Okovy Vexar 20. listopadu 2011
Tuhé maso pod tlakem zubů ne a ne povolit. Jazyk kmital proudem krve, jejíž chuť a aroma dováděly k šílenství. Malá dlaň stlačila stále horké srdce, až z něj začaly proudit poslední zbytky jasně rudé krve. I tyto kapky dítě spolklo s divokou, hladem poháněnou chutí. Vymačkaný sval pak skončil v ústech, kde ho tesáky roztrhaly na kusy. Nebyl však čas hodovat dlouho, neboť lovil na území cizí smečky. Vůně krve se nesla vzduchem do dáli, a tak tu budou její členové každou chvíli. Zaryl své drápy do svalů kýty mršiny a rychle je spolykal. V křoví opodál náhle zachrastilo. Na planinu vyskočí čtveřice bílých vlků, každý z nich dobře živený a statný tak, že mu chlapec nesahá ani ke zdvižené tlamě. Dítě však již u mršiny není. Místo toho scénu sleduje z koruny stromů svýma zelenýma kočičíma očima. Z úst mu vyjde tiché, zlostné zavrčení, ale ovládá se. Nepřátel tu na něj je moc a ten nejnebezpečnější se stále ještě neukázal. Vtom mu zády proběhne mrazení. Chlapec prudce uskočí do strany, div z větve nespadne. Dráp, který kolem proletěl, však celou větev zlomí, a tak se dítě bolestivě rozplácne na zemi. Rychle se zvedne, místo rychlého sprintu do bezpečí ostře zavrčí a vzdorně pohlédne na agresora. Starý vůdce smečky, mohutný vlkodlak šedivé srsti, jeho pohled klidně opětuje. Není to poprvé, co chlapec loví na jeho území, v jeho očích hoří zloba. Je toho v nich mnohem víc. Starý tvor vycení mohutné tesáky a noc protne zavytí, až chlapci mrzne krev v žilách. Ví, že tuto noc nemůže vyhrát, ba ani další kus masa již do chřtánu nepadne. Všechny smysly křičí, aby se dal na útěk. Hlava si ale říct nedá. Hruď plane zuřivým ohněm a vztek nad dalším ztraceným úlovkem si vybírá svou daň. Z palouku pomalu vycouval, ceně zuby, zatímco z houštin vylézali další členové smečky a upírali na něj hladové oči. Ty pohledy bodaly, vysmívaly se. Co však chlapce pálilo na hrudi nejvíc, nebyla dnešní prohra. V hloubi duše tušil, že ho vlkodlak nechává na svém území lovit. Takový znak slitování a pohrdání v něm probouzel čirou nenávist. Kdyby byl chlapec starší, snad by pochopil vše, co se starému vlku zračilo v očích. Ne pohrdání, ale respekt a snad i záliba. Co získá vražděním hladových mláďat, tím spíš, když znal jeho matku. Snad ho vlkodlak bral i jako nevlastního syna, když chlapce vlastní smečka odmítla. Dítě však takové věci nechápe a bylo příliš mladé, aby znalo řeč zvířat. Tak se zuřivě vrátil zpět do svého útočiště, aby tu se zatnutými zuby a sny plnými krve přečkal noc. Jednou tomu zablešenému všivákovi ukáže. Na chlad je chlapec zvyklý, ač malé postavy, přežil už nějakou tu zimu. Poblíž jeskyně v horách, kde měl chlapec pelech, leží i Tralen, Osada Arulinů a jeho rodiště. Jeho matka zmizela na lovu a otec ho po narození pro slabé, horečnaté tělo odvrhl. Navíc je i míšencem dvou klanů, a to ve vztazích s ostatními mláďaty nedělá dobrotu. Jako by Ranael mohl za hloupost svých rodičů. Vysvětlete to ale těm malým harantům, co si zvesela zpívají posměšky a dělají posunky rukama, jež by