Divac - mezi čtyřma očima Lutus 8. března 2018
Ahoj, začneme povinnou otázkou. Kdo je Divac doopravdy? A kdo ťuká tam, na druhé straně, do klávesnice? Speciálně u tebe jsem to rozdělil na dvě otázky, protože vím, že odpověď na každou je trochu jiná. Kdo je Divac doopravdy… no, popravdě je to člověk jako každý jiný. Dělá chyby, učí se z nich a rád by si utrhl kus toho uznání od druhých. No, a na druhé straně klávesnice ťukám já. Vladislav Kolář, toho času v Praze na koleji. Odpovědi na obě otázky se moc neliší, i když by si to někdo přál. Kolují kolem mně řeči a povídačky, avšak jediné, o co mi popravdě jde, je pomoct a podílet se tady na tom všem. Takže to jsem já, to je Divac. Neprokleju vás ani nečpím oheň a síru, jsem jen obyčejný člověk, co nerad stojí v řadě. Démonizování mé osoby je vcelku zbytečné. Jsem jeden z vás. Popravdě jsem první otázkou myslel jistého sportovce Divace… k povídačkám se dobéřem později. Máš na mysli toho, co na Lamě zapařil postup do semifinále, a pak málem rozmlátil vzteky soupeřovu branku? No, to jsem taky já. Každopádně, ať hraji kraj v košíkové, nebo kopanou na hřišti za domem, nerad prohrávám. A i když jsem dřevák, tak se snažím jít do toho naplno a být alespoň trochu přínosem. Ne, že bych neuměl prohrávat, jen prohrávám nerad. No, kdo také prohrává rád, že? Na mně je asi jen ten smutek z porážky víc vidět než na ostatních. Jsem takový bojovník, když talentu mi moc nenadělili. Tvoji soutěživost lze občas cítit i v síních DarkAge. Hodně patrné to bylo například při tvém úspěchu v Malých hrách nedlouho po registraci. Jak ses sem vůbec dostal? A jak probíhaly tvé první měsíce a seznamování? No, byly to rušné dny. Jsem soutěživý typ a tady na DA jsem konečně našel něco, v čem jsem mohl předčít všechny ostatní. Takže jsem do toho šel. Na DA mě přivedla myšlenka naučit se psát všemi deseti, či alespoň dostatečně rychle, aby mě to nezdržovalo. Žádné vnuknutí či vize, žádná neukojitelná touha být nejlepší, jen jsem chtěl dělat něco, abych psal a naučil se psátrychle. Zadal jsem do vyhledávače „hry on-line“ a skoro se zavřenýma očima bezmyšlenkovitě klikl doprostřed stránky… no a voilá, byl jsem na DA. Neznal jsem a ani stále pořádně neznám pravidla DrD (ta od Matoba jsem už otevřel, přečetl první tři stránky a vážně se je chystám dočíst), pokud to budeme brát tak, že jsem si je měl načíst. Všechno to mi bylo cizí, ale přišlo mi, že je to tu docela o psaní a to jsem přece hledal. Zůstal jsem, dostal se do oficiálních questů Lupina a Raduleska, štěkl se s Shadowem, vyhrál dvě Malé hry a stihl se stát dosti neoblíbeným, ne-li nenáviděným. No, a od té doby se to se mnou tak nějak vleče… docela dost věcí na člověka, co ani ne před třemi roky přišel, že se naučí rychle ťukat do klávesnice, což? A jaký je tvůj postoj k DA teď? Stále jen hřiště pro rychlé prsty na klávesnici? Tak postupem času jsem se psát rychle naučil a v dnešní době se již zaměřuji na to, CO a JAK píšu. Poznal jsem za tu dobu celou škálu lidí a postupně se dostávám k dalším možnostem, které DA nabízí. Prošel jsem výcvikem, stal se oficiálním Vypravěčem (jak zní dnešní moderní název) a nakonec také cvičitelem. Stále je to vlastně o bušení písmenek na klávesnici, jen se pokouším ta písmenka skládat do slov a srozumitelných vět tak, abych poskytl svým hráčům možnost užít si hru. Nebo se alespoň na hře podílet a zpříjemňovat hraní druhým. Považuješ některé z ostatních uživatelů DA za své přátele? Já osobně si dovolím říci, že