Andrien - část první: Šedá družina Liep 23. listopadu 2005
Nad lesem Andrienu právě vycházelo slunce. Ptáci se rozzpívali, většina pokojně a v klidu prožívala ráno. Uprostřed velice rozlehlého a taktéž hlubokého lesa, království Carenenu, bylo již živo. Ženy chystaly jídlo, muži se připravovali na lov jako každý den, projet lesy a zjistit novinky na hranicích lesa. Jenom král seděl na svém místě a znepokojeně se díval do dáli. „Jsem znepokojen a sám nevím, čím,“ svěřil se svému synovi, který mu seděl po pravici. „Otče, už dlouho mluvíš o černu, které tě sužuje, co se děje?“zeptal se syn. „Dny míru asi končí. Nejsem si jist. Za našimi hranicemi se děje něco, co nedokážu popsat, protože tak daleko nevidím. Našeho království se tma nedotýká, ale bude zde dřív, než si myslíme. Měli bychom vyslat zvědy do světa, abychom poznali, co se děje a odhalili nastávající problémy.“ „Již dlouho jsem se chtěl vydat opět za hranice. Dovol mi otče, abych sebral družinu nejlepších a vyrazil. Dám ti zprávy, jak nejrychleji to půjde.“ „Mé srdce není nadšené, že mi má odejít jediný syn, jediný dědic trůnu.“ „Nemohu být zde stále schovaný, když má přijít černo. Musíme se k němu dostat.“ „Velíš našemu vojsku nejlepších lučištníků na světě, nestačí ti to?“ „Již dlouho jsme nemuseli vyjet. Máme nejlepší muže, jak říkáš sám, ovšem musíme je připravit na vše, co se k nám má donést. Půjdu s tvým svolením.“ „Mé svolení máš, ovšem s kým chceš vyrazit?“ zeptal se král. „Již jako malý jsem si hrál se spoustou dětí našeho rodu a znám každého z našeho království, jak malého, tak starého a moudrého. Nikdy se čtveřice, se kterou chci vyrazit, neviděla, i tak si myslím, že by bylo nejmoudřejší, abychom se spojili.“ „Mluvíš teď v hádankách synu, asi tě chápu,“ odpověděl král. „Jdi a před západem slunce mi představ členy tvé družiny, trváš-li na svém rozhodnutí.“ „Vyslat někoho z našeho lidu by nebylo moudré, u mě alespoň víš, že se vrátím.“odpověděl na to Edrion, uklonil se králi a vyšel ven. „Findorthe?“ zavolal po svém zástupci při boji, velice dobrém rádci a ještě lepším bojovníkovi. „Můj pane?“ předstoupil před něj a princ vyslovil své přání. V lese, stále klidném, bylo cítit pozdvižení. Čtyři koně dorazili, všichni ve stejný čas, na dvorec mezi stromy, na kterých bylo celé město. Čtyři jezdci stanuli na zemi. Rozhlédli se kolem, už předem věděli, kdo s nimi přijel, i když neznali jména. Čtyři šedé pláště s kápěmi říkali své. Každý měl na sobě modrostříbrné brnění, na zádech překrásné stříbrné, speciálně kuté zbraně dobrodruhů a bojovníků, lehké a pevné. Plášť tak jako tak neskryl dlouhé luky v pevných pouzdrech na zádech a dalo se předpokládat, že budou doprovázeny toulcem plným šípů. Taktéž malá dýka za pasem, překrásné pevné kalhoty dobrodruhů a boty nedělající žádné stopy s hladkou podrážkou. Každý měl na sobě čelenku ze zlata a na čele malý, sotva viditelný drahokam, představující jejich rod. Vystoupili na první podlaží kamenného domu. Na kamenném stolu uprostřed stojících lavic se skláněl Edrion s několika lidmi. Byl oblečen naprosto stejně. Jeho čelenka byla ovšem zdobena větším drahokamem, svítícím již z dáli. Měl světle