jim chlapec nejraději zpřelámal. Není však hloupý, za těmito hlupáky stojí jejich rodiče. Nakonec by ho roztrhali ve mstě na kusy. Sám ale taky příčinu svého bytí nechápal. Jak se může krysa pářit s kočkou? Samotná představa páření byla skryta v mlze. Nevěděl, co si pod tím představit a nikdo mu to nevysvětlil. Od mala žil sám, a nyní, v sedmi letech věku, s tělem téměř v pubertě, se začal takovými problémy zabývat. Tyto myšlenky hlavou proudily ve chvílích jako tato, kdy pozoroval úsvit před svou jeskyní, desítky metrů nad hvozdem. Byla tu hrubá, nerovná plošina a vnitřek jeskyně byl podezřele stejný. Vše chlapcova práce, neb párkrát ve vesnici spatřil stařešinu vytvářet ze stromu dům pro nový pár. Čím déle zíral, jak se hmota kroutí pod vůlí starce, tím víc toužil si to vyzkoušet. Aby ale nezavdal křiklounům další důvody k posměchu, utekl s tou myšlenkou do lesa a trénoval tam. Skalní plošina bylo jeho vrcholné dílo a ač tušil, že by ji mohl zdokonalit, takto mu plně vyhovovala a byl na ni hrdý. Jak slunce stoupalo a proráželo ranní mlhu, zvedal se i řev šelem a zpěv ptáků. Nakonec i Tralenská noční světla uhasla a vytrhla tak chlapce z myšlenek. Na včerejší setkání s šedivcem již zcela zapomněl. Místo toho si pohrával s myšlenkou jít zase jednou navštívit osadu. Vždy však jen ze stínů a z korun stromů, neb nestál o pohledy pohrdavé a ani soucitné. Tu najednou chlapec povstal a chystal se začít šplhat dolů. Zaslechl ale podivný hlas. Zdravím tě, Ranaeli Silerde. Bleskem pohlédl do stran, následoval skok zpět od srázu, kam překvapením málem sletěl. Bylo to, jako by někdo mluvil přímo před ním. Ničí přítomnost ale necítil. Jak to bylo možné? Chlapec nechápal, v jeskyni, na plošině ani na skalní stěně nebylo kromě pár ptačích hnízd ani živáčka. Podezřele se tak krčil zády ke kamenu a s napjatými svaly sledoval okolí. Neumíš pozdravit, mládě? Mluví k tobě tvůj bůh! Chlapec zamrkal, tentokrát byl hlas ještě silnější. „Co chceš? Vylez!“ zasyčel ostře a vycenil zuby. Jsem v tvé hlavě, chlapče. „Bůh? Přízrak hvozdu?“ začal chlapec obezřetně. Bylo známo, že k starým bytostem je moudré chovat respekt. To oni stráží les před nebezpečím. Ne, nejsem vládcem skřítků, víl a duchů. Ale jsem vládcem tvým a rádcem tvého osudu. Znal jsem generály dávných válek, krev tvého otce i matky a stejně tak i praotce celého tvého rodu. Nyní jsem se opět probudil a ty jsi mým prorokem. Dítě jen třeštilo oči. Pomalu se v něm začal budit vzdor a vztek. Proslov podivného tvora, jež mu zněl v hlavě, nebudil špetku respektu. Představa nebezpečí, které by neviditelný nepřítel mohl znamenat, ho ale přinutila polknout. „Nebudu ti sloužit bůžku. Najdi si jiného poskoka.