec a ozvalo se lusknutí. Pršelo. Tentokrát již nečekal. Nezajímal se o onu krasavici. Kvapným krokem se blížil k nedalekému mostu. Za pár minut už na něm stál a koukal se dolů. Odhrnul levý rukáv a podíval se na hodinky. Pak se podíval směrem k zastávce autobusu. Dívka právě vyjížděla domů. Autobus projel okolo něho. Sledoval zadní pětici sedadel. Seděla tam ona. Nebyla sama. Prohodila pár slov se svým spolusedícím a ten ji následně políbil. Autobus se mu pak ztratil z dohledu. Věděl, že to takhle dopadne. Přehoupl se přes zábradlí a vrhl se dolů. Čekal ho krátký let a pak konec. Nedokázal to. Déšť bylo to poslední, co ho zajímalo. Srdce mu zběsile tlouklo až v krku. Dýchal rychle a trhaně. Celý se třásl. Ani si nevšiml, že se k němu někdo přiblížil. „Jsi v pořádku?“ ozval se medový hlas a ucítil dlaň na svém rameni. Nedokázal odpovědět. „Mohu ti nějak pomoci?“ zeptala se neznámá osoba se starostí v hlase. Tentokrát se zmohl na zvednutí hlavy. Když spatřil ony hluboké hnědé oči, zastavil se mu dech a celý ztuhl. Dívka s ním jemně zatřásla. Zamrkal a rozdýchal se. „Něco teplého ti udělá dobře. Pár kroků odtud je kavárna, pojď,“ vybídla ho jemně. Opatrně ho narovnala. Odhrnula si pramen mokrých vlasů z obličeje a pomalu ho vedla do tepla. Po pár krocích se rozebral. „Dě-“ hlas ho zklamal. Usmála se na něj a milým hlasem řekla: „Není zač. Lidé by na sebe měli být milí.“ Opětoval jí úsměv a vešli do kavárny. Posadili se ke stolku a zachránkyně objednala dvě horké čokolády. „Co se ti vlastně stalo?“ neubránila se zvědavosti. Začal vyprávět příběh. Příběh plný nezdaru a luskání prsty. Čas plynul a dívka ho se zájmem poslouchala. Nakonec se dostal až do aktuálního okamžiku. „Umíš moc pěkně vyprávět.“ Poděkoval jí za kompliment, zaplatil a doprovodil ji domů. Po cestě si domluvili i schůzku na následující den. Tentokrát již bylo slunečno. Čekal na smluveném místě, přišel v předstihu. Ona dorazila na čas. Hned, jak si všimla jeho ruky v obvaze, zděsila se, co se stalo. „Nehoda,“ zalhal. „Budu se muset spokojit se čtyřmi prsty, ale budu žít,“ usmál se. Nevypadal ztrátou nijak zasažen. Chystala se zavalit ho otázkami, ale zastavil ji přiložením prstu na její rty. Objal ji a vyrazil s ní na slíbenou procházku.

Názory a komentáře ( 0 /5 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Azeret	1
Ghoulka	1
HadejKdo	1
Kanyapi	2
Kibe	2
Lutus	1
Megas	2