Wingy: Jsem celkem idealistka Bizarro 20. dubna 2018
Chůvičky. Někdo tento projekt podporuje, jinému jsou pro smích. Jak to vidí uživatelka, kterou mnozí pasují na pomyslného vůdce této skupinky lidí, pomáhající nováčkům? Řeč padne i na jiné záliby, včetně LARPů. Zdravím tě, Wingy. Na úvod bych se tě rád optal na věc, která bude čtenáře asi nejvíce zajímat. Chůvičky; jak vůbec vznikly a co je vlastně cílem tohoto projektu? Ahoj. Chůvičky? No… kde začít? Asi od začátku, že? Když jsem se před skoro třemi lety přihlásila na DA, běžely tu výcvikové tábory. Já jimi bohužel neprošla, protože mě na ně nikdo neupozornil. Spoustu věcí jsem se tedy učila sama, spoustu věcí pochopila až jako PJ a spoustu neznám do teď. Někdy začátkem tohoto roku se zde objevila vlna nováčků, kteří zmateně pobíhali po serveru a žádali o pomoc. Tak jsem se nechala přemluvit, založila pro ně quest a po starém vzoru ho nazvala Výcvikový tábor Modrá věž. Asi čtrnáct dní na to jsem byla upozorněna na debatu, která se mezi tím rozvinula na Postpatentu ohledně Chůviček. Nicméně debata utichla, můj quest jel dál, vznikl podobný – Jakubův… a potom byl chvíli klid. Až v květnu za mnou přišel Nakor a prohlásil, že by chtěl Chůvičky doopravdy rozjet. Vlastně to byl on, kdo nechal založit společné fórum a společný účet a donutil pět lidí s téměř uceleným názorem na věc, aby se dali dohromady a začali spolupracovat. Tak vznikly Chůvičky. Konec pohádky. Teď už nás čeká jen tvrdá práce. (úsměv) Co je cílem projektu? Jednoznačně zapojit nováčky. Naučit je hrát aspoň průměrně, ty lepší zkusit uchytit v oficiálech a možná z nich jednou vychovat dobré PJe, alespoň z těch, u kterých to půjde a budou chtít. A v těch případech, kdy nejde ani jedno, tak prostě aspoň zjistit, na čem jsme – a pokud o to bude zájem, tak tyhle lidi aspoň udržet v hráčské komunitě. I když mám čím dál větší pocit, že mým osobním cílem je zavést Chůvičky jako trvalý most mezi nováčky a oficiálními PJi, kteří jsou najednou prostě hrozně daleko. Hrozně daleko? Upřesnila bys prosím, co tím myslíš? No, mám pocit, že tím, jak roste počet neoficiálních questů, se DA vlastně rozpadá na „tu elitu, co hraje v oficích“ a „ten zbytek, který nemá smysl řešit.“ Ofiků je málo a pro začátečníka je téměř nemožné se do nějakého dostat, protože – co si budeme namlouvat – se známými hráči se hraje mnohem lépe. A začátečníka nikdo nezná, což většinou také znamená, že mu nikdo nevysvětlí, co se po hráčích vlastně chce. Ona značná část toho, co dělám já, spočívá v tom, že vlastně dohazuji hráčům questy a hráče PJům… Jenže na to tu člověk musí sedět několik hodin denně. Vraťme se ještě zpět k Chůvičkám. Od několika uživatelů, kteří tento zatím neoficiální post zastávají, se mi doneslo, že jako takového vůdce tohoto projektu berou tebe. Cítíš se jím i ty? (usměje se) Tohle je trochu podraz, protože na to ses mě už jednou ptal, ale… Nedávno na tohle téma proběhla uvnitř Chůviček diskuze a shodli jsme se, že Chůvičky vedou zakládající členové, kteří jsou si rovni. I když je pravda, že moje jméno při té příležitosti padlo – holt občas dojde k tomu, že někteří jsou si rovnější… Můžu zopakovat jen to, co jsem říkala tenkrát – kdyby se Chůvičky shodly na tom, že mě za vůdce chtějí, tak to přijmu, protože mám často pocit, že ho už stejně dělám. Ale po pravdě tu funkci nechci a nezdá se mi, že by byla v brzké době třeba. Údajně na DA existuje i dost