modrou barvu, skoro až do zelena. Aniž by zvedl hlavu, pravil: „Engril z jižní hranice. Nejlepší bojovník svého rodu, chrabrostí a silou se mu vyrovná desítka našich vojáků, i když na to nevypadá. Beneros, jeho znalost zvěře a přírody, pomoc zvěře, nám budou na cestě taktéž velice ku pomoci. Aendir. Jeho krása a přesvědčení, trpělivost a moudrost, kterou zdědil po svých předcích, je k nezaplacení. Nakonec Glaros, s jeho velikostí přírodní magie budeme mít sílu přežít,“ chvíli mlčel, stejně jako všichni ostatní. Čtveřice stála u vstupu a ani se nehnula, jejich hrdost byla vysoká, ale nebyla potřeba ji lámat. „Zde máš, otče, celou moji skupinu, se kterou se chci vydat. Přišli dobrovolně a dobrovolně se mnou půjdou.“ „Pod vedením Edriona půjdeme kamkoliv, můj pane,“ řekl Aendir. „V této družině není nikdo, kdo by neuměl bojovat, stejně jako vyjednávat. Neboj se o nás a čekej náš návrat a naše zprávy. Za úsvitu vyrazíme.“ „Věřím, že se vrátíte, bojím se ovšem zpráv, které donesete,“ odpověděl král Tagnan. Tím bylo vše u konce. Družina všech pěti se odebrala do domu pro ně připraveného. „Přišli jste dobrovolně, což mě nevýslovně těší. Půjdeme na dlouhou pouť, ovšem bez koní. Musíme cestovat rychle a dozvědět se co nejvíce zpráv a při tom přežít. Nevím, co nás čeká ve světě, jestli dobro, či zlo.“ „Jak jsem řekl, tebou bych se nechal vést dál než na konec světa,“ řekl na to Aendir. „Myslím, že všichni jsme za jedno,“odpověděl na tuto větu Beneros. „Ovšem proč jsi vybral nás? Neznáme se a máme spolu jít do nebezpečí?“ „Vaše rasa vás váže k sobě. Poznáte sami v nebezpečí, že se na sebe budete moci spolehnout jako na nejlepší přátelé, že se nenecháte na holičkách a budete ochotni pro sebe položit život. Stejně jako já za vás, tak vy za mě. Ovšem po celou naši výpravu zapomeňme na naše postavení, i když postavení každého z nás je vysoké.“ „Dobrá, ale pouze protože je to tvé přání.“ „Za úsvitu vyrazíme. Budeme dovezeni na hranice našeho království a dále půjdeme po svých,“ oznámil Edrion. Ráno sedm koní, všichni ve stejném vybavení, vyrazilo na hranice království, tedy tam, kde končil tento překrásný, pro někoho tmavý a zapuchlý les. Koně byli hnáni neskutečnou rychlostí. Za necelé čtyři hodiny, při jízdě sprintem bez zastávky, dorazila skupinka na hranice lesa, do míst, kde bylo do lesa bezpečno vstupovat a taktéž vystupovat. Ovšem ne bez toho, aniž by to Elfové věděli. Stráže byly v korunách stromů, ozbrojeny luky a šípy, hraničáři, kteří znali velice dobře hranice království, stále hranice střežili. „Kdyby se cokoliv dělo, můj zástupce Findorth vše vyřeší. Obracejte se na něj. Kdyby sám nevěděl, ví král,“ rozloučil se poslední radou Edrion a skupinka vyrazila přes kopečky. Šli netknutou přírodou spoustu hodin, až k večeru dorazili na cestu, jak bylo známo, používanou. „Máme za sebou třicet mil,“ řekl Beneros. „Zde před několika hodinami jel povoz se čtyřmi koni. Nebyl veliký, ale zato byl těžký,“ pokračoval skrčený u stopy na cestě. „Jak se dívám, tak to byli lidé. Koně měli podkovy, jaké dělají lidé,“ pokračoval ve výkladu Edrion. „Měli bychom pokračovat, dokud to půjde,“ navrhl Beneros. „Podle stop soudím, že koně byli odpočatí. Jeli tedy z nějaké stáje, která není daleko.