Örlög Moire 2. března 2009
Od velkého ohně uprostřed mýtiny sálalo teplo až k nejbližšímu stromu, ale vůně medoviny byla cítit až hluboko do lesa. Z kruhu kolem vatry se ozýval tlumený hovor, který občas přerušil bouřlivý výbuch smíchu nebo opilecké překřikování. Tryggvi chvíli postával na okraji mýtiny, nepovšimnut skupinou opilců, kteří soudě dle mečů a kopí poházených po okolí a vydělaných kožených zbrojí, byli nejspíš tlupou bojovníků nebo dobrodruhů. Nejspíš ale obojím dohromady. „... a pak jsem ho vzal a táááákle mu zakroutil krkem.“ Zrzavý, skoro ještě kluk, provázel svoje vyprávění živou gestikulací. Jako odpověď však místo uznalých pohledů sklidil další salvu smíchu. „No jó, mladýmu tu ještě teče mlíko po bradě, to se mu to chlubí hloupostma, dyž ještě nemá ani pořádný jizvy,“ opáčil statný hromotluk. „Ale mám, tady na koleni,“ snažil se mlaďoch hájit dotčeným tónem. „To mám vod jedný pekelný pijavice, vážně...“ „Nekecéj, tvoje matka mi vyprávěla, že sis to udělal, dyž si zdrhal před divočákem.“ Hromotluk upil medoviny z rohu. Z kouku úst mu kapala na hruď, ale neobtěžoval se tomu věnovat sebemenší pozornost. Zatímco si užíval pobavené pohledy svých spolupijanů, v pololeže se opřel loktem o zem, a dodal: „A příště se mě nesnaž balamutit, nejsem blbej. Pekelný pijavice dělaj mnohem horší jizvy. Mýmu bratrovi ukousla kus ruky, rozumííš?“ „Tak a dost!“ Do hovoru se vmísil nejstarší kumpán s prošedivělou hlavou a mozaikou jizev na obličeji. „Olaf je možná mladej a blbej, ale je to chlap. Časem se taky naučí. Ty se, Asgeirre, uklidni, na tvý vtipy tu není nikdo zvědavej.“ Nesouhlasné mručení ostatních však dávalo jasně najevo, že právě Asgeirr je považován za dobrého baviče. Tryggvi se cítil díky uvolněné náladě u ohniště poněkud klidnější a osmělil se vyjít na světlo. Ačkoli mu pod nohou křupnul nespočet větviček, společnost u ohně si ho nevšímala. Jen nejstarší se ohlédnul a spočinul na něm pátravým pohledem. „Nemáš zbraň,“ zhodnotil cizincův příchod a otočil se zpátky k ohni. Zato všichni ostatní poskočili a než jim došlo, kde vlastně cizák stojí, chvíli se zmateně rozhlíželi. Když ho konečně našli, prohlédli si ho neméně důkladně a jeden po druhém přitakali: „Nemá.“ Na to se zase zahleděli do ohně, Tryggviho už si nevšímali. Trochu ho to znervoznilo a okamžik musel přemýšlet, jak na sebe upozornit znovu, a pokud možno si i vysloužit místo u vatry. Protože si ale stačil poslechnout kousek jejich rozhovoru, už tušil, co na ty chlapy asi platí. Položil rebec na zem a opřel ho o lýtko, zhluboka se nadechl. „O pekelných pijavicích jsem nikdy neslyšel, a to jsem slyšel vyprávět již mnoho hrdinů...,“ maličko znejistěl, jestli přeci jen nepřestřelil a nepopudil si skupinu proti sobě. Většina se potutelně dívala stranou, ovšem jiskry v jejich očích naznačovaly, že se konečně naskytla možnost chlubit se někomu, kdo jejich historky jestě neslyšel. Svoji radost však najevo nedal nikdo, jen ten nejstarší, si významně odkašlal a rukou naznačil, aby si cizinec přisedl. Tryggvi váhavě uposlechl. „A smím vědět, koho jsem právě pozval ke svému ohni?“ „Tryggvi Snorrison,“ odvětil poslušně nově příchozí. „Proč tě zajímaj pekelný pijavice?!