Vrahova cesta: Nesmiřitelní Perilan 10. ledna 2006
Muž v hrubém hnědém plášti pokynul Nalatirovi rukou schovanou v tmavých rukavicích. Mokré zdi podzemní kobky vítaly vraha svým studeným chladem. Naučený šestý smysl ho upozornil na prudký pohyb za jeho zády. Rychle se obtočil kolem vrátného a podřízl mu hrdlo. Takřka neslyšně vytáhl svůj meč a ostražitě se rozhlédl. Zpoza rohu se ozval pomalu sílící tleskot. „Výborně, Nalatire. Vážně skvělý.“ „Čí to byl chlap?“ zeptal se zřetelně lhostejně. „Byl to jeden z mejch vrahů, celkem průměr. Žádná škoda.“ „Zbytečně plejtváš materiálem. Třeba mohl bejt ještě dobrej.“ „Těžko, když tady byl osm let. V porovnání s tebou neobstál. Musel jsem si zjistit, jestli ještě něco svedeš.“ Přešli ke stolu, jejž osvětlovalo plápolavé světlo několika svíček. Na židlích okolo sedělo několik zahalených postav, Nalatir odhadoval, že asi elfové a lidé. Třebaže už seděl, stále mu kápě zakrývala obličej. Gaunde, jeden z bossů místního podsvětí, si sedl naproti němu. Ze stolu sebral malý váček. Otevřel ho a mocně z něj potáhl. Na jeho tváři hrál klidný úsměv, jak mu droga pronikala do těla. Gestem nabídl Nalatirovi. Ten s lehkým úsměvem zavrtěl hlavou. „Ty víš, že já ne. Chci mít před akcí čistou hlavu.“ „Ani ještě nevíš, jestli tě vůbec někam pošlu, nebo se pletu?“ „Víš, co se tady dělo ani ne před dvěma měsíci?“ „Jo, zdrhal jsi před půlkou města, už jsem něco takovýho zaslechl,“ podotkl ironicky Gaunde, „potom nám Faret nedal víc jak tejden pokoj.“ „Ale utekl jsem a trochu vám ubral z konkurence.“ „Vím, třináct mrtvejch.“ „K věci, o co jde tentokrát?“ Gaunde se rozhlédl po druzích a mávnutím ruky je poslal pryč. Když se místnost vylidnila, spustil. „Je tu jeden konkurenční cech. Možná není tak silnej, ale nemůžu mu rovnou vyhlásit válku. Představ si ten bordel ve městě, co by to mohlo udělat. Nehledě na to, že Faret by si toho mohl začít až moc všímat a v co by to mohlo přejít. A to já přece nepotřebuju, ne? Co jsem slyšel, tak to nepotřebuješ ani ty.“ Elf se ušklíbl. „Odkdy tobě záleží na důsledku toho, co děláš, ve velkým měřítku?“ Gaunde ho sjel štiplavým pohledem a neodpověděl. „Upláchnul jsi mu na poslední chvilku, jinak by ses ještě teď houpal na provaze a žrali by tě ptáci. Ten druhej cech nám krade překupníky, přepadává moje lidi a tak vůbec. Jde jen o to dostat jejich šéfa. A od toho jsi tu ty.“ „Fajn, ale co mi z toho kápne?“ „Pořád stejný priority, co?“ „Je to jenom práce, to víš sám nejlíp.“ „Patnáct tisíc za tu práci, stačí? A taky můj vděk. Jakmile půjde pod kytky jejich šéf, tak buď utečou, nebo se dají ke mně. Oboje se mi hodí.“ „Budu potřebovat ještě nějaký mapy. Pokud teda samo sebou nějaký máš.“ Gaunde vyndal ze šuplíku dvě role pergamenu a hodil je Nalatirovi. „Je tam popsaná cesta k němu. Můžeš se vydávat za jejich člena, jeden plášť tu máme,“ znovu si přičichl k droze. „Je tam i jméno toho, komu ten plášť patřil, asi byl vysoko v hierarchii, aspoň si to myslím. Ale buď připravenej, že budeš muset možná už u vchodu někoho sejmout, nemůžu ti nic slíbit.