Sága Wielmská: Narození bratrů Perilan 18. listopadu 2005
Menší rusovlasá elfka procházela halou s raněnými. Na první pohled vypadala až étericky křehce, ale její pohled vyzařoval velkou vnitřní sílu. Náhle někdo zavolal její jméno. „Índarian, pojď sem!“ elfka přidala do kroku a vyrazila k jednomu z krajních lůžek. Na pelesti se mladý elf svíjel bolestí, zatímco nad ním stál jeho druh oblečený v šedé tunice. Prosebně se na drobnou ženu podíval. Přikývla a jemně odhrnula napůl rozervanou zbroj. Elfovi zela těsně pod srdcem hluboká bodná rána, při každém nadechnutí se zkroutil bolestí. Pomalu přiložila ruku na jeho čelo, bylo nepříjemně studené. Druhou rukou našla hlubokou ránu a zavřela oči. Místnost zalilo matně zelené světlo, když bojová kněžka začala spřádat jedno ze svých nejmocnějších kouzel... Uriel vyrazil z hrdla bojový pokřik a s taseným mečem se hnal proti nepříteli. Spořádané obranné řady měsíčních elfů se prohýbaly pod nekoordinovaným útokem svých temných bratrů. Divoce útočící řady drowů se tříštily jako příboj o vlnolamy, přesto však dost mužů proniklo za první obrannou pozici. Uriel z otočky ťal do protivníkova krku a k nebi vyletěl proud krve z míst, kde byla dřív hlava. Na jeho zářivé zbroji i černém plášti ulpěla teď už zaschlá krev. „Lučištníci!“ zakřičel jeden jeho soukmenovec. Vojvoda temných elfů vzhlédl od své krvavé práce a ihned si uvědomil svou chybu; na malém návrší, sotva čtyřicet metrů od něj, stála řada lučištníků s namířenými zbraněmi. „Štíty!“ zavelel ve spěchu. Probodl dalšího nepřítele a vytrhl mu z rukou široký štít právě včas. K zemi se snesla sprška šípů a několik jeho vojáků vykřiklo bolestí. Mohutně se napřáhl levačkou a srazil štítem k zemi dalšího elfa. Vzduch zapraskal magickou energií a kousek od něj vzplál jeden z jeho mužů, zasažený proudem oslnivého světla. Ruchem noční bitvy se ozvěnovitě rozléhala mocná slova zaříkávání. Uriel naposledy pozvedl meč, aby vykryl útok zprava. Pak zaslechl hromový zvuk, když ho do pravé ruky zasáhl blesk, který ho odhodil několik metrů dozadu. Drow ihned po nárazu na tvrdou zem upadl do milosrdného bezvědomí. Uriel pomalu otevřel oči. Ležel na posteli a okny na něj svítilo jasné sluneční světlo. Zamrkal a snažil se zvyknout si na den. Jako jednomu z mála drowů mu slunce přímo nevadilo. Nad ním se skláněl léčitel v modrém hábitu a měnil obvaz na pravém rameni. Uriel sklopil pohled ke své ruce a zkřivil tvář bolestí. Muž nad ním právě čistil velkou spáleninu, která pokrývala celé rameno. Beze slova se na svého pacienta podíval a zkušeně mu znovu obvázal vyčištěnou ránu. „Lež klidně,“ řekl odměřeně, když odcházel. Rozhlédl se a zahlédl kolem sebe další raněné, ale žádný z nich nepatřil mezi temné elfy. Uriel zapřemýšlel, kolik z nich tu leží jeho vinou. Pokusil se posadit na posteli, ale bolest ho jako závaží zatlačila zpátky do polštáře. Kolem postele přešla mladá nevysoká elfka. Prohlédl si ji okem svůdníka a lehce se usmál. Jako by cítila jeho pohled, usmála se na něj a přistoupila k jeho lůžku. Přejela pohledem z jeho očí k obvázané ruce. „Jak se cítíš?“ Protáhl se tak, jak mu to jen bolest dovolila. „Na to, že jsem dostal zásah bleskem, to není tak špatný.“ „To je mi líto. Na druhou stranu jsem se mohla trefit líp.“ „To bylo od tebe?“ Krátce přikývla. Uznale pokýval hlavou. „Jsi asi dobrá.“ „Jeden voják do mě strčil při sesílání. Původně jsem mířila na vašeho vojvodu.“ Drowovi blesklo hlavou, že dát velitelské odznaky svému pobočníkovi nebyl špatný nápad. „Ten už bude asi taky mrtvý,“ odvětil bez jakéhokoliv pocitu ztráty, „jak se jmenuješ?