“ Asgeirr na něj zostra vyjel. „Jsem skald a sbírám příběhy do svých básní.“ V obličejích dobrodruhů se mihnul záblesk neskrývaného zájmu, u mladého Olafa téměř hraničil s nadšením. „Sem Olaf Vidarson, řečenej Statečnej,“ vykřikl mlaďoch nezvykle vysokým hlasem a skoro poskočil, jak se snažil co nejrychleji představit, pak ale najednou obrátil a nasadil kamennou tvář ve snaze udělat dojem. „Lehni, štěně. Já jsem Asgeirr Krvavý Kopí.“ Muž, který se před chvíli snažil mladíka shazovat, se silácky uhodil do prsou. Jeho nezvykle robustní postava zbavovala skalda pochyb, že pokud tenhle chlap neklame tělem, tak jde o silného, houževnatého bojovníka. „Juá sem G... Gunnar,“ ozvalo se zastřeným hlasem z náhle pohyblivé hromady kožešin. „A vyschl mi roh. Dejte sem tu medovinu, zmetci,“ hnědovlasý muž po Asgeirrově pravici, vypadal, že má medoviny právě dost. Muž napravo od Gunnara zarputile mlčel, a protože byl nařadě, obrátily se na něj pohledy společníků v očekávání, že se představí. „Já se jmenuju Ulf Örmson,“ ujal se slova jeho soused, blonďák s prošedivělou kšticí, který vypadal, že již také prošel pěknou řádkou bitev. Jeho postava byla spíše štíhlá a šlachovitá, ale i přesto by se v síle mohl měřit i s Asgeirrem. „Eir Alvisson, vůdce téhle nevycválané smečky. A ten zatvrzelý je Bjorn Thórson,“ ukázal na zamlklého. „Málo mluví, ale s lukem i bez něj umí jako nikdo jiný.“ Tlupa souhlasně pokývala hlavou, ačkoli bylo znát, že podle jejich názoru bojují přinejmenším stejně dobře jako Bjorn, který si nevšímal projevů okolo své osoby. Pomalu však zvedl hlavu a zahleděl se skaldovi do očí. „Předveď, co umíš... skalde.“ Poslední slovo zdůraznil a vyslovil je skoro pohrdavě. Tryggvi se nedal zastrašit a pohotově sáhl po rebecu. „Tak tedy o mocném bohu Tórovi, kterak ztratil svou chloubu, Mjöllnir.“ Zavřel oči, a začal jemně brnkat na struny. Po chvíli, kdy jeho posluchači konečně ztichli, začal polozpěvem vyprávět: „Vztek schvátil Vingtóra, když se vzbudil a kladivo nikde kol sebe neměl. Zatřásl vousem, potřásl vlasy, marně se Jördin syn rozhlížel síní. Tato pak první pronesl slova: 'Poslouchej, Loki, co ti teď pravím, co nikdo neví na celé zemi, ni nahoře na nebi: Ásovi ukradli mlat.' V bílý hrad vešli bohyně Freye a Tór první pronesl slova: 'Půjčíš mi, Freyo, své šaty z peří, bych zpět moh získat svůj mocný mlat?'“ S posledním veršem propukli pijani v hlasitý smích. Tryggvi položil dlaň na struny, aby přestaly znít, a lehce sklonil hlavu v náznaku úklony. Eir ho spokojeně poplácal po rameni, snad o něco větší silou, než bylo potřeba. Smích se změnil v pochvalné mručení a nejeden si znovu přihnul medoviny. „Stačilo jako ukázka, nebo mám pokračovat?“ Ale než stačil znovu začít hrát, ozvaly se z lesa před ním kroky. Kroky lehké, ale zároveň rázné. Jako první se otočil Gunnar, vzápětí po něm Bjorn. Oběma se zaleskly oči. Po chvíli se ve světle ohně ocitla žena. Oděná v kůži, kolem nohou ovázaná kožešina. Na krku měla pověšený řemínek s lebkou jakéhosi ptáka. Tmavě rudé vlasy chycené v několika ocelových kroužcích splývaly jí téměř až pod lopatky. „Sif,“ ozval se Olaf, „to je dost, že deš. Máme tu novej přírustek, je to skald.