Mytologie – Skandinávie podruhé Moire 26. března 2018
Měsíc se s měsícem sešel a po ne tak krátké přestávce před vámi leží (nebo taky stojí, pokud se neobtěžujete s tiskem Mirroru) nový článek o mythologii. Tentokrát je ale všechno jinak, a tak mythologická část mého článku zabere minimum a naopak se budu podrobněji věnovat prostředí, ve kterém vznikly a zakořenily jedny z nejznámějších mýtů. V předchozím článku, jenž neměl jiný účel než zprostředkovat určitý úvod do komplexnosti staroseverského náboženství, padlo několik základních jmen a pojmů, které měly alespoň trochu načrtnout hrubý půdorys spletitého a hlubokého lesa příběhů, božstev a rituálů. Dnes tedy v objevování začneme u kořenů – povíme si o společnosti, která těmito mýty a pověstmi žila (a to doslova, u mnoha ze severských ság se předpokládá, že byly napsány na základě skutečných příběhů historicky doložitelných osob). Ačkoli bych nejraději psala o kontinentální Skandinávii, většina informací, které se dochovaly o staroseverském způsobu života v psané, a tedy trvanlivější podobě, pochází z Islandu. Lze ale předpokládat, že poměry na kontinentě se příliš nelišily od těch ostrovních. Skandinávská společnost byla v mnohém velmi odlišná a mnohé pro seveřany naprosto samozřejmé věci nemají ve zbytku Evropy té doby, ale i později, obdoby. Pojďme se podívat alespoň na některé z nich. Hierarchie společnosti dělila lid do tří základních tříd: jarlové, svobodní rolníci a otroci. První společenská třída zahrnovala jarly a mimo jiné také básníky, takzvané skaldy. Jarlové byli obdobou evropských králů, až na to, že jejich autorita byla pouze regionální spíše než národní a záležela především na jarlových schopnostech a charismatu. Nebyli považováni za posvátné ani ničím speciální. Na Islandu se jarlové nevyskytují vůbec, zato skaldové se zde těší mnohem větší vážnosti než ve zbytku Skandinávie. Největší počet obyvatel samozřejmě spadal do střední třídy. Sem patřili vlastníci půdy, řemeslníci, zemědělci a obchodníci, ačkoli ti půdu nevlastnili. Ve Skandinávii před jedenáctým stoletím neexistoval feudalismus, a proto většina farmářů a řemeslníků vlastnila půdu, na které pracovala. Jednalo se o svobodné „občany“, kteří měli plná práva a svobody, mezi které patřila například i svoboda slova, nevídaná ve zbytku Evropy. Pokud ovšem tento občan z různých důvodů přišel o svůj majetek (dluhy nejčastěji), stal se z něj bezzemek a automaticky spadl do třetí sociální třídy. Nejvyšší postavení střední třídy zaujímali goði, jacísi náčelníci. Ti měli na starosti právní a administrativní záležitosti v oblasti, kde působili. Navíc mohli přejmout i roli kněží (nejprve původního staroseverského náboženství, poté i křesťanského). Každý svobodný občan byl povinen zvolit si, kterého z místních goði bude podporovat. Tento úřad byl většinou dědičný, ale podpora toho kterého goði byla dobrovolná, takže pokud goði nedostál svým povinnostem, skončil bez příznivců a jeho úřad mohl převzít kdokoli jiný s dostatečnou podporou. Ve třetí, nejspodnější třídě se nejčastěji vyskytovali otroci, patřili tam ale i bezzemci, kteří byli nuceni nechat se najímat jako pomocné pracovní síly na cizích statcích, aby své dluhy splatili. Jakmile se tak stalo a bezzemek si opatřil půdu, stal se z něj znovu svobodný rolník a plnoprávný občan. Otroci to na druhou stranu měli o něco složitější. Práva otroků se sice lišila místo od místa, ale, sečteno a podtrženo, neměli téměř žádná. Nesměli uzavírat obchody, dědit ani odkazovat, byli usmrcováni, jakmile nebyli schopni práce. Na druhou stranu směli shromažďovat majetek, kterým si mohli koupit svobodu, směli uzavírat sňatky a pomstít příkoří učiněná jejich manželkám. Otrok, který byl propuštěn z otroctví, se stal bezzemkem. Otroci byli pro běh hospodářství klíčoví. V Norsku se předpokládalo, že k provozu farmy o dvanácti kravách a dvou koních bylo