Půlelf - 1.díl DonSimon 26. listopadu 2005
Prolog "Vlkodlak je člověk, který byl přeměněn ve stvůru. Příčinou bývá prokletí čarodějnice či jiné zlé osoby. Oběť nakažená lykantropií, jak je vlkodlačství mezi učenými lidmi nazýváno, je sice zpočátku většinu dne člověkem, avšak během několika měsíců v ní zvířecí část zcela zvítězí. Vlkodlaci v pokročilém stádiu jsou už v podstatě zvířata. Pěkně prohnaná a pekelně nebezpečná zvířata." Deminius Hoher: Stvůry Mrholilo. Malé kapičky vody odkapávaly Darelovi z vlasů, když rychle probíhal mezi stromy, a nepříjemně mu smáčely záda. V celém lese se válela vlhká, těžká mlha. Temné siluety okolních stromů splývaly s přízemními křovinami tak, až se zdálo, že jsou neprostupnou hradbou jednoznačně mu určující směr běhu. V dáli zavyl vlkodlak. Darel zrychlil. Věděl, že nemůže dlouho vydržet běžet touto šílenou rychlostí, ale přesto zrychlil. Prudce oddechoval a obláčky páry, které vydechl, se mu srážely na řasách. Každým došlápnutím na vlhkou zem riskoval vyvrtnutí kotníku, ale na to nemyslel. Za ním totiž byla smrt. Smrt v podobě dvou vlkodlaků ženoucích se po jeho stopách. Vytí se ozvalo o poznání blíže. Darel se otřásl, ale myšlenky na smrt ve zvířecí tlamě zaplašit nedokázal. Trochou útěchy mu byly vzpomínky na to, jak svým kouzelnickým uměním zabil prvního vlkodlaka, který se k němu dostal. Sil mu sice rychle ubývalo, ale zdálo se mu, že vlkodlakům utekl. Naděje mu však dlouho nevydržela. Za sebou zaslechl praskot křoví a jeho duševní schopnosti už byly vyčerpány. Pomalu se otočil a pohlédl do žlutých očí šelmy. Vlkodlak zavrčel a udělal krok zpět. Pak skočil. Raen napnula luk a prohlížela si cestu před sebou. Zaposlouchala se do zvuků vycházejících z lesa a zpozorněla. Ozvalo se to znovu. Lidský křik. Na chvíli zaváhala. Pomáhat lidem, kteří zabloudí do Temného lesa, není její povinností. Nemá zapotřebí zachraňovat mladé naivní blázny, kteří tam hledají dávno ztracené poklady. Je tu na lovu. Na velmi nebezpečném lovu. Potřásla hlavou. Tohle jsou zbytečné myšlenky. Stejně pomůže - svou povahu nezmění. Prohrábla si husté černé vlasy a rychle se rozeběhla k lesu. Vlkodlak se mu zakousl hluboko do pravé ruky. Darel vykřikl. Reflexivně hmátl za sebe pro neexistující pomoc a ke svému údivu našel kámen. Stiskl ho a udeřil šelmu vší silou do hlavy. Vlkodlak ho pustil a couvnul několik kroků dozadu. Zřejmě hodnotil Darelovy šance teď, když má zbraň. Ten mezitím opatrně vstal a kámen pevně svíral v levé ruce. Toto malé vítězství v něm zvedlo sebevědomí. Nicméně, pravou rukou nemohl pohnout, takže i kdyby se mu dostávalo sil na nějaké útočné kouzlo, nemohl by ho vyvolat. Jediné, co by teď snad dokázal vyčarovat, byl ohýnek. Darel málem vykřikl radostí. Oheň! To je ono! Odhodil kámen a ve vzduchu rychle načrtl jednoduché znamení. Vlkodlakův ocas chytil hned, oheň syčel, jak stravoval kvalitní kožešinu. Vlkodlak strašlivě zavyl a dal se na úprk. Darel se opřel o strom. To jednoduché kouzlo ho vyčerpalo víc, než předpokládal. Teď byl jen stěží schopen chůze a ze zraněné ruky mu pořád ještě prýštila krev. Nevěřil, že by se vlkodlak vrátil, ale byl tu ještě jeden, a to blízko. Cítil jeho přítomnost. Potácivě pokračoval v cestě tím směrem, kde by měl být východ z tohoto prokletého lesa. Alespoň v to doufal. Při