ano. Ale spíše by to byla otázka na ně, jestli oni považují za přítele mne. Byl bych tomu jedině rád, kdyby ano. Doufal jsem, že začneš jmenovat a na někoho zapomeneš… škoda. Jaký je Divac jako hráč? Jsou tvé postavy něčím charakteristické? Která z nich je nejoblíbenější? Jak postupuješ při vymýšlení jednotlivých charakterů? Při vymýšlení charakterů postupuji nyní už tak, že vlastně žádné charaktery nevymýšlím. Z dob minulých mám něco okolo 40 charakterů, takže stačí sáhnout a nějaký si vybrat. Každopádně drtivá většina mých postav jsou racionálně smýšlející osoby vnímající realitu kolem. No, a poté se dělí na dobráky a na takové, co všemi ostatními pohrdají a myslí si, že sami jsou ti nejlepší. Nejoblíbenější postavu je těžké zvolit, až na výjimky se mi všechny postavy hrají dobře. Však jsou mi také šité na míru tak, aby mě bavily. Každá má něco do sebe, ale kdybych měl nějakou zvolit, asi vyberu buď Divace, nebo legendárního Joba. Mohl bys nám něco podrobnějšího prozradit třeba o Jobovi? Nějakou veselou či neveselou historku? Je to paradoxní. Job má dle mého jednu z nejlepších historií a charakterový profil snad vůbec nejlepší, co jsem kdy udělal. A přitom ho všichni okolo berou jako naprostý paskvil a postavu o ničem. Moc mě mrzí, že kvůli tomu už nedostanu šanci si s ním někde zahrát. Abych to objasnil, asi musím zabrousit zpátky do historie. Joba jsem vytvořil pro oficiální quest Temná ruka inkvizice, který možná dnes ještě jede. Měl to být kardinál, a tak mi přišlo jako dobrý nápad, kdybych ho nějak více sepjal s církví a křesťanstvím, dodal mu trochu nádech duchovna. Do každého Jobova příspěvku jsem přidal vždy jeden či dva veršíky z Bible a velký „Opisovač Bible“ byl na světě. Bohužel jsem byl asi až moc opovážlivý a výstřední. Vyhrál jsem s Jobem dvě Malé hry a najednou jsem byl jen debil, co opisuje Bibli. Nikoho nezajímalo, že jsem trávil hodiny psaním příspěvků, kde jsem se šťavil, jak jsem jen dovedl. A ty dva řádečky z Bible to celé poslaly dle nich na úroveň slintajícího pablba, co si cintá na triko. Drtivá většina z nich to ani nečetla, jen převzala názor někoho jiného, to mě na tom mrzí nejvíc. Lidé se rádi smějí a poštuchují, rádi si říkají, že je někdo horší než oni. Z mého pohledu je to přesně tento případ. Tak tohle je tvé pověstné opisování z bible? Přesně tak. Taky jsi to nevěděl, co? No vidíš, podlehnout klamu je strašně jednoduché a pohodlné, ale učinit si na věc vlastní obrázek, to už je složitější. Jsi šťastný? Na první poslech to zní jako jednoduchá otázka. Uchop ji, jak chceš. Štěstí. No kdo ví, jestli jsem opravdu šťastný. Já si myslím, že ano. I když některé věci nevychází, jak bych si představoval, tak jiné to dovedou plně vynahradit. Řekl bych, že jsem nezažil mnoho období, kdy bych byl šťastnější, jestli vůbec nějaké takové bylo. Každopádně se neptej, proč tomu tak je, jelikož bych ti to neřekl. Takže tady je to slepá ulička. Dobrá. Tak zase z jiného soudku… jakou velikost hrudníku u žen a dívek preferuješ? Malý, velký, nebo ono pověstné akorát tak do ruky“? Dobrá otázka. Konečně něco zajímavého. Nemáš i třeba názorný příklad jednotlivých druhů? … Ne, dělám si legraci. Nejvíc se mi líbí, jak jsi to nazval ty–„akorát tak do ruky“. Rozhodně teda není moc rajcovní, když má dívka plošší hrudník než já. Ale když je má takové, že ji přes ně nevidíš, to mi přijde zase trochu moc. Taková zlatá střední, řekl bych. Aha. A jak máš velké ruce? Další zásadní dotaz. No, myslím, že malé nebudou. Mám