“ Když tato slova vyslovil v duchu, zněla rozhodně silněji, než když je vyslovil ve skutečnosti. Sám se nad slabostí svého hlasu zasmál. Místo hněvu se však v odpověď ozvalo pobavení. Vážně? Pak tě nenechám spát, nenechám tě lovit. Nenechám tě ani myslet. Budeš sužován hladem, šílenstvím a neustálou kakofónií skřípavých zvuků... a snad trochou poezie. Víc než nad kakofonií chlapec přemítal nad tím, co je poezie. Z duchova hlasu to znělo velice nebezpečně. Jeho dlouhá odmlka však byla vyložena jako akt vzdoru, a tak se to chlapec měl velmi rychle naučit. Bolestivou cestou. Černá čepel scimitaru se míhala spletí křovin. Čistila tak cestu postavě, jíž v očích plály dva bílé plamínky a zbytek těla tvořila žlutá, popraskaná kostra, oděná v koženém brnění. Kolem postavy létala změť tenkých černých vláken, které, každé jedno, tlačilo okolní vegetaci do stran, aby uvolnila cestu. Muž byl vytrvalý, v této zemi nebyl poprvé, a tak byl na tento způsob cestování zvyklý. Přesto se mu hlavou honilo rozhořčení, spojené s jedinou myšlenkou. Proč, u všech démonů, Arulinové nestaví cesty? Muž byl starý, tak starý, že stihl zemřít a znovu se probudit k životu. A i to bylo tak dávno, že většina ostatních jeho druhu byla dětmi. Nepřežili lovy, mučení a pálení jeho druhu, kterému dobrá polovina světa holdovala. Arulinové však ne. Pokud byl návštěvník dost silný, aby přežil v jejich hvozdech, nechovali bezdůvodnou zášť. Ani k masovým vrahům. Proto neměl potřebu se v těchto krajích halit do kápě. Horší byl prolog této cesty. Krysí zpravodaj má sídlo v hlavním městě lidí a ti upálí všechno, co jen zavání démonickou magií. A právě tento zpravodaj měl jako jediný potřebnou informaci. První část svatého textu ho hřála na hrudi. Jeho druhou část však hledal tak dlouho, že se jeho brnění změnilo v prach a i to nové vypadalo na rozpadnutí. Jeho jediný, letitý společník byl černý scimitar, který obdržel od svého mistra. Když ho tedy zpravodaj odkázal na sever, samozřejmě až po velkých peněžních odměnách, tak šel na sever. Když to slyšel, nejraději by prohnal tomu vyděrači hlavu motykou. Ale po dlouhé době to byla nejlepší nitka, kterou měl. Konečně měl zase směr a naději, že jednoho dne, ať už týdny nebo staletí v budoucnosti, splní svou přísahu. Vzpomínky na čas, kdy získal první polovinu textu, ale naděje moc nepřidávaly. Po čase hledání a cest skrze každé doupě příšer a pokladnici, o které se doslechl, našel svatý text náhodou, ve výloze vesnického starožitnictví. Svět upadal natolik, že dnešní amatéři nebyli ani schopni rozpoznat magii, co z textu vyzařovala. Jak tehdy proklínal bohy. Stisk na scimitaru zesílil a s dalším sekem vystřelilo ostří temnou vlnu. Během chvilky o něm veděl celý hvozd, neboť s vlnou spadlo několik stromů a cesta byla náhle na desítky metrů čistá. V duchu muž proklel své slabé sebeovládání. Slib mlčenlivosti si na jeho vůli vybíral daň. Lidé si neuvědomují, jaká je to krása, z plna hrdla si zanadávat. Přidal tedy do kroku, taková destrukce nezůstane u lesních duchů bez povšimnutí. V dálce se začalo ozývat vytí. „NE! Dost! Stačí!“ vřískal chlapec a choulil se v rohu své jeskyně jako batole. Hlas si ale nedal říct. Místo toho naposledy zařval, tak falešně, až si chlapec vytrhl pár krvavých chomáčů z hlavy. Potom konečně utichl a nechal tak těžce oddechující mládě vzpamatovat. „Stačí...