“ Žena ho přešla s nevšímavou grácií a posadila se mezi Gunnara a Asgeirra. Bylo by těžké nevšimnout si zvláštního pohledu, který na ni vrhnul Bjorn, když se se zaujetím podívala na cizince. „Skald,“ promluvila hřejivým altem. „Slyšela jsem tvé vyprávění.“ Tryggvi maličko zrozpačitěl a s trochou bezradnosti spustil: „V předvečer slavných dní Prišel klenot nebes Společný oheň zastínil Barvou lipoveho medu Vlasy její září Jak potok jisker Socha z hřejivého ledu.“ Skald nebyl zrovna pyšný na báseň, kterou vymyslel za pochodu, při pohledu na Sif ale nevěděl, jak jinak odpovědět. Ona se jen usmála, avšak nereagovala nijak. „Uhg...,“ zakoulel Asgeir očima, aby všichni věděli, že už ho pozornost upřená na Sif unavuje. „Hlavně už nebásni. Co dybych ti povyprávěl svůj hrdinskej příběh. Nejsem ještě takovej dědek jako tady Eir nebo Ulf, ale plavil sem se až daleko na jih.“ Tryggvi pokývnul hlavou a odložil rebec. „Tááákže, bylo to takhle.“ Asgeirr se z plna hrdla napil medoviny, než pokračoval. „Se starou bandou sme se nechali najmout jednou obchodní výpravou jako takový garde, rozumíš. Chtěli se plavit na jich až k těm snědejm arabům, co prodávaj spoustu zbytečnejch věcí jako ňáký ty koření a látky. Já pořád říkam, chlap se nemá cpát bylinkama, ale pořádnou flákotou masa, a chodit má v kožešinách. K čemu by mi bylo chodit v pruhu průhledný látky s ňákou šílenou barvou. Zvěř by si na mě v lese ukazovala. Hele, to je ten nenápadnej vůl,“ zapitvořil se a zvovu si pořádně přihnul. „No ale co sem chtěl říct... Jo, pro peníze sme se teda plavili pro spoustu zbytečnejch věcí-,“ nestihnul doříct větu, protože Bjornova netrpělivost právě dosáhla vrcholu: „K věci, na tvý vsuvky není nikdo zvědavej, zatim to moc hrdinsky nevypadá. Děláš ze sebe akorát žoldáka.“ Asgeirr se zašklebil poněkud nespokojeně, ale uvolil se vynechat trochu zdlouhavý úvod. „A to je všechno. Dyž to nechcete poslouchat, já se na vás taky můžu.“ Skupinka se znovu začala řehtat. Skald si mezitím skupinu pozorně prohlížel a zatímco Bjorn vyjel po Asgeirrovi, všimnul si na levé straně jeho šíje dlouhé jizvy po zřejmě hluboké ráně. „Thórsone,“ nedokázal potlačit svou zvědavost, „kde jsi přišel k té jizvě na tvém krku?“ Bjorn se se zamračil a zabručel nesrozumitelné cosi. Ulf se ujal odpovědi: „Bratr o tom nebude chtít mluvit. Stydí se, že mu to způsobila ženská. Málem tehdy vykrvácel jako ovce.“ „Nebyla to ženská,“ zaburácel Bjorn, v očích se mu zračil vztek. „Byla to šílená huldra!“ Aby uvedl věci na pravou míru, začal vyprávět. Tehdy byla hubená zima. Zvěře málo, dobytka také moc nezbylo a zdálo se, že nejrozumnějším řešením je zůstat doma, protože ani na zámořské výpravy nebyly zásoby. Bjorn se to ráno vydal po týdnu opět na lov. Proslýchalo se, že krajem táhne vysoká. Kolem poledního konečně chytil stopu, když na něj padla podivná únava. Rozhodl se opřít se o kmen nejbližšího stromu a vydechnout. Les nezvykle klidně dřímal pod sněhovou pokývkou, na to, že před nedávnem tudy prošlo stádo jelenů, bylo ticho přímo ohlušující. Rozhlédl se po okolí a všiml si, že stromy v tomhle místě mají mezi sebou zvlášť