Taškařice Lodovico 27. března 2008
Jak jsme se pokoušeli udělat Marvinovi radost Přisunul jsem si židli trochu blíže stolu. Nepříjemně zavrzala a já se omluvně rozhlédl po tiché kavárně. Někteří z hostů zvedli hlavy, ale ihned je opět sklonili ke svým talířům, jiní si toho ani nevšimli. Jerry naproti mně čile porcoval svůj želatinový dortíček. „Poslyš, musíme s tím Marvinem něco podniknout,“ poznamenal jsem. Částečně zhrozeně jsem přitom pozoroval, jak si Jerry cpe do pusy jednu lžičku za druhou. „Chodí teď jak bez duše.“ „Já vím. Dělá si hlavu s tou reklamou,“ odpověděl Jerry a drobečky mu létaly z pusy na všechny strany. „Jo. Neví, co s tím. Co kdybychom mu nějak pomohli? Dlužíme mu to.“ Jerry zamával na servírku a velmi výmluvným gestem si ukázal na talíř v klasickém pobídnutí - - tohle ještě jednou, slečno. „To víš, že jo. A jak bys to chtěl udělat?“ Posunul jsem po stole svůj talířek, aby ho servírka mohla odnést při své další cestě k našemu stolu. „Můžeme mu pomoct tu reklamu vymyslet,“ usmál jsem se. Počkal jsem chvíli se svou pozorností, abych dal Jerrymu čas dožvýkat. „Víme o tom něco?“ „Uvidíme.“ Když jsem odemykal domovní dveře, Jerry se Marvina snažil uklidnit. Řekli jsme mu, že pro něj máme překvapení, ale nechtěli jsme mu nic prozradit. Ať si na to hezky počká. „Nebuď netrpělivý, Marvine, uvidíš, že to bude stát za to čekání,“ nadhodil jsem přes rameno a otevřel dveře. Vyšli jsme do schodů a Marvin se celou dobu tvářil otráveně. „Kluci, vždyť víte, že nemám na nic náladu... nemám na žádný srandičky dost čistou hlavu.“ Jeho námitky jsme ignorovali. Zastavili jsme se až přede dveřmi do bytu. Zpoza nich byl slyšet hlas Jamese Browna, který velice procítěně zpíval o tom, že žijeme v mužském světě. „Jsi na to připraven, Marve? Bude to velký...“ „Dejte mi pokoj...“ „Tak jdeme na to... tradáá!“ otevřel jsem dveře dokořán. Všichni tři jsme nahlédli dovnitř. Pokoj byl plný chlapů nahých do půli těla. Tu soukromější část měli zahalenou v ručnících. Všichni měli čerstvě oholené tváře, až na jednoho, který byl svých vousů právě zbavován. Dva mladíci stáli vedle něj a jeden z nich mu odstraňoval zbytek porostu žiletkou značky Wilkinson. Už jen pár tahů a nezbyl nikdo, kdo by neměl hladce oholenou tvář. Dva muži s žiletkou se zklamaně rozhlédli kolem. Otočil jsem se na Marvina. Ten vypadal vskutku vyděšeně. „A teď…,“ usmál jsem se. James Brown právě vykřikl: „But it would be nothing! Nothing! NOTHING!“ Dveře do ložnice byly celou dobu otevřené. Nyní se v nich objevila malá, vrásčitá stařenka v županu. Pod rozesmátými ústy měla bradu, o kterou by se daly rozbíjet kokosy. Byla pokryta několikaletým strništěm. Stařenka šibalsky mrkla. „Without a woman or a girl!“ „To je ale krásná taškařice!“ začal se smát Marvin, když se poslední neoholená osoba v místnosti pohladila po své drsné tváři. Temná budoucnost Přisunul jsem si židli trochu blíže stolu. Respektive jsem se o to pokusil. Byla napevno zasazená do podlahy. Podíval jsem se na Jerryho, který seděl naproti mě. Ten rezignovaně zavrtěl hlavou a opřel se. „Myslíš, že se to z nás pokusí dostat?“ otázal jsem se. „Těžko říct, hodíme si mincí?“ „Snad ne, tohle jsou už přece civilizované časy?