Spolu, ano, lásko?
Arsi 23. března 2017 |
---|
„Verchieli?“ „Verchieli, prosím…“ Mladá žena, nezdravě hubená, bledá. „Oběd máš na stole, lásko,“ zašvitoří chraplavým hlasem a usměje se. Ten úsměv, je nějak… nepřítomný? Neupřímný? Bolestivý? „Dnes půjdu ven s Carol, ano? Neboj, nezdržím se dlouho, stihnu vyzvednout i děti ze školy…“ Žena rozhodí rukama, jako by ji něco rozhněvalo. „Ano, tvoje děti.“ Znovu ten šílený úsměv. Hubené paže se obejmou a žena si sedne na polstrované lůžko ve svém obyváku. Je tak krásné, saténově černé, heboučké a tak hřejivé. Doma. Ví, že tam je, je tam s ním. „Verchieli?“ Prudce zvedne hlavu. „Verchieli, prosím!“ vykřikne a rozběhne se do prostoru. „Zapomněl sis klíče, lásko,“ zašvitoří, její hlas je nepřítomný, stejně jako úsměv. Chladné oči. Bělostná kůže. Natáhne vyhublou ručku před sebe a předá svému muži klíče od auta. „Miluji tě, víš to…“ vykřikne prudce a rozhodí rukama od sebe. „Miluji tě,“ zasměje se. Tentokrát je to smích plný naivního štěstí. Žena, spíše dívka, se zatočí dokola, až se její světlé vlasy roztočí kolem hlavy, jsou tak krátké. Kratší, než by ženě slušely. Žena svého muže políbí a lehce odcupitá. „Musím jít vyzvednout naše děti, víš. Znáš je?“ Prudce zavrtí hlavou a nehty zaryje do své kůže. Neublíží si, nehty jsou příliš krátké. „Neee…“ výkřik smrtelné bolesti. „Jak bys mohl! Jak bys mohl!“ Rozběhne se ke svému muži. Prudce se zastaví. Ještě chvíli prudce dýchá, oči doširoka otevřené. „Verchieli?“ Uvolní své tělo. „Oni lžou, víš to?“ Prudce zavrtí hlavou. „Všichni lžou.“ Na chvíli se její zrak znovu ztratí a její rty už jen ze setrvačnosti šeptnou: „Verchieli, prosím. Přijeď dnes brzy, půjdeme vyzvednout děti spolu.“ Žena dopadne na kolena a na tváři se jí objeví zasněný výraz. „Spolu…“ ________ „Je smutné sledovat lidská utrpení, co myslíte, kolego?“ vrásčitá tvář lékaře se stočí do zmučeného výrazu. „A ještě horší je, že jim není pomoci. I chromému koni se dostane lepšího konce nežli pánu tvorstva,“ přitaká druhý, a přepnou kamerový záznam na dalšího pacienta. Skořápku bez života nucenou žít… |