“ Jsem rád, že si rozumíme, protáhl hlas ironicky a začal se tiše smát. Chlapec pak v šeru chvilku mžoural a snažil se zahnat prchající, třeštivou bolest hlavy. Pod kůží mu ale stále běhali mravenci a jejich malé ledové nožičky se šířily i po celých zádech. Ať se je snažil rukama vyškrábat jak chtěl, jediné, čeho docílil, bylo pár řezných ran od drápů. Konečně se ovládl a trhaně se posadil. „Co to tedy znamená? Ani jméno jsi neřekl,“ vypravil ze sebe rezignovaně a pokoušel se vstát, zatímco se svět motal zleva doprava. Jméno jsem nikdy neměl, dítě. Znamená to, že ti určím směr a ty jím půjdeš. Odměnou je moc. „Moc?“ podivil se chlapec. Chápání světa, jakkoli bolestivé. Můj prorok musí mít úroveň. V jednu chvíli se hlas zlomil a zněl smutně. Ranael však stále pochyboval. Představa nadosmrti něčemu sloužit ho nijak nelákala. Sloužit nebo zešílet? A co obojí najednou? „Agrax. Tak ti budu říkat.“ Hlas se pousmál. Zajímavé, že jsi vybral tohle jméno. Muž pospíchal. Skákal ze stromu na strom, aby se vyhnul hustým přízemním křovinám. Zpaměti věděl, že Tarnik je někde v těchto místech. Vytí však bylo stále blíž a jeho čepel nečistila ani tuto cestu dost rychle. Znovu se v duchu proklel za neopatrnost. Jestli v této zemi něco nesnášeli, bylo to zbytečné zabíjení. A pokud ho strážce osady dožene, přesně to bude muset udělat. Pak může zapomenout jak na informace, tak na teplou postel. Místo toho se na něj celá osada sesype jako včely na med. Některé vzpomínky nebylo třeba zažít dvakrát. Smutně tak zakroutil hlavou, když zaslechl vytí přímo za sebou. V další chvíli zatančily nitky a muž zmizel. Zcela se vytratil. Pronásledovatele to ani nezpomalilo. Větve se pod váhou vetřelce stále houpaly. Muž se zastavil a přitiskl záda ke kmenu. Nitkou rozpohyboval dalších pár větví před sebou, aby vytvořil iluzi, že běží dál. K jeho ohromení běžela dál jen smečka. Jejich vůdce, šedý vlkodlak, chvilku větřil a zrakem jako by nitky neviditelné sledoval. Pak spočinul přímo na něm. V další chvíli muž zvedl zbraň, aby odrazil útok masivním drápem. On cítí magii? Nesnáším tuhle zem! Srazil dráp do strany a tvrdou pěstí zvrátil vlkodlakovi čelist. Prosmýkl se kolem a seskočil na zem, než se šedivák vzpamatoval. Iluze zmizela a nemrtvý zabiják tak čekal v obraném postoji, scimitar nadosah s čepelí zdviženou. Šedivák však nezaůtočil přímo. Pěst do čelisti ho vyvedla z míry, a tak soupeře z koruny stromu hodnotil. Místo útoku se zhoupl na zem a pomalu, obezřetně se k němu blížil. Zuby vyceněné. Muž věděl, že pokud použije víc magických triků, potká cestou ještě desítky podobných stvoření jako tento šedivák. Když se ale smečka vlků vrátila, začínalo to být jediným východiskem. Hlasivé vrčení znělo všude kolem. Kruh vlků se zužoval, až dosáhl kritického bodu. První útok přišel zezadu. „Zase mluvíš v hádankách. Jaká loutka?