“ „Tak jdeme,“ rozhodl Edrion, který stále vedl skupinku. Nešli dlouho, když se Glaros zastavil a povídá: „Někdo se blíží.“ „Má pravdu, příroda je zmatená,“ odpověděl Beneros. „Za mnou!“ přikázal Edrion, který hned odběhl mimo cestu, za strom a keř. Ostatní jej s neuvěřitelnou rychlostí následovali. Engril se díval stále do lesa, kdyby se něco objevilo z lesa, ovšem Glaros i Beneros byli nakloněni spíš k cestě. Dlouho takto byli schovaní, s neuvěřitelnou trpělivostí. Les lehce šuměl, ale ani ptáček nezapípal. Netrvalo dlouho a důvod této nálady byl hned znán. Kolmo na cestu mířilo osm skřetů, velice rychle, jako kdyby někam spěchali, přímo k lesu, pár metrů od úkrytu elfů. „Osm?“podivil se Engril. „Teď!“ řekl Edrion, aniž by jej kdokoliv kromě pětice elfů slyšel. Všichni vstali z keřů. Jejich luky zazvonily neuvěřitelnou přesností, každý minimálně třikrát. Bylo neuvěřitelné, jak přesně a rychle šípy ze všech luků letěly. Skřeti padli na zem rychleji, než si stihli uvědomit, kdo stojí proti nim. „Jsem rád, že jsem zde s vámi. I kdybych měl ve svém srdci jedinou stinnou stránku a strach z družiny, právě jsem o ni přišel,“ pravil Edrion. Aniž by musel kdokoliv cokoliv říct, pustili se všichni do skřetů. Přetáhli je k lesu, nahromadili pod nimi hranici a zapálili. „Je již pozdě,“ připomněl Glaros. „Je, Benerosi, jak daleko odhaduješ vesnici či město?“ zeptal se vedoucí skupiny. „Bude to město, řekl bych tak tři, čtyři míle. A bude nové, jinak bychom o něm věděli. Možná to bude pouze nějaká malá, nově vzniklá osada,“ podíval se do výšky. Ve vzduchu bylo káně. Beneros vydal zvuk, na který káně okamžitě reagovalo. Slétlo k zemi a přistálo Benerosovi na nastavené ruce. Chvíli se dívali jeden druhému do očí, následně káně vzlétlo a odletělo. „Čtyři míle, osada o pěti domech, dvou stájích, radnici, studni uprostřed a vedle radnice malá hospůdka. Spíš vojenský stálý tábor. Pracuje se ve vesnici na dalších domech a nějakém skladě a vysoké věži,“ oznámil s klidem. „Tak jdeme,“ vyzval je Edrion. Šli po cestě rychle, ale tiše. Dorazili k hlídce, stojící tiše u cesty, na dohled osadě. Byli to dva muži. Každý měl na sobě stříbrné brnění, které vypadalo mnohem těžší, než doopravdy bylo. Každý měl v ruce luk, na zádech toulec, za pasem dlouhý meč a vedle nich ležel štít. Oba dva byli na stejné straně cesty, ovšem tak, aby viděli na všechny strany. Na dohled jim byla další hlídka a takhle se viděli všichni. Elfové šli stále vpřed, nikdo je nezastavoval, akorát na tvářích mužů byl nějaký úžas. Muži nezdravili, elfové tedy neměli co opětovat. Za hlídkou již byla vidět osada. Spousta mužů běhala po osadě a každý dělal něco. Někteří stavěli, jiní nosili materiál pro stavbu, jiní odjížděli a někteří dokonce přijížděli. Živo bylo, ale ne dobrá nálada, to bylo cítit již z dáli. Elfové prošli hned k hostinci. Vstoupili dovnitř, aniž by se zastavili. Uvnitř byl hostinský za pultem, umýval džbány. Bylo zde kolem deseti stolů, všechny až na tři byli plné. Elfové hned k jednomu přisedli a aniž by si stihli dosednout, stál u nich hostinský. „Máte přání, vzácní hosti?