chůzi byl neustále srážen nízkými větvemi stromů. Pokaždé když vstával, cítil se, jako by na něj někdo postavil tunové závaží. Před očima se mu dělala rudá mlha a všechny zvuky vnímal tlumeně. Najednou se před ním rozhrnulo houští. Je už konec? pomyslel si. Smrt skoro vítal. Už si nepamatoval, že by život někdy vypadal jinak než teď. Strach ze smrti vystřídala apatie. Překvapeně zíral před sebe. Místo krvelačného vlkodlaka tam stála černovlasá žena v lehké kožené tunice. Rozesmál se jako šílenec a omdlel vysílením. * * * Kapitola první "Když nevím, kdo jsem a odkud pocházím, nemohu v poklidu žít. Něco mne zevnitř neustále užírá." Z divadelní hry Potulný básník Probudilo mě slunce. Pokusil jsem se protáhnout, ale ošklivě se mi ozvala rána na pravé ruce. Bolela mě hlava a cítil jsem se slabý. Pomalu jsem otevřel oči. Ležel jsem na provizorním lůžku z větví a trávy. Byl hezký slunný den a do nosu mi vnikala příjemná vůně. Okolo kvetla louka a opodál se rýsoval temný les. Vzbuzoval ve mně nepříjemné pocity, ale nemohl jsem se na nic konkrétního rozpomenout. Hlavou mi zavířily děsivé představy, které měly jednu společnou věc - vlkodlaka. Tu velkou šelmu se žlutýma podlýma očima. Brrr. Zaplašil jsem noční můru a rozhlédl se důkladněji. O několik sáhů dál plápolal malý ohýnek a vedle u stromu byl přivázaný kůň. Takže tu nejsem sám, pomyslil jsem si. Ale jak jsem se sem dostal? A jak jsem se vlastně dostal do toho lesa? A kdo vůbec jsem? S hrůzou jsem si uvědomil, že si nepamatuji ani své jméno. V návalu paniky jsem se prudce postavil, ale hned zase padl zpět na zem. Ještě jsem nebyl dost silný na to, abych chodil. Zavřel jsem oči a zkusil přemýšlet. Ve své paměti jsem však našel pouze prázdno částečně vyplněné představy vlkodlaků. Ale ne! Něco přece! Žena. Měla dlouhé černé vlasy a zářivě modré oči vyzařovaly sílu a odhodlanost. Tenké rty a jemný nosík dotvořily překrásnou tvář. Její tělo bylo štíhlé, a přece svalnaté. Celý její postoj jako by přímo vyzařoval sebevědomí. Neznal jsem ji. Alespoň jsem si nemohl vzpomenout, že bych ji znal. Převalil jsem se na bok a zapátral ve svých kapsách. Nic. Všiml jsem si batohu u mé pravé ruky. Byl kožený a léty ošuntělý. Otevřel jsem ho a uvnitř našel knihu. Byla obalená černým sametem se zlatým písmenem D. Velké D, co to má společného se mnou? Náhle mi blesklo. Darel! Ano, mé jméno je Darel. „Takže ty jsi kouzelník?“ ozvalo se za mnou. Rychle jsem se otočil a spatřil ji. Byla to ona, žena z mých podivných snů. „Já… já nevím,“ odpověděl jsem poněkud zmateně. „V ruce máš kouzelnickou knihu a nevíš? To ti v tom lese přeskočilo v hlavě?“ „Tak nějak,“ odpověděl jsem a pokusil se posadit. Sice ztěžka, ale přece se mi to podařilo. „Jmenuji se Darel,“ rozhodl jsem se využít svého objevu a přejít do útoku. „A ty?“ „Raen,“ odpověděla a při tom odhalila drobné bílé zuby. „Jsem z Ageru a přišla jsem sem za jedním známým. A co tady ksakru děláš ty?“ „Já nevím,“ přiklonil jsem se ke své tradiční odpovědi, i když jsem si připadal jako úplný idiot. Podezřívavě na mě pohlédla. Mlčky přešla k ohni, přiložila a sedla si na zem. Mně se mezitím podařilo trochu si urovnat myšlenky. „A jak jsem se vlastně setkal s tebou?“ zeptal jsem se na otázku, která mě pálila nejvíce. „No, našla jsem tě pokousaného a do krve poškrábaného v lese. Slyšela jsem totiž tvůj křik. Když jsem se k tobě dostala, úplně jsi zkolaboval.