Marný boj Padlých Perilan 13. února 2006
Blesk rozťal černočernou oblohu a na malý okamžik osvětlil postavu jezdce na koni, bořícího svá kopyta do rozbahněné cesty. Kapky deště padaly do bláta, mísily se s krví, která byla ten večer prolita, a psaly dějiny. Mnoho se stalo a ještě se mělo stát. Provazce deště zkrápěly i kápi jezdce, neustále pohánějícího svého koně. Minula půlnoc a noc dozrála do své vrcholné krásy. Jezdec zastavil u skalního převisu, kůň byl zchvácený a nemohl pokračovat v cestě. Sesedl a odešel pod úkryt převisu. Lehce pokynul koni, který se ho po chvíli jal následovat. Převis zřejmě sloužil jako příbytek poutníků často, v jakémsi rohu leželo vyskládané suché dříví. Kdykoli jindy by noc, roztahující své spáry po krajině, nazval čarokrásnou. Teď do ní jen tupě zíral, než ho kousavý chlad opět probral. Rozdělal oheň a shodil ze sebe mokrou kápi, čepel Elarnur položil vedle sebe a snažil se uklidnit své rozbouřené smysly. Tělo bylo v jednom ohni, údy bolely, hlava třeštila pod náporem tisíce zoufalých myšlenek. Tolik se toho dnes stalo, tolik se toho mělo stát a nestalo. Při přemýšlení, jak dlouho už nejedl, ho s razancí složila únava. Upadl do hlubokého spánku. Nepříjemně bodající ranní mráz a vzdálený křik probudily klidně oddechujícího poutníka. Nejdřív trhl hlavou, jestli se mu ještě něco nezdálo. Úpěnlivý ženský křik nabíral na zoufalosti. Zavřel oči a rychle vstal, poslepu hledaje svůj meč. Pak, s prudkým škubnutím hlavou, se dal do běhu. Když křik začal sílit, změkčil krok, pohybuje se co nejtišeji. Nakonec se schoval za široký kmen stromu. V úvoze se krčila mladá žena v potrhané kápi. Vojáci co chvíli propadali v opilecký smích, zatímco jejich kořist se pokoušela ukrýt pod mohutné kořeny, které rostly ze svahu. Šest mužů, jejichž jedinou ženskou společnicí byla válka, právě našlo svou kořist, svůj lup. Potlačil pokušení vlétnout mezi ně a změřil kritickým pohledem taktika jejich rozestavení. Předpokládal, že bojeschopní budou sotva z poloviny. Přeběhl k druhému stromu a pomalu, se svraštěným čelem, vytáhl meč. Pak rychle vyběhl z úkrytu, naposledy se pravačkou silně odrazil a skočil přímo do úvozu mezi překvapené vojáky. Jednoho stačil zasáhnout v letu do krku a druhého hned po dopadu ťal silně přes břicho. Oba se zasténáním padli na zem. Úkrokem se postavil před dívku, aby ji chránil. Zbylí čtyři roztržitě vytáhli vlastní zbraně. Alkohol jim na rovnováze příliš nepřidal. Nečekal na jejich první krok a sám se vydal kupředu. Sklonil se, aby unikl meči mířícímu na jeho hlavu a sám sekl úsporným pohybem šikmo přes celé tělo. Všichni tři poodstoupili s povislými spodními čelistmi. Nezajímalo ho, jestli je to důsledek přemíry alkoholu, nebo rychlosti, se kterou padli tři jejich společníci. Trpělivě vyčkával a pomalu je obcházel v kruhu. Věděl, že někdo z nich nakonec zaútočí. Zaútočili všichni. Podcenil jejich schopnosti a byl nucen se rychle bránit. Nastavil jednomu úderu šikmo svou čepel, meč po ní neškodně sjel k zemi. Krátkým protočením Elarnuru v ruce sekl do protivníkova