Cink MorganaLeFay 12. května 2006
Cink… cink… Slyšela jen, jak to cinklo... Jako když něco, co je velmi křehké, dopadne na zem a rozpadne se v tisíce kousků… tak malinkých, že je těžko někdo sesbírá.. I mistr by našel snad jen jeden, pokud vůbec... „Tohle je naposled? Na rozloučenou?“ zeptal se polohlasem.. Jejich ústa se rozpojila a každý z nich ještě na rtech cítil hebkost úst toho druhého. „Ne, není,“ řekla, ale on jen smutně pokýval hlavou. Věděla, co to znamená, tak jako on věděla, že to bylo naposled. Že už se nikdy nenajdou, že se kousky foukaného skla poztrácely.... Nasedl na koně, velmi smutně se díval. Nevydržela to. Odvrátila hlavu. Nechtěla, aby ji viděl plakat. Nechtěla proto, aby si nemyslel, že je to jen taktika... Hraní na city. Ne, toho nebyla schopná… Jen milovala… A bolelo to. Utřela si oči dlouhými rukávy černého pláště. Opatrně se na něj podívala. Seděl na hřbetě obrovského koně. Vztáhla k němu ruce. Zvedl je. Jednu po druhé. Nechtěl se jí už dotknout, bolelo jej to stejně jako ji. Ale nemohl jinak. Nevěřil jí. Už ne. Ničím jej nemohla přesvědčit o upřímnosti své lásky. Bál se jí. Nechtěl si to přiznat. Černý rytíř z královské gardy... Přece se nebojí čarodějky... A ona nebyla čarodějka. Ne v tuto chvíli. Byla jen zoufalá dívka. Smutné děvčátko, které někdo zanechává na pospas světu. Ji samotnou, s jejími ideály o dokonalé harmonii. Ona, která by neublížila... ale svět se jí vymkl z rukou, dala se zlákat svým sebevědomím, tím rudým ďáblíkem někde v její hrudi. Narovnala se. „Já si tě najdu!“ „Cože?“ zeptal se, na pobřeží byl hluk moře a skřehot racků. „Já si tě najdu!!!“ vykřikla a hlas se jí zlomil. „Nenajdeš...“ řekl dost hlasitě a sám byl rád, že to řekl. Že jí odolal. Popohnal koně. Ten se rozběhl, čekal příliš dlouho na tento pokyn. Svaly v jeho těle jen hrály. Běžel rychle. Mávali si, dlouho, dokud nezmizel čarodějce z očí. V dáli se usmál (nebo to byla jen čarodějčina prosba?). Stála tam, jako by ji uvázali na hranici. Cítila se stejně. Nestihla mu toho tolik říct... Vzpomínala na teplo jeho těla, když si ji k sobě přitáhnul. Doufala, že to udělá, když ho brala za ruku a tiskla ji. Nezklamal ji. Jeden polibek a pak se již na chvíli vymámili z konvencí. Druhý a třetí a čtvrtý... A pak… Cink… cink... A vše je v nenávratnu. Věděla, že se nevrátí, a proklínala to, že je čarodějkou a zná svůj osud. Nešlo to jinak. Stála tam a plakala. „Už nikdy, nikdy jej neuvidím...“ Jediná slova, která se jí drala do mysli. Tolikrát mohl být konec, ale ona věděla, že tenhle je definitivní. Pak utekla domů. Schoulila se na posteli, vlasy jí přeběhly přes tvář a uložily se na polštáři vedle jejího obličeje. Myslela na něj, ostatně, myslela na něj stále. Nepatřil jí, nespoutaný, krásný, božský… To ona patřila jemu. A připadala si jako neposlušná kočka, která se po týdnech útěků schlíple vrátí domů a tam ji už nikdo nečeká. Napadla ji jediná slova: „Polibkem z lásky to začalo a polibkem z lásky to skončilo...“ Protože věděla, že ji miluje… Nevěří jí, proklíná a nenávidí, ale miluje zároveň. Doufala v to. Obrátila se na záda. Hrudník se jí zrychleně zvedal, vzlykala a polykala své slzy... Nedokázala to. Prohrála... Prohrála všechno, prohrála v boji o svou lásku se sebou samotnou. A prohrála celý svůj život. Protože ten zůstal s ním. Vzlykala a štkala dlouho... Pak se zvedla z lože a připadala si tak prázdná. Na tváři se objevil nepřítomný výraz... „Poznal jsem, co je to milovat, a už se to nikdy nebude opakovat...“ Byla to jeho slova.. Vzala si je k srdci... Poznala, jak to myslel, všechno, celou tu dobu, co ho znala. Pochopila každičkou setinu sekundy času, kdy byli spolu. Cítila na těle jeho tělo a po němé tváři jí tekly slzy. „Miluji...“ zašeptala, ale nikdo ji neslyšel… A pochopila význam toho slova.... Zvedla hlavu... Nevzdá se… Bude doufat. Musí. Je to to jediné, co jí zbývá. Bude ho hledat. Možná se potkají někde na tržišti, někde před mostem, kde budou vybírat mýtné, kdekoli, je to jedno. Ale už si jej nenechá utéct. Nemá co ztratit... Už zničila, co měla. Musela si to slíbit, jinak by nebyla schopná žít dál. A ona žít dál musela. Nevybrala si, kdy přijde na tento svět, a nesmí si vybrat, kdy zemře. Uklidnilo ji to. Seděla na posteli se svěšenou hlavou a bylo jí to líto. Zničila jej, zničila sebe samu, zničila lásku. Tu jedinou v životě... A bude za to pykat.

Názory a komentáře ( 0 /36 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Aquarius	1
DonSimon	1
Elfiperi	1
Enefa	1
Eriu.Anellien	1
Ferro_the_King	1
Guner	1
HadejKdo	2
Holyan	1
Christopher	1
Jakub.s	2
Jase	1
Jon	2
Kanyapi	1
Kolaps	2
Lutus	1
Meladyanne	2
Milwa	1
Mofik	1
Nefer	1
Nonsence	1
Olwen	1
Scarecrow	1
Teranell	3
Ursa_Minor	1
Wessna	1
Winitar	2
Zarabeth	2
Zarathustra	1