Zrození Vraha: Nenávist Perilan 9. března 2006
Šedá postava se pomalu v polospánku pohybovala spolu s pohyby koně dopředu a dozadu. Ruce lehce svíraly otěže, jejich stisk pomalu povoloval. Kůň nevzrušeně kráčel lesní cestou, věděl, kudy a kam. Vítr šepotal podivnou píseň, kterou zachycovalo Nalatirovo podvědomí a překreslovalo ji do obrazců v jeho mysli. Lesem se nesly zvuky zvěře, spadané listí se lepilo do bláta pod kopyty koně. Bylo šero a nevlídno. Kůň, hryzaje udidlo, míjel bezové křoví, z něhož se ozýval slabý šramot. Jezdec se stačil probrat dřív, než oni zamířit. Tří šípy zahvízdaly a elf mohl děkovat mnoha letům drilu a rychlým reflexům. Instinktivně se svezl za koně a nedůstojně dopadl do bláta. Zvíře bolestně zaryčelo. Jeden šíp ho trefil do krku. Při zemi skučel neklidný vítr a bodal ho do boltců uší. Prudce oddechoval a v hlavě se snažil uspořádat si události několika posledních chvilek. Potichu vytáhl meč a převalil se na břicho, aby měl přes nohy koně možnost zahlédnout útočníka nebo útočníky. Ti ale byli chytří. Další salva šípů mířila přímo na koně. Zvíře si předníma nohama kleklo na zablácenou cestu a krátce poté se svezlo na bok. Nalatir se stačil na poslední chvíli překulit a uniknout drtivému tlaku, který by ho nejspíš zabil. Několikavteřinové ticho přerušilo zadrnčení tětivy. Elfa zásah odmrštil levým ramenem dozadu, přesto však nabral dostatek duchaplnosti, aby se před dalšími šípy stihl ukrýt za letitým dubem. Ohlédl se a zaklel. Meč se válel v blátě, v bolesti z utržené rány ho upustil a víc se o něj nestaral. Krom jedné dýky teď byl odkázaný jen na své ruce a rychlé nohy. Počet útočníků byla první věc, kterou si uvědomil; bylo jich pět. Úmyslně nápadně vykoukl zpoza stromu a na přivítanou přiletěl další šíp. Překvapovala ho jejich taktika. Nejspíš ho nehodlali obejít, obklíčit nebo vpadnout do zad. Čekali, měli čas. Zapamatoval si místo, odkud se střílelo, vytáhl dýku a rychle přeběhl k druhému stromu. Hvízdnutí šípu. Na chvilku se vyklonil ze svého úkrytu a sotva zaregistroval opětovný pohyb v křoví, vrhl mu vstříc svou dýku. Odpovědí na prudký vrh mu bylo krátké zachroptění. Přes tvář mu přejel lehký úsměv. Opět se schoval dřív, než někdo z protivníků stačil vůbec založit šíp. Intenzivně přemýšlel, co dál. Věděl, že s prostřeleným ramenem a s holýma rukama rychle ztrácí šanci na přežití. Všechny pomůcky nutné pro ošetření měl v sedlové brašně, stejně jako druhý meč. Kdyby se pokusil přiblížit přímo ke koni a brašnu vytáhnout, získal by tím jenom rychlou smrt. Pokud nechtěl zemřít teď a tady, tak o svůj život musel bojovat. Sesunul se k zemi a kousl se do jazyka, aby zabránil výkřiku, když pevně uchopil šíp. Prudce škubl a hrot šípu se objevil těsně nad lopatkou na opačné straně ramena. Obrátil oči v sloup a potichu přerývaně vydechl, tělem mu projela vlna bolesti a adrenalinu. Zlomil šíp a zbytek pomalu vytáhl ven. Najednou začal vidět věci ostře a jasně. S rozhodným, sebevědomým výrazem vyběhl sprintem ke koni a ve správnou chvíli zalehl, nad ním právě proletěl další šíp. Srdce rytmicky bušilo. Konečně nahmatal jílec meče a stiskl ho. V okolí se rozhostilo zvláštní, neklidné ticho. Kalná voda pomalu vnikala do otevřené rány, ale nebral na to žádný ohled. Vykoukl zpoza ležícího těla koně a zhodnotil své šance. Stěží dokázal uhnout dalšímu šípu. Jeho obličej byl stažený hněvem a odhodláním, takhle