uživatelů, kteří vaši snahu pomoci nováčkům neberou příliš vážně a dělají si z toho legraci. Jaký na to máš názor? Když se na celou věc podíváš z jejich pohledu, tak banda vlastně náhodných uživatelů najednou prohlašuje, že bude ostatní učit, jak hrát. A ještě si k tomu zakládají nějaký speciální účet a možná budou chtít i ikonky, postavení a kdo ví, co všechno… Já sama v tuhle chvíli netuším, jaká je budoucnost Chůviček. Možná umřeme na stárnutí osazenstva a nedostatek času, možná se rozplizneme prostě tím, že se budeme pokoušet přijímat moc nových členů… DA bylo před Chůvičkami a bude i bez nich, tak proč kolem toho dělat takový povyk? Já pořád vím, proč jsem ten tábor tenkrát zakládala a proč chci být v kontaktu s lidmi, kteří vedou podobné questy. Vlastně o nic víc nejde. Nemá smysl nás nějak přeceňovat. A navíc jsme si zvykli, že na DA se proti jakékoli novotě okamžitě zvedne vlna odporu, ne? Tak proč řešit, že se pár lidem nelíbíme? Když už jsi to částečně nakousla, chystá se pro vás nějaká „systémová podpora“, nebo vše zůstane v této jaksi neoficiální podobě? Systémová podpora se právě řeší. Spousta z těch věcí bude ale viditelná pouze nováčkům, takže uvidíme, co uvidíte. Nejspíše to bude už brzy. Co vlastně obnáší to být Chůvičkou? Respektive, co taková Chůvička vůbec s nováčky dělá? Každá Chůvička je jiná. Já většinou sedím v krčmě a oslovuji nováčky, kteří se tam objeví. Obvykle je několik možností: buď se rozhodnou, že se rozkoukají sami - ty pak necháme být. Nebo je zřejmé, že se neorientují, a takové buď vyvádíme z různých omylů (jako třeba že po složení PJ testu se automaticky stáváš PJ) nebo jim pomáháme vytvořit postavy a najít quest. Pro ty, kteří si nevěří nebo nám připadají zmatení, tu máme výcvikové tábory. Takže pomáhání při tvorbě postav a hledání vhodných questů je asi hlavní náplní naší práce. Kdyby se mezi uživateli našel někdo ochotný, kdo by vám chtěl pomoci, mohl by se stát Chůvičkou nebo už k sobě nikoho nepřijímáte? A pokud ano, máte pro takový výběr vůbec nějaká kritéria? Přibližně čtrnáct dní po našem vzniku jsme přijímání stopli, protože jsme se potřebovali zastavit a rozkoukat. Ale to už se nám myslím povedlo a zase další členy nabíráme, a momentálně je dokonce hledáme. V poslední době jsme přijímali především lidi, kteří nejsou přímo Chůvičkami, ale potřebovali jsme od nich (a stále potřebujeme) pomoc. Vlastně máme teď šest poradců na osm Chůviček. (usměje se) Ale abych odpověděla přímo – pokud se objeví někdo, kdo by měl zájem chůvičkovat, ať se nám ozve a obrní se trpělivostí. Nové Chůvičky totiž přijímáme na základě hlasování současných Chůviček, a to chvíli trvá. Zatím se nám ustálil zvyk nadpoloviční většiny kladných hlasů a současného práva veta jakéhokoli člena, ale pevně daná pravidla zatím nejsou. Taky obvykle vyžadujeme, aby dotyčný “kandidát” vedl alespoň jeden quest, abychom si o něm mohli něco zjistit. Já osobně taky hodně koukám na aktivitu a spolehlivost takového člověka. A pokud ho moc neznám, tak se ho snažím aspoň na chvíli odchytit v krčmě. Jak ses vůbec ocitla na DA? Přitáhla mě sem trojice Astralien, Rowen a Condor. Tuším, že Condor přivedl ty ostatní dva. Jak se sem dostal on, netuším… Jako PJ vedeš tři questy. Pověděla bys nám, o čem jsou? Děj si každý může přečíst v nich, spíš vám možná řeknu “o čem jsou doopravdy”. Nejstarší z nich je Dětství dobrodruha – běží skoro dva roky a bylo založeno