“ „Aha,“ zmohl jsem se na odpověď. Hlavou mi v divokém sledu vířily myšlenky. „Vlkodlaci! Nebyli tam někde vlkodlaci?“ „Žádného jsem neviděla, ale zaslechla jsem nějaké vytí.“ Vlkodlaci, les, běžím, kolem mlha, stromy, slyším vytí… Almuril! To jméno se mi vybavilo napsané zlatými runami před očima. Nebo to nebylo jméno? Že by něco v elfštině? Cítil jsem, že je to důležité. „Měl by ses trochu vyspat, jsi vyčerpaný a ta rána na ruce se špatně hojí,“ přerušila mé myšlenky Raen. „Podařilo se mi najít trochu Athelasu, a tak z něj udělám vývar. Snad to pomůže.“ „Dík,“ hlesl jsem a položil své unavené tělo na lůžko. Raen vzala malý kotlík, nasypala do něj několik drobných, světle modrých kvítků, zalila je vodou a nechala vařit nad ohněm. Počínala si při tom tak zručně a jistě, že jsem se neubránil údivu. V každém pohybu byla skryta energie, a přitom žádný neučinila zbytečně. Začala na mě doléhat únava a já cítil, že už neudržím oči otevřené. Propadl jsem se do snění o lesu, mlze a vlkodlacích. A nad tím vším se vznášelo zlaté slovo. Almuril. Když jsem se probudil, cítil jsem se už značně lépe. Přestalo to hrozné bušení v hlavě a na ráně jsem cítil příjemně chladivý obvaz. Do zavřených očí mi pronikly ostré paprsky zapadajícího slunce, a tak jsem se přemohl a posadil se. Raen seděla na stejném místě jako předtím a brousila si dýku. „Jak se cítíš?“ zeptala se, aniž vzhlédla. „Už je to lepší, dík.“ „To je dobře. Tak si sbal svoje věci a vyraž do Dyoru. Já tady musím ještě vyřídit pár věcí.“ Zalapal jsem po dechu. Jediná osoba, kterou znám a která mi může pomoci poznat mojí minulost, chce odejít a nechat mě samotného bloudit naprosto neznámým světem? „Není ti nic? Nějak jsi zbledl. Ještě bys neměl dělat žádné prudké pohyby,“ řekla. „Ale to nejde!“ vyhrkl jsem. Pak mi došlo, že už mezitím začala mluvit o něčem jiném, a upřesnil jsem to: „Ty přece nemůžeš odejít! Vždyť nikoho jiného neznám!“ „Paměť se za chvíli vrátí a já se ti teď opravdu nemůžu věnovat,“ šokovala mě. „A… a proč ne?“ zeptal jsem se bezmyšlenkovitě. „Tak zaprvé musím co nejdřív navštívit jednoho starého přítele a vyrovnat si s ním nějaké účty a zadruhé, tohle je jenom tvoje věc a to, že jsem tě přinesla z toho lesa, ještě neznamená, že se o tebe budu starat až do smrti,“ odvětila rázně. V tom se ve mně něco zlomilo: „Máš pravdu. Sbalím se a odejdu. Nemám zapotřebí se nikoho doprošovat!“ Přivítala to s letmým úsměvem a mírným údivem v očích. Já jsem si vzal tornu, namáhavě se zvedl a zkusil udělat několik kroků. Šlo to dobře. „Tak dík a možná zase někdy,“ prohlásil jsem odhodlán poprat se se světem, jak jen to bude možné. „V Dyoru se ptej na Yishana. Snad ti pomůže,“ zvolala za mnou nakonec. To už jsem ale byl dost daleko na to, abych mohl dělat, že neslyším. S očima upřenýma do země jsem odkráčel hledat sám sebe. * * *

Názory a komentáře ( 0 /22 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Adelka	1
Alichai	1
Citrus	3
Corwin	1
Efca	2
Extremer	2
Ferro_the_King	1
Ghave	1
HadejKdo	2
Heldret	1
Hlavorubec	1
Holyan	1
Christopher	1
Jase	1
Jon	1
Kanyapi	1
Leun	1
Liep	2
Lonwenien	1
Lutus	1
Nakor	1
Nefer	1
Nevyn	2
Perilan	1
RickDevon	1
Teranell	3
Trpasle	1
Tufak	2
Vexar	1
Wessna	1
Winitar	2