“ zeptal se. „Vzácní nevím, jestli jsme, ale dali bychom si víno,“ řekl Aendir za všechny. Hostinský se uklonil a zmizel za pultem. Všichni v místnosti si nově příchozí velice prohlíželi. Pláště naštěstí neprozrazovaly mnoho. Ženy zde nebyly skoro žádné, což bylo spíš pro podivení družiny. Šum v hospodě byl, ovšem cvičený sluch hraničářů dokázal zachytit hovor vedlejšího stolu, patrně kapitána stráže či vedoucího této osady. „Musíme opevnit rychle osadu. Skřeti tady mohou být co nevidět,“ řekl velice rychle a naléhavě jeden. „Ale pane, pokud přijdou s tvory jako dřív, tak nám opevnění nepomůže.“ „Pokud je budeme mít, alespoň je to zpomalí.“ „Kde se to všechno bere, kapitáne?“ zeptal se opět jeden. „Z hor a lesů. U jednoho lesa jsme, je sotva třicet mil odtud, a myslím, že tam budou zárodky něčeho špatného. Až dorazí posily, tak vyrazíme a ten les pořádně prohledáme a zničíme všechno, co nám bude stát v cestě a nepatří to do přírody.“ „Dřív byste zemřeli i s velikou armádou,“ ozvalo se za kapitánem. „Můžeme si promluvit někde o samotě?“ Kapitán vzhlédl. Nad ním stálo pět postav v šedozelených pláštích. „Prosím,“ odpověděl kapitán, vstal, vzal si své pití a vyrazili do vedlejšího domu, který byl průchozí v prvním patře, otevřel pokoj a vstoupil. V místnosti byly dvě postele, stolek, knihovna, lavice na sezení, velice pohodlné. „Copak máte na srdci, mistři elfové?“ zeptal se kapitán. „Na les, o kterém mluvíte, rychle zapomeňte. I kdybyste tam vyrazili s tisíci vojáky, zemřete,“ řekl Edrion. „Spíš přemýšlejte nad skřety, ale v tomto lese je nenajdete.“ „Jak to můžete vědět?“ „Protože celý ten les je království Carenen, kterému vládne král Tagnan a právě jsi mluvil s jeho dědicem,“ řekl v klidu, ale rychle Aendir. „Pokud byste zaútočili, nedostanete se ani sto metrů do lesa,“ řekl mu na to Beneros. „Ten les chrání dobro, zvěř a jiní tvorové, které neporazíte, ale mohli byste v případě, že máte dobré úmysly, počítat s jejich pomocí. Pokud máme společné nepřátele a to jsou skřeti.“ „Jak se dívám, tak jste všichni ze slavných a velice vysoce postavených rodů. Jak nám můžete pomoci?“ „Vyšli jsme do světa, abychom zjistili, co se děje za hranicemi našeho lesa. Proto bychom rádi, abyste nám řekl, co víte, a my se mohli vrátit a říci králi a udělat určitá opatření.“ „Chcete-li slyšet všechno, napijte se tedy,“ začal kapitán. „Jmenuji se Rowaide. Jsem syn správce našeho hlavního města Conedor. Naše říše je veliká. Máme spoustu bojovníků, takže si nemyslím, že váš les by se ubránil.“ „Nechtějte měřit síly tisíce ku jedné, když jste neviděl protivníka,“ upozornil jej Glaros. „Dobře, možná budeme mít možnost změřit síly, abychom poznali, jak jste na tom, milí elfové,“podíval se na ně Rowaide. „Ovšem na našich hranicích se objevili skřeti. Dělali jsme na ně nájezdy, ovšem začali se objevovat ve větších skupinkách. Jednou jsme se dozvěděli, že vyplenili krásné malé městečko, které sloužilo pro obchodníky a rolníky. Vyrazili jsme jim tedy po stopách a byli jsme rozdrceni. Z tisíce a půl mužů přežilo necelých dvě stě. Neznámí tvorové, kteří se jenom tak nedali zabít, byli sice pomalí, ale jedno máchnutí dokázalo