“ „Fajn, můžu hned jít?“ „Jasný, vybavení ti ani lepší dát nemůžu, ty už víš, co je potřeba. Tady máš sedm tisíc předem a zbytek dostaneš po práci, spokojenost?“ Nalatir otevřel měšec, prozkoumal obsah a pak ho schoval do záhybů svého pláště. „Dobře, jdu na to. Zítra tady nebude.“ Kapitán Faret nervózně přešlapoval po služebně. Pak přiběhl udýchaný voják, sotva popadal dech. „Máme to potvrzený, pane. Viděli od jižní brány přijíždět cizince v černým plášti. Glark držel službu a všiml si jedný dýky v botě.“ Faretovi začal na ústech růst úsměv očekávaní. Takže se ten parchant vrátil. Neměl žádný přímý důkaz, že je to ten, který mu utekl před nějakou dobou, ale byl si podivně jistý, že je to on. „Zjistila zatím rozvědka, jestli něco cechy neplánujou?“ „Mágové nic, pane, všechny válečný cechy jsou nám loajální. A zloděje nenajdeme, po vraždě pontifika Laraela se přestěhovali asi někam jinam.“ „Hm, ať vypracují seznam, koho by mohl chtít odstranit. Všude po městě rozestavit stráže, jasný, strážníku?“ „Ano, pane!“ Faret sám se potom opásal mečem a vyrazil do ulic. Nalatir mezitím cestoval po střechách, jak bylo jeho běžným zvykem. Poblíž chrámu boha Digonixe seskočil dolů a měkce dopadl, aniž by vzbudil pozornost. Lidé byli upoutaní blížícím se jarmarkem. Všude trhovci, barevné látky, obyčejní měšťané v tom nejběžnějším oblečení. Nalatir si potrpěl na luxus, když si ho mohl dopřát. Jeho matně černý plášť se na slunci leskl; věděl, že jím bude přitahovat strážné jak červená býka. Že to takhle nepůjde. Za ním se ozvalo krátké: „Pane?“ Nalatir obrátil oči v sloup, narazil si kápi ještě hlouběji do čela a obrátil se. „Ano?“ Stál před ním vysoký voják a zkoumavě ho pozoroval. „Teď touhle uličkou proběhl nějakej zloděj, neviděl jsi někoho? Nalatir se rychle zamyslel a ukázal směrem k čelnímu vchodu do Digonixova chrámu. „Tamhle někdo utíkal...“ Strážník souhlasně pokýval hlavou, ale pak se nakrátko zarazil. „Ale počkej...“ Po tajemném cizinci v plášti jakoby se zaprášilo. Strážný se tedy vydal směrem k chrámu, protože jinou možnost beztak neměl. Pak si všimnul kapitána Fareta, který byl právě na obchůzce a kontroloval pohotovost stráží. „Kapitáne?“ „Pohov, strážníku. Co se děje?“ „Mám podezření, že jsem viděl toho chlapa, co tady zastřelil pontifexe!“ „A to jsi ho nezadržel?“ „Nebyl jsem si jistej, pane“ „Bože můj, co mi to rychtář posílá za tupce do služby!“ Faret se zoufale rozhlédl po okolí a jeho pohled ustrnul na jedné ze střech těch levných krámků, co lemují celé náměstí okolo chrámu. On a Nalatir si několik vteřin hleděli do očí, pak Nalatir sprintem vyběhl. Teď už nemá na vybranou. Ačkoliv se za ním Faret hnal nejrychleji, jak mohl, lehkonohému elfovi, kterého netížila kroužková zbroj, nemohl stačit. Uvědomoval si to, takže na chvíli zanechal pronásledování a rychle se vydal do chudinské čtvrti. Zkušeně prokličkoval mezi cikánskými stánky a bez klepání rozrazil oprýskané dveře. Hobit vevnitř rozrušeně vzhlédl, rychle polkl a všechny papíry, které měl roztahané po stole, schoval do zásuvky. „Ahoj, Kalsami, tak co, už zase něco paděláš?