přece neumírá mistr Aten-Cheru. Píseň větru byla najednou ponurá, nepřátelská. Šeptala smrt a elf hodlal rozhodnout o tom, komu náleží. Vyskočil zpět na nohy a rychle přeběhl cestu v naději, že tím své protivníky překvapí. Místo očekávané salvy vícera šípů se Nalatirovi o bok otřel jediný šíp a způsobil krvavý šrám. Všechny svaly v jeho těle byly zaplaveny adrenalinem, necítil bolest. Cítil jen stružku krve hledající si cestu dolů. Opřel se zády o strom a v hlavě si urovnával pravděpodobné pozice jednotlivých soupeřů. Pozvedl meč k čelu, po jeho čepeli stékalo bahno a špinavá voda. Začínal koncert meče. Pohyboval se strom od stromu jako nepostřehnutelný stín, duch. Pohyb v okolí ustal, jako by neexistovalo nic jiného než on a jeho meč, přirozené prodloužení jeho zdravé paže. Zůstal stát mezi dvěma velkými břízami a byl si jistý, že tam je jeden z nich. Zavřel oči a naslouchal zvukům okolí. Muže prozradilo prasknutí větvičky pod jeho nohama, když vyrazil, aby elfa zabil. Ten jen poslepu uhnul stranou a v setrvačnosti máchnul mečem směrem k sobě. Šumění větru a listí přehlušil panický křik. V hnědou tuniku oděný muž vyděšeně zíral na pahýl, zbytek ruky, v níž ještě před okamžikem svíral prohnuté kukri. Nalatir odtančil dvěma kroky stranou, z otočky máchl podruhé a srazil nešťastníkovi, kterého rychle přemáhal šok, hlavu. Zbývající tři společníci neznámého útočníka zaslechli křik a drali se lesem k elfovi. Vzdáleně vnímal hluk jen nedaleko od něj, ale víc ho zaujala zbraň mrtvoly. Sklonil se a v ruce si ji nadhodil. Nesla na čepeli vyrytý znak cechu Smaragdové svíce. Krev v něm začala vřít, ostrý zrak zastřela rudá mlha. Vzal si prohnutou dýku do zraněné ruky a bez špetky obrany vyrazil proti zbývajícím nepřátelům. První, druhý, třetí - nepočítal. Jeden proti němu prudce vyrazil stále ještě s lukem v ruce, aby ho omráčil. Nalatir jednal o poznání rychleji. Hbitě se sehnul, aby unikl úderu, a dostal se za protivníka. Zdánlivě ledabyle ho z půlobratu sekl do zad. Jen jednou. Zbývající dva nepřátelé trochu ucouvli, elf měl ve tváři urputný výraz. Výraz vzteku a nenávisti. Využil té malé chvilky a z několika metrů se napřáhl levačkou s kukri. Předposlední muž se chytil za krk a s chroptěním narazil hlavou do kmene stromu. Nalatir si začal boj užívat, stál proti němu poslední. Nedbal na bolest a chytil meč obouruč. Jeho protivník se neměl k útoku jako první. Mistr Aten-Cheru naznačil klamný úder stranou. Věděl, že před ním stojící vrah dělá velkou chybu. Pozoroval jeho meč, který ho klamal. Ať byl vrah dobrý šermíř, nebo ne, jeho krátký meč nemohl konkurovat delší čepeli v Nalatirových rukou. Poslední přeživší před ním klečel s dlouhou sečnou ránou na předloktí. Jeho zbraň se válela v listí. Rozhodl se odhodit důstojnost a škemrat o život. Odpovědí mu byl ohnivý pohled Pána meče Aten-Cheru. Teď neznal slitování, nechtěl ho znát. Rozpřáhl se a rozsekl křížem hrudník klečícího. Kolem něj leželo těch několik mrtvých. Zprudka oddechoval a rozhlížel se po zkrvaveném okolí. Pak pohlédl na sebe. Jeden rukáv měl od krve z probodnutého ramene a na rukou mu ulpěla krev mrtvých protivníků. Pomalu mu docházelo, co se stalo a co udělal. Přemýšlel, jestli mohl zadržet ruku, nezabít. Udělal, co musel, sám sebe se o tom snažil přesvědčit. Správné? Možná. Impulzivní? Rozhodně. Vrátil se ke svému koni a zkontroloval jeho stav. Byl pár minut