zabít několik mužů. Jsou dvojnásobné velikosti,“posadil se k pětici. „Provedl jsem sjezd všech sil a provedl druhý nájezd. Nejenom, že tam bylo několik tisíc skřetů, pár stovek těchto tvorů, ale objevila se nová rasa. Jsou to dvoumetroví bojovníci. Mají neskutečnou sílu, mají těžké kuše a jedna šipka proletěla dvěma koni a třemi vojáky. Mají brnění, že jsou skoro nepřemožitelní. Těch tam bylo taky pár stovek. Byla to veliká bitva a bude se o ní všude mluvit. Ale vyhráli jsme. Z třiceti tisíc mužů se mi jich vrátila pouze polovina, a to ještě skoro všichni jsou ranění.“ „Ale byli poraženi, ne?“ „Bohužel toto byla pouze jedna z jejich armád. Musíme udělat pevnosti, kde budeme moci odolávat a drtit jejich útoky. Dostali jsme od zvědů zprávy, že podobná síla, dvacet tisíc skřetů, pět set obrů, jak jsme je nazvali, a kolem tisíce elitních skřetů, se chystá na další plenící útok. Nezastaví se, dokud je někdo neporazí. A mají jít ze západu, což je asi třicet mil odtud. Proto jsme začali stavět toto opevnění. Ovšem dále nemáme o nich žádné zprávy.“ „A co další hranice? Ty nemáte opevněné?“ zeptal se ihned Edrion. „Zvědové jsou již příliš daleko na to, aby byl schopen někdo zaútočit a my o tom nevěděli dříve a nestihli síly přesunout. Nejbližší úder bude zde. Za pár týdnů. Sbírá všechny síly.“ „A jak jste na tom vy?“ „Já taktéž sbírám, ovšem mám strach, že mí nejlepší bojovníci, kteří byli zraněni, nebudou moci nastoupit pro jejich zranění.“ „Kde jsou?“zeptal se Glaros. „V našem hlavním městě, v domě léčení.“ „To je jak daleko odtud?“ „Na koni dva dny jízdy.“ „To je dlouho.“ „Glarosi, nezapomeň, že musíme zjistit nebezpečí,“ řekl Edrion. „Ano, ale když jsme jej zjistili, musíme jednat rychle,“ odpověděl. „Máte pravdu, ovšem nemůžeme se moc zdržovat. Musíme jednat. Musíme se podívat, kde jsou, a odhadnout jejich síly, abychom je mohli zastavit dřív, než budou problémy,“ vmísil se mezi ně Engril. „Pokud máte nějakou sílu, která by nám mohla pomoci, myslím, že si sami ušetříte spoustu problémů,“ řekl kapitán s nadějí. „S lidmi nemáme dobré zkušenosti. Za dávných časů jsme jim pomohli a oni nás potom nechali na holičkách.“ „Kdy to bylo?“ „Před šesti sty lety,“ odpověděl Edrion. „Nám? To říkáš, jako kdybys u toho byl,“ podivil se kapitán. „Ne, já jsem již bojoval,“ usmál se Edrion. „Řekl jsem, že potřebujeme informace o zdejším světě, ne učení historie naší země,“ podotkl. „Vypadáte mladě.“ „A ještě dlouho budeme, pokud přežijeme válku.“ „Do Canedoru jsou to dva dny,“ přemýšlel. „Všechny, co jsou schopni cesty, převez sem, pokud si myslíš, že bude hlavní bitva zde,“ přikázal Edrion. „My jsme na staré spojenectví nezapomněli, jde spíš o vaše spojenectví a úctu k nám.“ „Už teď je veliká, ovšem nevím stále, jestli se vaše síla vyrovná vašim slovům.“ „Zítra uvidíš. Víc po tobě nechceme. Je vidět, že času máš stále dost. Pošli pro vojáky, všechny.“ „Dobře,“ kapitán se zvedl, otevřel dveře a zavolal jméno. Rozdal spoustu příkazů a potom se vrátil. „Co máte v plánu?“ „Podívat se na tu velikou armádu, co stojí proti nám, a hlavně chci vědět, s jakou silou můžeme počítat z vaší strany. A taky na to, že tady za dva týdny má být rozhodující bitva, máte zde nějak málo obranných zdí.