Dědictví IV Perilan 21. ledna 2007
William se nejistě rozhlédl. Sál, do kterého vstupoval, byl neporovnatelně větší než přijímací hala v Seattlu. Dvě řady širokých lavic, mezi nimiž byla jen úzká ulička, evokovaly dojem normální soudní síně. Po stranách však byly do stěn zapuštěny jakési lóže, k prasknutí přeplněné dalšími přihlížejícími. V ústředí Samarchíny, kde obyčejně pobýval, si na chladnou eleganci vnitřních prostor rychle zvykl. Zde na něj ale studená kovová zábradlí, černým žilkovaným mramorem obložené zdi a dokonale vyleštěná podlaha působily odměřeným, nepřátelským dojmem. Tváře tieflingů byly nečitelné a bezvýrazné. Některé snad i lhostejné. Řadu z nich už znal. Jakmile vešel dovnitř, všichni beze slova povstali. Věděl, nebo spíš tušil, že to není kvůli němu, nýbrž proto, že po jeho boku kráčel Antarei – nejstarší ze všech v síni. Obhájce a obžalovaný. Mlčenlivý muž vedl Williama středem uličky až k ohrazenému stupínku. Sám si pak sedl hned vedle, na místo vyhrazené pro něj. V čele rozlehlé místnosti stála mohutná katedra, stejná jako u každého jiného soudu. Za ní sedělo šest mužů; dvojice uprostřed a zbylí čtyři na okrajích. Navzdory očekávání mladíka na sobě neměli typické taláry. Byl předem poučen, že soudci jsou dva, aby se navzájem kontrolovali a nedocházelo k předpojatosti. Ostatní byli nestrannou přísedící porotou, na jejímž verdiktu závisel výsledek sporu. „Jestliže jsou všichni přítomni,“ ozval se první soudce, „můžeme začít.“ Odpovědí mu bylo krátké zašumění davu v síni. „Zahajuji řízení proti Williamu Parensovi ve věci smrti Laveena Irley, čtvrtého člena nejvyšší Rady Samarchíny. Obžaloba má slovo.“ Mladý tiefling se ohlédl. Napravo od něj vstal Marchan a několika jistými kroky vyrazil blíž ke katedře. Ve tváři byl tradičně nečitelný – snad jen v lesku jeho očí se odrážela jakási zatvrzelost. Natalea, která seděla hned vedle, zůstala na svém místě, s rukama složenýma v klíně a skloněnou hlavou. Byli to právě oni dva, kdo vznesli požadavek na kárné řízení. Nikomu nebyl Laveen bližší než jim; až později se mladík dozvěděl, že jsou sourozenci. A že jeho starý učitel byl jejich otec, mezi tieflingy věc vcelku výjimečná. Jak se ukázalo, smutek a žal si ve své zaslepenosti žádaly odplatu a trest. „Již zmíněný obžalovaný,“ odkašlal si Marchan, „zavinil v noci z patnáctého na šestnáctého června smrt Laveena Irley. Obžaloba pokládá za jediný cíl dnešního tribunálu určit, zda šlo o nevědomost nebo úmyslný čin.“ „Námitka,“ ozval se Antarei. Hlučící sál rázem utichl, ačkoli obhájce nemluvil nijak hlasitě. Až teď si William uvědomil, jakého respektu a úcty se starému tieflingovi mezi svými dostávalo. „Úkolem obžaloby není určovat, o jakých alternativách verdiktu bude soud rozhodovat.“ „Námitka se přijímá,“ zahřímal jeden ze soudců. „Pro příště si, pane Irleo, dávejte pozor na formulaci slov. Nyní máte prostor pro předvedení důkazů a předvolání svědků, máte-li nějaké.“ „Pan Parrens ve výpovědi, která byla zanesena do protokolu o útoku na sídlo nosferatu, uvedl, že na Laveena Irleu zaútočil ze dvou důvodů, a to vlastní sebeobrany a uctění jeho památky dřív, než by se stal Natiechem. Chtěl bych se tedy obžalovaného – a zdůrazňuji, že jen jeho – zeptat, zda by mohl podat nějaký důkaz, že se z již jmenovaného opravdu stával Natiech.“ „Nebylo to snad zřejmé?