meče těsně nad záštitou a vyrazil mu ho tak z ruky. Přestal vnímat okolí a probodl bezbranného nepřítele. Vtom ucítil ostrou bolest na předloktí a přemohl se k zadržení výkřiku. Uskočil stranou a namířil meč proti posledním dvou. Byl nejistí, váhali. Vyrazil dvěma kroky dopředu, předvedl falešný výpad, na který se jeho protivník chytil. S krátkým rozmachem sekl středem čepele do předloktí a oddělil je od těla. Žoldák hekl a s otevřenými ústy pozoroval krev řinoucí se z pahýlu. Pak klesl na kolena. Už nestačil pozorovat, jak neznámý muž zadržel meč jeho posledního druha a kopl ho do břicha. Nezaslechl žádný výkřik, žádné dopadnutí těla na zem. Sám upadl do bezvědomí z šoku a ztráty krve. Neznámý udělal tři měkké kroky a s plynulým obratem celého těla setnul poslednímu vojákovi hlavu. Sklonil hlavu a uctil tak padlé protivníky. Hnusili se mu, ale byl to starý zvyk a obyčej těch, ke kterým patřil. Vzpomněl si na vyděšenou mladou dívku, která se stále krčila pod kořeny mohutného stromu. Strhl jednomu z vojáků šátek, který měl kolem krku, a setřel jím krev z meče. Dívka nepromluvila ani slovo, i když ho pořád bojácnýma očima pozorovala. Nejistě k ní došel a natáhl ruku. „Jsi v pořádku? Jak se jmenuješ?“ „Breine,“ odpověděla dívka a s jeho pomocí se vyškrábala zpod kořenů. „A jak ty?“ odhodila neurčité seznamovací formality. „Calinnel,“ změřil si ji pohledem. „Z Edaty?“ Dívka sklopila zrak a mlčky přikývla. „Nemám teď kam jít.“ „Půjdeš se mnou,“ na chvíli se zarazil. „Pokud budeš chtít.“ „A kam… kam půjdeš… teda půjdeme?“ „Do Laundaru,“ odpověděl rychle a chytil ji jemně za ruku. „Pojď, odvedu tě ke koni.“ Nechala se vést. „Ale Laundar přece neexistuje…,“ zamrkala na něj dlouhými řasami. „Jak pro koho,“ usmál se mnohoznačně. Kůň nespokojeně žvýkal udidlo. Příchod svého pána kvitoval zastříháním uší a zařehtáním. „Nechceš radši jiný plášť?“ „Dobře,“ donutila se Breine k úsměvu a sama shodila potrhanou kápi z hlavy. Calinnel chvíli zálibně pozoroval její zlaté vlasy a pak jí připjal plášť, který vezl v sedlové brašně. Patřil jednomu z jeho mužů, kteří u Edaty padli. Prudce se rozkašlal a skelným pohledem sledoval hořící Edatu. Vyplivl chuchvalec krve a ztěžka vydechl. To není dobrý, pomyslel si sám pro sebe. S bolestí se otočil a pustil se do pochodu. Před ním se tyčily skály Mellondu, strastiplná cesta k Laundaru. Sám neměl ponětí, jestli ještě stojí. Zaslechl zašramocení na kamenité planině, prudce se otočil a s neméně prudkou bolestí se prohnul v boku. Pět utíkajících mužů ho rychle míjelo a za nimi byl slyšet dusot koní. Honáci doháněli svou kořist, stále neměli dost. Z posledních sil zavolal na utíkající muže. Jeden z nich se na chvíli zastavil, pak ale znovu přidal do běhu. Strach byl silnější než povinnost. Jezdci našli svou kořist, poraněného muže, který se z posledních sil pevně postavil. Koně se zařehtáním zastavili a muž se už smířil s tím, že každý pohyb mužů před ním přibližuje jeho poslední chvíli. Sedm jezdců ho obstoupilo, uklidňujíce neklidná zvířata, která je nesou. Jeden seskočil a rozhodně zamířil k poraněnému s vytaženým mečem. Fušerská práce, pomyslel si poraněný při pohledu na meč. Ještě předtím, než sklonil hlavu, smířený s celým světem. Zaslechl další dusot kopyt, ale neodvážil se pohnout. Ke skupince ze strany přijel jezdec v černé kápi a přišel k vojákům. „Kdo je to?