pravidelné rozestupy. Jen asi padesát sáhů od něj čněl ze sněhu pahýl, až nepřirozeně blizko sousednímu smrku. Asi na vteřinu se nad tím pozastavil, pak to však nechal plavat, v lesech se takové věci stávají. Pomalu odlepil záda od kmene a svižným krokem se vydal po stopě. I když se díval převážně na zem, když prošel nedaleko kusu mrtvého stromu, měl dojem, že koutkem oka zahlédl něco, co se podobalo švihnutí ocasu. Rychle se ohlédl, ale pahýl stál na místě tak jako dřív. Zvláštní, pomyslel si, vypadá z obou stran naprosto stejně. Po dalších několika krocích se ohlédl znovu. Vypadalo to, jako by byl pahýl o něco blíž i přes to, že on se od něj vzdaloval. Nebyl si jistý. Nepřikládal tomu důležitost, pokládal to za pouhý klam svých prochladlých očí. Sveřepě postupoval dál, hnán vidinou kořisti a vydatnou večeří. Když procházel kolem statné jedle, ani si nevšiml, že vedle ní stojí naprosto stejný pahýl, jako býval ten několik desítek sáhů za ním. Když už k němu byl téměř zády, v mrtvém dřevě to zavrzalo. Zvuku si všiml až příliž pozdě. Stačil otočit jen hlavou, aby viděl, jak se kus mrtvého dřeva otáčí a odhaluje svou odvrácenou stranu. Nádhernější ženu nikdy v životě neviděl. Když napřáhla ruku a jemné rysy jejího obličeje se změnily v krutý úšklebek, zatmělo se mu před očima. Probral se asi o tři vteřiny později na kolenou, z krku mu odkapával čůrek krve. Po huldře nebylo ani stopy. Ránu si zručně ucpal kusem látky a urychleně se vydal zpátky do vesnice. „Jak sem tohle měl tušit? Huldry maj chlapy odvýst a svýst, ne je přizabít. Kdo se odváží jen uchechtnout, toho, u Tórova kladiva, ztluču jako děcko!“ Bjorn si zkřížil ruce na prsou a výhružně se díval na ostatní. Tryggvi v duchu zajásal, ani si nevšiml poněkud pobouřeného výrazu, který se objevil v Sifině tváři při slově 'svýst'. „Skvělé. Slyšel jsem už leccos, ale o tahle útočné huldře ještě nikdy,“ odpověděl s neskrývaným zájmem. „Je to zvláštní, ne? Vlastně je to jedinečné.“ Bjornův pohled se nepatrně rozjasnil, očividně alespoň někdo to dokáže ocenit. „Na, napij se s náma,“ nalil Bjorn medovinu do jednoho z nepoužívaných rohů a podal ji skaldovi. Tryggvi zvedl roh na znamení přípitku. Jako odpověď se zvedlo sedm pohárů. „Hééééééééééj!“ Seveřani se ozvali sborem a vzápětí začali žíznivě pít, až jim medovina stékala do vousů. Jen Sif zdrženlivě upila, nesdílejíc alkoholové nadšení svých společníků. V nestřežené chvíli, kdy se po přípitku kolem ohně rozběhla debata o nejlepší zbrani, seTryggvi naklonil k Olafovi. Když se ujistil, že mu nikdo nevěnuje pozornost, pošeptal: „Co je Sif vlastně zač?“ Olaf se na něj podíval poněkud překvapeně. „Sif je huldra,“ odpověděl polohlasem. „Aha, ale jak to, že nemá ocas? Myslel jsem, že dokud se nevdají, tak -,“ významně se podíval na Olafa. „Byla vdaná, ale ale ten její se k ní nechoval moc dobře... tak ho – vždyť víš...“ Tryggvi zprvu nevěděl, co přesně má Olaf na mysli, ale když si prstem přejel po krku, rázem pochopil. „Říká se, že je starší než Ulf nebo dokonce Eir.“ Olaf se rychle narovnal, když si všiml, že je Sif celou dobu pozoruje, jako by vycítila, že je řeč o ní. „Jen si povídejte, je to pořád lepší, než kdybych to posté musela vyprávět já.