“ odsekl Ranael. Bežel tryskem do míst, odkud slyšel pád stromů spolu s něčím, co nedokázal určit. Když se ale zvedlo vytí, rychle se zarazil. Měl bys jít. Jinak budeš litovat. Litovat čeho? Tento bůh mluvil v hádankách víc, než se chlapci zamlouvalo. Přesto v hloubi duše cítil, že nelže. Nohy se znovu daly do pohybu. První bílý vlk padl k zemi. Ostří ho v piruetě rozetlo vejpůl. Muž se rychle skrčil a jak dokončil otočku, sekl vzhůru. Střeva dalšího zvířete tak zbarvila zem do ruda. Místo zakolísání se náhle kupředu vrhla celá smečka, s šedivákem v čele. Ostří prolétlo vzduchem, a jak muž vedl další sek skrz vlčí bok, vyskočil vzhůru a nad hlavou vlkodlaka sekl znovu silou, která by rozetla kámen. Bolestivé zavytí svědčilo o úspěchu. Muž nemeškal. Jakmile dopadl, kopnutím odhodil nejbližšího vlka. Další se k němu už sápali, on však vedl čepel reflexivně. Staletí stejných pohybů udělá své, a tak jediným sekem padla k zemi tři těla. Jedno jen ochromené a v silných bolestech. Odkopl ho tedy do cesty šediváka, jež se k němu zuřivě sápal. Ten rychle, drápem, ukončil zmrzačenému život. Toho však muž využil a opět v tanci nitek zmizel. V další chvíli se zablesklo a vlkodlak prudce vrazil do kmene stromu opodál. V hrudi zela široká rána, jež ne a ne přestat krvácet. Šedivák zachroptěl a smečka zakolísala. Jen na okamžik, jemu to ale stačilo. Muž, nyní opět viditelný, se připravil k poslednímu úderu. Skopl dalšího vlka do strany a v běhu napřáhl zbraň. Ranael vše sledoval z křovin opodál. Kdo byl ten černý muž? Proč má místo hlavy lebku? Kde se naučil bojovat? A jak proboha dokáže tak najednou zmizet? Hlavou mu běhaly desítky otázek. Mezi nimi však čněla ta nejžhavější. Zemře šedivák? Ten, kterého tak nesnáším, ač jen chrání svou smečku. Ten, který mi skoro každý den krade úlovek, ač jsem zloděj já. Ten, co mne doprovázel na cestách hvozdem a myslel si, že o něm nevím? Ta představa se chlapci vůbec nelíbila. Naopak, přiváděla ho k zuřivosti. Ne však k té trucovité dětské, se kterou se potýkal každým dnem, pokaždé, když starého vlka potkal. Bylo v tom cosi hlubšího, silnějšího. Burácelo to celou jeho bytostí, když vtom se Agrax zasmál. A tak muž zasadil ostřím smrtelnou ránu. Nebo si to alespoň myslel, místo toho náhle letěl vzduchem. Za letu se otočil a dopadl do dřepu, čelem ke zraněnému tělu šediváka, jež se stěží drželo při vědomí. Čekal útok, smečka ale vyčkávala. Před vlkodlakem stál chlapec. Krčil se a cenil na muže tesáky. V jeho očích žhnul jasně žlutý žár a kolem vanul silný zápach magie. Velmi staré magie. Snad i povědomé, a právě to muže zarazilo. Když chlapec spatřil, že se muž nechystá k útoku, narovnal se. Žlutý žár v jeho očích se vytratil a dal tak proniknout zelené. „Khnax Ji'lesk. Vaerk Nakrim, pravá ruka stínu. Ať to znamená cokoliv.“ Muž zalapal po dechu. Nejen jméno, co staletí nepoužívá, ale i původ před smrtí? „Můj... pán Agrax s tebou chce mluvit,“ dodal chlapec, jehož oči těkaly z černého scimitaru na vlastní holou dlaň, která ho odklonila. Agrax... okovy? U sta démonů, ten jazyk je starší než já. Muž jen nevěřícně kroutil hlavou. Kdesi v hloubi duše pochopil, že právě našel, co v těchto zemích hledal.

Názory a komentáře ( 0 /5 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Difoe	1
HadejKdo	2
Lutus	1
Ookami	1
Sanelin	1
Teatria	1
XBuny	1