Vrahovy výčitky - Začátek Perilan 30. ledna 2006
Mezi vysokými stromy v lese se ve výši několika desítek sáhů tyčila alabastrová chrámová kopule. Obrovským prostranstvím chrámu se rozléhal hromový zvuk, když tisícovka hrdel začala pět chorál. Nezúčastněným běhal mráz po zádech, ale každému, kdo znal učení Aten-Cheru, se dmulo srdce pýchou. Impozantní směsice hlasů se nesl vzduchem a neměla daleko k zpěvu andělů. Nalatir ve svém hlase cítil rozechvění, i když se mu sám bránil. Je to možná naposled, co s ostatními vítá ranní rozbřesk před mohutnou klenbou chrámu. Jeho a ostatní dnes čekala poslední ze Zkoušek. Ohromné křídlové dveře se otevřely a k prostranství vykročil Chelas, nejvyšší mistr a velekněz chrámu Aten-Cheru. „Vy všichni,“ začal a každý zbystřil. Jen z jeho hlasu sálala obrovská autorita, „Jste bojoví akolyté. Pokud vám štěstí bude přát, budete Nositeli světla, knězi a bojovníky rozbřesku, pochodněmi v noci, které budou zahánět ty, co hlásají opak našeho svatého učení. KAŽDÝ z vás je tu proto, že je výjimečný. Každý zcela jinak. Osud máte ve vašich schopných rukou. Dokažte, že jste hodni titulu mistrů!“ Chelas se uklonil davu pod sebou, vzdávajíc mu hold. Pak se odebral zpět do útrob chrámu. Nalatirovu mysl začala hlodat pochybnost... Do Nalatirovy poslední zkoušky zbývaly necelé dvě hodiny. Seděl na pelesti posteli a vedl nezávaznou řeč se svým dobrým přítelem, Gaundem. Gaunde byl vždycky vychytralost sama, co nemusel dělat nebo co mohl udělat jednodušeji, to tak také udělal... nebo neudělal. Nalatir byl jiný. Zdál se chladnější, tišší. Nedával to vůbec najevo, ale jeho rozum byl ještě pronikavější, než u jeho přítele. Gaunde se pohodlně rozvalil na posteli a lokty se o ní opřel. „Myslíš, že to dneska dáš?“ „Blbá otázka, ne?“ „No jo no, tak tu holt není nikdo lepší tváří v tvář, než seš ty. To je toho. Nalatir se zlehka usmál a pomalu se postavil. Kolem otevřených dveří prošla elfka, která mu hned učarovala. Vlasy barvy slunce, překrásná tvář. Věnovala mu jeden letmý úsměv a šla dál. Gaunde se zašklebil a otočil se k němu: „Taky nemůžeš jednou ženský nechat na pokoji?“ Nalatir se probral ze zasnění a zpražil ho ironickým pohledem: „Nesuď mě podle sebe, nevím, kdo je tu v tomhle nejvyhlášenější.“ Gaunde se zeširoka zazubil. „Se mi zdá, že ty holky dycky všechno vykecaj.“ Jeho přítel souhlasně pokýval hlavou. „Kdyby to věděli mistři, tak letíš, ani nevíš, jak. Gaunde se zvedl z postele a s úšklebkem prohlásil do vzduchu: „Dost keců a pojď. Budeme se muset trošku pocvičit, než z nás Imrechal bude chtít nadělat sekanou.“ Nalatir si lehce povzdechl a vyšel z pokoje. Po hodině tréninku byl Gaunde zbrocený potem, ale Nalatir nejevil žádné známky únavy. Dědictví nesmrtelných bylo jasnou výhodou. Žádný pot, skoro žádné vysílení. „Mám dost,“ prohlásil uřícený Gaunde. „Dej si chvíli oraz, zanedlouho tu bude Imrechal a začne sranda. Půjdu první, aby měli ostatní dost času.“ „Fajn,“ dodal jeho přítel a zhroutil se na zem. Hlasité kroky už zdálky doprovázely pána meče. Zakrátko si mezi adepty stoupl vysoký temný elf. Všichni akolyté padli na jedno koleno a sklonili hlavu. Mistr jim pohybem ruky poručil, aby vstali. Pak se samolibým tónem dodal: „Kdo první si troufá?“ Z řady vyšel Nalatir a shodil z ramen dlouhý plášť. Imrechal s potěšeným úšklebkem pokýval hlavou a hodil svému sokovi obouruční zahnutý meč, jehož konstrukce byla převzata z kalachinských katan. Oba dva se postavili do bojové pozice, ještě předtím však Imrechalův pobočník zavázal Nalatirovi oči neprůhlednou černou páskou. Zkouška slepoty mohla začít. Imrechal se potichu otázal: „Necha?“ „Chai.