“ „Índarian. A ty budeš Uriel.“ Na chvilku znejistěl, jestli se neprozradil. „Odkud to víš?“ „Když tě sem nesli, byl jsi napůl v bezvědomí, ale ještě ses snažil bránit. Vykřikoval jsi svoje jméno, tak jsem předpokládala, že se tak jmenuješ. Musím uznat, že máš docela sílu.“ „Aha,“ odpověděl duchaplně, „čeká mě nějaký soud?“ Pokrčila rameny. „To já nevím. Teď máš štěstí, že nezabíjíme zajatce jako vy,“ odpověděla a zvedla se z pelesti k odchodu. Na poslední chvíli ji zachytil zdravou rukou. „Índarian?“ „Ano?“ „Já žádnýho zajatce nikdy nezabil.“ Chvíli se mu dívala do očí, jako by v nich hledala pravdu. Pak se usmála a odešla. Musel konstatovat, že nepřístupnou hraje zatím docela dobře. Na černou tvář Uriela dopadaly první sluneční paprsky. Neměl sice slunce nijak v lásce, ale za těch dvanáct let si docela zvyknul. Na rameni se mu blýskal odznak vojvody měsíčního lidu a on po nocích přemýšlel, jak je možné, že si tak rychle získal naprostou důvěru elfů. Přemýšlel, zatímco mu po boku obvykle ležela Índarian. Byl to nepovolený svazek; jedním z prvních zákonů Zakarie, svatého kodexu měsíčních elfů, bylo zapovězení jakéhokoliv intimního svazku s temným elfem. A co hůř, děti, tři bratři, kteří byly obecně považovány za sirotky, které válka ochudila o rodiče, v sobě nesli jeho krev. Přesto zdánlivě převládal původ Índarian, na dětech nikdo nepoznal jejich polovičatost. Uriel na chvíli vypustil myšlenky z hlavy a levačkou pevně sevřel svůj štít. Útok jeho pravých bratrů se rychle blížil. Jakkoli vypadali elfové po jeho boku odhodlaně, válku prohrávali, přesně tak, jak Uriel chtěl. Když se vojsko drowů přiblížilo na dostřel, vytáhl meč a prudce jím mávnul dopředu. Zpoza jeho zad vyletěl déšť šípů. Víc jak padesátka mužů před ním padla k zemi jako podťatá. Nijak nehleděl na ztráty svých skutečných spojenců, mnohem důležitější bylo, že válku vyhrají. Mírně se pokrčil a připravil si štít. „Obranné pozice!“ zavelel ostře. První linie elfů jako jeden muž vytvořila hráz štítů a čekala na první nápor. Bitva začala. Uriel od sebe odrazil prvního soukmenovce a ten při pohledu na jeho tvář znejistěl. Nejistota ho ovšem dlouho nesvírala, v následujícím okamžiku mu protivník usekl ruku i se štítem. Drow vyděšeně zíral na pahýl, který byl před chvílí jeho rukou, a vůbec se nesoustředil na Uriela, který mu zabodl meč do hrtanu tak prudce, že čepel vyjela na druhé straně. Musel se o “nepřítele“ zapřít nohou, aby z něj meč vytrhl. Bitva se pro měsíční lid vyvíjela nadějně, dokud ze zálohy nezaútočil druhý voj drowů na pravé křídlo elfů, které Uriel nechal zcela záměrně odkryté; sám tuhle taktickou variantu před lety vymyslel. V prvním náhlém náporu našlo smrt mnoho elfů, ale zbytek se stále srdnatě bránil a zasazoval protivníkovi nepříjemné rány. Tu a tam se ozývaly mohutné výbuchy magické energie, obě dvě strany měli ve svých řadách schopné mágy i kněze, tady byla převaha na straně elfů. Prohra se však neúprosně blížila. Uriel se obratně sehnul, aby uniknul svištící čepeli dalšího z drowů. Když se napřímil, spatřil tvář svého bratra. Na nic nečekal a rázným máchnutím svého štítu ho zbavil zbraně. Siadann se na něj překvapeně podíval. „Promiň, bráško,“ odpověděl mu na jeho pohled Uriel a rozsekl mu hlavu v půli. Když si vojvoda elfů začínal všímat, že obě strany ochabují, rozhodl se pro ústup. Zatroubil na roh, čímž dával znamení ústupu z bitvy. Poslední lučištníci napnuli tětivy svých