Francie - Provence
Yavanna 2. března 2018 |
---|
Vše začalo jednoho studeného, deštivého odpoledne ke konci srpna. Ten den já a můj partner vyrážíme na nákupy do vzdálenějšího města. Mrholí a fouká studený vítr. Zmrzlí couráme ulicemi města. Za výlohou, po níž stékají dešťové kapky, na nás z plakátů září slunce, odráží se v modrém moři. Vody omývají písčitou pláž s palmami. „To se tak někdo má,“ postesknu si a zuby mi cvakají zimou. „Koukej, tady,“ ukáže muž skrz sklo a dešťové kapky na jedno místo. Last minute. Francouzská Provence, poznávací zájezd za historickými památkami, odjezd 26.srpna, což je přesně za čtyři dny. Přes plakát, na němž je vyobrazena pevnost, klášter a další lákavá místa, je velká nálepka s červenými písmeny 50% sleva. „Jedem?“ mrkne spiklenecky na mě. Než stihnu otevřít pusu k protestu, chytne mě za ruku a vtlačí dovnitř. Okamžitě zamíří k ženě sedící u stolu mezi plakáty. A začne domluva. Nevěřím vlastním uším, bezmocně poslouchám, neschopna slova. Připadám si jako ve snu. Když se konečně stihnu vzpamatovat, podepisuje právě smlouvu a platí smluvenou cenu. Na mé námitky, že se zbláznil, mi s kouzelným úsměvem sděluje: „To zvládnem.“ Nastává vyřizovací a nakupovací maratón. Na vše máme tři dny. Kupodivu mě provází štěstí, vše probíhá podle chaotického ne-plánu. Dokonce mi zaměstnavatel i odsouhlasí dovolenou. A tak ve smluvený termín čekáme na autobus plně vyzbrojeni. Po půl hodině netrpělivého přešlapování nás o správnosti místa i času přesvědčuje dalších deset lidí čekajících s námi. Nastává mírná panika. Volání do cestovní kanceláře na dané číslo. Telefon kupodivu funguje. Dokonce jej zvedá jakási žena a omluví se. Nepředpokládané zdržení, ale problém už je vyřešen, sděluje hlas na druhé straně. Opravdu: autobus přijíždí o hodinu později a o třídu nižší, než jak bylo původně slibováno. Přesto, že tento starší typ je pohodlný i prostorný, po šesti hodinách jízdy netuším, jak vydržím dalších dvacet. Ke všemu náš dopravní prostředek uvízne na německé dálnici v dopravní zácpě a už dvě hodiny se pohybujeme přískoky vpřed. Nepříjemná situace se odráží i na celkové náladě cestujících. Začínám být lehce výbušná, raději nasazuji sluchátka a otvírám knihu. Partner pivo, což v nynější situaci ignoruji. Nechci si prohlédnout německé vězení zevnitř. Vše jednou skončí, a tak i my posléze nabíráme rychlost. Ač tomu již nikdo nevěří, bez dalších komplikací míříme k cíli. Po probdělé noci zastavujeme v Avignonu. Počasí nezklamalo, mrholí. Domnívám se, že kdybych vyrazila na Saharu, bude tam pršet. Vydáváme se na prohlídku papežského paláce Le Palais des Papes z období gotiky i nádherné přilehlé zahrady. Samozřejmě nemůžeme vynechat nejznámější památku: Avignonský most vedoucí přes řeku Rhônu. Dochovala se z něj jen část. Z původních dvaadvaceti oblouků zbyly pouhé čtyři. Další plánovaná zastávka je Chateau de Tarascon. Jedná se o vodní hrad ve stejnojmenném městě. Právě zde probíhají historické slavnosti. Se zájmem sledujeme příjezd krále s družinou a jeho ozbrojené gardy. Dokonce se nám daří ukecat část družiny k pózování pro fotografii. Což je s podivem vzhledem k mé příšerné angličtině a znalosti tří francouzských slov sestávajících z pozdravu, prosím a děkuji. Jak vidno, i tyto fráze pronesené ve francouzštině s příšerným přízvukem působí blahodárně. Francouzský slovník koupený právě kvůli zájezdu zůstal doma na stole. Rytířský turnaj už nestíháme, nadešel čas odjezdu a musíme se vrátit k autobusu. Dobíháme bezkonkurenčně poslední s desetiminutovým zpožděním, na což si časem zbytek osazenstva zvykl. Fungujeme jako závěrečná tečka. Průvodkyně si je jistá, že jakmile dorazíme my, může se v klidu odjet. Kupodivu skrz mraky začíná prosvítat slunce a za hodinu už po nich není ani památky. Obloha je nádherně modrá. Dalších pár kilometrů jízdy a cedule oznamuje Le Cap d’Agde, místo našeho pobytu. Jedná se o přístavní letovisko plné jachet a