Válka světů – rozhovor z krčmy U Veterána Falianne 20. dubna 2018
Je večer, Krčma u Veteránů je jako vždy narvaná k prasknutí. Tedy alespoň v jejím nepravidelném rozměru. Nad barem se zhmotňuji já, malá chlupatá zelená kulička, která ihned kritickým pohledem sjede všechny přítomné. Nebo alespoň ty, kteří jí za to stojí. Vedle kuličky se s téměř neslyšitelným prasknutím zhmotní nafukovací balónek. Chvilku je možné slyšet tiché nadávky, poté balónek praskne a na jeho místě se objeví malý chlupatý zelený bloček. Kulička je evidentně se svou prací spokojena a nečeká ji nic jiného, než se otočit na Wingy, stojící za barem. „Mohla bys na slovíčko?“ vypísknu. Ani nečekám a už se přenáším nad malý stolek v rohu místnosti. Cestou ještě stihnu zachytit pár Belarových slov: „Pořád se něco děje, v poslední době nám každým dnem hrozí válka s drowy, a do toho se ještě otevřely pekelné brány. Prolínají se tu vesmíry, takže by Krčma byla pro drowy i démony velmi dobrým strategickým uzemím. Kdyby to přišlo, radil bych všem raději utéct do svých dimenzí. To, že válka bude, ví každý druhý.“ Vedle něj ještě zahlédnu Zeu. Obyčejná holka, před časem byla znásilněna a přibližně v té době její přítel odešel do války proti démonům. Často upadá do depresí, několikrát se pokusila o sebevraždu. Povšimnu si dívky, která vypadá značně... neživě. Dlouhé černé vlasy, černé rozšířené zorničky a dokonale růžové rty. Nosí šaty těsně nad kolena, kozačky s vysokým podpatkem. A černého havrana na rameni. Na první pohled vypadá dost arogantně. Pohledem přejedu na stejně bledého muže, se stejně uhlovými vlasy. Jen oči má modré, až skoro bílé. Vždy mě děsí ty jeho zostřené špičáky, ve spojení s několika piercingy, obráceným pentagramem na krku a prsteny zakončenými dlouhými drápy. „Ahoj Evile,“ vypísknu k andělovi pekel a radši se klidím někam pryč. Delší chvilku musím u stolku počkat. No, co bych si nevytrpěla pro vyzpovídání místní barmanky. Wingy vypadá jako elfka těsně po dvacítce, avšak nelze počítat s něčím takovým, jako jsou třeba špičaté uši. To, že je opravdu člověk, si dokáže prosadit. Tedy pokud zrovna nevyjde z portálu jako drowka, či driedka. Obvykle chodí v režné košili a kalhotách, nebo sukni, u pasu má čtyři různé čepelové zbraně a na krku se jí houpe řetízek s akvamarínem. Smrtelníky zaujmou její hnědé vlasy, protkané zelenými a bílými proužky, ale chlupatou kuličku něco takového rozhodně nerozhází. „Ahoj Wingy!“ vypískne kulička a projede si dívku od hlavy až k čtyřem nožům. „Ahoj. Asi mě zas budou považovat za blázna. No, to je jedno.“ (usměje se) „Proč by tě měli považovat za blázna?“ „Možná proto, že se bavím s chlupatou kuličkou, a ještě ji to nechávám zapisovat?“ „Myslím, že u Veteránů to není nic neobvyklého.“ (něco naškrábu na papír) „No dobře, tak já už radši začnu. Jak ses dostala sem k Veteránům?“ „No, to je docela na dlouho. Jednou jsem seděla U Dona Simona a přišel ke mně takový mladík. Zanedlouho se ukázalo, že je to upír. Když jsem se začala bránit, bylo už pozdě. Ale svět je zvláštní. Stali se z nás přátelé a já za ním později odešla k Veteránům. A tam už jsem zůstala. Hodil na mě totiž barmanskou povinnost. Puti byl vždycky padouch.“ (ušklíbne se) „O Putim už jsem u Veteránů dlouho neslyšela. Naopak pořád častěji slýchám o Tobě a Dominikovi.“ „No, Puti de facto předal své místo mně. A co se povídá o mně a Dominikovi?“ (údiv je skoro přesvědčivý) „Mnoha tvorům neunikly vaše časté schůzky. Sama určitě víš, že mezi tou sebrankou se nic neutají.“ „Zdá se.“ (ušklíbne se) „Dominikovi jsem jen s něčím pomáhala. Jako léčitelka, samozřejmě.“ (na chvilku se odmlčí) „No, možná už jsem moc dlouho sama. Občas je příjemné nechat se někým chránit.“ (lehounce zrudne) (kuličce to evidentně jako odpověď stačí) „Ale teď z jiného soudku. Nedávno se mi doneslo, že je Krčma důležitým místem hned několika realit. Mohla bys mi to nějak přiblížit?“ „Ty sis nikdy nevšimla, že jednou přijde poutník z lese a po něm se přiřítí někdo další na motorce?“ (kulička se zašklebí) „No, zrovna tohle jsem nemyslela. Vrabci si štěbetali něco o drowech a peklu.“ „Vrabci toho naštěbetají. S drowy mám problémy už asi deset let a že se otvírá pekelná brána prohlašuje někdo obden. Zatím jsme to vždy ustáli.“ (pokrčím rameny) „Jak chceš po obyčejné smrtelnici, aby něco takového poznala? Myslím, že pár tvorů, kterým věřím, by mě varovalo, kdyby se to dotklo i našeho světa.“ (následuje delší odmlka) Asi už bychom měly jít spát.“ (kulička zívne) „Tak tedy poslední otázka: Co bys řekla někomu, kdo se u Veteránů běžně neobjevuje?“ „Asi to, co všem ostatním. Budete si přát něco k pití?“ (úsměv) Na odchodu mě ještě zastaví Niriel. Dříve slepá číšnice, které byl podstrčen lektvar, jenž jí dovolil prohlédnout. Snažím se nezaplést do jejích pavučinkových šatů. Na krku se jí houpe stříbrný hádek s několika křišťály. Kolem ní se ovíjí několik živých hadů, za pasem má několik hůlek. Říká se o ní, že je ve spojení s pavouky, prý jejich příchod znamená něco nekalého. „Ahoj, chceš po mně snad zase vidět občanku?“ vypísknu žertovně. „Ne, mám pocit, že bys mi zas jen podstrčila nějaký podvržený cár papíru. Jen jsem tě chtěla pozdravit.“ Otupěle pozoruji čarodějku, mířící k baru za Wingy, nejspíš vyzvídat, o čem jsme se před chvilkou bavily. Zamyslím se a na zemi se objeví malý pavouček, který se vydá na cestu za magickým zřídlem, za Niriel. Ozve se prásknutí a kulička mizí. Je to konec, nebo tím začíná něco nového? K vytvoření článku byli nápomocni: Astralien, Wingy, Mystrmario, Odileth, Razor, Bocus. Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v prosinci 2010.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]