“ „Stavíme a přesouváme se, jak to jenom rychle jde.“ „Zdi ti nepomohou. Nachystej pro ně na poli překvapení, které je dostane. Udělej zákopy a postav věže.“ „To je smrt pro vojáky, kteří jsou v nich.“ „Nemyslím si. Pokud je uděláš dobře. Pokud je obklíčíme, můžeme je zničit vlastní panikou. Ovšem čekat, než přijdou a tyto hradby opřením síly zboří, to není dobrý nápad.“ „Máš snad jízdní sílu, která se může postavit takové síle na pláni?“ „Kolik síly máš ty?“ „Na koních seženu patnáct tisíc, pěších tak třicet. K tomu ti ranění, i když nevím, co zde budou dělat.“ „Budou. A pomohou ti více, než si myslíš,“ ozval se Beneros. „Zítra bude asi perný den. Mohu vám ukázat váš pokoj, který jsem pro vás zvolil?“ „Jistě,“ řekl Edrion. Pokoj byl prostorný, se čtyřmi postelemi. Jedním oknem a krbem s ohněm. Hostinský donesl pečeně se zeleninou a pitím, družina se velice rychle zabydlela, protože spíš čekala, že bude spát venku a rozhodně nečekala, že bude ubytovaná a čelit válce. Dobře bylo, že vyrazili takto brzy. Ráno bylo opravdu zajímavé. Ráno se na nádvoří sešli bojovníci v plné zbroji. „Copak se děje?“ zeptal se Edrion, který přišel se svojí družinou opět ve stejném oblečení. „Chtěli bychom poznat, koho budeme mít po svém boku.“ „To není dobrý nápad, teď,“ odpověděl mu na to Edrion. „Slíbili jste to večer,“ připomněl Rowaide. „Dobrá tedy,“řekl Glaros, připraven k boji stále a za jakýchkoliv podmínek. „Počkej,“ zastavil jej Edrion. „Dobrá tedy. Chcete to ale sám. Ale pouze s vámi. Jste zde nejstatnější a nejlepší bojovník s nejvíce zkušenostmi, není-liž pravda?“ „Rowaide je nejlepší ze všech,“ ozvalo se z davu. „Já ovšem ne, jsem jeden z mnoha, a proto bych rád změřil síly s nejlepším z rodu lidí.“ „Kdy?“zeptal se Rowaide. „Hned,“odpověděl Edrion. Kolem těchto dvou se utvořil kruh. Edrion, aniž by ukázal, co má pod pláštěm, přišel ke kruhu. „Nebude ti vadit plášť?“ zeptal se Rowaide, který v tuto chvíli držel v ruce meč a druhé štít. „Přišli jsme mluvit anebo bojovat?“ odpověděl Edrion. „Jak jsi rychlý?“ „Nejrychlejší,“ zazněla odpověď davu. Neskutečnou rychlostí, i na elfy rychlou, měl Edrion najednou v ruce luk a tětiva zazvonila. Rowaide si instinktivně kryl štítem hlavu. Šíp skončil ve štítu. Dav žasl. Luk byl odložen ke zbytku družiny. „Sakra,“ujelo Rowaidovi. „Copak?“ „To byl fofr.“ „Máme spoustu jiné práce, než ukazovat dovednosti elfů.“ řekl Edrion. Jeho plášť byl najednou na zemi. V ruce se mu objevily dva meče, lehce zahnuté, pevné a lesklé.V každé ruce jeden. Zbroj, kterou měl na sobě, stříbromodré barvy, oslnila všechny okolo. Erb na zbroji zářil překrásně a hodně do dáli. Dědic elfského trůnu se nezapřel. Edrion začal útočit. Jeho rány byly tak rychlé, že i štít, a to byl hodně veliký, byl příliš krátký, aby byl schopen vybrat všechny rány. Nebýt brnění a lehkosti, se kterou Edrion zastavoval své rychlé rány před hlavou a tělem Rowaida, byl by již několikrát mrtvý. Útok ustoupil. Rowaide byl překvapen, dav mlčel. Meče byly zpět na místě, kde byly. Edrion vytasil meč, dlouhý meč, a už pouze pohled dokazoval, že měl větší sílu, než