Hrdinův pád Ferro_the_King 9. února 2006
Světlo malé lucerny se mihotavě odráželo od skleněných tabulek v okně hospody, dávajíc tak celé zšeřelé místnosti nádech tajemna. Ano, ta tančící světla, co mi to jen připomělo? Už vím. Má mysl se opět odebrala ke dnům zapomenuté slávy. Naše skupinka stála na rozlehlé skalní plošině. Dívali jsme se dolů do propasti temnější než bezhvězdná noc. Tam někde v té neuvěřitelné hloubce se naposledy mihl ohnivý stín posledního z velkých démonů smrti. Ještě jednou se k nám ozvěnou donesl jeho hromový hlas: ,,Ještě se setkáme, he, he, he.“ Pak přišel tupý náraz následovaný hrobovým tichem. Ještě dlouhou dobu jsme jen tak mlčky stáli, bez myšlenek, bez reakce. Možná to byla jen krátká chvilička, ale nám připadala dlouhá snad celá staletí. Náhle ji prořízl vítězný pokřik mého spolubojovníka Arthara. No, mohu vám říci, krve by se ve mě v tu chvíli nedořezal. On vlastně nikdy moc inteligence nepobral, měl ji tak akorát, aby byl schopen mávat mečem. Na druhou stranu to uměl docela dobře, nesčetněkrát mi během našeho tažení zachránil život. Bohužel jeho značně agresivní povaha mu přinesla předčasný konec. Mé myšlenky se posunuly o pár dní dále. Stáli jsme ve velké síni královského paláce a sám král nám předával vyznamenání. Klaněla se nám celá královská garda, dokonce i rada mágů nám vzdala hold. Ano, byli jsme hrdinové, zahrnutí bohatstvím, obletovaní krásnými dívkami. Kam jsme přišli, brány měst se už z dálky otevíraly. V hospodách, kam jsme zavítali, teklo pivo a víno proudem. Šlechtici a starostové nám nabízeli své nádherné dcery za manželky. Dokonce nám chtěli v hlavním městě postavit chrám, v očích lidu jsme byli rovni bohům. A jak to šlo dál? Inu, každý z nás šel jinou cestou. Někteří se usadili, jiní šli prosazovat dobro do vzdálených končin a já už o nich vícekrát neslyšel. Jsem posledním z naší družiny. V malém příhraničním městečku teď dožívám poslední dny svého života. Bohatství je nenávratně pryč, ztratilo se ve víru nekonečných oslav a bujarého života mládí. Kdysi jsem byl ten, kdo zbavil zemi ultimátního zla, dnes ze mne zbyl jen pouhý stařec, zapomenutý, zbytečný. V noci se mi často zdává strašlivá noční můra a v hlavě se mi opakuje ona věta: ,,Ještě se setkáme.“ Zdraví mě už jen hospodský, u kterého propíjím těch pár zlaťáčků, které si tu a tam někde ještě vydělám. Ale uvnitř sebe stále cítím tu sílu, tu hrdost a vůli konat dobro. Kdybych tak ještě jednou, alespoň jednou, než vydechnu naposledy, mohl pohlédnout do očí člověka, kterého jsem vyrval ze spárů samotné smrti, ještě jednou být nesen na ramenech šťastných vesničanů, které jsem právě zbavil temného mága, co terorizoval své okolí... Ještě chvíli jsem zasněně hleděl do světla lucerny a bloudil za hranicemi času. Pak můj pohled utkvěl na prázdném poháru. Vylovil jsem z kapsy váček s penězi a vyhodil na stůl minci. ,,Hospodský, ještě jedno pivo, prosím." Povedlo se mi překvapit sebe sama silou, která mi stále ještě zbývala v hlase. Rozhlédl jsem se po osazenstvu hospody. Bylo to stále stejné, několik sedláků bavících se o úrodě, pár řemeslníků a dva obchodníci, dohadující si ceny zboží nad lahví vína. A přece bylo dnes něco jinak. V protějším rohu seděly u stolu čtyři postavy a něco vyprávěly. Kolem nich se vytvořil hlouček nadšených posluchačů. Pousmál jsem se. No uvidíme, přeci jen si rád občas poslechnu nějaké ty zprávy. Vzal jsem do ruky korbel čerstvě natočeného piva a prodral se až k nim. Muž v zeleném plášti právě seděl na stole a užaslým vesničanům líčil nějaký souboj. Svým slovům se snažil dodat na vážnosti téměř šílenou gestikulací. Asi byl už notně opilý, protože se při tom nejednou značně zakymácel, až se zdálo, že spadne. Postupně jsem z jeho vyprávění