“ zaslechl poraněný velitelský hlas. „Asi to bude někdo z Edaty, uprchlík, pane Firanine. Dovol mi, ať ho můžu zabít, dárek pro tebe,“ vyhrkl velitel jezdců. Klečící muž při vyslovení jména posledního jezdce otevřel oči a křečovitě sevřel pěsti. „Ukaž mi svou tvář,“ přikázal Firanin krev plivajícímu muži. Ten se mu s odporem a vzdorně podíval do obličeje. „Stačí jediný slovo, pane, a bude mrtvej,“ dodal velitel jezdců a namířil k němu meč, zatímco Firanin nechápavě zíral do tváře muže. Po chvilce ticha se vzpamatoval. „Zpátky na pozice, chlapi. Večer hlášení.“ „Ano… pane,“ odpověděl zaraženě velitel jízdy a naskočil za záda jednoho ze svých mužů. Skupinka se pomalu měnila v malé tečky na červeném obzoru. Firanin se lehce pousmál a podal muži ruku. „Tohle by nebyla smrt pro tebe, Zabaethe. Válečník umírá jako muž, ne jako krysa zahnaná do kouta.“ „Zabaeth je po smrti, zůstal kovář z Edaty. Myslí si to hodně lidí.“ Oba muži šli mlčky ke koním a Firanin pomohl poraněnému Zabaethovi do sedla. „Máš na svém štítě skutky,“ začal Firanin a vyhoupl se také do sedla,“ skutky, které u čestných vzbuzují obdiv a u... no, u zbytku, řekněme, závist. Někdy i něco víc. Jsme ale válečníci a jako takoví si můžeme vybrat, kdy a jak zemřeme. Mohl jsem tě nechat zabít, ale víš, že takový nejsem. Ještě se setkáme a znova už to nebude přátelský rozhovor. Proto jsi ještě naživu, Zabaethe.“ „Vždycky jsi měl tu svoji ušlechtilou mluvu,“ utrousil Zabaeth a posunul se v sedle tak, aby byla bolest snesitelná. „Třicet mil severovýchodně je schopná léčitelka,“ ignoroval Firanin jeho poznámku, „nedaleko od ní je pěší průchod skrz Mellond a Gewiren. Pamatuješ si ještě starou přísahu?“ „Jo, heslo těch, co jsi je zradil, viď, ty... kryso.“ „Vidím, že máš dobrou paměť. Za práh krve, Zabaethe.“ Firanin popohnal koně a vydal se směrem k doutnajícím troskám Edaty. Zabaeth ještě chvíli pozoroval ztrácející se postav. Zavrtěl hlavou a pobídl koně k lehkému klusu. Čekala ho ještě dlouhá cesta. Firanin hnal svého koně k předsunutému ležení a měl poprvé za několik let dobrý pocit sám ze sebe. Nenechal zabít, třebaže mohl. A nenechal zabít dávného přítele a nedávného nepřítele v jedné osobě. Přece jen v něm zůstalo něco cti. Něco, čím se od ostatních, jinak stejných jako on, odlišoval. O mnohé od té doby už přišel. „Pane,“ oslovil ho štolba a převzal jeho koně. Firanin si opláchl ruce a obličej ve džbánu před svým stanem a pak vstoupil. Usedl na spartánské lůžko hlavního velitelského stanu a černou tvář ukryl v dlaních. Nelehký byl jeho život drowa. Vyhoštěn z rodu si po mnoha letech konečně myslel, že našel v řádu smysl života. Vyšší cíl, kterým by se od ostatních jemu odporných členů svého rodu odlišoval. A pro vyšší principy, po kterých