Literární rubrika – Jak psát: sloh podruhé... Perilan 19. března 2018
V minulém díle jsme si přiblížili vyprávění a popis – nezbývá než se vrhnout na poslední způsob stavby textu, dialog. Vzhůru do světa slovních půtek a rozepří, do hájemství vnitřních rozprav herních a literárních charakterů. Kdo ví, ten ví, a kdo hádá, ten nejspíš hádá správně – mluvit se bude tentokrát o přímé řeči, nevlastní přímé řeči, monologu a vnitřním monologu. Stačí si přečíst každý druhý quest na DA, abychom přišli na to, že především poslední jmenovaný typ je na našem serveru hodně populární a vlastně i nezbytný. Nejdřív si stejně jako posledně povíme něco obecného a pak se vydáme trochu víc do hloubky. Dialogy oproti popisu a vyprávění nekladou zdaleka takový důraz na pestrou slovní zásobu. I normálnímu člověku se stane, že při hovoru častokrát opakuje typické fráze nebo že použije tytéž prostředky jako mluvčí před ním. Záleží také na postavě, které slova vkládáme do úst – trhan z ulice si s profesorem z univerzity rozumět zřejmě nebude a podle toho bude i vypadat rozdíl v jejich projevu. Podobně se věci mají i v myšlenkových pochodech každého z nás; když o něčem uvažujeme, rozhodně se skálopevně nedržíme toho, aby se nám po deseti vteřinách probůh hlavou nehonily tytéž formulace. Co je ale pro všechny typy dialogu naprosto nezbytné (a co bývá kolikrát trnem v patách začátečníků), je uvěřitelnost. Aby čtenáři nebo spoluhráči to, co charakter řekne, považovali za opravdu věrohodné, je potřeba ‚splnit‘ několik kritérií. Můžeme je rozepsat zhruba takto:      1) Věrohodnost vzhledem k situaci. Jinak postava zareaguje, pokud uvidí například umírat milovanou osobu, a jinak, budeli svědkem smrti někoho úplně cizího. Neadekvátní reakce (s přihlédnutím k charakteru a temperamentu dotyčného) jev širším kontextu obratný zabiják jakékoli uvěřitelnosti.      2) Věrohodnost vzhledem k osobě mluvčího. Desetileté dítě bude používat jednodušší slovník, obraty a výrazy než dospělý člověk. Hodí se přihlédnout i k sociálnímu statutu osoby, tomu, kde a jak vyrůstala, a jejímu momentálnímu místu ve společnosti; voják bude stěží mluvit nějak kultivovaně, zvlášť mezi svými.      3) Věrohodnost vzhledem k prostředí a době. Zde jde především o používání neologismů na jedné straně a beznadějných archaismů na druhé, ale také specifika poplatná tomu, kde se postava obvykle pohybuje – o samotnou skladbu slovní zásoby. Šlechtic z raného novověku neřekne, že je to „hustý jak hromada uhlí“ a podobně typický teenager z konce dvacátého století nevyjádří svou spokojenost s vývojem situace tak, že je „tím nesmírně potěšen“. A dál – člen galérky bude používat obraty typické pro jeho prostředí apod. Dosáhnout toho, že jsou dialogy uvěřitelné, většinou nějakou dobu trvá. Někomu může pomoct zavřít oči a zkusit si představit, jak spolu ti, o nichž se rozepisuje (nebo které hraje), diskutují – a sledovat, jak by se před ním ten rozhovor rozvíjel. Způsobů, jak si k autenticitě pomoct, ale může být tolik, kolik je lidí, kteří se o to pokoušejí. Neberte to proto jako nějaký všeobecně platný návod. Vedle porušení výše zmíněných kritérií se častokrát stane, že začátečník výměnu názorů postav odflákne, popřípadě ji nereálně uspíší, aby se v ději co nejrychleji dostal dál. Je to chyba, které se člověk většinou časem zbaví sám od sebe, aniž by ho k tomu někdo musel vést – jak jde jeho psaní víc do hloubky a postavy se stávají plastičtějšími, nabývají i rozhovory na důležitosti a dostává se jim pozornosti, kterou zasluhují. Přímá a nevlastní přímá řeč Obecně zdaleka nejpoužívanější typ dialogu už podle názvu vykresluje výměnu názorů dvou a více osob. Nevlastní přímá řeč se od té přímé liší v prvé řadě provedením (nemusíme ji ohraničovat, a pokud, tak pouze pomocí apostrofů), v druhé řadě délkou, vyzněním a významem. Nebývá tak rozsáhlá jako běžná přímá řeč, lze ji snadno zapracovat do popisu i vyprávění, netrhá plynulost textu a působí spíše mimoděčně – jako něco, co nemusí z textu trčet natolik, abychom kvůli tomu museli odsazovat na nový řádek a psát uvozovky. Příklad, kterak taková