mrtvý, tělo bylo i přes chladné počasí teplé. K Aten-Cheru mu chybělo ještě hodina cesty koňmo a zhruba šest hodin pěšky, pokud si pospíší. S námahou vytáhl zpod koně sedlovou brašnu a začal si ošetřovat krvácející rameno. Začalo se šeřit a slunce na chvíli vykouklo zpoza mraků. Nad chrámem Aten-Cheru, v místech, kde oceán zeleni hvozdu řídnul, byla obloha bez jediného mráčku. Slunce se blížilo ke konci své dnešní cesty po nebi a osvětlovalo vysoké stromy rudým světlem. Nalatir si oddechl, když konečně zahlédl kopuli chrámu. Vstříc mu vyšel do modrého stejnokroje oděný učedník. Nepůsobil příliš sebejistě, byl na stráži. Pravici měl připravenou na jílci meče. „Co tu chceš?“ přistoupil k přicházejícímu blíž. Nalatir bez jediného slova zdvihl pravici zaťatou v pěst. Na rukavici byl vyleptaný symbol mistra. Učedník se uklonil a uhnul elfovi stranou. „Odpusťte, mistře.“ „To nic. Jak se jmenuješ?“ „Zegri, mistře.“ „Zajdi za Chelasem a vyřiď mu, že jsem zpátky. Já si mezitím asi skočím k léčiteli,“ promnul si bolavé rameno. „Koho mám ohlásit, mistře?“ podrbal se mladík na sotva ochmýřené bradě a vykročil po jeho boku. „Nalatira.“ „Vy jste...?“ „Běž už,“ zasmál se elf. Voda v kašně, tu a tam porostlé kobercem jemného mechu, tiše zurčela. Nalatir měl ze zvyku meč stále u pasu, i proto, že to byl odznak jeho hodnosti. Zdálky k němu doléhalo řinčení oceli. Učedníci pilně trénovali, zatímco je Pán meče soustředěně pozoroval. Naposledy si nejvíc všímal Djatiho, nyní už sedmnáctiletého půlelfa. Většina mladých akolytů měla systém naučených pohybů, úniků i úderů. Při ostrých zkouškách s normálními zbraněmi často docházelo ke zraněním, schopnost improvizace v boji přicházela později. Djati byl jiný a Nalatir v něm viděl obrovský potenciál. Znovu cvičil se starším, dvacetiletým učedníkem, a znovu ho porážel. Vítr si pohrával s listím, tráva nezaměnitelně voněla. Řada stromů vrhala prodlužující se stíny. Nespěchal a zvolna se procházel. Měl čas, který chtěl strávit v zahradách Aten-Cheru. Velké křídlové dveře se bez zavrzání otevřely. Všichni učedníci přestali ve studiu nebo boji a s úctou se hluboko uklonili. Nalatir sklonil hlavu v pozdravu. Muž ve středním věku s pěstěnou bradkou se na něj usmál a zrychlil krok. Elf mu vykročil vstříc a krátce mu potřásl zdravou pravicí. „Jak se ti líbí učedníci?“ „Dlouho jsem tu nebyl... ale pokrok vidět je. Z Djatiho bych měl mít pomalu strach,“ přikývl uznale Nalatir. „Ano, talent a síla mládí. Oboje má. Cesta sem asi nebyla zrovna příjemná, že? Mluvil jsem s léčitelkou...“ Nalatir zavadil pohledem o obvaz na rameni. „Pět vrahů.“ „Smaragdová svíce.“ „Přesně tak. Bojovali ale... jinak...“ „Jak?“ pohladil si Chelas, velmistr Aten-Cheru, porost na bradě. „Nezkusili jít přímo. A vrah zabíjí zblízka. Mohli mě zkusit obklíčit.“ „Zvláštní...“ „Měli strach.“ Na tváři velmistra se pobaveně usmál, vida elfův sebevědomý výraz. „Nemáš titul pána meče mezi mistry jen tak pro nic za nic, Nalatire. Vědí, co jsi zač, ale teprve teď vyzkoušeli, co stojí setkat se s tebou. Asi by jinak poslali lepší,“ ohlédl se, jako by se obával, že je někdo poslouchá. „Cech ještě nikdy nedělal takové potíže,jako teď. Začínám mít pocit... že vliv, vliv Aten-Cheru, potřebuje zesílit. Musí mít vůdce jinde. Mistři udržují pořádek v jiných zemí bez obtíží, ale to nestačí. Vrazi, zloději i překupníci se skrývají. Stárnu, už neumím s mečem to, co dřív.