Ani ryba, ani rak: Fakt Holyan 18. prosince 2005
Po několikadenním putování jsme konečně spatřili svůj momentální cíl. Již ze vzdálenosti několika mil byl vidět dým a kouř, které nám všem vzaly iluze o několikadenním odpočinku a nabrání nových sil. Není se čemu divit, skoro dva měsíce na cestě bez delší zastávky jsou vyčerpávající, natožpak uprostřed zimy a s posádkou arkénských vojáků za zadkem. Někomu by to mohlo připadat jako nějaká hrdinská výprava, jako legendární putování skupiny hrdinů. Nám ale nepřipadalo, že tu konáme nějaké hrdinské činy. Plnili jsme úkol. Jak jsme později zjistili, plnili jsme ho slepě a bez zamyšlení. Naivita v nás zavládla na plné obrátky a my se nechali zfanatizovat člověkem, který považuje mír za správný, ovšem k tomu je prý potřeba násilí. Těžká volba. Již za tmy jsme se dobelhali k malé strážní věži na kraji města. Mithandil Zadní nebyl velký, neměl dokonce ani hradby kolem celého města, ale historicky hrál významnou roli, zejména jako křižovatka mezi Arkénií a Kalte. Však také leží na hranici mezi těmito znepřátelenými zeměmi. Město ani nebylo nijak vojensky silné a je znát, že se na něj postupem času zapomnělo. Jediné, co dnes připomíná slávu dní dávno minulých, je citadela, rozkládající se na kopečku nad městem, ve které dodnes sídlí místodržící této provincie. Nyní ale, když je Mithandil okupován Kaltskými vojáky, zde sídlí diktátor pro oblast, která vojensky spadá pod svrchovanost Mithandilské oblasti. Bylo poznat, že věž byla vybudována narychlo a bez větší pečlivosti. Já, Fenrir i Herx jsme novou kaltskou architekturu shledali jako podivnou směs eximacké domorodé kultury a arkénského Starého slohu. Jak jsme se poté dozvěděli, ve městě platí zákaz nočního vycházení, a proto jsme se nedivili, že nás ihned zastavil podsaditý strážník, kterému tváře osvětlovaly jen naše pochodně. Vsadil bych se, že Herx se již chystal mu nandat, ale chladný Fenrir ho jaksi uklidnil... byly to dva obrovské protiklady a jedinou hranicí mezi nimi, tedy rozvážností a šílenstvím, jsem byl já. „Dobrej...“ odvětil Kalťan a jakoby vycítil, že jsem ho chtěl pozdravit dříve než on mne. Vypadalo to, že v nás poznal Arkéňany, i když je rozdíl mezi Kaltskou rasou a rasou naší země tak malý, že se nedá poznat. Kalťané, podle legend a bohů, jsou potomci prastarých barbarů ze Severu a lidí ze Středů, zato Arkénští lidé jsou potomci elfů ze Starého kontinentu a také lidí ze Středů. Obě rasy se tedy liší jen v mohutnosti těl a intelektu. Nadechl jsem se pichlavého zimního větru a tichým hlasem jsem do noci pronesl: „Čest tobě.“ „Co chcete? Nevíte, že je ve městě zákaz vycházení?“ odsekl skrček. „Nejsme zdejší,“ odpověděl jsem a vzápětí jsem si všiml, jak se za ním vynořil vysoký kopiník ve stejné uniformě a tiše se pousmál. Fenrir se bez dalších okolků rozhodl ukončit tento bezcílný rozhovor: „Eltir nás posílá. Eltir, Tribun!“ dopoví s důrazem na poslední dvě slova, která mají jakýmsi zvláštním způsobem ještě více zpotupit stráže, které před námi stály. Skrček s rukou připravenou na jílci jeho odporně zrezivělé šavle nadhodil nechápavý pohled, ale velikán nad ním se ochotně usmál. „Ale jistě,“ začal, „pojďte dál. Už se na vás čeká,“ a s jistou zákeřností v hlase se hlasitě zasmál. Po chvilce jsme došli hlouběji do města a teprve v tu chvíli nám došlo, co se tu stalo. Stačí nám vidět, jak řádí Herx na bojovém poli, ale tohle město vypadá, jakoby jich zde řádilo tisíc. Všude kolem se válela bezvládná těla, často znetvořená či napůl ohořelá. Z