spíš velké dlaně, i když teda pro košíkovou by bylo lepší, kdybych měl prsty trochu delší… popisy mi nikdy moc nešly, prý je to jedna z věcí, na kterých musím zapracovat. No, tak já na nich zapracuji a příště ti popíšu své ruce do nejmenších detailů. Dobrá, vraťme se zpět mezi hradby města Temného věku. Kdyby ti napsal hráč s tím, že mu v podstatě nejde ani tak o hru samotnou, jako že si u tebe chce tzv. „vyexpit postavu“ – co bys mu odpověděl? Odpověděl bych, ať mi onu postavu pošle a uvidíme, jak na tom je. Když chce vyexpit svou postavu, bude nejspíše i chtít umístit se s ní v Malé nebo Velké hře. Na to, aby to dokázal, bude muset pravidelně přispívat a psát. No, a určitě se bude snažit strhnout ostatní, aby též hráli častěji než jednou za měsíc. Když se hraje častěji, více se můžete ponořit do příběhu a je to celé podle mě lepší. A kdyby někdo namítal, že se má hrát pro zábavu, tak tohle přece také je zábava, nebo ne? On se bude bavit, že mu expíky naskakují, já se budu bavit, že mi budou hráči psát, a ostatní hráči se též můžou těšit z toho, jak jim quest pěkně šlape. A o co jiného jde než o zábavu, že? :) V tuto chvíli jsi muž, veterán, oficiální PJ a cvičitel. Máš v plánu vyšplhat se v tomto ohledu ještě výš? Třeba se stát ženou? Ne, tak já bych to řekl asi takhle. Rád soupeřím s ostatními a rozhodně jdu do věcí naplno a snažím se dosáhnout nějakých vytyčených cílů. O mé soutěživosti řeč již byla, takže tu nechme stranou. Pro mě osobně jsou hlavní hráči a cvičenci. Jedněm dopřeji zábavu, druhým rady, jak onu zábavu tvořit. Otevřeně můžu říct, že být tu jenom pro posty, tak už tu dávno nejsem. S nimi i bez nich, bych to byl stejně pořád já, takže to nechávám volně se vyvíjet. Jediné, co bych chtěl, je to, aby mé hráče questy bavily a moji cvičenci se dostali třeba právě na ty vyšší kostky a byli rádi, že jsem je cvičil zrovna já. Jak vnímáš svou čerstvě získanou žlutou kostičku? Získáním žluté kostičky mi přidalo teoreticky pár nových možností… prakticky se toho pro mě mění na první pohled jen málo. Spíš to vnímám jako takové konečné vítězství nad větrnými mlýny. Snad každý uživatel DA už někdy slyšel o legendárních pátečních setkáních U Tučků. Ty býváš jejich pravidelným účastníkem, můžeš čtenářům prozradit nějaké zajímavosti? No, viděli jste někdy bandu lidí, co sedí v hospodě a baví se? Ano? No, tak takhle to nějak vypadá v pátek. Někdy se člověk baví míň, někdy ještě míň a někdy zase trochu víc. A co je na nich zajímavé? Střetnete se s lidmi, které znáte pouze virtuálně. Uděláte si lepší představu o tom, kdo je třeba takový Divac, a to zase není tak špatné. Jinak tu asi nemá smysl vyprávět historky o adminských koktejlech a podobných věcech… to snad někdy jindy a jinde. Dobře. Ten nejpodstatnější dotaz jsem si schoval nakonec: myslíš si, že by adminům měla být přiznána lidská práva? No, nevidím důvodu, proč by tomu tak být nemělo… spíš by se to slušelo. To, co někdy vidím třeba v krčmě či na fórech, dle mého překračuje všechny meze slušnosti. Admini to tu dělají ve svém volném čase a zadarmo, takže bychom se k nim měli chovat slušně a s úctou, protože oni obětují čas na práci, abychom se my mohli bavit. No, já myslím, že všechno podstatné už zaznělo. Nezbývá mi, než ti poděkovat za příjemný, otevřený rozhovor a vzít roha. Díky za popovídání a nech mi ten druhý roh, ať mám co brát. Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v březnu 2009.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]