toužil, je tím, čím je. Při pomyšlení na několik let starou událost se hořce pousmál. Jeho vlastní vojáci se mu hnusí, měl se svou divokou krví co dělat, aby veliteli jízdy před hodinou nesetnul hlavu. Nevědomost se zde nepromíjí. On nevědomost nepromíjí. Svět není hodný, nikdo neusne na lůžku vystlaném lístky z růží, častěji se najde lůžko vystlané trny, o tom se mnohdy přesvědčil i on sám. Z myšlenek ho vytrhl voják, rozhrnuvší závěsy stanu. „Máme tu nějaký kořisti z bitvy, generále.“ Firanin se beze slova zvedl a vyšel ven. Na tváři ho pošimral vítr, skomírající sluneční paprsky roztahovaly po obloze truchlivé tempery, rudá se měnila v tmavou, nastávala noc. S hrdým úsměvem před něj předstoupil velitel jezdectva a zasalutoval. Firanin v něm ihned rozpoznal toho muže, který se chystal zabít Zabaetha. Položil na hrubě otesaný stůl krví potřísněné plátno a rozbalil ho. Drow se svraštěným čelem pozoroval čtyři zakrvácené katany. I přes nános krve a prachu jasně rozeznával pletence ornamentů na středu čepelí. Každý ornament jedinečný. Každý pro jednoho člena. „Jak se jmenuješ?“ „Gonas, pane. Vidíte tenhle meč? Ten elf se bránil, když jsem mu ho chtěl sebral, tak jsem mu tu jeho ruku musel prostě useknout.“ Firanin se otřásl v záplavě adrenalinu. Před očima se mu roztočila červená kola. Jedním ladným pohybem vytáhl svou katanu a setnul veliteli hlavu. Tupý zvuk dopadajícího těla doprovázel děsivou scénu. Gonas sebou ještě chvíli škubal v posmrtných reflexech. Firanin ohnivým pohledem sledoval vyhasínající zbytky života v těle opovážlivce a zhluboka oddechoval. „Víte, kde jsou ti, kterým patřily ty katany?“ řekl rázně a prohlédl si meč. Úder byl tak rychlý, že na čepeli ulpělo jen pár krvavých šmouh. „A-ano, pane,“ vyrazil ze sebe čerstvě povýšený kapitán. „Přineste je sem, jsou to muži, kteří si zaslouží pohřeb se vší ctí. Odneste je k balzamování a až budou připraveni, dejte mi vědět, provedu obřad. A co se týče tohohle, tak toho, toho hoďte psům,“ otočil se k odchodu a zasunul zbraň do pochvy. „A ještě jedna věc,“ dodal, aniž by se zastavil, „zavolejte ke mně Rithiela.“ „Pane,“ zarazil ho jeden voják, „Rithiel odtáhl s druhým praporem k obléhání Laundaru.“ Firanin se zadíval do prázdna. Nebylo to poprvé, co jeho druh udělal něco bez jeho vědomí. Nechal si přivést čerstvého koně a vydal se na cestu. Další ráno se probudil Calinnel zimou. Breine tiše oddechovala, přikrytá jeho pláštěm. Doteď o Edatě mlčela, nic se nedozvěděl. Poraněná ruka pálila a při prudkých pohybech i bolela, ale pomalu se léčila. Pod strání zurčela lesní říčka a on, dýchaje svěží vzduch, ve kterém se nese vůně bezu a kvetoucích malin, zaháněl při pohledu na ni chmurné myšlenky. Nepříjemný pocit v břiše mu připomněl, že by měl najít něco k jídlu. Uvědomil si, že by ji neměl nechávat takhle samotnou, stále hrozilo nebezpečí, ale upokojil se faktem, že žádná dobyvatelská armáda se ještě nevydala do srdce lesa. Vojáci byli pořád pověrčiví. Už se chystal odejít, když se probudila. „Nechoď pryč, prosím...