“ pokusil se Marvin, který seděl vpravo ode mě. To ještě netušil, že si pro něj za chvíli přijde jeden ze strážných. Před týdnem jsme dostali za úkol zjistit, kde se právě nachází agent Kvjetoslavskij. Já, Marvin a Jerry jsme součástí soukromé tajné služby Joea Derrecka a fungujeme jako špioni. Většinou chodíme do akcí společně, jsme na sebe navzájem zvyklí. Agent Kvjetoslavskij byl jedním z hlavních Joeových es. Nedávno se ztratil při akci poblíž sibiře. V centrále nám promítli jeho pasovou fotku. Vyjma výjimečně lesklých, hustých, černých vlasů měl ještě jedno významné poznávací znamení. Jedno oko měl hezké - snad trochu divokého vzezření. Druhé se tomu prvnímu mělo podobat, ale nepodobalo. Jak nám bylo řečeno, utržil při jednom souboji ránu nožem a přes druhé oko se mu tudíž táhla klikatá jizva. Nebylo modré, jako to první, ale bílé. Zornička byla bílá. Těžko říct, jak k tomu došlo. Nemuseli jsme se ani moc snažit zapamatovat si tento obličej. Vyjeli jsme do Ruska. Nedlouho poté, co jsme se dostali do oblasti, kde se Kvjetoslavskij ztratil, byli jsme i my zajati. Dveře cely se prudce otevřely a proti světlu se v nich rýsovala svalnatá mužská postava. Nebylo nám do smíchu. Pohlédli jsme s Jerrym na sebe. Hlavou mi proběhla myšlenka - co se asi stalo s Marvinem? Svalovec nás vzal každého do jedné mohutné tlapy a vyvlekl nás dlouhou chodbou do nepříjemně vyhlížející místnosti. Byl v ní krb a několik dalších chlapů. A Marvin. Dveře se zavřely a mě i Jerryho popadly několikery ruce a vtáhly nás každého do jednoho železného křesla, kterých tam bylo asi pět. Připoutaly nám ruce k opěradlům a já zřetelně slyšel, jak Jerry drkotá zuby. Strach mě celého prostoupil. Pohlédl jsem stranou a ujistil jsem se, že Marvin je v naprosto stejné situaci jako my dva. Mimoto, vypadal nějak zvláštně. Podivně mu zářily oči. Co to s ním udělali? „Počkejte... počkejte přece! Řekneme vám všechno, co víme!“ pokusil jsem se zachránit nám kůži. Nikdo na mou dobrotu nereagoval. „Hupsííí! To je pan Šingl-fongl!“ zazubil se Marvin. Bože můj, oni ho zdrogovali. Už jsem chtěl prosit všechny svaté, když jsem zahlédl, že jeden z mužů vytáhl ze stojanu s nástroji břitvu. Naštěstí s ní nedělal nic zas tak hrozného. Výkvět jedné malé americké tajné služby seděl v křeslech neschopen se pohnout, zatímco ten chlap nám jezdil po hlavách blýskajícím se ostřím. Když nás úplně vyholil, muži se sebrali a odešli. Jen on se ještě na schodech zastavil a ohlédl se. „To aby vám hrůzou nevstaly vlasy na hlavách...,“ ušklíbl se a se zlomyslným pochechtáváním zabouchl dveře. „He, he... he, he...,“ vydával ze sebe Marvin a rozjařeně se rozhlížel kolem sebe. Podívali jsme se s Jerrym na sebe a já hlasitě polkl. Vtom ze stínu vystoupila osoba, kterou jsme dříve neviděli. Měla jen pracovní kalhoty a na hlavě masku s otvory pro oči. Přešla ke stojanu s náčiním a vytáhla z něj obrovský, železný značkovač dobytka. Ten následně položila do hořícího krbu. Počínala si s ním jako se svou nejmilejší hračkou. Zálibně se na něj dívala. Nemohl jsem se odtrhnout od jejích očí. „Zdárek, hoši...“ Agent Kvjetoslavskij se na nás usmál a odhalil své tři zbylé zuby. "To je ale krásná taškařice!" začal se smát Marvin, když se poslední neoholená osoba v místnosti pohladila po své drsné tváři.

Názory a komentáře ( 0 /18 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Davejavor	3
HadejKdo	1
Helinille	2
Christopher	1
Kanyapi	1
Kulda	1
Lutus	2
MorganaLeFay	1
Nefer	1
Nonsence	1
Perilan	1
Simon	1
Winitar	3
Yenn	1
Zarabeth	1
Zarathustra	2