“ Rozhovor přerušila tupá rána, když se původně sedící Gunnar rozplácl na zem. Ticho proťalo neskutečně hlasité chrápání. Zatímco se osazenstvo smálo Gunnarovi, sebral Asgeirr z trávy starý ovčí kožich a přehodil ho přes spáčovu hlavu. „Vlna udusí ty zvuky,“ vysvětlil a se zvednutým rohem, ze kterého stříkala medovina na všechny strany, zvolal: „Tady se nespí!“ Jako na povel vystřelilo do vzduchu všech zbývajících šest rohů a z každého vyletělo nejméně několik kapek medoviny do ohně nebo na zem. Ohěn na zlomek vteřiny mocně zaplápolal. Hovor se znovu začal rozbíhat po chvilkovém vyrušení, když Sif najednou zvýšila hlas: „Když už se tu obouváte do hulder, co kdybys, Ulfe, povyprávěl tady Snorrisonovi o tom vašem povedeném ochočeném trollovi?“ Sif se tvářila dost nevrle už od chvíle, kdy Bjorn začal vypávět o původu své jizvy, ale teď najednou promluvila velice samolibým tónem: „Když už si stěžujete, že huldrám se nedá věřit, pochlub se svojí opatrností.“ Všichni kolem ohně zpozorněli, zřejmě se jednalo a historku, kterou Ulf zatím nevyprávěl. Válečník semknul rty a sevřel pravou ruku v pěst v poněkud rozladěném gestu. „Chceš abych tu rozprávěl o tom, jak sem si hřál hada na prsou. O tom, jak sme společně s mou ženou vychovávali kukačku, podvržence, který se mi odvděčil nožem do zad? To bys chtěla?!“ Ulf postupně zvyšoval hlas tak, že u poslední větu téměř křičel. Celý brunátný se nasupeně díval na Sif, která si až příliš pozdě uvědomila, že neprávem píchla do citlivého místa. Nikdy předtím by si nedokázal jen představit to zoufalství, které byl tehdy nucen zakusit. V kolébce jeho prvorozeného syna leželo malé, ohavné trolí mládě. Věrný pověrám říkajícím, že když se o podvržence rodiče postarají, vrátí jim trolové jejich dítě, donutil svou ženu, aby se o něj stala jako o vlastní. Svého syna už znovu neviděli. Když se trol rozhodl, že je o něj již dostatečně postaráno a jeho pěstouni už mu nemají co nabídnout, odešel. A Ulfovu ženu unesl s sebou. Pronásledoval trola v neskutečné zuřivosti, touha po pomstě ho hnala stále dál. Když našel zrádce, aby ho ztrestal mečem, jeho žena už byla mrtvá. „Omlouvám se, Ulfe,“ sklopila Sif oči a podívala se zahanbeně stranou. Kolem ohně se rozhostilo naprosté ticho. Dvě, tři předlouhé minuty. Pak byla odmlka přerušena tichým brnkáním strun. Skaldovi to došlo. Neměli co vyprávět. Chtěli by, ale zoufale chyběl příběh, který by za to stál. Tryggvi se proto cítil nesvůj, přesto začal vyprávět: „S temnými mraky přijde bouře Rozhýbe koruny stromů… Smutné, dřevěné‚ paže bez listí Divoce skřípe zuby Tór Svým vozem rozráží mraky Ďábelsky planou oči tahounů… Porážku těžce snáší Wodenův nejsilnější syn Odvetou posílá mi bouřlivé objetí.“ Nápěvek tentokrát ovace nesklidil. Na osazenstvo dolehl ještě větší splín. Porážka. Tryg ani nemusel umět číst myšlenky, aby poznal, co se jim honí hlavou. Celý večer se tvářili jako hrdinové a teď věděli, že i když mohou zkoušet klamat cizího skalda, uvnitř zůstane pravda pravdou. Ulf si neklidně poposednul a tichým hlasem proťal ticho jako břitvou. „Co sme dokázali?