luků a zkosili nepřátelské řady. Měsíční elfové se stahovali z další prohrané bitvy. Tenhle večer patřil drowům. Índarian seděla v pokoji a zavazovala Urielovi drobnou ránu na pravém předloktí. Uriel si bezmyšlenkovitě mnul starou jizvu od blesku na pravém rameni a pokoušel se vykouzlit na tváři nešťastný výraz po prohrané bitvě, zatímco po místnosti pobíhal Riswen, jejich nejstarší syn, nadšený z toho, že se právě naučil pískat. To, že se od otce naučil i pár peprných nadávek a kleteb, radši před matkou nedával najevo. Índarian dokončila obvaz a letmo políbila Uriela na tvář. Pak se zvedla a odešla ke kolébce, kde na ni radostně ručičkami mával Kuwerik, nejmladší z jejích synů. Uriel si mezitím vzal svého nejstaršího syna a učil ho pár dalších slov svého rodného jazyka. Chvíli se smál Riswenově špatné výslovnosti, ale pak ho pohladil po hlavě a položil zpátky na zem. Riswen neváhal a znovu si dokazoval, že se právě naučil pískat. Uriel se zvedl z pohovky a dlouze se protáhl. „Půjdu se podívat za staršími, budou chtít vědět, jak ta bitva vlastně probíhala,“ prohlásil na odchodu. Índarian se na něj usmála, přikývla a obrátila se zpět ke Kuwerikovi, který na ni úpěnlivě mával. Temný elf rychle rázoval po chodbě a přemýšlel, jestli Riswena doopravdy nemá rád. Věděl, že se mu jednou bude podobat, ale kvůli tomu si s ním nehrál, kvůli tomu ho neučil svému jazyku. Zavrtěl hlavou a vešel do dveří. U knihovny stál elf s bílými vlasy, jasnou známkou vysokého věku. „Vida, Uriel. Čekal jsem na tebe. Bitva prý...“ zbytek už Elidar, představený elfů na Irienských vrších, nedořekl, protože mu drow uštědřil tvrdou ránu do spánku. V pádu ho zachytil a jedním obratným pohybem mu zlomil vaz. Teprve pak ho nechal dopadnout k zemi. Přešel k psacímu stolu a začal se rychle prohrabovat šuplíky. Vytáhl jedno pouzdro, otevřel ho a chvíli si prohlížel pergameny uvnitř. Pak se vítězně usmál a opět ho zavřel. Měl to, co potřeboval. Už se obracel k odchodu, když do dveří vstoupila Índarian. Chvíli nechápavě zírala na mrtvolu Elidara a na svého muže, který stál přímo nad mrtvým představeným. Pak poklesla v kolenou a do očí se jí vehnaly slzy. Uriel se na ni chladnokrevně podíval a přišel k ní. Sklonil se, chytil ji za bradu a políbil ji. Pak se jí podíval do očí. „Sachai te ess,“ prohlásil na odchodu. Índarian znala jazyk drowů natolik dobře, aby porozuměla. „Slabí zemřou“, zněla ta slova... Ještě chvíli klečela poblíž mrtvoly Elidara a po lících jí stékaly hořké slzy. Najednou vytřeštila oči, zvedla se z podlahy a rychle běžela do svého pokoje. Všichni její synové tam naštěstí byli. Dlouho se nerozmýšlela a vzala do náručí dvouletého Iserila. „Riswene, drahoušku, vezmi brášku z kolíbky,“ řekla přeskakujícím hlasem. Marně se snažila skrývat rozrušení. Nejstarší syn se na ni chvilku tázavě díval a pak přikývl. Rozběhl se k postýlce, kde právě usnul Kuwerik, a s námahou ho vzal do náručí. „Teď pojď za mnou.“ Índarian vstoupila do lesní svatyně a ovanul ji studený podzimní vzduch. Mezi stromy se vypínala mechem pokrytá socha bohyně Arúviel, nejvyšší uctívané bohyně měsíčních elfů. Rusovlasé elfce se konečně podařilo zkrotit hlas. Poklekla před sochou a úpěnlivě k ní vzhlédla. Chvíli oddechovala a pak začala odříkávat prastarou modlitbu. Krátce po dokončení modlitby vzduch kolem Índarian zavířil energií a ona se otřásla, jako by na ni někdo vylil vědro studené vody, a málem přepadla na záda. Zhluboka se nadechla a nechala v sobě chvíli proudit moc, kterou jí poskytla