potřeba nejméně tří otroků. Ačkoli však mnohdy po boku otroků pracovali na farmách najatí čeledíni, na otroky zbývaly ty nejhorší dostupné práce. Většina obyvatel Skandinávie žila na malých farmách, vzhled jednotlivých hospodářství se ale různí podle regionu. V prosperujících oblastech se farmy shlukovaly do menších osad vesniček. V méně úrodných oblastech byly od sebe farmy jasně odděleny ploty i vzdáleností. Kvůli klimatickým podmínkám, kde až na nejjižnější oblasti bylo obtížné pěstovat i pšenici, byl hlavním zdrojem obživy chov dobytka. Nejdůležitějším chovným zvířetem byly krávy, což dokládá i fakt, že slovo fé ve starogermánštině znamená jak skot, tak peníze. Krávy byly chovány z mnoha důvodů. Kromě hovězího masa, které bylo pravidelnou součástí jídelníčku, produkovaly dojné krávy mléko, které bylo konzumováno jak čerstvé, tak z něj byly vyráběny sýry, máslo a skyr, které se daly uskladnit přes zimu, kdy krávy přestaly dojit. Býci byli využíváni jako tažná zvířata, a také jako oběti při pohanských slavnostech. Kromě krav byly nejčastějším chovaným dobytkem ovce. Ty se, stejně jako krávy, směly v létě volně pohybovat po pastvinách a až na podzim byly společnými silami všech sousedících farmářů zahnány na pozemky přilehlé farmám a roztříděny podle vlastníka. Kromě ovcí a krav byly chovány i kozy a prasata, ty už ovšem v menších počtech. Samostatnou kapitolou je chov koní. Ti nebyli chováni jen jako dopravní prostředky, ale také jako levný zdroj dobrého masa. Navíc sloužili jako cenná oběť bohům a jejich maso bylo konzumováno při slavnostních hostinách. Co ale koně odlišuje od ostatních chovných zvířat, je fakt, že pravděpodobně pouze koně byli systematicky šlechtěni s cílem získat co nejlepší kusy pro populární koňské souboje. Typická farmářská osada je jakýmsi centrálním shlukem domků oplocených kolem dokola. Za ploty nebo menšími dřevěnými palisádami se pak nacházela pole. Typickou usedlost tvořil jeden longhouse a vícero menších hospodářských staveb. Zdá se, že zpočátku žili lidé v longhousech s veškerým dobytkem, nástroji, zásobami i dílnami. Až později bylo vše kromě vlastních obyvatel přestěhováno ven do hospodářských stavení. Ve vikingském období žilo vícero rodin v jednom longhousu a pracovalo na stejné farmě. Tato „velká rodina“ byla velmi důležitou součástí a standardní jednotkou severské společnosti. Domácnost se sestávala nejen z několika manželských párů (z každého páru byl alespoň jeden vždy příbuzný s někým z dalších párů) a jejich dětí, ale také z rodin služebníků a nevolníků. Typická domácnost mívala tedy deset až dvacet členů. Role mužů a žen ve společnosti byly jasně rozděleny. Ve zkratce by se dalo říct, že ženina sféra vlivu končí za prahem domu, a tam začíná ta mužova. Ve skutečnosti ale nic není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Ženy se nesměly účastnit politiky, sloužit jako svědkyně, soudkyně, goði a měly limitovaná práva k nakládání se svým majetkem. Na druhou stranu, byly všeobecně respektovány a měly jinak velkou svobodu, na rozdíl od žen ve zbytku Evropy. Staraly se o rodinný majetek, o chod statku v nepřítomnosti manžela a po ovdovění dědily veškerý manželův majetek. Byly zákonem chráněny před širokým spektrem nechtěné pozornosti, sahající od milostné poezie až po pohlavní styk. Z nejrůznějších ság se dá odvodit, že ačkoli byly ženy v zásadě podřízeny mužům, těšily se velké vážnosti pro svou krásu, ale především moudrost. Mnohé o postavení žen ve společnosti dokládá také fakt, že jakýkoli útok vůči ženě byl pokládán za extrémně ostudný čin. Nepřijatelné bylo dokonce i hravé hození sněhovou koulí. Tolik za měsíc prosinec, vřele doufám, že se mi povedlo sdělit vám něco nového, a možnost napsat si o téma do dalšího článku stále trvá. Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v prosinci 2009.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]