Průvodce - Romantika George 27. března 2012
„Motory jsou vyřazené.“ „Kdo jsou vyřazené?“ Malá skřítka se skláněla nad ležícím mužem a tvářila se bezradně. Upřel na ni zrak a odpověděl: „Motory. A děla se přehřívají.“ „Dojdu pro pomoc. Zůstaň ležet, nehýbej se.“ Bytůstka se napřímila. „Žádná pomoc nepřijde. Jsme v tom sami,„ drmolil dál. “Poslední zásah musel vyřadit strojovnu.„ „Budu hned zpátky.“ „Nikam!“ Vztáhl za jejími zády ruku. „Dezerce!“ zanadával slabě a omdlel. Když přišla čarodějka, ležel stále na témže místě. V trávě, v hájku bříz. „Kde se tu vzal?“, se zájmem si ho prohlížela. „Z nebe vyšlehl mocný, rudý plamen. Pak sem spadl on,“ líčila skřítka. „Tak je to nějaký démon.“ Zvědavost vystřídalo pohrdání. „Chvíli mluvil.“ „A co říkal?“ Klekla si k němu a odtáhla levé víčko. „Nesmysly.“ „Je to člověk. Tak přeci.“ Zaváhala. Skřítka povyskočila nadšením. „A bude žít?“ „Snad.“ Ležel na kamenné desce, v malé místnosti. Nebyla tu žádná okna, světlo pocházelo jen od svíček. Vzduch voněl po bylinkách. Ty byly všude. Rozvěšené po zdech, vyskládané v policích, občas i volně položené po podlaze. „Medik,“ mumlal. „Medik rychle sem.“ „Ššš,“ napomenula ho čarodějka tiše. Pak rozpřáhla ruce a začala zaříkávat. Pomalu nad ním kreslila do vzduchu svou magickou holí tajemné obrazce. Z kamenné desky vystupovalo bílé světlo. Zahalilo celé jeho tělo a pak zmizelo. „Teď už to bude dobré. Zranění nebyla vážná.“ Pomalu otevřel oči. Z jeho pohledu vyčetla vděk. Otevřel ústa, chtěl poděkovat. „Prsa,“ řekl. „Co?“ Čarodějka se od něj odtáhla. Začervenala se. „Tedy-“ Odkašlání. „Chtěl jsem říct že děkuju,“ začal znovu omluvným tónem. „Ale neřekls!“ „Já- chtěl jsem. Tedy-,“ Vzepřel se na loktech a posadil se. „Kde to jsme?“ „V jedovně,“ mávla čarodějka rukou kolem sebe. Pořádně se na ní zahleděl. „A kde je Ďábel?“ Zamračila se na něj. „V pekle, doufám.“ Nepoznal, zda to myslí vážně, nebo si z něj chce dělat blázny, tak se jen rozesmál. „Loď, myslím svou loď.“ „Prý jsi spadl z nebe.“ Promnul si čelo. „A tys mě našla?“ Znovu na ní pohlédl. „Já ne, to skřítka.“ „Ano, ta malá, ušatá věc. Myslel jsem, že to byl sen. Tys mě sem odnesla?“ „Odnesl tě Kmen.“ „Na nikoho dalšího si nevzpomínám.“ „Kmen je duch lesa, žije ve stromech, bere na sebe jejich podobu.“ „Aha. Strom. A ty jsi?“ „Asha, adeptka třetího kruhu, čarodějka.“ „Richard, člen vesmírného vojenského sboru, desátník.“ Podal jí ruku. Váhavě ji stiskla. Z okraje útesu sledoval, jak se vlny rozbíjejí o kameny hluboko pod ním. Mořský vzduch mu dělal dobře. „Už nejsi tak bledý,“ poznamenala Asha s úsměvem. „Byls jako prostěradlo.“ „Tam nahoře se jeden těžko opálí.“ Podíval se na ní. „Našlas mojí loď?“ „Našla.“ Sevřel ruku v pěst. Koutky úst se mu nepatrně zdvihly. „Vlastně ji našel Kmen. Spadla až na samý okraj lesa. Do hor, mezi skaliska.“ „Půjdu zítra.„ Otočil se k ní. „Děkuju, děkuju za všechno.“ „Nemusíš děkovat teď, půjdu s tebou.“ Toužil to slyšet. “

Názory a komentáře ( 0 /4 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Amelia	1
Erunis	2
HadejKdo	2
Kanyapi	1
KingKarazhane	1
Lutus	2
Tufak	3