“ Elf s tváří černou jako noc neváhal a začal útočit. Nalatir poslepu, jen s využitím svých vycvičených smyslů, díky nimž cítil pohyby soupeře, bezchybně odrážel útoky, které byly čím dál víc rychlejší. Nalatir zablokoval nejrychlejší a nejprudší úder. I přesto, že nic neviděl, se lehce pousmál, odrazil protivníka před sebe a zahájil protiútok. Dav kolem dvou soupeřů vydechl úžasem. Ještě nikdy si žádný učedník - akolyta nedovolil přejít ve Zkoušce slepoty z obrany do útoku. Při obraně dovede dobře vnímat zvuk, s jakým meč rozráží vzduch, kroky soka a pohyb celého těla. Úloha dočasně slepého byla v útoku dvakrát obtížnější a dovolili si to pouze mistři nebo samotný pán meče. Imrechal, v první chvíli překvapený, sotva uhnul prvnímu úderu. Často se stávalo, že Zkouška slepoty byla pro adepty poslední životní zkouškou, kterou zakusili. Nalatir se nenechal vyvést z koncentrace prvním neúspěchem a útočil dál. Po několika rychlých a přesných úderech se Imrechal stačil jen bránit. Sebral se k poslednímu útoku proti slepému protivníkovi. Ten hbitě uskočil stranou a vytočil mu zbraň z ruky. Čepel meče se zastavila sotva palec od Imrechalovy krční tepny. Ten, srdce sevřené strachem, který mistr Aten-Cheru nemá nikdy pocítit, vykřikl: „Niat!“ Dav adeptů začal skandovat Nalatirovo jméno a ten si s vítězoslavným úsměvem strhl pásku z očí. Imrechal s podivnou směsicí strachu, úcty a potlačované nenávisti opět souhlasně přikývl. Nalatir se zařadil zpátky mezi ostatní a Zkouška slepoty mohla pokračovat. Sotva několik hodin po nyní již proslavené Zkoušce slepoty seděl Nalatir v udržované chrámové zahradě a meditoval. Náhle jeho smysly vyrušila omamná vůně ženského parfému. Otevřel oči a díval se na krásnou elfku se zlatými vlasy, jejíž tvář byla snad neustále protažena do záhadného úsměvu. „Smím si přisednout?“ prohodila s vyzývavým podtónem a bylo jasné, že je to oznámení, nikoli otázka. Přesto mlčky přikývl. Sedla si naproti němu a složila nohy pod sebe. Napadlo ho, že medituje, ale hned tu myšlenku zavrhl. Cítil, že ona nemedituje. Měla v sobě něco jiskřivého, dravého i smyslného, ale i zbrklého. Nebyla typ, co by dovedl sedět a v klidu rozjímat. Snažil se nehledět na své pocity, zhluboka vydechl a dál se věnoval meditaci. Netušil, že celou dobu si ho s očima otevřenýma zálibně prohlíží a na tváři jí hraje pobavený úsměv. Nakonec prolomila mlčení: „Ty jsi Nalatir?“ Znovu mlčky přikývl. „Začínáš být známý. Ještě nikdo takhle na hlavu Imrechala neporazil.“ Nalatir otevřel oči a vážně se na ni podíval. „Vždycky je na světě někdo, kdo je lepší než já nebo on. Někdo se najít musel. Znáš ho?“ „No... máme spolu leccos společného. Já jsem Meliana.“ „Těší mě,“ odvětil odměřeně Nalatir. Byla to hra, kterou hráli oba. Kdyby mu v tom něco nebránilo, zíral by na ni od rána do večera. Kdyby ona mohla, zůstala by v blízkosti chrámu o dva dny déle. Nakonec se zvedla a zanechala Nalatira o samotě v rozjímání. Za zády ji následoval jeden jediný zklamaný pohled... Další den v chrámu Aten-Cheru byl líný a táhl se pomalu. Gaunde si jako zpestření rychle sehnal ženskou společnost, kde ji vždycky sebral uprostřed lesa, věděl asi jen on sám. Nalatir strávil celý den přemýšlením nad večerním bojovým křtem. Konečně nadešla noc a jeho dohadům a přemítání byla učiněna přítrž Na prostranství se shromáždili ti, kteří prošli sítem Zkoušek. Necelá stovka bojových akolytů, víc než devět set jich neprošlo a chrám již opustili. Chelas předstoupil před adepty a všechny si je změřil pečlivým pohledem, který zračil něco jako otcovskou pýchu. „Vy všichni stojíte před bojovým křtem, který z vás udělá pravé mistry Aten-Cheru. Na Giennské planině zastavíte nápor cechu Smaragdové svíce, cvičených vrahů, a jejich přisluhovačů. Ti z vás, kteří přežijí a dovedou alespoň na čas zastavit mor naší doby, budou prohlášeni mistry Aten-Cheru a budou moci tento titul nosit se ctí, která k tomu náleží. Do boje vás nepovedou mistři, ale ti nejschopnější z vás, Nalatir a Haruen.