pochopil, že právě zabili nějakého nevýznamného lapku, co okradl několik pocestných. I když v jeho podání to vyznělo jako hrdinství nejvyššího kalibru. Jedna z mladších dívek se k tomu 'hrdinovi' přivinula a něco mu pošeptala do ucha. Tak to je zajímavé. A o mém souboji s démonem prý nechce nikdo slyšet. ,,Huš, dědku bláznivá,“ mi na to obvykle povídají. Krev se mi vehnala do spánků, až jsem měl pocit, že můj obličej dostává barvu vína. Dívka chytla hrdinu okolo pasu. Ten se otočil ke kamarádům a řekl, že prý má nějaké důležité poslání nahoře v pokoji. Tak to bylo moc i na mě. Hodil jsem po té dvojici opovržlivým pohledem a popošel vpřed. ,,Tomu vy říkáte hrdinský čin? Pche, o těch bych vám mohl vyprávět, to byste teprve něco viděli,“ doslova jsem na ně vyštěkl a odplivl si směrem k jejich stolu. ,,Klid, staříku. Nechceme vám působit nějaké problémy,“ odvětil vypravěč a podle cukání v koutcích bylo jasné, že přemáhá smích. To mě však vytočilo nad únosnou mez. Zaprvé nesnáším, když mi někdo říká staříku, a zadruhé jsem se musel značně pousmát při představě, jaké problémy by mi mohli asi tak způsobit. ,,Problémy? To byste spíš měli vy se mnou. Balíci jako vy se se mnou nemohou měřit,“ mé opovržení těmito takzvanými hrdiny se stupňovalo. Jeden z nich, evidentně ten, co měl nejvíc upito, se ale neudržel. Vyštěkl cosi jako 'se ještě uvidí' a sebral ze země svůj obouruční meč. Dobrý vtip, pomyslel jsem si a začal se nepokrytě smát. On to ale zřejmě jako vtip nemyslel. Vyskočil ze židle, odhodil stůl i s vypravěčem stranou a rozmáchl se po mě. Čepel meče prosvištěla vzduchem téměř metr ode mě. Muž zakolísal v kolenou, jeho meč mu téměř vylétl z rukou. Ucítil jsem ve svém nitru známý tlak. To se má síla, ta síla magie, která mne proslavila, drala na povrch. Nebránil jsem se jí. Lehce jsem si s ní v mysli pohrál a vypustil ji ven v její plné zuřivosti. Z očí mi vytryskl proud čisté energie a onoho drzouna odhodil zpět na zeď. Jeho tělo teď spíše připomínalo rytinu v kameni. Naprosto ztratilo svůj třírozměrný tvar, zanechávajíc po sobě placatý obtisk na zdi. Musel jsem se pousmát, ze své síly jsem dosud nic neztratil. Reakce jeho kolegů na sebe nedala dlouho čekat. Jako jeden muž se zvedli z lavic, chápajíce se svých zbraní. Náhle jsem v očích jednoho z nich zahlédl až příliš známý záblesk ohně. V hlavě se mi jako o překot začala opakovat jedna a ta samá věta: ,,Ještě se setkáme.“ Nevěřil jsem vlastním uším. Tak je tady. Přišel si pro mě. Ale já se nedám. Ne, ještě není ten pravý čas. Myšlenky se mi honily hlavou v nevídaném tempu. Oči se mi zalily krví. Zavřel jsem je a uvolnil celou svou magickou sílu. Byl to krásný pocit, nádherný a děsivý zároveň, když vlna ohně opouštěla mé tělo směrem, který jsem jí určil. Nastal ohlušující třesk. O jejím účinku nemohlo být pochyb. Otevřel jsem oči. Spoušť, kterou zanechalo mé kouzlo, nešlo jen tak přehlédnout. Přímo přede mnou ležela dvě doutnající těla útočníků. Myslím, že ani nevěděli, co je zasáhlo. Bohužel to odneslo i několik lidí ze skupiny posluchačů. No co, když se koná dobro, občas to holt někdo odnese, napadlo mě. Všiml jsem si vylekaného výrazu v očích přeživších. ,,Buďte rádi, vesničané. Zbavil jsem vás zla,“ nepoznával jsem svůj hlas. Byl tak silný, tak strašlivý a majestátní ve chvíli mého triumfu. ,,Tyto muže posedl pekelný démon. Radujte se, slavte.“ Vzepjal jsem své ruce do výšky a zavřel jsem oči. Čekal jsem na výbuch nadšení, provolávání slávy. Marně. Otevřel jsem oči a letmým pohledem položil jasnou otázku. Odpovědí na nevyřčené mi však bylo pouze zděšení v jejich obličejích. Pomalu jsem nad sebou začal ztrácet kontrolu. ,,Nikdo mne neoslavuje?!“ vyjekl jsem v náhlém rozčilení. ,,Cos to udělal, jsi zlý. Proklínám tě. Nechť tě stráví plameny pekel!