“ pokusil se William udržet nervy na uzdě. Arogantní výstup jeho protějšku v něm vzedmul vlnu hořkého vzteku. „Z Laveena se stávala bytost bez sebemenších základů sociálního cítění a sociální inteligence. Jeho vlastní přežití coby tvora, který už není tieflingem, bylo neslučitelné s mou vlastní existencí. Vy, pane Irleo, jste nepochybně mnohem zkušenější než já, a proto vám snad nemusím vysvětlovat, co se s Laveenem dělo.“ „Proč ne, pane Parrensi? Jen do toho, poučte obžalobu i tribunál.“ Soudce dal blahosklonným kývnutím a pohybem ruky najevo, ať mladík pokračuje. „Ve chvíli, kdy je tiefling infikován krví upíra, dochází v jeho organismu k rozsáhlým změnám. Soudu je jistě známo, že jsme tvořeni z přirozenosti dvou ras: zatímco démonická polovina je imunní, lidská část rychle podléhá, a to včetně mozku, v němž jsou změny nejmarkantnější. To proto, že zásadně ovlivňují chování. Lidský charakter uvnitř nás uchovává základní sociální hodnoty, dle nichž se řídíme. Jakmile upíří krev zcela ovládne a změní tuto polovinu, stává se z nás Natiech: tvor řídící se instinkty, pudy a pouze vlastními egoistickými cíli. Nezná soucit, pochopení ani slitování.“ „Děkuji vám za ten patetický proslov, pane Parrensi...“ začal Marchan. „Obžalovaný si může sednout,“ přerušil ho druhý soudce. William se nejistě posadil vedle svého obhájce. „Když tribunál dovolí, budu teď mluvit já,“ pokračoval žalobce. „Zde,“ zvedl ze svého stolu pečlivě zabalenou složku, „je důkaz o jistém Nalfeinovi, který žil před téměř šesti stoletími. Stejně jako Laveen Irlea byl nakažen krví nosferatu, přesto u něj nedošlo k očekávaným zhoubným procesům. Dle odborníků, s nimiž jsem v předchozích dnech mluvil, to bylo zapříčiněno nejen jeho vysokým věkem, nýbrž i tím, že mezi oběma jeho přirozenostmi došlo k vzácné symbióze; ona démonická polovina, abych použil slov obžalovaného, zaštítila svou imunitou slabší část. Jestliže pan Parrens pozorně naslouchal lekcím svého učitele, musel o tomto případu dozajista slyšet.“ „Námitka,“ zavrčel Antarei. Očividně i jemu vadil Marchanův tón. „Tento případ je všem starším, a především pak Radě, znám, ale je zcela nepodložený. O Nalfeinovi už nikdo poté neslyšel a...“ „Kde bral pan Parrens ospravedlnění,“ využil Marchan okamžiku ticha, kdy jeho kolega hledal slova, „aby Laveena Irleu zabil, aniž si mohl být jistý, zdali k proměně opravdu došlo v plném rozsahu? Co když na svého učitele, zkušenějšího, silnějšího a schopnějšího, jednoduše žárlil a využil první vhodné příležitosti?“ „Spekulace,“ zasyčel Antarei, zvedaje se ze svého místa. Mladý Irlea se vítězoslavně usmál, v jeho grimase ale William zahlédl jakousi křeč. Pomalu se zvedl a jemným pohybem ruky zatlačil obhájce zpět do křesla. „Ať už byl, nebo nebyl, o tomhle řízení není,“ pronesl zvolna a zvučně. Něco v jeho hlase přimělo všechny, aby prohřešek proti protokolu ignorovali. „Soud chce slyšet, co se stalo a proč jsem jednal tak, jak jsem jednal. Budiž,“ odmlčel se. Marchan v očekávání povytáhl obočí – teď to byli právě oni dva, kdo jako jediní v celé síni stáli. „Viděl jsem, jak tvůj otec lapá po dechu a kroutí se v bolestech, které nezná nikdo z nás a nikdo je nedokáže pochopit, dokud sám nezakusí. Sledoval jsem, jak mu rostou nové špičáky, jak se mu pozvolna mění oči. A celou tu dobu jsem se uvnitř rval sám se sebou: mám, nebo nemám? Po celou tu nekonečně dlouhou chvíli křičel své myšlenky a já jim rozuměl. Namítneš, že jsem se mohl splést, že mohu lhát. A co kdyby? Co kdyby se ten výjimečný případ, o němž jsi zde mluvil, neopakoval? Pověz mi, šel bys raději na můj pohřeb a každou noc žil v nejistotě, že tě tvůj otec navštíví a bez skrupulí zabije? To by totiž udělal jako první. Řekni mi, jak bys jednal na mém místě? Dám vlastní ruku do ohně za to, že stejně jako já.