vypadal. Edrion jej držel oběma rukama. „Když máš pouze meč, nebudu mít převahu se štítem,“ řekl Rowaide. „Jenom si jej nech,“ poradil Engril, který věděl, o co půjde. Kapitán poslechl. Edrion provedl pár základních útoků, které kapitán vykryl bez problémů. Potom to ovšem začalo. Meč svištěl vzduchem. Občas meč, občas štít kryly tyto rány. A potom to přišlo. V jedné z těchto ran, mířených velice rychle jak na meč, tak na štít, zajel meč do štítu tak, že se rozjel na dvě půli. A meč v ruce Edriona zůstal stále ve svém lesku a ostří. „Už jej nepotřebuješ,“ usmál se. „Myslím, že o síle a pomoci elfů nejsou pochyby,“ řekl nadšený Rowaide. „Pokud se stanete našimi spojenci, dlouho vám to nebude zapomenuto.“ „Dlouho je dlouhá doba i pro nás elfy, nemluv věci, které nemůžeš splnit,“ upozornil Edrion. Jeho zbraně šly opět na místo a plášť přes všechnu tuto krásu. Boj skončil. Všichni neustále a s velikým respektem se dívali na družinu. Když vtom zatroubily rohy. Edrion se podíval na Benerose. Pohledy jim stačily, aby se domluvili. Muži šli do zbraně. „Položte zbraně a přivítejte ty, které jste nazvali spojenci,“ řekl velice hlasitě, ale stále pěkným hlasem Aendir. Do města vstoupila družina deseti elfů. Byl to průvod, který šel stále stejnou rychlostí ve stejné vzdálenosti. Šest mužů a čtyři dívky, jeden krásnější než druhý. Všichni měli na sobě stejné pláště. „Vítej. Věděl jsem, že přijdete,“ přišel Edrion k jednomu z průvodu. „Děkuji za uvítání. Tvůj vzkaz byl doručen králi.“ „Výborně. Za čtyři dny přijedou zranění. Musí být vyléčeni, jak to jenom půjde. Nejlépe rychle a přímo zde.“ „Co radíš?“ „Přivedl jsi nejlepší z uzdravovatelek a dobré obránce. Zůstaň zde a vyčkej dále.“ „Jistě, princi,“ lehce se poklonil. Edrion se otočil na kapitána. „Toto je Findorth. Pokud zde nebudu, zodpovídá za můj lid a lidi, které budou léčit. Podle zranění se uvidí, zda dorazí tví muži do čtyřech dnů, za dva týdny budou bojeschopní.“ „Je ve vás spousta, čeho bychom se měli naučit, ale lidské tělo nejde spravit jako kolo u vozu.“ „Jde, pouze vy lidé o tom nevíte,“ odpověděl Edrion. Jeho družina opět vyrazila. „Kam chceš jít?“ zastavil jej kapitán. „Proč jste vy lidé tak zapomnětliví? Neříkal jsem, že se jdeme podívat na to vojsko?“ „Víte kam?“ „Říkal jsi na západ, je to tak?“ „Ano, ale stále se mění jejich poloha a mají skrýše.“ „Myslíte v západním pohoří, anebo za nimi v dolinách? Tam žili hobiti, už asi nebudou. Musíme se tam podívat.“ „A pěšky?“ „Ne, i když by to bylo pro naši situaci lepší,“ řekl Beneros. V tu chvilku se před pěticí zastavilo pět koní. Všichni bez sedel, čekali na výzvy svých pánů. „Pokud ti nebude srdce radit jinak, věř elfům, pokud jsou z mého království.“ Naskočili na koně a sprintem ujížděli na jih.

Názory a komentáře ( 0 /19 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Aandromeda	1
Adelka	1
Aglar	4
Alichai	5
Alizee	4
Arsi	4
Dexo	4
DonSimon	3
Extremer	5
Ferro_the_King	3
Guner	4
Heldret	5
Holyan	3
Jakub.s	4
Jase	2
Jon	4
Kanyapi	3
Kibe	5
Lutus	3
Master	1
Meladyanne	3
Milwa	4
Mystic	1
Nefer	3
Nevyn	3
Perilan	3
RickDevon	3
Tiefling	5
Trpasle	2
Tufak	2
Vexar	2
Wessna	2
Winitar	3
XBuny	5
Zarabeth	3