Merrick Angeluss 25. srpna 2006
Nohy se míhaly jedna za druhou v předem prohraném zápase. Merrick nikdy nebyl dobrý běžec. Srdce se mu povalovalo kdesi v pozadí kalhot, přestože jeho těkavý puls cítil nejvíce v krku. Už to tu bylo zas. Běžel o všechno. O život. O záchranu. O pár dalších mizerných minut na tomto světě. Jeho skelné oči matně vnímaly rozmazané obrázky okolo plynoucí městské scény. Narážel do lidí, do ukazatelů, vyvrácených dlaždic, čas od času dokonce i sám do sebe. Mít chvíli, možná by proklel onoho úředního šimla, jenž má momentálně městské chodníky na starost, ale právě ona chvíle mohla být tím posledním, co ho dělí od hrozícího neštěstí. Zaváhání si nemohl dovolit. Čas byl Merrickovi v patách. Poslední blok. Byl téměř na místě. Posledních pár nemotorných kročejí a pak… Dveře. Těžké dubové dveře vyřezané kdysi dávno. V dobách, kdy lidé ještě nespěchali, kdy čas byl jenom hromádkou písku v přesýpacích hodinách. Podlamující se kolena mu vypověděla službu právě ve chvíli, kdy se pověsil na prochladlá bedra těžké železné kliky. To ho zachránilo. Udržel se na nohách. Protentokrát. Masivní dřevěná deska dveří se ospale pohnula a s táhlým zaskřípěním vpustila opozdilého návštěvníka dovnitř. Uvnitř potemnělé budovy však čekaly další, mnohem záludnější nástrahy. Nejprve strážný. Jako obvykle už měl něco vypito. Jeho pobledlá, pomačkaná modrá uniforma už měla nejlepší léta dávno za sebou. O stáří hlídače se toho naopak moc soudit nedalo. Mohlo mu být něco mezi třiceti a sto lety. Co se týče Merrickova soudu, považoval hlídače za běžný inventář budovy, za něco, co tu netečně sedí od počátku věků se stejnou samozřejmostí jako prach na stropních lustrech. Dnes se měl přesvědčit o opaku, alespoň ve smyslu netečnosti. Připitá silueta hlídače začala z nitra nedobytné kukaně na překvapeného Merricka cosi pořvávat. Samozřejmě nebylo rozumět ani slovo. Merrick se neochotně přišoural k malému průzoru. Vlastně se na něj spíše naplácl, neschopen udržet rovnováhu. Popadaje neposlušný dech si vyslechl, co má vrátný na srdci. „Hu nás se zavírá, mladíku!“ zamumlal hlídač, probublávaje jako přes rok odstátý zelák. Nezbývalo, než s kyselým výrazem tváře uposlechnout rozkaz a těžká vrata s vypětím sil zavřít. Jako kdyby tu nešlo o vteřiny. Proč jen špatné události nikdy nechodí samy. Dveře se zaklaply a Merrick pokračoval v cestě do vrchních pater. Tušil, že jeho nepřítel má náskok. Světélko naděje však pořád žhnulo. Dalším neduhem budovy se ukázala být dlouhá řada kamenných schodů. Chladných a neúprosných zrovna tak jako dnešní den. Málokdo si dokáže představit bolest, kterou Merrick prožíval při jejich zdolávání. S každým krokem se jeho nohy svíjely v křečích, topily se v agonii nesčetných bolestí, rozpadaly se za chůze. Připadal si jako zombie, ze které po čase odpadá uhnilé maso. Přišel poslední schod a před Merrickovým zrakem se rozprostřela dlouhá, úzká chodba vedoucí k cíli. Příčný práh vprostřed zřejmě vystavěl ten nejzlomyslnější architekt na planetě. Drobné zakopnutí, dokonce ani následované prudkým pádem v lůno matičky podlahy, už Merricka nemohlo zastavit. Zvedl se na roztřesených rukou, vratké nohy jakoby nabraly novou sílu. Plíce dokonce přestaly zběsile lapat po dechu. První malé vítězství před nadcházející bitvou. Merrick s odhodláním vkročil do místnosti. Nestihl to. „A vida, pan Merrick, jaké překvapení...“ pronesl s noblesou hodnou knížete pekel jeho trapič, který už nějakou dobu povýšeně vysedával na svém polstrované trůně. „Posaďte se u nás!“ Merickovi se zamotala hlava. Odhodlání opadlo. Zběsilý tlukot srdce se opět rozléval celým tělem. Oči jeho protivníka zatím hladově měřily zbylé osazenstvo sálu. Nikdo z nich, zdá se, nově příchozímu nevěnoval pozornost. Na dřevěné desce přímo před Merrickovým obličejem přistál kus předtištěného pergamenu. Hned věděl, že je po nadějích. Snad sem dnes ani neměl chodit. Mohl klidně zůstat doma. Skončit to celé se ctí a bez zbytečných šrámů na duchu. Už bylo ale příliš pozdě. „No tak...,“ pobídla ho postava na trůně. Merrick marně přemýšlel, odkud se bere ten ironizující přátelský tón. „Jen do toho, nestyďte se. Jen ztrácíte drahocenný čas. Nepochybuji, že také sdílíte moji touhu nezůstávat tu déle, než je nezbytně nutné.“ Nezbývalo než poraženecky uchopit brk a dát se do psaní. Nebylo toho příliš, o to těžší se ukázalo každé písmenko, každá kapička inkoustu. Dopsal poslední řádku a odevzdaně odložil brk. Dokonáno. Pekelný démon se zvedl z trůnu. Prošel místnost a s ďábelským úsměvem ode všech vybral pergameny. U Merrickova textu se zarazil. „Ale pane Merricku, přece byste nepodvedl takového dobrodince, jakým jsem já. Víte přeci, že platnost každé smlouvy se stvrzuje podpisem. Tady tomu není jinak.“ Merrick se s nevolí nedbale podepsal. V odpověď se mu dostalo jen krátké a výstižné: „Děkuji.“ Dál už nebylo co řešit. Bylo po všem. Vlastně ani netušil jak se mu uleví, až to celé bude mít za sebou. Teď jako by věděl, že nic z toho vlastně nemělo smysl. Všechno to byla dlouhá zpropadená hra. Nutno dodat, že předem prohraná. A on? On je jen nastrčenou figurkou, která sama nezmůže nic. Čeká ho dlouhá cesta domů a nakonec... Nakonec přijde ta ohraná zdvořilostní fráze od přátel, rodičů, sourozenců, nebo sousedů, to už je jedno. „Tak co? Jaká byla písemka?“ zeptají se. Sklesle pokrčí rameny a řekne: „Zase nic. Asi na to fakt nemám, člověče.“

Názory a komentáře ( 0 /23 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Aglar	1
Calwen	1
Davros	1
DonSimon	1
Ferro_the_King	1
Hlavorubec	1
Holyan	3
Hrun	1
Jakub.s	1
Jase	2
Kanyapi	1
Kraal	2
Lucian	1
Lutus	1
Milwa	1
Mirador	3
Mofik	2
Nefer	2
Nehvizdek	1
Odileth	1
Perilan	1
Teranell	1
Winitar	3
Zarabeth	1