původně pro jednoho nudícího se nováčka (Niky). Její postava byl pětiletý hobit. Mým tajným snem bylo tento quest dohrát, ale Niky mi teď odešla, odhadem pět příspěvků před koncem, takže uvidíme, jak to dopadne. Na tomto questu jsem si především vlastně chtěla zkusit, jestli vůbec zvládnu vést příběh. Později se přidalo pár mých kamarádů. A když jsem dostala modrou kostku, koukla Yenn na hráčské složení toho questu a prohlásila, že by mě chtěla vidět taky hrát s hráči, kteří nejsou mými nejbližšími přáteli. Tak vznikla Svatá pouť, ofik založený pro méně zkušené hráče. Pokyny byly jednoduché - postava musí mít důvod, proč se vydat na dlouhou cestu do chrámu. No, a poslední je Výcvikový tábor Modrá věž. Ten je čistě pro nováčky a je součástí projektu Chůviček, takže to tu nebudu znovu rozpatlávat. Dějově jde o skládání závěrečné zkoušky ve škole začínajících dobrodruhů – taková dost klasická jeskyně. Poradila bys čtenářům, co je důležité, pokud by se rozhodli vést vlastní quest pouze pro nováčky? Popravdě – hlavně nevzít jen nováčky, ale i několik zkušených hráčů, kteří mohou být ostatním vzorem a v nejhorším případě quest „odtáhnou“ sami. (usměje se) Ale předpokládám že i PJ musí něco dělat. Liší se v něčem vedení obyčejného příběhu a výcvikového questu? Vedení nováčků oproti zkušeným hráčům se liší. Vlastně jsou dva typy – hráči, které musí PJ opravdu vést za ručičku a pokud z nich dostane jako odpověď delší jak dva řádky, musí být rád. Druhý extrém jsou hráči, kteří si naopak kompletně vytváří vlastní svět, bez ohledu na to, co popisuje PJ. Navíc nováčci jsou tradičně velmi aktivní a neradi čekají. Takže se člověk může dočkat třeba třiceti příspěvků za jediný den, během něhož postavy zachrání pět světů, aniž by k tomu PJe vůbec potřebovali… A jinak samozřejmě do nekonečna vysvětlujeme základní pojmy, jak se formátuje, že na začátku věty je velké písmeno a tak podobně… A už tvé snažení přineslo nějaké ovoce? Pokud ano, budu rád za konkrétní jména… (usměje se) Tak jména jsou přesně to, co ze mě nedostaneš. Ale nováčky se zabývám vlastně už dlouho, dokonce i můj první quest byl založený pro ně. Myslím, že Niky se ocela solidně rozehrála, ale už DA opustila… Jinak v rámci Chůviček – no, pár lidí, kteří mi prošli rukama, už jsou v oficích, ale těžko říct na kolik je to moje zásluha. Když ne jména, uvedla bys alespoň kolik lidí, co u tebe byli, jsou nyní v oficích? Z hlavy vím o třech od založení Chůviček. Jaké postavy ráda hraješ? Já jsem dost idealistka, takže většina mých postav je zákonně dobrých – základní postava je kněžka-léčitelka. Obecně vlastně hraji ráda inteligentní postavy se silným sociálním cítěním. Většina z nich bývá takový ten „zástupce vůdce“. I když poslední dobou jsem si zamilovala jednu ze svých zlodějek… Máš nějaké ambice, čeho bys tady na Dark Age chtěla dosáhnout? Ambice? No… ještě nějakou dobu tu vydržet a naštvat u toho co nejméně lidí? (smích) No počkej, tebe by třeba nelákala žlutá kostka? No, pokud mám být upřímná, tak už jsem o tom párkrát přemýšlela. Lákala, ale momentálně jsem na tom dost zle s časem, a tudíž většina mých questů dost trpí. Takže teď by to na žlutou určitě nebylo. Takže připouštíš, že kdybys na tom byla lépe časově, tak dle svého názoru na žlutou kostku kvalitou PJování máš? Naštěstí není na mně to posuzovat. Ale mám pořád rezervy – upřímně nevím, jestli by mě bavilo hrát hru tak, jak ji vedu, ale