spartánsky řešená nevlastní přímá řeč může vypadat, máme tady: Před nálevnou provedli studenti rituál, při kterém se shlukli do kroužku a ujistili se, kolik toho u sebe dohromady mají. Bez peněz do hospody nelez, zaštkal trpce jeden z nich a zrzek se přidal, že zná i levnější kouty než Mincovní náměstí. Mnohem častější a pro literaturu i významnější je ale klasická přímá řeč, zaměříme se tedy více na ni. Pro ty, kteří nečetli minulý díl, jen shrnu úplně nejzákladnější charakteristiku prvních dvou způsobů výstavby textu. Popisy fungují převážně jako ‚uklidnění‘ situace, je jimi možno děj a plynutí textu zpomalovat. Vyprávění naopak dodává příběhu spád a ‚startuje‘ ho. A proč že to říkám? Běžný dialog totiž zvládá obojí. Záleží na tom, čeho chcete právě dosáhnout. Ve slovní konfrontaci dvou postav může dojít k překvapivému odhalení a ráznému posunutí děje, ale také naopak – můžete odlehčit situaci nebo přidat vtip, mají-li pro to hovořící ty správné ‚parametry‘. Právě u zmiňovaného posunutí dělá spousta začátečníků již výše řečenou chybu – zbytečně rozhovor trivializují. Výsledkem bývá porušení v krajním případě všech tří zásad, které jsme jmenovali na začátku článku. Takže nespěchat. Nakonec platí, že čím je komplexnější příběh, tím hlubší a propracovanější dialogy si nakonec žádá. Rozdíl mezi nováčkem a profíkem v tom, kdo jak využívá rozhovoru postav pro posun děje, bývá obrovský. S postupující složitostí děje přichází i chvíle, kdy se postavy – prvně v povídkách načrtnuté jen podle mustru a bez nějaké pestrosti – stávají opravdovějšími; přestávají být plochými pokusy bez života, ‚rostou‘ do prostoru. V těchto chvílích získává dialog svou hlavní zbraň: mění se v zrcadlo charakteru vašich výtvorů. Právě ve slovních rozepřích a hádkách získávají postavy doopravdy svou tvář, tam se láme chleba a autorovi se otevírá velký prostor pro manévrování. Tady může čtenáře donutit, aby tu postavu uznávali a respektovali, aby se s ní identifikovali, a naopak aby jinou nesnášeli a přáli jí jenom to nejhorší. Okrajově se toho dá dosáhnout i vyprávěním, pokud dotyčný hrdina (nebo záporák) předvede něco, co je opravdu čestné a úctyhodné (nebo odporné a zavrženíhodné). Než půjdeme dál, je potřeba se na chvilku zastavit u formy přímé řeči. Pravidlo první – řádkovat, řádkovat a pro jistotu ještě jednou řádkovat. Posuďte sami, jak dobře se čte tohle: „Nevidím jediný důvod, proč bychom se tam měli vracet.“ „Proboha, vždyť je to tvůj bratr!“ „Ano, můj bratr, který mě měl tak rád, že neopomíjel pravidelné návštěvy MÉ vlastní ložnice.“ Pomiňme fakt, že tenhle dialog vypadá, jako kdyby ho napsal scénárista telenovely – každé reakci jednotlivých účastníků zkrátka musí být vyhrazen nový řádek, jinak se z textu stane nepřehledný guláš. Pravidlo druhé – před konec uvozovky patří interpunkční znaménko. Literatura v tomhle ohledu dopřává autorům velkou volnost, takže je vícero možností, kterak jít na věc. Volnost stoprocentní to ovšem není; zapomeňte tedy na to, že by to mohlo vypadat takhle: „Buď té lásky a nezavírej oči,“ Zaškemral, drkotaje zuby. Po čárce se velké písmeno prostě nedělá. V případě, že by za čárkou následovalo vlastní jméno, je lepší ji nahradit tečkou – také přípustná varianta. Za otazníky a vykřičníky může být jak malé, tak i velké písmeno; zkuste se podívat do nějaké knihy. Zda zvolit čárku a malé, nebo tečku a velké, se řídí jen vaším citem a tím, jak má přímá řeč a na ni napojený děj působit. Sám jsem za celou dobu, co píšu, na nějaká přesná pravidla nenarazil. Nemá cenu se tu pouštět do sáhodlouhého rozepisování, kdy se co podle jednoho autora hodí a podle druhého ne – každý si jistě najdete tu svou cestu. Pravidlo třetí – je-li to možné, vyvarujte se citoslovcí v přímé řeči, především těch emočně silně zabarvených (pláč, smích, výskání, vrčení, chrčení), zvlášť pokud chcete, aby to či ono znělo vážně. Ať už se snažíte, aby to vypadalo jakkoli, působí to bohužel většinou značně parodicky; takže ti z vás, kteří mají parodie v lásce, si tu mohou dopřát tolik chrčení a dalších libých zvuků, co jen hrdlo ráčí. Je pár výjimek