“ „Zdravíčko, pane Farete? Já? Kde bych já k tomu při…“ „Nech si těch scén, nejsem tu služebně. Potřebuju padělat jeden dekret, zvládneš to?“ „Za jak dlouho to pán potřebuje?“ „Nejhůř do hodiny.“ Faret vytáhl jedno staré povolení pro vstup a kontrolu obchodních organizací. Kalsami přejel pohledem dokument, pak pohlédl na nástěnné hodiny a beze slova se dal do práce. Nalatir se trochu uklidnil, když si uvědomil, že kapitán ho přestal sledovat. Věděl, že něco není v pořádku, ale rozhodl se upnout všechno své soustředění k práci, která ho čekala. Tentokrát už vrah nehodlal udělat stejnou chybu. Sroloval svůj plášť do malé ruličky, kterou si připjal k opasku a oblékl si kápi cechu Malach s rudým lemováním. Naposledy se podíval do plánku a schoval ho. Nahodil sebevědomý pohled a přišel ke dveřím v obchodní čtvrti. Sebejistě kývl na muže u vchodu a prošel otevřenými dveřmi, které mu vrátný podržel. Věděl, že zlodějské organizace mají zvláštní systém krytí. Podřízení málokdy znají ty, co dávají rozkazy. Bez hnutí prošel kolem pacholků na chodbě a s lehkostí vyběhl do prvního patra. Zloději u dveří, vida muže s červeným lemováním, s úklonem otevřeli dveře. Už s menší jistotou vešel dovnitř. U stolu zrovna hodoval nevysoký drow, kolem něhož se svíjely tanečnice, možná otrokyně, napadlo Nalatira. To by nebyl problém, ale byla kolem něj pětičlenná stráž. Drowa od pohledu na polonahé tanečnice a hory jídla přimělo bouchnutí dveří. Tázavě vzhlédl a jeho oči se během vteřiny rozšířily překvapením. To nebyl jeho první zloděj Tharmir. Gorily už věděly, co dělat, stejně jako Nalatir. Tasil meč, do druhé ruky si nadhodil dýku, změřil si pohledem pětici mužů a klidně se usmál. Nebyli pro něj dost dobří. Když skončil svou krvavou práci, otřel dýku do šatu mrtvoly a s lesknoucím se mečem přistoupil blíž. Dívky se s křikem rozutekly. „Kdybych bejval věděl, že mám zabít tebe, vezmu si to na krk zadarmo.“ Drow neřekl ani slovo, samolibě se usmál a nato se rychle chopil zvonku na stolku. Krátké zazvonění osmi mužům bohatě stačilo, aby kolem Nalatira utvořili neprostupný kruh… Faret rychle vyběhl ze dveří a za běhu si prohlížel listinu. Čistá práce, aspoň něco měl z toho, že Kalsamiho ještě nezavřel. Doběhl shodnou cestou do obchodní čtvrti. Hlídač se nekompromisně postavil před dveře, když se Faret přiblížil. „Znáte předpisy, šéfe. Jsme obchodní společnost a na prohlídku toho potřebujete víc, než jen hezkej úsměv.“ Faret se usmál a zamával mu před očima listinou. Hlídač stejně neuměl číst, takže jen cosi zadrmolil a vpustil kapitána dál. „Zaveďte mě k vašemu pánovi, mám tu dekret!