Anděl a Slunce II. Eriu.Anellien 31. prosince 2014
Setne nás slunce svým posledním srpkem svistne nad stromy Setne nás slunce a my poslušně budeme krvácet Není větší oběti Kámen byl na několik dlouhých měsíců zapomenut, když ji Viktor začal učit o gravitaci, která stahuje vše k sobě a která působí, že se planety nerozletí od Slunce. Také způsobuje příliv a odliv a obíhání bělostné Luny. Dívka se naučila, jak spočítat, kdy dojde k zatmění, kdy bude úplněk a jak správně nastavit model, aby dřevěné planetky obíhaly správně rychle. Další zajímavou věcí na gravitaci bylo, že je to ta síla, která jí brání létat. Na její straně však byl odpor vzduchu, který ptáky vynášel do nebes. Když však jednou zmínil ve výkladu ptáky a draky, cosi jí to připomnělo, ačkoli draci by se nejspíše mohli vznášet na oblacích magie. Tato síla evidentně gravitaci také nepodléhala a Viktor ji za to neměl rád, protože ji neuměl spočítat. Pegasové by správně vůbec neměli létat. „Ne každý tepající kámen v sobě skrývá létajícího ještěra. Ve skutečnosti jsou létavci vejcoživorodí a na stvoření draka potřebuješ především tak dva až tři středně dobré mágy nebo jednoho výborného. To, co jsi našla, je prostě jen tepající kámen. Není z hor, musí být dovezen z ostrova Toko-ho někde na jihu. Je celkem k ničemu. Když ho rozbiješ, zčerná a tepat přestane. Ani šperky z něj dělat nejdou. Zajímá tak akorát lovce kuriozit,“ ubezpečila ji trochu opovržlivě její sestra, kterou nezastihla v té nejlepší náladě. Měla za sebou dlouhou noc, během níž úspěšně pomohla přivést na svět dvojčata, a teď byla unavená k smrti. Světlý cop měla rozcuchaný a pod stejně modrýma očima, jako měla Maen, se rýsovaly tmavé kruhy od nevyspání. „Ale proč tepe? Jak může kámen tepat?“ „Vím já? Proč slunce svítí? Proč voda teče z kopce dolů? Prostě tomu tak je,“ ušklíbla se Taitin z výšky svých pětadvaceti let. Cokoli, co neumělo pomoci lidem, považovala za ztrátu času. „Kdyby slunce někdo dost miloval, stal by se z něj fénix? Možná ano, ale nikdo to nezkusí,“ pronesla, když se některý večer vrátila k Viktorovi. „Znám jeden příběh o andělech a Slunci,“ usmál se. Když si všiml, jak mu visí na rtech, možná se trošku začervenal, ale v šeru matného svitu svíčky to nemohlo být vidět. „Když andělé poprvé spatřili hvězdy, zalíbil se jim jejich třpyt, který byl jediným světlem v nekonečné tmě prvotního stvoření. Báli se však přiblížit – byly tak horké! Žhnuly na tisíce kilometrů, žhnuly přes ohromný prázdný prostor až k nim. Tančily a cinkavě zpívaly andělům, aby přilétli blíž. Srdce andělů jsou z ledu; to proto, aby byli spravedliví. Spravedlnost je vždy chladná, nesmí cítit lásku ani nenávist. Jeden z andělů – nikoli nejmladší, protože andělé žijí mimo čas, ale ten nejzvědavější – byl však neopatrný a přiblížil se příliš blízko té nejkrásnější hvězdě, našemu Slunci. A jeho srdce začalo pomalinku tát, což ve svém okouzlení ani nepostřehl. Horké srdce anděla se náhle zachvělo, začalo horce bít a on se do právě vzniklé hvězdy zamiloval. Když ji vášnivě objal, vznikl bájný tvor, pták Fénix, který nosí štěstí, odvahu a moudrost, i když vznikl z lásky dvou pošetilců. A když se za jasné, bezměsíčné noci zaposloucháš, uslyšíš, jak hvězdy cinkavě zpívají, aby anděly přivábily blíž.“ „Krásný příběh,“ usmála se a opřela mu hlavu o rameno. „Závidím Slunci,“ dodala ještě. Když mohl anděl milovat neživé Slunce, mohu já milovat kámen, pomyslela si s nezvratnou čtrnáctiletou logikou. Byla podzimní rovnodennost.

Názory a komentáře ( 0 /2 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Harrieta	1
Kanyapi	1
Vossy	2