“ K lomené klenbě sálu vystoupal vzrušený šum štěbetajícího davu. Po chvíli ho přerušil čísi tleskot. William se otočil dozadu. Trechio se postavil jako první – ostatní se k němu vzápětí přidávali. Síň ovládl aplaus. Mladík stočil pohled nalevo. Antarei dlouho seděl bez hnutí, než se na něj podíval. V jeho výrazu postřehl uznání. Marchan rezignovaně zabodl zrak do země, aby pak zvedl skelné oči k porotě. Jejich tváře zůstaly nadále stejně kamenné, bylo však jasné, komu nyní patří jejich sympatie. „Ticho!“ rozlehl se místností hlas prvního soudce. „Prosím o klid!“ doplnil ho v mžiku druhý. „Slyšela už porota dost, nebo chce další důkazy?“ „Porota je připravena rozhodnout,“ zahřímal předseda. „Vzdává se práva vzít si oddechový čas.“ Dusno, které zavládlo během té chvilky mrtvého ticha, by se dalo krájet. Porotci se radili telepaticky – nebyl důvod, proč spolu mluvit přímo. Nakonec se předseda zvedl ze svého místa: „William Parrens, obviněný ze zavinění smrti Laveena Irley, čtvrtého člena nejvyšší Rady Samarchíny, byl jednomyslně shledán nevinným.“ Roztržitě zamrkal. Necítil radost ani úlevu, ačkoli dav kolem něj vřel jako roj v úlu. „No,“ poznamenal suše při pohledu na svého obhájce, „možná mi hodiny psychologie nebyly tak docela k ničemu.“ Většina osazenstva začala kvapně vyklízet místnost. Někteří přicházeli k Williamovi a blahopřáli mu, jiní utěšovali Marchana. Oba znesváření muži se na okamžik potkali očima. Mladší z nich znenáhla ucítil v hlavě zvláštní tlak, který doprovázelo vibrující chvění. Okamžitě pochopil; tohle byl mladý Irlea. Jedním z nejvážnějších přestupků proti soudnímu protokolu bylo využití telekineze a telepatie – tu směli využívat pouze soudci a porota. Marchan ale ovládal svou sílu na tak vysoké úrovni, že byla prakticky nepostřehnutelná, a sám to dobře věděl. William pochopil, že se ho snaží vyprovokovat, a úmyslně zůstal klidný. Tlak po chvíli ustoupil. Pak mladík naposledy počastoval Marchana tvrdým pohledem. Tvrdým a pohrdavým. „Pojď,“ pobídl ho Antarei. „Půjdeme.“ Oba sourozenci zůstali dlouho bez hnutí u lavice obžaloby. Zvedli se až mezi posledními. Natalea za celou dobu procesu ani jednou nepromluvila a měnit to nehodlala ani teď. Její bratr pojednou zvedl složku s případem Nalfeina a mrštil jí proti prázdné katedře pro soudce a porotu. Nyní ostře červené oči se leskly slzami. „Já s panem Parrensem ještě neskončil.“ *** Noční ticho visící nad neony zářícím městem rozťalo pronikavé zatroubení klaksonu – vzápětí ale utichlo. Senátor Chesterfield si pohodlně hověl na zadních kožených sedadlech limuzíny, která ho měla dovézt k bytu milenky. Až v poslední chvíli si uvědomil, že neměl řidiči dovolit, aby jel nehlídanou periferní čtvrtí. Čtveřice, už hodnou chvíli čekající v průjezdu, obklopila auto; jako prvního vytáhli ven právě stárnoucího politika. Pocit svíravé bázně a strachu zakusil jen na chvilku – jeden z upírů jím nešetrně mrštil o kapotu vozu a zvrátil mu hlavu dozadu tak prudce, až se ozvalo tiché zapraskání. Pak začal hodovat. Šofér se odvážil pootevřít dveře a vykouknout ven: „S-slíbili jste mi...