Ořechovka – díl 2. Moire & Perilan 12. března 2018
ŠAMANŮV PŘÍBEH Dveře Sciuruské* vyšší medicinmanské univerzity se slavnostně rozletěly, aby do světa vypustily dav čerstvých absolventů v čele s Didierem Macejewskim, mávajícím červeným diplomem pro nejlepšího medicinmana ročníku. Byl šťastný. Nejenže strčil všechny ostatní do kapsy, ale dokonce po vítězství v konkurzu armády získal místo vrchního vývojáře nových léčebných přípravků a metod. Ten den slunce svítilo, odráželo se na jeho kaštanově hnědé srsti, ptáčci zpívali a květiny voněly... jen pro něj. Celý svět se na něj smál. Jeho génius nebude promarněn. Největší mozek mezi krátkoocasými, elita mezi elitou. Každý na něj spoléhal, všichni si byli vědomi jeho výjimečnosti. Didier se s hrdým povzdechem zastavil u své nové laboratoře v kořenech majestátního, zdravého dubu. „Toto je pracovna hodná toho, kdo se zapíše do historie,“ vstoupil dovnitř. Na co pohlédl, to se skvělo novotou. Oproti jiným výzkumným pracovištím připomínala diamant mezi spálenými uhlíky. Vedení vědělo, jak ho ocenit. V policích stály přehledně vyskládané složky, odborné publikace, veškeré prozatimní vědění všehomíra. V Macejewskiho dvouletém plánu bylo knihovně souzeno nejméně dvojnásobné rozšíření o plody jeho brilantní mysli. Hodlal se rovnou vrhnout do práce, když vtom kdosi zaklepal na dveře. „Pane Macejewski?“ kvíknul mladý veverák. Didier se pomalu otočil. „Ano?“ „Velení vás žádá o spolupráci na vývoji nového léku na tlumení bolesti.“ „Dejte sem tu dokumentaci,“ vytrhl vědec poslíčkovi z rukou desky. „Taková maličkost mi nezabere ani minutu.“ Během okamžiku prolétl celý spis, a když zjistil, že neobsahuje nic, co by už sám neznal, bleskurychle ho rozřadil do složek v knihovně. Abecedně.. * * * O dva roky později... Komandér se spolu se svým novým kadetem pozvolna blížil k patě zpola vykotlaného stromu, který vypadal, že netrpí jenom plísněmi a celkovým rozkladem mízy, ale i něčím mnohem, mnohem horším. Z děr mezi kořeny se valil hustý dým a zevnitř se ozýval pološílený, chrochtavý smích. Slunce zpívalo, ptáčci svítili... jen pro šamana, kdysi známého jako Didier Macejewski. „Co to je?“ vyděsil se bažant. „To tam jako hoří?“ „Ne,“ odtušil starší veverák. „To jenom šaman dostal před tejdnem zprávu, že přijdem, tak detoxikuje laboratoř. Asi celej tejden.“ Trpělivě čekali, dokud všechen kouř nevyprchá, a teprve pak se odvážili prolézt dolů. Do čenichů je hned praštila omamná vůně. „Tak takhle nějak to smrdělo ve skleníku Boba Márlyho,“ podotkl komandér a podal kolegovi dvě krátké větvičky. „Nacpi si to do nosu, mladej, jestli chceš vodejít po svejch.“ Šedosrstý šaman už o nich asi věděl, protože se ze své obvyklé polohy ležmo přemístil do skoro-sedu. „Je nás tu hodně, kucí. Někdy míň a někdy víc. To se mění... dyk to znáte... dnem i nocí. Píchal,“ potěžkal veverák s panenkami velkými jako koláče borovou jehlici, „by vám to ukázal. Tomu já řikam taťka, abyste věděli.“ „Co by nám ukázal?“ vyděsil se kadet. „Nic. To mluví na ty vořechy.“ Naproti šamanovi ležela hromada nasyslených ořechů a vypadala docela nezúčastněně. „Jakže? Držej pysk, Chroupal, někdo tu chce taky spát. Ty, co jim došel absinth. A ty nemáš? Nám už šecko došlo...“ „Co s ním budeme dělat?“ „Počkej, musim jít votevřít... někdo klepe na závěs. Jo tak, takže vomyl... kdo by tudle sháněl ňákej Pítýej keterink?“ „Máme štěstí,“ zašeptal komandér. „Má zrovna světlejší chvilku.“ „Ví o nás?“ „Těžko. Ví vo těch vořechách. To už je úspěch.“ „A k čemu tu vůbec je?“ „Zkouší nový preparáty a pak nám dává vědět, jestli pro nás má něco novýho.“ „A jak, když vůbec nevnímá?“ „Tadlecta soutěž je tu voblíbená,“ poučil šaman hromadu před sebou. „Kdo si vezme nejvíc, ten dostane poslední kousek toaleťáku. Posledně vyhrál tady Břéťa.“ „No,“ odkašlal si komandér, „vod toho tady máme červenej a modrej vořech. Do modrýho dá to, co můžem používat my. Do červenýho patří to škodlivý, co máme pašovat k dlouhovocasejm.