“ „Dobře si pamatuju, že bojovat s tebou není žádný med.“ Chelas se usmál. Nalatir byl jediný, kdo si dovolil mu tykat. Žádný z mladíků okolo, kteří slyšeli hovor, se nedivil. Bavili se spolu dva nejvýznamnější muži řádu. „Budu hledat nástupce, Nale,“ zahleděl se velmistr na větve, kymácející se ve větru. „Vidíš potenciál v Djatim. Všímám si, jak se na něj díváš. Já vidím potenciál v tobě.“ Elf neodpověděl. Modré oči nejistě zatěkaly k znovu bojujícím párům. Oheň v krbu plápolal a mihotavě osvětloval přepychově zařízenou místnost. Naproti sobě seděly v kožených křeslech dvě postavy. Obě dvě s nasazenou kápí. Každý jejich pohyb vyjadřoval ostražitost a podezřívavý postoj k tomu druhému, nikoli nepřátelský. Hovořili dlouho a tiše, přestože je nikdo neposlouchal ani nerušil. Zdánlivě vyšší postava vstala z křesla a přešla k ohni, aby ho pár poleny přiživila. Druhá ji se zájmem pozorovala. „Pořád stejnej, viď?“ promluvil ženský hlas. Nepromluvil a prohrabával uhlíky v krbu. „Ale no tak, mluv se mnou.“ „Jsme tu kvůli kšeftu, nic víc, nic míň,“ zasyčel neklidně v odpověď. Obrátila oči v sloup. „Sakra, vždyť to tak nebylo vždycky.“ „Já to tenkrát nezkazil,“ z jeho hlasu čišela neurčitá zášť a nervozita. „To já taky ne!“ Vykročil proti ní, chytil ji pod krkem a přirazil ke zdi. „Nevymlouvej se z toho. Tys odtamtud utekla,“ dodal výhružně. Chvíli ho pozorovala drzým pohledem a pomalu ho pohladila po hřbetu ruky. Jemným stiskem odtáhla jeho dlaň od svého krku. Něco v jejích zelených očích dokázalo časem zlomit každého. Odvrátil od ní tvář. „Nemá to cenu. Už je pozdě, půjdu,“ vykročila rychlým krokem ke dveřím. Nepodíval se za ní, dál zíral do ohně a zvláštně se usmíval. „Tentokrát to nezkaz.“ Spolkla ironickou poznámku, krátce přikývla a zavřela za sebou dveře. Nalatir ležel v pokoji a spal. Myslí probleskovaly krvavé obrazy z odpoledního boje. Levé rameno měl obvázané chladivým obvazem. Do pokoje potichu vstoupil mladý učedník a jemně s mistrem zatřásl. Elf instinktivně vytasil schovanou dýku, přiložil ji mladíkovi ke krku a druhou rukou ho chytil, aby se nemohl hýbat. Díval se do chlapecké tváře mladého, sotva patnáctiletého učedníka. „Co chceš?“ Chlapec se zatvářil vystrašeně. „Ně-někdo útočí na chrám, pane,“ zakoktal. Nalatir ho pustil a posadil se na posteli. „Kdo? Kdy?“ „Je to asi deset minut. Asi nějakej cech, pane.“ V očích mu bleskl výhružný plamen. „Jak to víš?“ Mladík zvedl pravici, ve které držel zkrvavený meč. „Jednoho jsem zabil.“ Uznale pokýval hlavou. „Dobrá práce. Běž a pokračuj, za chvíli tam budu.“ Vběhl do haly. Pár sáhů od něj stál vysoký muž, který si právě otíral dýku do šatů jednoho z učedníků. Když zaslechl zvuk kroků, rozhlédl se a jeho oči se rozšířily úžasem a strachem. Tenhle ho znal. Nalatir se snažil vybavit si noc zkoušky, Giennskou planinu. Byl tam, jeden z přeživších. Vrah nechal nůž nožem a utíkal k velkým křídlovým dveřím. Nalatir ve zlomku vteřiny vytasil vlastní vrhací dýku a zasáhl vraha do zad. S hlasitým výkřikem dopadl na zem. Chodby byly poseté mrtvolami. Povětšinou mladičcí učedníci nebo vrazi, mezi nimiž leželo i pár mistrů, které dobře znal. Všichni do jednoho zemřeli s mečem v ruce. Jeho hruď se vzdouvala vztekem. Zabil jich už hodně, ale útočníků jako by neubývalo, spíš naopak. Prudce tělem odrazil dalšího a další ranou mu rozťal lebku. Zpoza rohu zaslechl těžké vydechnutí a tupý dopad. Popošel dál. Meliana, stojíc před ním, pustila učedníka, kterého držela za krk. Měl skelné oči, rty se nehýbaly. Chvíli se na sebe beze slova dívali, jakoby se snažili přečíst tomu druhému myšlenky. „Pozor, mistře!