“ Dav souhlasně zamručel. Chelas krátce kývl hlavou a popřál všem štěstí v boji. Učedníci se pod vedením dvou nejlepších srotili do centurie a vydali se na pochod skrz hvozd. V dáli ti s nejostřejším zrakem, muži z elfského rodu, zahlédli první pochodně. „Cech se blíží! Připravit k boji!“ zavelel Nalatir. Stovka lehce ozbrojených mužů opustila hranice hvozdu a stála čelem proti trojnásobné přesile. Haruen byl nejschopnější stratég, ale v boji jeden na jednoho se nemohl Nalatirovi rovnat nikdo z učedníků, Nalatir zase nestačil Haruenovým taktickým schopnostem. Zatímco Nalatir vedl hlavní šik třiceti nejlepších šermířů do středu vřavy, rozdával Haruen pokyny křídlům. Krvavá řež mohla začít. Z bitvy uběhlo sotva třicet minut a Nalatirův meč se stal symbolem zkázy. Protivníci před ním utíkali, vědouce, kolik jejich druhů už zabil. Křídla sevřela hlavní voj nepřátelských sil mezi sebe a síly cechu smaragdové svíce postupně ochabovaly. Proti Nalatirovi náhle stanul Aglius Chasi, cechmistr vrahů. Elf se na chvíli zarazil a pozoroval soupeře. V jeho očích bylo něco tak chladného, že mu přeběhl mráz po zádech. Něco, co doposud nezažil, nikdy neviděl v očích protivníka zlo. Chladné? Kdo ví. Chasi se za zvířecího ryku vrhnul proti Nalatirovi a ten se s klidem vyhnul prvnímu úderu. Matné záblesky ocele naplnily další chvíle, dokud Aglius nepadl bezhlavý k zemi a zkažené světlo v jeho očích nevyhaslo. Nalatir se obrátil a pohledem vyhledal Haruena. Ten pochopil, souhlasně kývl a vydal rozkaz k ústupu. Zbylých šest desítek bojovníků Aten-Cheru se schovalo na pokraji lesa a čekali na zbloudilce, kteří si přijdou pro smrt. Nalatir využil chvilku klidu a pátravě pozoroval své spolubojovníky. Všichni byli zchvácení bojem, ale stále měli urputné výrazy ve tvářích. Odhodlání vybojovat titul mistra a uchránit Aten-Cheru nebezpečí, nebo zemřít. Náhle se velitelův pohled zastavil na jednom z jeho druhů a vytanuly mu na mysli slova jednoho z mistrů... „Když vycítíš strach, nejistotu a zradu v srdci spolubojovníka, buď si vědom toho, že takový není hoden Aten-Cheru, ten není hoden života.“ Mladý Kalahi náhle vyběhl v panické snaze zachránit si život. Poslední události pro něj znamenaly příliš velký psychický otřes. Nalatir bezmyšlenkovitě vytáhl vrhací dýku a trefil Kalahiho do zátylku. Ten padl k zemi mrtev. Haruen a Gaunde se podívali z Kalahiho na Nalatira a mlčky, ale souhlasně, přikývli. Nebylo zbytí. Poslední část Smaragdové svíce byla v lese rozprášena a zbylí akolyté se vraceli do chrámu. Všichni s hlavou hrdě vztyčenou, jen Nalatir šel mlčky a jeho pohled byl zabodnutý do země. Jeho mysl stravovaly výčitky a sám doufal, že to bylo naposledy a že to, co udělal, bylo správné. Zítra ho čeká pasování na mistra Aten-Cheru. Jednou věcí si byl ale jistý. Vzpomínka na trénované vrahy, na způsob jejich boje... ta mu zůstane v paměti hodně dlouho. Schopnost nevzrušeně sledovat smrt druha, jen aby z ní cech nebo jednotlivec vytěžil maximum. Nejvíc ale pohled Aglia Chasiho, který ho stejně tak děsil, jako mu něčím imponoval. To ho pálilo možná ještě víc, než výčitky z toho, že zabil jednoho ze svých druhů...

Názory a komentáře ( 0 /13 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Adelka	1
Athelas1	1
DonSimon	3
Ferro_the_King	1
Heldret	1
Jase	1
JokerS	3
Jon	2
Kanyapi	2
Kraal	2
Lordamen	1
Lutus	1
Meladyanne	1
Milwa	1
Mofik	1
Nevyn	2
Nostrom	1
Tas	1
Teranell	3
ToxaLandor	1
Trpasle	1
Winitar	1