“ Věnoval jí milý úsměv a posadil se vedle ní. „Jak se ti spalo?“ Breine se líně protáhla a upřela na něj zkoumavý pohled. „Šlo to, už ani nemívám špatný sny. Kdy vyrazíme?“ Pomyslel si, jaké to má někdo štěstí, když ho špatné sny opustí jen tak. „Vyrazíme, až budeš chtít, třeba hned. Laundar je jenom pár mil odsud. A...“ Calinnel se zarazil, zaslechl podezřelý zvuk. Sklonil se, vytáhl z boty dýku a vrazil jí Breine do ruky. „Tohle si vezmi a počkej tu na mě. Kdyby se něco stalo, tak se schovej a počkej tam. Já už tě nějak najdu.“ Přikrčil se a pomalu, tiše postupoval vstříc zvuku. Monotónní zvuk pochodujících nohou. Připlížil se ke křoví a očima přeměřil celou jednotku. Odhadoval ji na sílu sta mužů. Levačkou našel svou dýku a vytáhl ji. Nedělal si nic z toho, že ho uslyší těch pár vojáků, co jdou se značným zpožděním jako poslední. Všiml si jednoho důstojníka a přehodil si dýku do pravačky. Listí hlasitě zašustilo, když se napřáhl a vrhnul. Muž s ozdobnou helmicí na hlavě se křečovitě chytl za krk, padl na čtyři a nakonec se svalil do prachu na bok. Setnina vojáků byla příliš daleko a dělala přílišný hluk na to, aby mohla slyšet první syknutí čepele. A první výkřik. Breine se bojácně přitiskla ke stromu. Zvuk, který předtím slyšel Calinnel, slyšela teď i ona. Přibližoval se k ní a pomalu ji míjel. Pak zaslechla další zvuk. Zřetelnější, bližší. Nervózně stiskla rukojeť dýky. Zezadu jí něčí ruka ucpala ústa. „Klid, to jsem já,“ ozval se známý hlas. Ruka ji pomalu pustila. „Pojď, rychle. Pojedeme… pojedeme zkratkou.“ Calinnel nebral ohledy na pohodlí svého koně a neustále ho poháněl k vyššímu tempu. V dálce už viděl sloup dýmu, jehož zápach doléhal až k nozdrám jeho koně. Laundar hoří, napadlo ho. Celé jádro lesa je možná v plamenech. Konečně ho v dálce zahlédl. Boční brána byla neproražená, vojsko si k ní nenašlo cestu. Dobrou práci odvedl les i řád. Byli jen dva lidé, kteří měli přístup k boční bráně. On a Helvolin, jediní velmistři. Dával pozor, aby ho nikdo neviděl, když se k bočnímu vchodu blížil. Seskočil a po chvíli našel tajné otevírání dveří. „Stůj a čekej tu,“ zašeptal Breine. Jakmile otevřel dveře, něčí ruce ho srazily k zemi. Tasený meč se zaleskl. „Helve, ne!“ „He? Tebe tu zrovna potřebujeme. No tak, vstávej, brachu,“ podal mu Helvolin ruku, kterou ho předtím srazil k zemi. „Ji nechte na pokoji a zaveďte ji do bezpečí!“ křikl na okolostojící vojáky a ukázal na Breine. Jeho přítel při pohledu na Breine překvapeně zamrkal a loupnul očima po Calinnelovi. Ten si všiml jeho pohledu, ale ignoroval ho. „Jak to vypadá, Helve?“ Helvolin dal ruce v bok a krátce vydechl. „Je to špatný, co ti mám povídat. Přitáhlo jich hodně, ale kdyby věděli, že tu budeme my dva, sesbírali by pro jistotu celou armádu, řekl bych,“ usmál se. Calinnel si dobře všiml strojenosti jeho úsměvu. „Kolik máme vojáků naživu?“ Sotva tisícovku v pohotovosti, tak k pěti stům raněných, nepočítaje členy řádu, nás je tu sotva stovka. Co jsem slyšel, tak asi třicet našich se toulá v okolních zemích. Co Firanin a Rithiel, je to s nima vyřízený?