“ před Melianou se z ničeho nic objevil mladý akolyta. Přitlačil ženu ke zdi a chystal se jí zabít. Nalatir bez přemýšlení vyrazil proti němu a prohnal mu meč břichem. Zpola ještě dětské oči Zegriho se na něj tázavě zadívaly. Ve tváři měl nechápavý výraz. Potichu, bez jediného hlesnutí, se svezl k zemi. Byl mrtvý. Meliana přešla pohledem z těla na Nalatira. Přistoupila k němu a pohladila ho po tváři. „Díky.“ Měl na jazyku otázku, ale nedokázal ji vyslovit. Rozpoznával chlad v jejím zastřeném hlase. Nic víc. Znovu se podíval na tělo učedníka. Bez dalšího slova se otočila a odešla. Ven, pryč. Nedokázal ani vztáhnout ruku, aby ji zastavil. Z čepele skápla krůpěj krve na zem. Začal zhluboka dýchat, stupňovat v sobě nepotlačitelný vztek. Vědomě. Procházel chrámem a vyrazil ze sebe vzteklý výkřik. Nedalo mu moc práce, aby si uvědomil, kdo stojí za celým útokem. Na cestě ho zastavil jeden ze starších akolytů. Ten, který ten večer bojoval s Djatim. „Pane?“ Nalatir ho bezmyšlenkovitě popadl a odhodil ho ke zdi na druhé straně. Mladík prudce narazil hlavou do sloupu a s tichým zasténáním dopadl na zem. Po sobě zanechal krvavou stopu. Ještě víc zrychlil krok, skoro běžel. Rozrazil pozlacené dveře Sálu mistrů. Odpor Aten-Cheru byl na tomhle místě největší, podlaha byla poseta desítkami mrtvol vrahů, zemřelo zde jen několik mistrů. Ani v nejčernějších snech si nedokázal představit takový masakr. Uprostřed sálu stáli Chelas a Imrechal. Imrechal ustoupil a z těla velmistra vytrhl krátký meč. Starý muž se křečovitě zachytil jeho ramen a pomalu klesal k zemi. Drow ho od sebe odkopl kolenem a zeširoka, zespodu, sekl. Úder odhodil Chelase několik kroků zpět. Nalatir necítil smutek. Každou nitku jeho těla prostupovala chuť zabíjet, vztek a nenávist. Konečně si ho Imrechal všiml. Pán meče mohl přistoupit blíž, ale nechtěl. Temný elf se beze slova napřáhl a hodil. Meč hlasitě zarotoval vzduchem. Nalatir odskočil kotoulem stranou. Meč narazil do zdi, ze které vylétla sprška jisker. Pán meče, ovládaný amokem, se ocitl přímo před nejistě vstávajícím, dosud omráčeným učedníkem. Bezmyšlenkovitě zvedl ruku s mečem, ale v poslední chvíli se dokázal zarazit. Mladík měl krví slepené vlasy a znovu upadl v bezvědomí na zem. „Zase mě chceš porazit?!“ křikl uprostřed sálu stojící Imrechal. Zatím se nepřibližoval, bál se svého protivníka. Nalatir se na něj nenávistně podíval a pevněji uchopil svůj meč. Jediným zvukem ve ztichlém chrámu, nad nímž se vznášel pach smrti a krve, byl řinčivý hluk mečů. Nalatir krátce paríroval a po úskoku stranou mířil na Imrechalův bok. Drow se stačil otočit a srazit úder dolů. Elf se zhoupnul v kolenou a odskočil dozadu, aby se vyhnul meči, který prosvištěl pár palců od jeho krku. Doskočil, znovu napnul všechny svaly v nohou a vrhl se dopředu. Nepokoušel se o klamné výpady, zaslepený vztekem podvědomě spoléhal na svou rychlost. Úkrokem znovu unikl svištící čepeli. Využil toho, že se protivník natočil stranou a protisměrným úderem odkryl jeho obranu. Konečně se mu podařilo prolomit vzdálenost meče mezi nimi. Přiskočil blíž a kopl Imrechala kolenem do břicha. Drow povolil sevření meče a Nalatir mu ho vytrhl z ruky. „Tak dělej přece, ne?!