Klavírista Lodovico 28. října 2008
Plameny několika svic osvětlují střed místnosti. Stolek a na něm džbán s vínem. Džbán se odlepí od stolní desky a nazlátlá tekutina se přelévá do sklenice, ve které rozjařeně zašplouchá. Ruka plná elánu džbán odloží zpět na jeho místo a opět se natáhne po černém peru. Mladý umělec sedí u piána a oči mu září nadšením. Vždyť už zbývá jen zaznamenat několik posledních not a skladba bude hotová. Ruka se míhá nad papírem a dotváří ono úžasné dílo. Ano. Poslední nota zapadla na své místo a skladatel odkládá pero vedle klaviatury. Zamilovaně si prohlíží klavírní part a očima se mazlí s každou ligaturou. Přejede prsty po černých klávesách a jako orel se jim vrhne vstříc. Pokojem se rozezní právě zrozená skladba. Je úchvatná. Každá její pasáž vypráví příběh, po kterém budou jistě všichni posluchači světa bažit. Umělec nechává své prsty tančit po slonovinových klávesách a nevěří vlastním uším. Jak ho mohlo něco podobného napadnout? Vždyť je to zhudebněné nebe! Tato skladba neopěvuje Boží slávu - je její součástí! Tóny se rozléhají a odrážejí se od holých stěn pokoje. Skladatel povstane ze stoličky a bere do rukou celý štos papíru, na který svou skladbu zaznamenal. Na který zaznamenal všechnu svou vášeň, všechnu svou touhu, lásku i bolest. Nemusí ji hrát. Dívá se do not a slyší ji v hlavě. S vervou vykročí a začne tančit kolem klavíru drže klavírní part jako taneční partnerku. Tančit se ženou, tak zamilovaný výraz by vykouzlit nedokázal. Jeho podpatky vyklepávají na dřevěnou podlahu potřebný rytmus a vlasy jsou čechrány zvířeným vzduchem. Valčík ustane a nastoupí lehce melancholická pasáž, kde se přelévají tóny plné nevyslyšené touhy. Mladík si přitiskne part na prsa a zavře oči. I na svých víčkách vidí odvíjet se příběh, který ho naplňuje určitou vnitřní silou. Laská se se svou novou skladbou a úsměv na jeho tváři je plný dětské hravosti. Ale to už nedočkavě znovu usedá k pianu a nechá jej znovu rozeznít. Nemůže vydržet to ticho, když tato skladba čeká, až naplní všechny koncertní sály světa. Když dozní konečné akordy, stále naplněn úžasem se znovu natáhne pro sklenku s vínem a obrátí ji do sebe. Otevírá dvířka malé spížky a vytahuje z ní novou láhev. Rychle ji zbavuje korku a nechá skanout její první slzy do své snad bezedné sklenice. Usedne ztěžka k pianu a dívá se na part, který stále ještě nedokázal ani zaschnout. Jak je možné něco tak nádherného předčit? Vždyť ta skladba je zcela dokonalá. Tyto ruce již nikdy nedokáží napsat nic lepšího. Nic, co by více vypovídalo o něm samém. Co by více vypovídalo o světě. Vždyť tady na papíře je jeho duše. Je na něm zaznamenaná do posledního temného koutu. Do poslední vzpomínky. Odhrne si vlasy z čela, po tváři skane první slza. Co zbývá člověku, který ve dvaceti letech završil svou uměleckou dráhu mistrovským kusem? Co víc by mohl dokázat? Přejede prsty láskyplně po papíře. Vždyť tato skladba mu dala všechno. Vše, po čem kdy toužil. Ale také mu všechno vzala. Vzala mu budoucnost. Další cíl. Skryl hlavu v dlaních. Stále slyší různé pasáže, jak se střídají v bláznivém tempu. Před zavřenýma očima se mu odvíjí nekonečný arch papíru popsaný drobnými kuličkami. Vzhlédne znovu a skrz závoj slz se dívá na svůj nástroj. Vzlyká a plynule se napojí na klaviatuře tam, kde zrovna skončil proud jeho představivosti. Sedí v rohu pokoje. I tato láhev stojící vedle něj je už z větší části prázdná. Jeho vyschlé oči se upírají před sebe na špinavou podlahu. Ruce se mu třesou. Už svou skladbu nedokáže přehrát, ale to nevadí. Dokáže si vybavit každičký tón, který mu z hlavy přelezl na papír. Zvedne oči rozšířené hrůzou k temnému obrysu piana. Svíčky už takřka dohořely a osvětlují místnost jen sporadicky. Už není kam dál jít. Ztratil vše, co ho táhlo kupředu. Dosáhl na nedosažitelné a dále už je jen prázdnota. Pomalu vstává a jakmile jeho dlaň ztratí kontakt se stěnou, zapotácí se. Opilým krokem míří k pianu a pohladí víko. Vytáhne jej co nejvýš a podepře vzpěrou. Naprázdno vzlyká. Nemá co víc plakat a při pláči ochraptěl. Přeleze přes lub na desku se strunami a položí se na záda. Naposledy pohladí štos jím napsaných not a zakloní hlavu přes okraj piana. Zvedne oči k nyní tak výhrůžně vypadajícímu víku. Jeho lkaní znovu prořízne vzduch. Už neslyší nic. Prsty se sevřou na vzpěře a rozklepou se ještě vydatněji. Upře oči do tmy a škubne rukou. Těžké leštěné dřevo nyní bez opory padá dolů. Mrtvolné sípání. Okraj víka rozdrtil hrdlo. Mladík ale ještě žije. Pomalu se dusí. Tu ale znovu zaslechne tóny své skladby. Je nádherná. Ano. Ale... co je to? Tohle je zvláštní... co kdyby se v těchto variacích modulovalo do Es dur? Výsledný dojem by byl fantastický... a co kdyby se zde vytvořil protihlas, který by kontrastoval s hlavním tématem? Které by se vzápětí mohlo dostavit v ještě mohutnější podobě...

Názory a komentáře ( 0 /39 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Angeluss	1
Aquarius	1
Arnost_Kolac	1
Devilburns	2
Dyrimka	1
HadejKdo	1
Jakub.s	1
Kanyapi	1
Kira	1
Master	1
Milwa	1
Mofik	1
MorganaLeFay	1
Nefrete	1
Nonsence	1
Odileth	2
Skya	1
XSonnyk5	1
Yenn	1
Zarabeth	1
Zarathustra	1