“ Ani jemu nebylo dopřáno dalšího nadechnutí. Něčí chladné ruce ho chytily za zátylek a bradu. Promyšlené škubnutí mu zlomilo vaz tak jako jeho zaměstnavateli. Jeden z predátorů byl kupodivu pozadu. S jistým potěšeným zájmem sledoval scénu, při níž by kohokoli jiného mrazilo až v morku kostí. Pak sám jednoho z druhů odehnal od řidiče; nejprve se zhluboka nadechl pachu krve a jazykem ochutnal malý pramínek tekoucí po šíji dolů – první upír pil úsporně a otevřel pouze žílu. Doposud nenasycený ho zřejmě nechtěl napodobovat. Ostré zuby, které protrhly dáseň nad horní čelistí, začaly růst do obludných rozměrů, až nakonec výrazně přesáhly spodní ret. Chytil oběť za vlasy a posunul ji víc k sobě. Teprve potom ponořil špičáky do jejího hrdla. Chvíli nerušeně polykal, pak se ale zakousl a prudce trhl, čímž rozerval celou tepnu. Nenasytně chlemtal proudem se valící horkou krev, jako by si ji odpíral celé věky a další staletí měl být bez ní. Až po dlouhé chvíli, kdy už téměř nebylo co pít, nechal mrtvolu dopadnout k zemi. Požitkářsky vydechl a vyvrátil oči k tmavé obloze. Temně šarlatová, jíž měl zbrocené rty, bradu i krk, zvolna stékala z ostrých kontur sanice na chladný asfalt. „Nechte je tady,“ okřikl své kumpány, kteří se právě chystali odklízet těla. V jeho hlase zněla jen slabá pachuť syčivého podtónu, tak charakteristického pro jeho rasu. Patřil mezi vyšší svého druhu, jimž bylo cizí zaslepeně agresivní chování ve vzteku a zvířecí instinkty vyvolávané drásavým hladem. Zbylí nosferatu k němu zvolna přicházeli zezadu. Pohybovali se tiše, přesto je zřetelně slyšel. Z jejich postoje čišel strach a respekt. „Běžte, kam chcete. Před svítáním v restauraci.“ Jeho slova už nikdo nevnímal. Stín téměř splývající s tmou se bez sebemenšího hluku spustil z rovné střechy za jejich zády – prozradil ho až řezavý zvuk matně lesklé čepele. Prvního zasáhl špičkou ostří do zátylku ve chvíli, kdy se otáčel, zatímco druhému krouživým pohybem usekl obě ruce v zápěstí, když se chtěl chopit vlastní zbraně. Vůdce skupinky dokázal jako jediný včas ustoupit dozadu. William si byl jistý, že zraněnému upíru bude dlouho trvat, než bude znovu bojeschopný, a proto si ho v tu chvíli nevšímal. Soustředil se na pomalu couvajícího; studoval každý jeho pohyb. Měl čas – i kdyby se protivník rozhodl znenáhla zaútočit, byl mu dostatečně vzdálen –, a tak beze spěchu shodil z ramen kabát. Věděl, že ho nebude čekat jednoduchý souboj; dlouhý svrchník by ho jen omezoval. „Tas,“ vyzval jej lhostejným hlasem. „Nechci tě zabít jako prase na porážce.“ Nosferatu však nejevil sebemenší zájem bojovat a obrátil se na útěk. Vzdálenost mezi nimi mu nyní byla velkou výhodou – v rychlosti běhu s ním tiefling nemohl soupeřit. Vydal se za ním, zakrátko ale pronásledování vzdal. Vztekle zaklel a obrátil se k jedinému přeživšímu. Pohled na rychle dorůstající tkáň obou rukou nehodlal dlouho snášet; kosým seknutím proťal upírovi hrdlo. Věděl, že ho zabije až prudká ztráta krve, kterou nedokáže včas zastavit, nehodlal mu ovšem v cestě za smrtí nijak pomáhat. Když konečně ztichl a znehybněl, začal se tiefling porozhlížet kolem auta. Krátce se zastavil u obou mrtvol. Obě měly zlomené vazy. Zamyslel se: upíři se kromě krve vyžívali také v mučení svých obětí; tak rychlá smrt jim nebyla vlastní. Ledaže by vůdce skupinky nebyl obyčejný nosferatu. Vytáhl mobil a vyťukal na bíle svítících tlačítkách číslo. „Ústředí?