“ „Ani za mák… když mě a zbytek výpravy bitva odtrhla od sebe, tak naši šermíři padli. Firanin útoku na Edatu velel, Rithiel v bitvě ani nebyl. Nebo jsem si spíš nevšiml toho jeho řevu. Nejspíš velí tady tomuhle. Přísahám, že dneska tu zvedne meč naposled. O to se postarám.“ Helvolin s vážnou tváří přikývl. „Chápu.“ „Už vím, jak by to mohlo jít. Necháme tu nějaký členy na poslední obranu a zkusíme přejít do protiútoku, který odláká pozornost od jejich týla. Zbytek Nensene jim vpadne do týla. Nebudou vědět, kde jim hlava stojí.“ „Hodně z nás to nepřežije, Cale.“ „Nebo to nepřežije nikdo z nás. Já jim Laundar zadarmo dávat nebudu.“ Rithiel seděl na koni, který se vzpínal pod vjemy kouře a hluku bitvy. S potěšením sledoval hořící hradby Laundaru a postup jeho armády. Jeho armády. Hruď se mu dmula pýchou, kdykoli na ta dvě slova pomyslel. Na to, co mu nikdy nedal řád. Ctižádost hnací silou, krev vínem. Tolik už jí prolil. Opájel se pocitem vlastní síly, pocitem vlastní důležitosti. Byl si dobře vědom toho, že by se bez něj nikdy tak daleko nedostali, nikdy by nepřešli přes první past Gewirenu. Druhou pastí je Laundar. Ten Laundar, který se chystal brzy srazit do kolen. Generál Rithiel. Zkažený úsměv na jeho rtech rostl. Nastávala jeho chvíle, musel být při rozhodujícím okamžiku války, u proražení brány. Za ním stálo pět jeho žáků, učedníků. Chtěl naučit umění Nensene, přetvořené do zvrhlé, zvrácené podoby, i někoho jiného. Zavelel do útoku a sjížděl z pahorku do kotliny, do pole války, do pole krve. Z pláně před Laundarem se ozvaly překvapené, vyděšené výkřiky. Početní obránci vyrazili kupředu, zatímco početná skupina Nensene napadla vojsko zezadu. Katany začaly konat krvavou práci, stejně jako meče protivníka. Během prvních pár chvilek zemřelo mnoho šermířů Nensene, Rithielových vojáků padlo neporovnatelně víc. První, překvapivý úder se zdařil. Helvolin a Calinnel, poslední žijící velmistři, šermíři řádu, přicházeli do bitvy. Těm z vojáků, kteří je někdy viděli, ztuhla krev v žilách. Naštěstí pro Rithiela jich bylo málo. Z pahorku se ozval hrůzostrašný, pološílený řev. Rithiel přijížděl. Helvolin se během chvilky nechal strhnout vírem bitvy a velením svým mužům. Calinnel se ubránil několika vojákům, kteří se na něj vrhli, a postupně je pozabíjel. Pak čekal. Možnost satisfakce se k němu kvapem blížila, s každým došlápnutím Rithielova koně. Velitel obléhatelské armády v plné rychlosti srazil mečem jednoho opěšalého vojáka a sesedl. Vystrašený kůň odběhl pryč z bitevní vřavy. „Čekal jsi tu na mě? To je ti podobný!“ křikl na Calinnela tak, aby přehlušil řinčení oceli a sténání umírajících. „To říká ten pravej. Dneska za to všechno zaplatíš!“ „Dost řečí. Co se stalo, to se stalo. Jsem to, čím jsem se stal. Stejně jako ty. Za práh krve, Calinnele!“ „Za práh krve, Rithieli.