bohyně. „Riswene, polož brášku vedle sebe a stoupni si sem,“ řekla, teď už klidně, když na místo postavila i Iserila. Stoupla si pár metrů před ně a začala nepřirozeně silným hlasem zaříkávat. Pod rukama se jí začala hromadit obrovská energie. S každým dalším slovem nabýval její hlas na intenzitě. Kněžku najednou obklopila zářivě zlatavá záře a přelila se na její syny. Každého z nich očišťovala od zkažené krve temného elfa. Když záře pominula, svezla se elfka k zemi. Její synové leželi v hnědém listí a pomalu se probírali z mrákot. Índarian k nim pomalu po kolenou přešla. Dotkla se Kuwerikova čela a lehce se usmála, stejně jako když se dotkla Iserila. Pak se dostala k Riswenovi. Dotkla se ho a znejistěla. Po chvíli se rozplakala. Riswen se na ni tiše díval a snažil se ji uklidnit. Jeho matka opět dopadla k zemi. Do svatyně vběhl udýchaný Marsius, Índariin bratr. „Nech maminku na chvilku, Riswene,“ pošeptal Marsius svému synovci. Dlouho už věděl, jak se mezi Urielem a jeho sestrou věci mají, ale netušil, co má Uriel v plánu. Pozvedl hlavu od své sestry, nad níž se skláněl. Vypadalo to, jako by větřil ve vzduchu. Pak mu to došlo; zvednul se, přešel k obrovské soše a lehce se jí dotkl. Pod prsty mu zapulzovala silná energie. „Ksakru!“ zaklel zlomeně. Rychle si kleknul vedle své sestry a dotkl se jí. Její kůže pozvolna chladla, jak z ní unikal život. Ještě žádný velekněz, ani tak silný, jako byla ona, nepřežil vysilující rituál očištění. Índarian se naposledy probrala z mrákot. Chytla bratra za ruku. „Hlavně nedopusť, aby se to v Riswenovi objevilo,“ zašeptala slabým, zlomeným hlasem. Pak zavřela oči. Marsius v tu chvíli věděl, že je mrtvá. Potlačil chuť proklít všechny bohy, které zná, a zvedl se na nohy. „Riswene, vezmi si Kuwerika do náručí a pojď.“ Elf zvedl ze země Iserila, který doposud zmateně koukal kolem sebe. Riswen následoval jeho příkladu a nesl svého malého bratra pryč ze svatyně. Jeho strýce překvapilo, s jakou sveřepostí se malý Riswen brodil hustým listím a i přes klopýtání neustále chránil v náručí bratra. Marsius je zavedl k háji Aleche, kde se měl zítra pořádat obřad slunovratu, který navštěvují především lesní elfové z Wielmu. Nemohl své synovce nechat v Irienu, čekala by je smrt. Už takhle věděl, že jeho sestra bude prokleta. „Riswene, teď tu počkáš do rána a budeš na brášky dávat pozor, ano?“ Riswen, ještě stále poblouzněný kouzlem, přikývl. „Zítra se už budeš mít dobře, uvidíš,“ dodal konejšivě jeho strýc a poplácal ho po rameni. Pak se vrátil do svatyně a nechal bratry osamocené. Vzal svou mrtvou sestru do náručí a nesl ji domů. Jí čeká kletba měsíčního lidu a jeho možná i smrt. Přesto šel s hlavou hrdě vzpřímenou. Hrdý na to, k čemu se odhodlala jeho sestra, velekněžka měsíčního lidu, Índarian. Riswen se ráno probudil, v náručí stále svého bratra Kuwerika. Iseril se šťastně usmíval a vyhříval se na výsluní pozornosti. Tři sourozence obklopilo několik dospělých elfů. Zdálky se ozval hlas: „Zavolejte někdo patriarchu!“

Názory a komentáře ( 0 /44 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Aandromeda	1
Adelka	1
Alfray	1
Angeluss	2
Arllette	1
Ayira	1
Biotroll	2
DonSimon	2
Elfiperi	1
Emma	1
Extremer	2
Ferro_the_King	1
Guner	1
HadejKdo	2
Heldret	1
Christopher	1
Jajulena	1
Jase	2
Jimmy	1
JokerS	3
Jon	2
Kanyapi	1
Korak	1
Leann	3
Liep	2
Lordamen	1
Lutus	1
Meladyanne	1
Mennolly	1
Mofik	2
Nefer	2
Nevyn	1
Odileth	1
Okeya	2
RickDevon	1
Romualdo	2
RubinTiger	1
Tas	2
Teranell	2
Trpasle	2
Tufak	2
Vexar	2
Wessna	1
Winitar	3
Yavanna	1