“ „Slyšíme.“ „Tady William. Čtyři mrtví na rohu ulic Kennedyho a šestadvacáté, naproti půjčovně filmů. Poničené auto senátora.“ „Rozumím.“ Hlas operátora byl náhle jiný. Poznal Antareie. „Návrhy?“ „Auto nechej na místě. Zajisti oblast, pro mrtvoly si dojedeme. Patnáct minut.“ „Rozumím. Čekám.“ Schoval telefon do kapsy a zvedl ze země kabát. Meč očistil o mokré šaty jednoho z upírů a zasunul zpět do pochvy na zádech. Sám se pak vydal na roh ulic, aby ho nepřekvapila něčí nevítaná pozornost – opačná strana byla tichá a prázdná. Nestačil se ani obrátit zpět k limuzíně, když mu v hlavě zazněla kakofonie hlasů a zvuků. Zastavil se. Neslo to v sobě smysl, kterému nebyl s to porozumět. Jako by ten, kdo se mu ozval, byl... příliš jiný. Nepochopitelný. Křečovitě zavřel oči a přivolal si obraz zpátky. Ačkoli se snažil, seč mohl, nedokázal vzkaz pochopit. Jeho námahu ukončila síla, která s ním mrštila o zeď krámku se zeleninou. Byl jako přišpendlený vichrem hurikánu, vzduch kolem byl ale přitom až příliš klidný a stojatý. Napjal všechnu svou vnitřní energii, aby se osvobodil – pokus se minul účinkem, jen se vyčerpal. Horečnatě uvažoval, co dál; ne nadlouho. Všechnu jeho pozornost v mžiku přitáhla žena přecházející ulici. Jako by k sobě poutala zájem všeho živého v okolí. Ucítil pach podobný Natiechovi – zrůdě, kterou se stává tiefling nakažený upírem. Šla nezvykle tiše. Na sobě měla těsné černé džíny a úzké tílko; William nepochyboval, že jeho jediným účelem je zvýrazňovat její vnady. Byla noc na přelomu dubna a května a na podobné oblečení bylo přece jen stále chladno. Nakonec přistoupila tak blízko, že cítil na krku její dech. Rychlý a horký. Měla vystouplé špičáky, ale ne jako upíři – jen zostřené, protáhlé lidské zuby. Něco v ní způsobilo, že mu prudce vyskočil tep, a dozajista to nebylo jen tím, jak byla přitažlivá. Ostře zelené duhovky, smyslný pohled zpod přimhouřených řas a plné, lesklé rty. Dlouhé černé vlasy táhnoucí se hluboko pod lopatky rámovaly oválný obličej s jemnými konturami; připadala mu jako dílo štětce některého z renesančních mistrů. Dokonalá. Ačkoli byla menší a zdánlivě křehčí než on, rvaly se v něm protichůdné pocity vášně a bázně, vzrušení a strachu. Štíhlé dlaně ho chytily v pase. Pomalu se přitáhla. Musela si málem stoupat na špičky, když její rty zlehka laskaly napjatou šíji a jazyk se zvolna dotýkal ušního boltce. Srdce mu v tu chvíli vyskočilo až do krku. Sotva se dokázal ovládat – výrazně mu v tom ale napomáhala síla, která ho neustále držela u zdi. „Musíš být opravdu tak nebezpečný, jak se říká, když před tebou utíká i Zachiel,“ zašeptala. Tu trochu ironie v jejím hlase nepostřehl. Ruce pomalu stoupaly vzhůru po hrudníku, až se nakonec zastavily na ramenou. Odtáhla se, aby mohla pozorovat výraz jeho tváře. Viděla v ní žádostivost, v jeho hořících očích se odrážela spalující touha. Objala ho kolem krku a téměř mu nabídla svoje ústa k polibku; pak ale ucukla. Okovy neznámé síly, držící ho na místě, na moment povolily, aby ho pak připoutaly ještě víc. „To by snad stačilo,“ vydechla pomalu. Ruce se jí nepatrně třásly. „Bezpochyby se ještě uvidíme, Azrachu.