některých trčely meče či šípy, jiní byli bezhlaví a jejich chybějící části těla se povalovaly několik sáhů daleko. V tu chvíli mi však došlo, že tohle nejsou oběti obléhání arkénského města Mithandil jednotkami sedmnáctého a osmnáctého Jižního útočného praporu, které vedly kaltští generálové. Tahle mrtvá těla zemřela rukou kaltských okupantů již po tom, co město bylo dobyto. Podle všeho to vypadá, že se zde Kalťané snaží potlačit arkénské lidi, a tím i nevole mezi nimi, a naopak se snaží nasadit sem kaltské rodiny a tím zde nastolit pevnou a nenarušitelnou městskou vládu. Cestou do hostince, kde jsme měli již několik dní smluvený pokoj, jsme si také začali všímat, že většina města je zničená a pobořená. Dny, snad i týdny obléhání jsou znát. Mnoho budov bylo zničeno přímo obléhacími stroji, další stavení byla bez milosti vypálena. I když je to trochu úsměvné, ba dokonce ironické, těch lidí mi přišlo líto... tenkrát jsem si také uvědomil jeden čirý fakt. Má zaslepenost v boji proti mé vlasti jménem Arkénie mne přivedla na scestí. Již nevím, komu věřím. Arkénie nás pronásledovala již od té doby, co jsme pomohli Tribunovi ve Starém Kole. Kalte bylo naším nepřítelem předtím. Poté jsme se však přidali na stranu nepřítele, tedy Kalte, jelikož jsme si naivně mysleli, že vyhraje válku s Arkénií a tím nám přinese slávu a peníze. Tohle nás přivedlo na hranici mezi dezercí k jedné i druhé straně. Vlastně jsme byli rebelové obou stran. Ani ryba, ani rak. Nevěřím nikomu... a obávám se, že nikdo nevěří nám. Naše naivní myšlenky také překousl katastrofální stav hostince. Pomyšlení na dny klidu a míru bez toho, abychom si museli prodírat cestu sněhem a denně ujít míle pěšky, se nám všem vytratilo z hlavy. „Safra. Není dobrá, že muset my i já spát v haraburďárně,“ rozřízla ticho Herxova geniální poznámka. Je fakt, že toho Herx moc nenamluvil, ale když už něco řekne, většinou to stojí za to. Má ústa pokřivil lehký úsměv, zato Fenrirovu tvář, podobnou té vlčí, nehnulo ani cuknutí svalu. V jeho očích zajiskřila světla, která vycházela z hospody před námi. Prakticky šlo o několik stanů, které obklopovaly hlavní stan, ve kterém se nacházela krčma a výčep. Bylo vidět, že šlo o provizorní řešení majitele, jehož hospoda Na Šibeničáku neušla zájmu obléhacích strojů. Těsně před vstupem do stanu do Fenrira vrazil opilý voják, kterému se z úst řinul omračující pach piva, vína a pálenky... možná také kyselých okurek, ale tím jsem si nebyl jist. Fenrir opět neřekl ani slovo, což mne už prakticky vůbec nezarazilo, byl jsem naopak překvapen jeho tichou reakcí. Hodil si nad hlavu zlaťák a když voják zaklonil hlavu, aby se podíval, kam letěl, flákl mu Fenrir do nekrytého krku. Z vojákovy pusy vyteklo trochu krve, ale bylo vidět, že kdyby ho Fenrir chtěl zabít, už by to udělal. Něco nebylo v pořádku. Už tam jsem to ucítil ve vzduchu. Mám tu smůlu, že já se většinou nepletu. Moje instinkty většinou bohužel nelžou. Začal jsem se strachovat, co bude. Smrdělo to tady něčím vyšším, ne jen rozbroji mezi vojáky a lidmi. Když už udělal Fenrir tohle, měl určitě podobné tušení jako já. Snad jen Herx bezmyšlenkovitě vkročil do hospody. Neměl jsem dobrý pocit...

Názory a komentáře ( 0 /19 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Anyen	3
Astore	2
Athelas1	1
DeadKing	5
DonSimon	3
Elfiperi	3
Extremer	3
Ferro_the_King	3
Guner	2
Heldret	1
Jakub.s	3
Jon	3
Kanyapi	2
Kraal	4
Liep	2
Lutus	1
Meladyanne	1
Mofik	4
Nefer	3
Perilan	3
RickDevon	2
Teranell	4
Trpasle	2
Tufak	4
Winitar	2
Zarabeth	3