“ odpověď přišla od starší ženy. Skláněla se nad mrtvým tělem dívky, co se předtím tak choulila k jednomu z hrdinů. V tu chvíli už jsem se naprosto přestal ovládat. ,,Tak já vás tu přes třicet let ochraňuji a vy se mi takhle odvděčíte?!“ má slova na hlouček zapůsobila jako červený hadr na býka. ,,Umři, ty hajzle!!!“ zařval v návalu zlosti jeden z mladších mužů. ,,Stráže, rychle, zavolejte stráže!“ křičela hystericky mladá dívka. I tito tři se okamžitě vydali tam, kam jsem poslal ostatní opovážlivce. Náhle jsem v sobě pocítil novou sílu. Neuvěřitelnou, nespoutanou. Léty zkřehlé klouby byly náhle jako ze železa, z očí mi spadla šedá clona stáří. Nebránil jsem se, dal jsem jí volný průchod. Z hrdel přihlížejících lidí se draly nekontrolovatelné výkřiky. Cítil jsem, jak mi rostou křídla. Ano, celý život jsem konal dobro, stanu se tedy andělem. Sladká odměna mne nemine. A pak si to vyřídím s těmi, kdo mne celých těch třicet let uráželi a pohrdali mnou! Pak jsem si ovšem uvědomil svou fatální chybu. Přede mnou na zemi leželi mezi několika těly vesničanů pouze tří z oněch hrdinů. Kam se poděl vypravěč? Pocítil jsem ostrou bolest v zádech. Nohy mne náhle přestaly poslouchat. Bezvládně jsem se zhroutil na zem. Okolí se se mnou roztočilo a já jsem nebyl schopen vnímat. Ještě naposledy se mi vrátil zrak. Měl jsem silný pocit, že to je jedna hrozná halucinace, špatný sen, co s ránem mizí v nenávratnu. Lidé nesli čtvrtého z hrdinů na ramenech ven z polorozbořené hospody a provolávali mu slávu. Nesmysl, já jsem přeci ten dobrý, já je celé roky chránil, já! Víčka ztěžkla a svět kolem mne se ponořil do zvláštního přítmí. Ještě chvilku jsem sledoval kapku krve, která si razila cestu prašným nánosem ve spáře mezi prkny. Pak mé oči vyhasly navždy... Navždy? Náhle jsem procitl na té samé plošině, kde jsem kdysi svedl svůj velký boj. Stál jsem na jejím pokraji a hleděl do hlubin. Necítil jsem žádnou bolest, právě naopak. Všechny neduhy stáří byly ty tam, stejně jako rána v zádech. Za mnou se náhle ozval ten až příliš známý hlas: ,,Však jsem ti říkal, že se ještě setkáme,“ zněl naprosto přesně, jako v mých snech. Trhnul jsem sebou a rychle se otočil. Tam stál opět ve své plné majestátnosti On, démon smrti. Jeho hlas však zněl úplně jinak. Tak nějak... přátelsky? ,,Pojď se mnou. Chceš snad žít tam, kde oslavují vrahy hrdinů a praví hrdinové upadají v zapomnění? Ne, svět se k tobě otočil zády, avšak já tě vítám s otevřenou náručí. Podívej se na své tělo. Jsi jedním z nás. Nebraň se tomu.“ Jeho slova mi doslova vyrazila dech. Podíval jsem se a skutečně. Vypadal jsem jako on. Ten samý majestátný, silný, hrůzu nahánějící. Vřela ve mě krev, nenáviděl jsem celý svět. Svět, který mohl něco takového dopustit. Já, bojovník dobra, jsem se stal tím, proti čemu jsem celý život bojoval. Měl jsem sto chutí pomstít se každému už jen proto, že se na té velké nespravedlnosti zvané život podílí. V té chvíli jsem strašlivými slovy proklel všechno živé na zemi. Slovy, jež nelze vzít zpět. A pak se ve mně něco zlomilo. Náhle jsem nalezl vnitřní klid, pramenící z mé nové identity. Ze síly mých paží, mé mysli, z kletby, kterou jsem pronesl. Démon vztáhl svou obludnou temnou ruku ke skále a ta se rozestoupila. Před námi se objevily dlouhé temné schody. ,,Pojď se mnou, bratře,“ řekl hlasem naprosto medovým. Zněl v tu chvíli jako hudba z ráje. A já jsem šel...

Názory a komentáře ( 0 /33 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Arturo	1
Bakendrid	1
DonSimon	1
Ess	1
HadejKdo	1
Haradrim	1
Horyn	1
Hrun	1
Hryx	2
Jajulena	1
Jase	1
Jon	2
Kanyapi	1
Kolaps	2
Lordamen	1
Lutus	1
Meladyanne	1
Milwa	1
MorganaLeFay	1
Nefer	1
Paul	1
Perilan	1
Teranell	2
Trpasle	2
Wessna	2
Winitar	1
Zarabeth	1