“ zachraptěl odzbrojený muž, když ho na krku zastudila chladná ocel. „Proč?“ zeptal se Nalatir. Na malou chvilku se dovedl ovládnout, v jeho hlase zněla zvláštní krutost. „Protože všechno na celým tomhle blbým světě je kšeft. Všechno.“ Nalatir nemusel povolovat opratě vzteku, přišel sám. „Nelži!“ křikl a přitlačil čepel ještě víc. Vůbec nevnímal okolí a čekal. Nevěděl ani, jestli čeká na jeho odpověď. Imrechal trhl hlavou dozadu, aby se dostal ze sevření Nalatirova meče, vytasil dýku skrytou v záhybech šatu a bodl elfa do levého ramene. Ochromený novou bolestí z nedávného zranění klesl Nalatir na kolena. Skelným pohledem sledoval, jak si Imrechal vzal od stále ještě žijícího Chelase, který chroptěl a bezmocně bloudil prsty po podlaze, krátký prohnutý meč Arenae s jílcem posázeným safíry. Posvátný symbol velmistra. „Tohle bude horší než smrt,“ zašeptal mu do ucha a odešel. Bolest probrala elfa jako studená sprcha, vztek a nenávist byly pryč. S námahou se postavil, jen proto, aby doklopýtal k ležícímu Chelasovi, a znovu padl na kolena. „Mistře?“ Velmistrovi se na čele srážely kapky studeného potu. Jeho dech se stával nepravidelným, snažil se ovládnout třas v rukou, když pevně chytil Nalatira za předloktí a dlouze se mu zadíval do očí. „Tys... tys ho zabil? Zabil jsi učedníka...“ Elf sklopil zrak, aby nebyl vystaven ostrému pohledu Chelase. Četl v něm jako v otevřené knize. „Zradil jsi,“ zachroptěl a zaryl prsty do Nalatirova paže. Jeho oči se stáhly do úzkých škvírek, když vynášel příkrý soud. Rozkašlal se a z koutku úst mu začala vytékat krev. Nalatir beze slova uchopil velmistra do náručí a nesl ho otevřenými dveřmi ven do zahrady. Krajinu pohladily první paprsky slunce. Jemně ho položil do trávy a klekl si vedle něj. „Ukázal jsi nenávist a zlobu uvnitř. Nejsi...,“ opět se rozkašlal. Na hrudníku zlověstně zely dvě rozšklebené rány. Elf začal pomalu a tesklivě zpívat Chorál Slunce. Chelas pohlédl s nadějí na vycházející slunce, jako by mělo moc vyléčit jeho rány. „Den... den vyměníš za noc. Nosit odznak řádu pro tebe bude potupa...,“ krátce zalapal po dechu. Nalatir zpíval dál, pravou ruku měl přitisknutou na hluboké ráně v hrudníku velmistra. Nehty pravačky začala barvit pomalu, pozvolna schnoucí krev. Ty, ty jsi byl ta naděje, kterou...“ Každý nový nádech vháněl do velmistrových očí slzy bolesti. Pak přestal vnímat, zmocnila se ho smrtelná agónie. Přerývaný dech a chroptění se mísily s prvním cvrlikáním ptáků. Nalatir nezvykle tvrdým pohledem vyhledal oči Chelase a přikývl. Světlo v očích nejvyššího mistra řádu vyhaslo. Nalatir dozpíval chorál a zatlačil mu oči. Podíval se nepřítomně před sebe na slunce, které pomalu stoupalo na obloze. Jasný svit dodával zahradě zlatavý odstín a osvětloval šedostříbrné vlasy elfa, které byly ještě odpoledne medově plavé. Spadané listí zářilo barevnými odlesky. „Černá bude symbolem toho, čím jsem se stal,“ zašeptal zlomeným hlasem. „Bude mě provázet ke stejné smrti, kterou jsem připravoval ostatním. To přísahám. Noc, noc bude můj život!“ Do ranního ticha zněl zoufalý křik. Chrám Aten-Cheru padl...

Názory a komentáře ( 0 /11 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Alichai	1
Angeluss	1
Corwin	1
DonSimon	1
Ess	1
Heldret	1
Kanyapi	1
Kraal	1
Lonwenien	1
Lordamen	2
Lutus	1
Milwa	1
Mofik	1
Norwika	1
Systy	1
Teranell	1
ToxaLandor	1
Trillian	1
Winitar	2