“ „A ten černej ořech?“ „To je to, co smí používat jenom von.“ „Kucí!“ vykřikl najednou šedivý veverák a pokusil se postavit. „To vás zas rád vidim...“ „Sakra... tak, mladej... teď pomalu krok dozadu a pak další. Nevodpovídej.“ „Co se děje?“ „Nemluví na tu hromadu.“ „A to je zlý?“ „To si teda piš.“ „Pharmako Poeie nevěřte, kucí. Hyoscyamus niger neni tak špatnej, jak se řiká. Chcete to zkusit?“ „Co to dělá?“ zeptal se komandér se stopou rutinérství v hlase. „Dáme si spolu čajík, hoši, zakouříme dýmku a uvidíte!“ výsknul šaman a začal se prohrabovat bordelem na jednom ze stolů, aby našel ty správné pomůcky. Nakonec vytáhl něco, co se nebezpečně podobalo kořenu zázvoru. „Sám si to netroufam lajsnout. Nevochutnáte? Mam tu ještě nějakej zázvor.“ „Tohle docela smrdí,“ podotkl starší návštěvník. „Já bych to rači-“ „Já zázvor rád!“ vyhrnul se dopředu bažant a během chvilky schroupal celý kořen. Pohled jeho kolegy vyjadřoval určitý soucit budoucí mrtvole, zatímco šaman se začal blaženě kolébat na patách dopředu a dozadu. „Deséét... devěěět...“ „Vosum,“ vydechl komandér. „Rači padni dřív, než napočítá do pěti, mladej. Pod pět vytahuje sukovici.“ Kadetovi se najednou rozšířily zorničky, až málem připomínal dvojče šedosrstého. „Píchale,“ zavelel, „k noze! Mám pro tebe důležitý... CK... státní úkol.“ „Pokoj s tebou, mladej.“ „Konečně mě někdo chááápe!“ zalykal se šaman štěstím. V následující chvíli bažant ztratil rovnováhu a jako napůl ztrouchnivělé prkno se poroučel k zemi. „Jó! Trampolíná!“ „Nech ho. Nemůžeš mu nějak pomoct?“ „Vědět jak, možná bych vo tom uvažoval. No no, co tak čumíš? Sem prostě chtěl vědět, co to bude dělat... Je to moje práce!“ udeřil se pěstí do prsou. „Moje svaté poslání...“ Mladík na zemi se mezitím začal dusit, ale vzhledem k tomu, že se nedokázal ani pohnout, vypadal úplně stejně, jako kdyby se mu dobře dýchalo. „Teďko už by nám kučina moh' pomalu začít fibrilovat, řek' bych,“ protáhl šaman. „To se na to díváš jen tak?“ podivil se komandér. „Pro úspěch týmu vobčas musíš vobětovat chromou vovci.“ * * * NEPOVEDENÉ RANDE Slunce vysvitlo a nenápadně, trochu bojácně nakouklo do jednoho z těch nejluxusnějších salónků Vůdcova harému. Darkon se s mručením zavrtěl, když mu vlezlé paprsky začaly šourat po obličeji, a pak se s mužným uprdnutím probudil, čímž zdařile probral i svou nocležnici. „Miluji vás, Nejvyšší,“ zavrněla spokojeně. Darkon neváhal dál předstírat, že spí. Připomnělo mu to tu noc, kdy mu jedna z konkubín oznámila, že je její první a jediná láska. On sice její city nesdílel, ale už dlouho se držel moudra, že jsou chvíle, ve kterých je každý muž, Imperátor ne-Imperátor, dokonale bezbranný. Proto tenkrát neodporoval. Pravda přitom vězela někde úplně jinde... Před deseti lety... Poprvé! Říkal jí, že není nervózní. Vždyť to není prvně, co ho nějaká představí rodičům. Vlastně se docela těšil. Bydleli v prvních patrech toho nedávno zčinžákovaného smrku a už museli být připravení na to, že dceru doma neudrží věčně. Jeho vyvolená si stoupla před něj a zaklepala na dveře. Nápadník zatajil dech. Matka otevřela a změřila si je lhostejným pohledem. „Co je?“ „No... myslela jsem, že zaskočíme na ten oběd.“ „S timdle?“ zaduněla paní domu a štítivě si ho prohlédla. „Sem žádnej dlouhej vocas ani nepáchne. Tomu já nažrat nedam!“ Ani se nestačil nadát, když byla jeho milá bez pardonu vtažena dovnitř a on tam zůstal sám, s celou tou svojí hanbou. Možná tehdy se v jeho očích zrodila první žlutá jiskřička, první kapka z budoucího moře. Mladý Darkon nešťastně zafuněl a odploužil se do nejbližší hospody, aby tam založil svoji první extremistickou frakci. * Sciurus Vulgaris: Evropská červená veverka Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v květnu 2009.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]