“ Oba dva kolem sebe začali obezřetně kroužit. Jako dva tygři zadržující svou zuřivost. Calinnel se v duchu zapřísáhl, že už znovu nepodcení protivníka jako v úvozu. Bude chladný a klidný. Zabije chladně a klidně. Rithiel zaútočil jako první. Falešným výpadem a bodnutím před sebe. Mířil na hrudník. Velmistr Nensene nekontroval mečem, nenechal se zmást. Uhnul úderu a zaútočil na nechráněný bok protivníka. Netrefil. Rithiel se obrátil v prudké otočce a ťal. Calinnel jeho meč s obtížemi srazil stranou a uskočil. Namířil špičku čepele do očí soka, který chytal rovnováhu, načež několika údery vyzkoušel jeho pozornost. Bezchybnou a precizní pozornost. Rithiel zachytil jeho poslední úder. Oba dva zkřížili meče. První ze Svatých mečů začal svého protivníka pomalu přetlačovat. Rithiel ještě zesílil tlak a zdálo se mu, že Calinnel ztrácí síly. Ten ale v poslední chvíli tlak na čepel úplně zastavil, sjel svým mečem kolmo dolů a nechal svého nepřítele ztratit balanc. Zeširoka se rozmáchl a úderem seshora ťal znovu těsně nad záštitu. Rithiel nedokázal udržet meč v ruce. Síla úderu ho srazila na kolena. „Tak je konec, Calinnele? Konec, bratře?“ „Tak to je. Zrada se smývá krví.“ „Dělej, co musíš, já udělám totéž.“ „Zaplatils, cos dlužil.“ Rithiel se naposledy ironicky rozesmál. Calinnel se s výkřikem napřáhl a setnul svému bratru hlavu. „Za práh krve, pokoj tobě,“ zašeptal a sklonil hlavu. Starý obyčej se mu stal osudným. Jeden z učedníků jeho mrtvého bratra nezaváhal a probodl mu bok. Calinnel, tvář zkřivenou bolestí, dopadl na kolena. Učedník se napřahoval k poslední ráně, když sám pocítil meč pronikající do jeho těla. Krátká bolest rychle utichla, svaly ochably. Helvolin mířil přesně, na páteř. Calinnel ztěžka oddechoval a pozoroval doutnající Laundar. Jakoby zdálky k němu doléhaly vítězné výkřiky. Poslední přeživší útočníci se dali na útěk. Už nenacházel sílu klečet a svalil se na bok do popela, který padal z nebe. Helvolin se k němu sklonil. Nemluvil. „Velcí muži,“ začal a obrátil se s kašlem na záda, „si obyčejně říkají, co po nich zbude. Po mně zbude tvůj řád.“ „No tak, kamaráde, takhle to přece neskončí, ne?“ Calinnel se nepřítomně usmál a pomalu přikývl. Helvolin přivřel oči. Po líci mu skanula slza. „Firanin!“ vykřikl kdosi za nimi. Calinnel rozpačitě otočil hlavu. „Firanin je po smrti! U Mellondu, Zabaeth ho zabil!“ Donutil se ke slabému úsměvu. „Tak to vidíš, Helve, ti skončili. My… ty se jenom musíš postarat, aby… aby další neopakovali jejich chyby. A taky se postarej o…“ Naposledy zatěkal očima ze strany na stranu. Naposledy vydechl. Helvolin dobře věděl, co měl jeho přítel na mysli. Věděl, jak moc mu Breine připomínala jeho mrtvou ženu. Tu, kterou zavraždil Rithiel. Setřel slzu a postavil se na nohy. „Pane?“ oslovil ho sazemi ušpiněný voják. Poslední ze Svatých mečů uchopil Calinnela do náručí. „Přines do obřadní síně jeho katanu. Je to muž, který si zasluhuje tu největší úctu,“ požádal ho tiše a sjel pohledem k nepřirozeně zkroucenému učni, který zabil jeho přítele. „A co se týče jeho, tak toho, toho hoď psům.“

Názory a komentáře ( 0 /11 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Adelka	1
DonSimon	2
Ferro_the_King	1
Heldret	2
Jase	1
Jon	2
Kanyapi	2
Lutus	1
Meladyanne	2
Milwa	1
Nefer	2
Richirius	1
Teranell	2
Winitar	1