z pravidla, ale vždy záleží na ladění textu – nějakým tím ehm, hm nebo eh většinou máloco zkazíte. :) Přímé řeči a její menší sestřičce obyčejně není na DA dopřáváno příliš prostoru, snad jen v prozaické tvorbě místní Knihovny je jí trochu víc. Začínající autoři si s ní příliš nevyhrají, protože (prozatím) nepříliš plastické postavy toho nemají tolik co povědět a obyčejně rychlý spád si žádá víc vyprávění než řečnění. Čím jste ale v psaní dál, tím víc oceníte, kolik prostoru pro autorské záměry a manipulaci se čtenáři přináší. Kdo se diví, ten přichází s křížkem po funuse – psaní je z velké většiny o tom, že svým obecenstvem hýbeme tam, kde je chceme mít. Monolog a vnitřní monolog Monolog jako takový se od přímé řeči příliš neliší; i ten samozřejmě musíme ohrazovat uvozovkami, i ten nabízí zrcadlo do duše toho, kdo si právě hraje na Démosthena, i ten musí být patřičně uvěřitelný. Velkým rozdílem je pochopitelně délka – zatímco postavy vedoucí hovor v přímé řeči se obyčejně střídají ve více či méně krátkých sledech, při monologu všechnu pozornost publika uzurpuje jeden jediný řečník. To klade větší důraz na logickou posloupnost toho, co hodlá dotyčný přihodit v plén. Zkušenějším autorům se u běžné přímé řeči může často stát, že budou psát takříkajíc z voleje a dopadne to dobře; mohou mít tvorbu klasických rozhovorů natolik v ruce, že nenastane žádný problém. To pro monology neplatí – musíme zkrátka víc přemýšlet, co a jak, protože se nám postava otevírá hlouběji a na delší dobu. Tedy opět: ani vy, kdo se psaním zabýváte delší dobu, rozhodně nespěchejte. Vnitřní monolog je zvlášť v krajině DA kapitola sama pro sebe. Pro začátek musím říct, že se vůbec nemusí objevovat coby nějaká zpověď v první osobě – kdo je zvyklý psát třetí osobu, ten může vnitřní pochody svého reka popisovat samozřejmě i v ní z pohledu vypravěče, aby si zbytečně nerozhazoval vyznění textu. Největším problémem – bráno obecně i podle měřítek DarkAge – vnitřních monologů jsou dvě věci: jednonohá originalita a bezuzdná repetice, které musely nohy narůst nejméně tři, jinak by nemohla tak směle uhánět kupředu. Každá postava má svůj vlastní temperament, charakter, sobě přiznaný sociální status a další a další specifika. To znamená, že i její vnitřní svět je nutně jedinečný. Vnitřní monolog klade na uvěřitelnost absolutně největší důraz, protože nám hrdinové říkají i to, co by z úst jinak nikdy nevypustili. Originalitu o končetinu připravíme, pokud si tohle včas neuvědomíme a budeme psát vnitřní monology nejen jeden jako druhý (pravidlo věrohodnosti vzhledem k situaci), ale především pro vícero postav podobně, ne-li úplně stejně. Než se do nějakého vážně míněného vnitřního monologu pustíte, shrňte si, co nejpřesněji dovedete, zvláštnosti té či oné postavy, její libůstky, neřesti, fobie, úchylky… teprve pak to má smysl. Repetice je zřejmá a není k ní třeba nic moc dodávat. Když si hrdinný rek každý pátý řádek pomyslí, že támhleta bruneta je vážně kost, dá se to ještě přežít. Pokud si ale bude v témže intervalu připomínat, že by ho zajímalo, kam to vlastně jede, máte podnět k zamyšlení – něco je totiž rozhodně špatně. Zvlášť na DA jde o populární nešvar u velké spousty hráčů nebo příležitostných autorů. Dialogy jako celek získávají na ceně až časem a teprve se spoustou a spoustou popsaných stránek dohánějí popis a vyprávění. Jsou náměty, ze kterých vyleze povídka, kde přímou řeč, natožpak monolog nebo vnitřní monolog, ani nepoužijete. Kolikrát je to dobře – nehodí se všude. Až se jednou dostanete do situace, kdy různé formy dialogu budete potřebovat, nezapomínejte na slovní zásobu a sloh se můžete zčásti vykašlat, ale o to víc se musíte soustředit, aby to všechno dávalo smysl. Čtenář nesmí po prvních řádcích kroutit hlavou a mít chuť dodat: „Takhle by to nikdo neřekl.“ Základy ohledně slohu máme úspěšně za sebou. V příštím díle se konečně podíváme trochu na zub jedné z nejpodstatnějších věcí v psaní vůbec – postavám, a nejen těm hlavním. Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v srpnu 2009.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]