“ zavelel autoritativně a nechal se vést po schodech nahoru vyděšeným pacholkem. Ani mu tak nevadil fakt, že Nalatir přišel zabít Imrechala, ale fakt, že by z toho nemusel vyváznout. A on ho chce dostat, za každou cenu. Prudce rozrazil dveře, i přes protesty těch dvou nahoře. Nabídla se mu děsivá scenerie, smaragdově zelenou podlahu haly zalévala krev z pěti mrtvých těl. Uprostřed místnosti byl kordon několika mužů, za nimi nic neviděl. Nalatir rychle zaregistroval, že někdo vešel a využil momentu, kdy byli všichni překvapení. Seknul jednu z goril do břicha a naučeným chvatem bodl dozadu, když se dral ven z obklíčení. Jedním kočičím skokem překonal vzdálenost ke dveřím a přistál vedle kapitána. Následovala trapná chvilka ticha, kdy na sebe všichni včetně Imrechala zpitoměle koukali. Osobní stráže Imrechala se z šoku vzpamatovaly jako první a vrhly se s řevem na dvojici u dveří. Faret a Nalatir dokázali několik prvních útoků odrazit a dva muže zabít. Pak byl Nalatir odhozen stranou a Faret se nestačil divit sám sobě, když vykryl úder, který by jeho sokovi nejspíš rozpůlil lebku. K Nalatirově velkému potěšení to byli stejní amatéři, jako těch pět předchozích, co vyřídil. Boj byl u konce a kapitán byl poraněn na levé ruce dlouhou sečnou ranou. Marně se snažil zastavit Nalatira, který jakoby v transu přistoupil k v té chvíli již bezbrannému drowovi. Nalatir nespěchal, vychutnával si krásu okamžiku. Jedním velkým oknem za elfovými zády házelo červenající se slunce dovnitř své paprsky. Nalatir pomalu přikročil na dosah meče k Imrechalovi a rozhlédl se po luxusu haly. Napřáhl se a horizontálním úderem zamířil protivníkovi na krk. Ten se lekl a trochu uhnul. Faret němě sledoval, jak cechmistr Malachu dopadl k zemi s napůl rozseknutým krkem. Nalatir se ani neobtěžoval ukončit jeho utrpění a s kamennou tváří sledoval, jak z něj vyprchává život. Jeho tělo sebou ještě chvíli v posmrtných reflexech škubalo. Elf se naposledy podíval na dlouholetého nepřítele a odplivl si. Chopil se poháru, ze kterého sám Imrechal předtím pil, a celý ho vyprázdnil. Chvíli válel víno na jazyku a pak ho s odporem ve tváři vyplivl. Přešel na druhou stranu místnosti a z ozdobného stojanu vytáhl krátký prohnutý meč. Chvíli na něj beze slova zíral a pak si ho zastrčil za opasek. „Jdeš se mnou, nebo tady hodláš vykrvácet?“ chladný, ironický tón z jeho hlasu přímo čišel. Kapitán se nechápavě podíval na v kaluži krve ležící mrtvoly a pomalu se vydal za elfem. Ten věděl, kam jde. Když se znovu dostali na sluneční světlo, zjistil kapitán, že jsou asi dvě míle za městem u východu ze starých ruin. Nikdy ho ani nenapadlo, že je ten komplex propojený s obchodní čtvrtí. Nalatir dlouze zapískal na prsty a odněkud přiběhl kůň stejné barvy jako plášť, který si znovu oblékl. Pak se ještě obrátil ke kapitánovi, odepjal si svůj starý meč a podal mu ho. „Ber to jako částečnou splátku za to, žes mě tam vykryl. Ale určitě se zase někdy potkáme, možná splatím zbytek.“ Kapitán uchopil meč a chvíli si ho prohlížel. „Víš, že po tobě půjdu?“ „Vím, moc dobře to vím.“ Vyhoupl se na koně a podal Faretovi pravici. „Příště na viděnou.“

Názory a komentáře ( 0 /9 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Adelka	1
Alichai	1
Athelas1	1
Bakendrid	1
DonSimon	1
Ferro_the_King	1
Firenator	1
Heldret	1
Holyan	1
Jase	1
JokerS	2
Jon	1
Kanyapi	1
Kraal	1
Lordamen	1
Lutus	1
Meladyanne	1
Mennolly	1
Milwa	1
Mofik	1
Nevyn	1
Odileth	1
RickDevon	1
Tas	1
Teranell	1
ToxaLandor	1
Trpasle	1
Tufak	1
Vexar	1
Winitar	2