“ spočinul na každém z nich pátravým pohledem. „Kdo z vás si troufá tvrdit, že prokázal svoji odvahu, aniž ho k tomu nutily okolnosti? Já ne,“ dodal odevzdaně. Žádný z jeho kumpánů se po něm neotočil, protože se do jednoho dívali stranou. Kamkoli, jen ne na sebe navzájem. Olafovo nadšení zmizelo, ale přece se odhodlal porušit tíživé ticho: „Měli bysme něco udělat. Něco, podle čeho každej pozná, co sme zač. Chtěl bych mít kolem krku náhrdelník z trolích klů!“ Při slově náhrdelník se Asgeirrovi chtivě zatřpytily oči. Při slově trol se zaleskly oči Ulfovi. Bjorn nehnul ani brvou. „Trolové, říkáš,“ řekl Eir a zpříma se Olafovi podíval do očí. Pak jeho pohled padl na Ulfa. „Kolik trolích životů je dostatečná daň za život tvé ženy?“ „I tisíc je málo,“ zamračil se Ulf. „Ale někde začít musíme!“ Už se ani neobtěžoval připíjet, jen lačně dopil zbytek medoviny ze svého rohu. „Ujednáno. Skalde, Sif?“ Sif mlčky, ale rázně přikývla. Tryggvi se zatvářil rozpačitě. „Neumím bojovat.“ „Tak nás budeš bavit,“ odbyl ho Asgeirr nezvykle dobráckým tónem. „Noci sou dlouhý a některý se neradi nuděj.“ V očích spolupijanů se znovu objevilo nadšení. Každý z nich před sebou živě viděl sám sebe zmáčeného černou trolí krví, slyšel písně o Velké osmě, která zahájila válku proti trolům. Ramena jim ztěžla pod vahou trolích klů. „Sif,“ obrátil se Eir na huldru s prosbou. „Vrhni runy.“ Sif poodstoupila stranou a poslušně z opasku sundala váček s runami. Když ho rozevřela, vytáhla z něj kousek světlé látky, kterou rozložila na zem. Zpoza řemenu, který držel kožešiny kolem kotníků na svém místě, vytáhla malý nožík. Obratně se řízla do předloktí, ne příliš hluboko a ne příliš mělce, a nechala na látku kápnout několik kapek krve. Pak zatřásla měšcem a z výšky vysypala jeho obsah na zem. Na podložku dopadly pouze tři kolečka z dubového dřeva. Dvě ležela runami vzhůru, jedna runa zůstávala zakrytá. Naudiz. Thurisaz. Pomalu, s úctou se dotkla té třetí, aby ji obrátila. Dagaz. Obrať den, získáš noc. S třesoucíma se rukama vstala a obrátila se ke svým společníkům. „Runy nám slibují úspěch. A slávu.“ Na to se ozval jednohlasný pokřik, rohy tloukly ve vzduchu jeden o druhý. „Myrkvirdr - sídlo trolů. Les rostlý na močálu, omamný vůní tlejícího dřeva. Bažina ještě zhoustne krví zrádných trolů! Myrkvirdr - nechť je rodištěm naší slávy!“ křičel Ulf z plných plic. Na obzoru začalo svítat. Všichni spali jako zabití, jen Sif zamyšleně hleděla na dohořívající uhlíky. „Eire,“ zašeptala. Když nereagoval, zvedla se a obešla spáče a něžně Eirem zatřásla. „Eire, vstaň, musím s tebou mluvit.“ Eir cosi zamumlal a pak pootevřel oči. Pomalu se posadil a otočil se čelem k rusovlásce. „Co se děje, Valadöttir?“ Podívala se na něj provinilým pohledem a sklopila oči. „Lhala jsem jim. Runy neslibují nic hezkého, a muži bojují odhodlaněji s vidinou vítězství než s jistotou smrti.“ „Mýlíš se, dítě. S vidinou Valhally bojuje každý statečně.“ * * * Pozn. aut.: První a třetí báseň jsou převzaty z Eddy.

Názory a komentáře ( 0 /13 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Aug	1
DonSimon	2
HadejKdo	2
Christopher	1
Jon	1
Kale	1
Kanyapi	1
Liquerier	1
Loth	2
Lutus	1
Nikdykdo	1
Perilan	1
Trillian	2