Útočiště Wolfric 29. ledna 2015
„Pavle!“ vykřiknu, když se rozštěkají pušky a zem okolo Pavlových nohou začnou trhat kulky. Padá. Dál se už musím otočit a s pálením v boku utíkat dál. Do kostrče mě bije pažba mojí AK-47, kterou si nesu teprve necelý týden. Asi. Poslední dny jsem nemohl počítat. Bahno mi pod nohama klouže a déšť mi taky zrovna nepomáhá. Ale neběžím poslední, za mnou se drží Anton a přede mnou Hanka. Ačkoli holka, tak nás všechny překonala. Mezi štěkotem pušek se kromě výkřiků pronásledovatelů ozve jiný křik. Bolestivý. Otočím se přesně ve chvíli, kdy Anton padne na zem a chytne se za lýtko. Do hajzlu! Kurva už! zakleju v duchu, otočím se, přičemž okamžitě spadnu a vymáchám si hubu v bahně. Doplazím se po čtyrech k Antonovi, chytnu ho za paže a nedbaje jeho nadávek a příkazů ať ho nechám zachráním se ho táhnu pryč.      Výbuch granátu. Asi třicet metrů od nás, ale přesto si pár střepin našlo cestu k nám a bahno po mé levé straně vybouchne v gejzíru. Bezva, Pavel bojuje. Usměju se pochmurně. Uslyším nenávistný řev odstřelovací pušky za zády a na okamžik mě zamrazí. Otočím se. Hanka klečí na jednom koleni a kryje můj ústup s Antonem, který drží dva batohy a pušku, kterou ukradl vojákům. Jsem za její pomoc vděčný, kort když nás skoro nezná, ale na to není čas a tak zaberu patami a táhnu ho dál. Slyším ještě dva výbuchy granátů. Potom už nic, Pavel očividně dobojoval. Hančin dragounov utichá ve zlověstném mlčení, dokud se nedostaneme k jeho majitelce. „Jak na tom ste?“ ozve se s okem u zaměřovače. „Přežije, já jsem v pohodě. Víceméně,“ dodám s úšklebkem a táhnu nyní omdlelého Antona dál. Aspoň mi už nekecá do práce.      Výstřely se neozývají už dobrých dvacet minut a ani mihotavá světla signalizující pronásledovatele už nevidíme. Očividně jsme zmizeli z území, které si přivlastnili. Brodíme se po kolena hlubokou mokřinou, takže musím tělo táhnout výš, abych ho neutopil. Terén se ale naštěstí po několika desítkách úmorných metrů mění v asfalt, byť popraskaný a prorostlý plevelem.      Blížíme se k nějaké opuštěné továrně a bez dlouhého rozmýšlení vlezeme do sklepení první budovy, kterou najdeme. Očividně to tady používal jako úkryt. Je tu dřevo, ohniště z kusů betonu, dvě matrace a taky mrtvola a revolverem v ruce. V bubínku chybí jedna kulka a ve spánku ležícího je krvavá díra, takže není těžké se domyslet, co se stalo. Zapálíme oheň a položíme Antona na jednu z matrací. Nožem mu rozříznu kalhoty jen tak, jak je to nutné. Rána nevypadá ošklivě. Jen hluboké škrábnutí. Naleju mu do toho trochu vodky, načež se pacient s kurvováním a chrčením probere. Ohlédnu se na Hanku u ohně, která si čistí zbraň a s pohledem upřeným na nás se směje. V odpověď se akorát zašklebím. Dám nůž do ohně a až se dostatečně nažhaví, tak mu ránu seškvařím. On je u toho naštěstí zase v bezvědomí. Tkáň mu očistím vodou z láhve, nanesu mu na ní trochu kostivalu, který jsme našli, a nakonec obvážu.      „Víc dělat nemůžu…“ prohlásím trochu unaveně a svalím se k ohni. Do ruky dostanu půl housky a kousek pečeného masa. Navzdory tomu, že jsem za dobu útěku ztratil všechny své společníky, kromě Antona, tak se necítím smutný, jen hrozně unavený. Zakousnu se do housky a zapíjím vodou, protože alkohol se očividně bude hodit později.      ,,Jak dlouho jste spolu cestovali?“ ozve se potom odstřelovačka do ticha.      „Hm, potkal jsem je měsíc zpátky. Asi. Bylo nás původně pět,“ prohlásím ke svému podivu bez jakýchkoli stop lítosti v hlase.      Hanka mlčí a kouká do ohně, vypadá, že přemýšlí. „Nepůjdeš si lehnout? Budu hlídat,“ prohodím jen tak mimochodem. Hrabu se u toho v batohu a počítám munici. Do pušky mám dva plné zásobníky a krabičku nábojů, která vydá na jeden a půl zásobníku. Zabít toho vojáka se každopádně vyplatilo. A pak revolver od pana Mrtvoly, zašklebím se. Plný zásobník plus dvě kulky .44 jako bonus. Kde tady vzal tuhle ráži…? Tohle se mu ani nemohlo vyplatit, vždyť tu do toho nikde nesežene žrádlo. Zakroutím hlavou, ale nakonec si zbraň zastrčím za opasek, protože druhou zbraň bych potřeboval.      Slečna leží na břiše a něco si píše. Podezřívavě ji sleduju, ale pak to s povzdechnutím se rezignovaně otočím k ohni a okusuju zbytek housky. Potom vytáhnu brousek a chvíli přebrušuju nůž, který potom schovám do pochvy. Konečně to vypadá, že usnula tak se vysvlíknu do půl těla. Kabát pověsím na železný drát, visící že zdi, aby mi trochu uschnul. Boty si dávám k ohni ze stejného důvodu. Tričko a mikinu rozprostřu vedle ohně. Na boku se mi táhnu dlouhá, nepříliš hluboká tržná rána. Do hajzlu. Je to horší než jsem čekal. Opět nažhavím nůž a provedu stejný zákrok jako u Antonovy nohy. Rána pálí jako svině a aplikace vody je taky k ničemu, akorát plýtvám vodou. Jediný s čím se neobtěžuju, jsou bylinky a obvaz. Bylinek máme málo a obvaz žádný, takže se položím na zem plnou prachu a rozdroleného betonu a pod hlavu si dám batoh.      Po chvíli mě vlastní nečinnost začne rozčilovat a co hůř – uspávat. Proto vstanu a začnu se opatrně protahovat a cvičit. Docela to jde, bok se sice ozývá, ale na to, že jsem jen v kalhotách, mi je i teplo. Pušku mám položenou kousek u ohně a za pasem revolver, takže se nijak nebojím. Pohlédnu na Antona, který vypadá tak, že nedokážu rozlišit, jestli je pořád v bezvědomí, nebo vyčerpáním usnul. Potom se podívám na Hanku. Sedí v tureckém sedu a v jejích modrých očích se leskne oheň, její blond vlasy jsou zcuchané a od bláta, ale vypadá zvláštně. Okamžik jí zírám do očí a potom se odvrátím.      „Měla bys spát, dokud můžeš, pak si promluvíme.“      „Ta tlapka. Proč?“      Pokusím se podívat na své levé rameno, kde mám zezadu vytetovanou vlčí tlapku. Jsem unavený, z jejího pohledu nesvůj a hlavně nevím, proč bych jí měl o sobě vyprávět, když se sotva známe. Proto jí jen oplatím upřený pohled. Opět se otočím ke dveřím.      „Spi, někdy ti to řeknu. Není to nic důležitého.“      Ozve se od ní tiché ´hm´ a zašustí látka, když se přikryje. Obléknu si kabát a vezmu pušku, poté vyjdu ven. Přestalo pršet a obloha je roztrhaná mračny. Prosvítá polovina měsíce, která přesto solidně ozařuje okolí. Dlouho se nic neděje, potom se v dálce na poli pohne několik stínů. Asi pseudopsi… Po pár desítkách minut zírání do krajiny se vrátím k ohni a nakopu batohy, co přitáhl Anton, do kouta. Jeho zbraň leží vedle něj a ukořistěná puška je celá od bahna. Takže zbytek hlídky se bavím tím, že ji čistím. Nakonec probudím Hanku a jdu spát. Ráno se probouzím s hrozně divným pocitem. Posadím se a rozhlédnu. Uvidím spící Hanku, ale po Antonovi ani stopy. Kurva.

Názory a komentáře ( 0 /4 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
HadejKdo	2
Harrieta	2