lépe to zatím neumím. Bohužel nemám tak úplně srovnání s ofiky vedenými vyššími kostkami – ač bych to neměla říkat nahlas, nemám čas číst. Dobrá, to mi k tvému působení na Dark Age stačí. Co obyčejný život? Kdo je uživatelka Wingy v reálu? Uživatelka Wingy je v reálu… jednoduše Cilka Jarošíková. Je mi skoro pětadvacet, žiji v Praze a studuji botaniku na UK. Proč zrovna botaniku? To máš tak ráda květiny? Chtěla jsem dělat přírodovědu, ale pokusy na zvířatech bych asi nesnesla a sedět v laboratoři mě nebaví, takže to byla docela snadná volba. Jaké máš další záliby? Další záliby? No, příroda, sport… A do značné míry lidi. Když to rozvedu, tak jsem sokolským cvičitelem, s partou lidí z gymplu jezdíme po horách a občas řekách, s jinou partou bláznů jezdím na dřevárny/LARPy a „šermovat“, hrát dračák a podobně… Vím, že tahle otázka může znít asi trošku divně, ale dovedla bys úplně neznalému člověku vysvětlit, co to vlastně LARP je? Správná odpověď zní: Nedovedla. Ale dobře, pokusím se o to. LARP je zkratka pro Live Action Role Play. Takže něco jako dračák na živo: jsi v lese (tvrdíš o sobě, že jsi elf) s klackem v ruce (o kterém tvrdíš, že je to meč) mlátíš / ukecáváš / zastrašuješ (nebo zdrháš) podobně vybaveného maníka, který o sobě tvrdí, že je skřet… Zajímavé. Položím teď otázku, která bude možná zajímat spíš čtenáře mužského pohlaví - máš teď nějakou vážnou známost? (usměje se) Ano, mám. Už pár let. Prozradila bys něco konkrétnějšího? A víš, že se tím vystavujete nebezpečí, že se hrozně rozkecám? Tak jo, já začnu od začátku… Po maturitě jsme s pěti dalšími spolužáky vyrazili na trochu šílenou akci: pěšky z nejvýchodnějšího bodu Slovenska k západu, kam až za tři týdny stihneme dojít… Po nějakých šestnácti hodinách jsme vystoupili z vlaku a přesedli na další hodinu do autobusu. Na konečné nás vystupovalo osm. Nás šest a dva kluci, kteří měli stejnou trasu. Oba z Prahy. A protože v národním parku se smí spát jenom na tábořištích, prvních několik dní jsme byli vlastně nuceni vždycky tábořit spolu. A další část trasy jsme to už dodržovali tak nějak proto, že ve více lidech je více zábavy. Den před Dukelským průsmykem jsme se rozešli, protože oni jeli z Dukly domů, zatímco my měli ještě nějakých deset dní a potřebovali jsme se po celodenním dešti někde v nížině usušit. Vyměnili jsme si emaily a odešli… Během léta následovalo pozvání na několik akcí, které jsme povětšinou odmítali. No, až někdy v půlce září Pavlovi došly nervy a pozval mě na rande otevřeně. Od té doby jsme spolu, je to skoro šest let. A pokud chcete vědět něco o něm, tak se jmenuje Pavel, na DA není, loni dostudoval medicínu a je to úžasná bytost, která docela solidně snáší všechny moje zvláštnosti. Zvláštnosti? No, nikdo nesplňujeme představy toho druhého úplně… A ono už jen snést holku, která svůj volný čas tráví tím, že se s kluky mlátí klacky, je pro někoho občas složité. Poslední dotaz. Doneslo se mi, že prý máš super chechtavé záchvaty při ústních zkouškách. Co bys nám k tomu řekla sama? Sestřička kecala? (usměje se) Jo, občas mám stavy, kdy se prostě směji všemu… To se puberťačkám občas stává. (zazubí se) Většinou je to reakce na únavu a stres… No, radši pomlčíme. Opravdu jsem pak schopná odcházet ze zkoušky, hladit plyšovou ovečku a hystericky se pochechtávat. Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v prosinci 2010.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]