“ Odcházela pomalu – její siluetu mohl pozorovat ještě dlouho poté, kdy se mohl opět hýbat. Ani ho nenapadlo ji pronásledovat. Sám nevěděl proč. Zbytek času do příjezdu ostatních trávil sezením na prohnuté kapotě vozu. K blikajícím neonům stoupal namodralý kouř. William usoudil, že mrtvole bude krabička drahých cigaret k ničemu. Bručící motor, tlumený šepot a kovové klapnutí dveří od aut ignoroval. Pak mu kdosi poklepal na rameno. „Odkdy kouříš?“ Antarei. „Spíš se zeptej, kdy jsem zase začal. Na rakovinu koneckonců stejně neumřu.“ „Stalo se něco?“ Mladý tiefling pomalu otočil hlavu a odhodil hořící nedopalek: „Doufám, že zatím nikdo nevybral Laveenovu tajnou zásobárnu chlastu. Dneska to vidím na jednu lahev mezi čtyřma očima.“ Oheň v krbu tiše praskal už ve chvíli, kdy dorazili. William byl v soukromých prostorách ústředí, které patřily jedné z hlav Samarchíny, vůbec poprvé, ale tvářil se docela lhostejně. V rukou nesl širokou lahev a dvě skleničky. Antarei mezitím odkudsi vykouzlil led. „Další skrytý alkoholik?“ zeptal se mladík bez špetky zájmu v hlase. „Kdo při našem zaměstnání nepije, je sebevrah,“ odtušil hostitel. „Zaměstnání,“ rozesmál se William. „Jak příznačné.“ „Tak povídej.“ „Zachiel. Co ti to říká?“ „Kdes to jméno slyšel?“ „Co ti to říká?“ „Jeden z vyšších upírů. Pokud víme, pamatuje ještě doby, kdy se upíři nechovali jako zvířata. Odkud znáš to jméno?“ „Asi tak před hodinou jsem ho chtěl zabít.“ Antarei uznale pokýval hlavou. „Jsem si jistý, že by to dopadlo přesně naopak. I já bych s ním měl velké potíže. To tě ušetřil?“ „Ne. Utekl. Pomalu mi začíná docházet proč.“ „Jsem napjatý jak klavírní struna,“ upil starý tiefling trochu bourbonu s ledem. „Můžeš mi vysvětlit, odkdy upíři ovládají telekinezi tak silnou, aby dokázala dospělého muže připoutat ke zdi na pěkných pár minut?“ „To asi nemůžu. I nejsilnější si přinejlepším dovedou pohrávat s krabičkou od zápalek. Nemají naše vlohy.“ „Tak to ti asi rozšířím obzory – já jednu takovou potkal. A vsadím boty, že právě před ní vzal Zachiel nohy na ramena,“ vytáhl William krabičku cigaret a připálil si. „Pořád mi nedochází jedna věc,“ podrbal se jeho druh ve vlasech. „Jak to, že jsi ještě naživu a nehoříš v kremační peci? Co byla zač?“ „To sám nevím. Možná to ani nebyla nosferatu; jakmile se přiblížila, ucítil jsem pach Natiecha. Tomu by možná odpovídaly ty její schopnosti, zásadně se to ale vylučuje s faktem, že tu ještě jsem. Natiech by mě bez váhání zabil – rozhodně by se na mě tak nelepil.“ „Co prosím?“ povytáhl Antarei obočí. „Nelepil?“ „Zkus logicky uvažovat. Já-muž. Ona-žena. A mně táhne na čtyřiadvacet.“ „Tak to tedy gratuluju. Milostné scénka s upírem. Byla aspoň hezká?“ „Kdyby jenom to...“ zahleděl se William do tančících plamenů. „Aspoň jsi nemusel trpět s nějakou šeredou,“ ušklíbl se. „Nezlehčuj to,“ zavrčel mladík. „Ty máš určitě někde seznam všech odpadlíků, viď?“ „To mám. Jsou tři hodiny ráno, Wille. Podívám se na to během dne.“ „A nepila krev.“ „Cože?“ „Celý den nepila krev. Cítil jsem její dech, poznal bych to.“ Antarei si zhluboka oddechl: „Pěkně se nám to komplikuje. Upír bez potřeby pít krev, Natiech bez potřeby zabíjet.“ Zvláštní stín starostí, který se mu přehnal přes tvář, William nepostřehl. „A ještě něco.