rybářských člunů. Neomylně je od sebe rozeznáváme nejen podle vybavení, ale i podle zápachu.Vítá nás moře a zároveň s ním i hotel, který se na příštích osm dní stává naším domovem. Přílišné nadšení zchladí ledová sprcha v podobě menší dámy na recepci. Kauce 200,- € na ubytování, o které se cestovka jaksi zapomněla zmínit, činí celou naši hotovost. Průvodkyni se daří cenu srazit na padesát - inu, Češi. I to je hodně, ale rozhodně přijatelnější. „Když se uskromníme, nějak přežijeme,“ odbývám partnerovy starosti mávnutím ruky. Jídlo máme s sebou, na pečivo to stačí. Zbytek se uvidí. To ještě netuším, co nás čeká. Dostáváme klíč s vysvětlením, kudy se vydat. Po několikaminutovém bloudění propletenými chodbami konečně staneme na našem pokoji pro dva. Malinké sociální zařízení odděluje ulička na projití vedle zabudované skříně. Následuje ložnice společně s kuchyní v jednom. Prosklené dveře naproti vedou na balkón s výhledem na parkoviště a dva kruhové objezdy pod námi. Modré, čisté moře s bílou písčitou pláží je někde na druhé straně, zřejmě pro ty majetnější. Nu což, stejně tu budeme jen přestávat a na pláž si raději dojdeme. Hlavně, že je tu varná konvice a elektrický sporák. Tak začíná naše dovolená, nazvaná sprintem po památkách. Nejsem člověk, pro kterého je deset dní na pláži celoživotním snem. Nevydržím delší dobu na jednom místě. Tudíž si výlety užívám, má historická duše plesá nadšením nad gotickými památkami a domy, jež přečkaly staletí takřka v původní podobě. Méně už peněženka, která nás donutila přehodnotit naši finanční situaci. Vstupy se pohybují mezi třemi až pěti €. Ke všemu partner se rozhodl používat francouzštinu, snaha se přeci cení. Naneštěstí číslovka dvě a tři se vyslovují téměř shodně. Není v ženských silách rozumně přesvědčit muže, aby ze sebe udělal „blbce“ a ukazoval počet na prstech, nebo nechal vstupné na mně, a tak s železnou pravidelností máme tři vstupenky. V této fázi se ke slovu dostávám já. Česko-anglicky za vydatného přispění rukou vysvětluji, že nám opravdu stačí pouze dvě. Díky bohu, že nejsme u nás doma. Zdejší pokladní se nám snaží pomoci, vše vyřizuje s úsměvem a v klidu. Na mé omluvy jen vrtí hlavou, přece se nic nestalo, a přeje nám příjemnou prohlídku. Naštěstí s každou další pokladnou je vysvětlování snazší a zdržování skupiny menší, začínám v tom získávat praxi. Podezřívám zbytek smějícího se osazenstva, že se sází, jak dlouho nám to bude trvat tentokrát. Donuceni okolnostmi musíme zredukovat počet navštívených památek. Vybíráme tedy ty pro nás zajímavé, nač vidět další arénu, když už jsme byli v jedné? Volný čas raději věnujeme prohlídkám klidných měst a ospalých vesniček většinou se táhnoucích do vrchu. Všechny jsou si podobné. Bílé domky, červené střechy a mezi tím rozkvetlé keře mimóz. Prosluněné dlážděné uličky, provoněné anýzem. Okolí protkané nezbytnými vinicemi. Jsou všude, kam jen oko dohlédne, a víno nechybí na žádném stole. Opodál na obzoru se leskne ohromná vodní plocha. Ač je na přelomu srpna a září, vedro je úmorné. Nikdo tu nikam nepospíchá. Drží se pro český národ nepochopitelného hesla: co můžeš udělat dnes, odlož klidně na pozítří. Obyvatelé spokojeně posedávají v chladném stínu hospůdek a popíjí. Práce počká, až se k večeru ochladí, nebo se odloží na zítřejší ráno. Dáváme se s nimi do řeči. Českou republiku tu snad nikdo nezná. Se zájmem se vyptávají, kde leží. Jediné, co jim přijde známé, je Karel IV. Jsou příjemní, usměvaví. Vždy ochotní pomoci, o to horlivěji, slyší-li pozdrav v jejich řeči. Nevadí, že zní příšerně, oceňují i snahu. Jediné, s čím tu nepochodíte, jak se záhy přesvědčí naše sousedka z autobusu, je němčina. Možná se s ní domluví všude, jak nám povýšeně tvrdí, ale tady ne. Jakmile promluví německy, rysy obyvatel tvrdnou, úsměvy mizí, nikdo se s ní nebaví. Naopak se rychle vytrácí z jejího dosahu. Z památek navštěvujeme abbaye de Monmajour. Klášter vyrůstá přímo na skále, která tvoří jeho pevné základy. Mniši tu pohřbívali své bratry na jakémsi vnitřním nádvoří přímo do skály. Dále monumentální katedrálu v Narbonne, podzemní bludiště Horreum, baziliku Notre-Dame, římskou arénu v Arles, městečko Les Baux de Provence se zříceninou Château des Baux, řeckořímské vykopávky Glanum, akvadukt Pont du Gard a samozřejmě nemůžu zapomenout na místní chloubu, pevnost Carcassone. Právem jsou na ni Francouzi pyšní. Vstupu brání okruh hradeb se strážními věžemi, dvě padací mříže a okovaná brána. Za vnitřním prstencem hradeb se nachází samotné středověké město, hrad, bazilika Saint-Nazaire a Théâtre (přírodní divadlo). Projdeme branou a ocitáme se o několik století v čase zpět. Při procházce v uličkách mezi domky můžeme sledovat při práci řemeslníky v jejich dílnách. Tkalce, kováře, hrnčíře, dráteníky, zbrojíře, dokonce i pradleny a spoustu dalších. V místních obchůdcích se dá koupit snad vše, co je v žánru fantasy k prodeji. Ať jde o filmy, hudbu, oblečení, zbraně, zbroj, nářadí či cokoliv si vzpomenete. Ke vzniku jména opevněného města se váže romantická legenda. Podle ní pevnost obléhal několiklet Karel Veliký. Městu docházely zásoby a nezbývalo nic jiného, než se vzdát. Hradní paní Carcas, aby jej ochránila, uchýlila se ke lsti. Z posledních zásob nechala vykrmit prase a přehodili jej přes hradby obléhatelům. Vyčerpaní vojáci v domnění, že na hradě je dostatek zásob, zanechali obléhaní a obrátili se k domovu. Madam Carcas nechala na znamení úspěchu rozeznít všechny zvony. A tak vzniklo jméno města Carcas sonnes což znamená „Carcas zvoní“. Blíží se večer a i my musíme s lítostí opustit pevnost a vydat se na parkoviště k autobusu a zpět do hotelu. V následujícím volném dnu jsme se vypravili na místní pozoruhodnost Černou pláž. Nachází se ve výklenku skal a vstup je možný pouze tunelem s vytesanými schody vedoucím skrz kamennou masu na druhou stranu. Scházíme dolů a otevře se nám úžasný pohled. Vlny opravdu omývají černý břeh. Není písčitý, jedná se o drobounké kamínky a jsou černé - asi dva kilometry dlouhý, úzký černý pás. Ač jsme se zajímali, nepodařilo se nám zjistit o ní nic bližšího. Přiblížil se konec našeho zájezdu i dovolené. Den před odjezdem dostáváme k našemu potěšení zpět kauci. Zač jiného utratit peníze než za večeři. Když už tu jednou jsme. A tak po poradě s průvodkyní vyrážíme do jedné z doporučených venkovních restaurací. Na jídelní lístek koukáme se smíšenými pocity. Prostě jinak než francouzsky se tu nemluví, ani nepíše. Partner si vybírá rybu, naštěstí si zjistil už předem, jak se píše. Já ryby nejím, tudíž se jí vzdávám a prostě zapíchnu prst do toho, co je na daném jídelním lístku nejlevnější. Na pití se shodneme: coca-cola se vyslovuje a píše všude stejně. Čekání trávíme povídáním a studií okolních hostů. Netrvá moc dlouho a i k nám zamíří číšník s tácem a večeří. Přede mě klade maso, polité bylinkovou omáčkou s hranolky, partner má ovšem na talíři něco úplně jiného než čekal. Začínají mi cukat koutky úst a úporně se bráním smíchu. Ano, tušíte správně, nejde o rybu. Na talíři se leskne sépie v celé své kráse. Že vám to něco připomíná? Ne, hranolky nemrkly, jsou skvělé a mé maso taky. Jak vidno, ono slovo znamená mořské plody nebo něco v tom smyslu. Číšník nám popřál dobrou chuť a vzdálil se. Já se s chutí pouštím do večeře, za vydatných uštěpačných poznámek a smíchu adresovaných mé drahé polovičce. Tohle si přece nemůžu odpustit. Muž chvíli nešťastně hledí na talíř. Uchopí příbor a zachraňuje naši národní hrdost. Pouští se do zdolávání pokrmu. Nakonec z něj vyleze, že byla dobrá. Večer se chýlí ke konci, poslední noc a odjezd domů. Je mi to líto, tentokrát se domů vůbec netěším. Tohle byla má nejbláznivější a nejhezčí dovolená. Francie i její obyvatelé si získali velké místo v mém srdci. Nádherná, sladká Provence, snad se sem někdy vrátím.. Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v lednu 2009. |