“ „Ano?“ „Co je to Azrach?“ „Odkud...“ „Řekla mi tak. Co to znamená?“ „Pro nás oba bych byl radši, kdybych to nevěděl.“ „Proč?“ „Běž spát, Wille. Chci přemýšlet.“ Ráno, do kterého se probudil, bylo uplakané a šedivé. Slzy deště kreslily po tabuli okna roztodivné obrazy, déšť tiše bubnoval na parapety. Zamžoural a zvedl k obličeji pravačku s budíkem. Půl osmé. Líně ze sebe odhrnul slabou přikrývku a postavil se na nohy. Za více než dva roky, kdy byl u Samarchíny, se dost změnil. Pravé rameno křížila tenká vystouplá čára – památka po souboji proti přesile – a na krku měl dosud jizvu po upířím kousnutí. I coby pouhý student se pyšnil atletickou, pružnou postavou, ale čím tvrdší byl výcvik a častější boje, tím víc se na jeho postavě rýsovaly oblé kontury svalů. V rychlosti se nasoukal do kalhot a začal si, ještě rozespalý, neobratně zapínat knoflíčky košile. Měl v plánu jít do tělocvičny, kde touhle dobou musel být Trechio; pokaždé, když pršelo, vstával ještě před svítáním. Chodby byly ztichlé a jak jimi procházel, hlasité kroky černých polobotek se k němu málem ozvěnovitě vracely zpět. Mdlé denní světlo mu na náladě nijak nepřidávalo. Byl sotva pár metrů od pootevřených dveří, když zaslechl hlasitý hovor a něčí smích. Povědomý. Ani se neobtěžoval zaklepat a vstoupil. Nalevo stál jeho učitel šermu, zatímco napravo se v jakési krkolomné póze s mečem svíjel Daniel Graham. Vypadalo to, že se snaží bojovat – Williamovi to spíš připadalo jako nějaká antická karikatura. Kdyby neměl po ránu rozmrzelou náladu, byl by se tomu i zasmál. „Dobré ráno,“ zabručel na pozdrav. „Dobrej,“ ozval se Daniel bodře. „Vypadáš zničeně. Vášnivá noc?“ „Moje postel je divoká milenka,“ odtušil mladík suše. „Zvlášť tehdy, když je celý den opuštěná,“ připojil se starší tiefling. „Pojď, Wille, pan policista chce ukázat, co je to boj.“ Vzal si od detektiva zbraň a postoupil pár kroků dopředu, kde strnul v postoji. Trechio zaútočil jako obvykle první – bylo tomu tak téměř vždy. William nechal výpad sklouznout po krytu k zemi, zrcadlově zkopíroval pohyb nohou svého učitele a pak několika promyšlenými kroky poodstoupil dál. „Opravdový boj? Nebo to, na co jste si tu před chvílí hráli?“ ušklíbl se. Trénink s mečem ho dokázal uklidnit, uvolnit a často i vyhnat špatnou náladu. „S tebou?“ usmál se Trechio, až se mu kolem očí udělaly vějířky vrásek. „S tebou si přece hraju pořád.“ Zatočil čepelí v mlýnku a rozvážně vykročil kupředu. Neobvyklý pohyb lokte a zákeřný útok na bok – žák zareagoval bezchybně a vzápětí kontroval. Boj se během chvilky rozhořel naplno. Oba muži kolem sebe kroužili jako znepřátelení vlci a v rychlých sledech si vyměňovali prudké výpady. Daniel Graham mezitím stačil zblednout závistí a studem nad svými kreacemi. „No, no,“ přerušil je. William ještě stihl uniknout Trechiovu meči a odskočit dál. „Pauza, kluci. Oddechovej čas,“ vysvětlil. „Máme už přes tři čtvrtě na osm, na rozdíl od vás chodím i do práce. Možná se tu stavím k večeru, pokud zrovna nebudete někde vraždit ty svoje kamarády.“ Tieflingové mlčky sledovali, jak spěšně opouští tělocvičnu a za cesty si obléká lehký jarní kabát. Pak se na sebe se stěží potlačovaným smíchem podívali. „Ješita,“ zazubil se Trechio. „Nechtěl se na nás dívat. Chceš pokračovat, nebo jsi začal jenom proto, abys ho vyhnal?“ „Tak trochu. Rád bych mluvil o samotě. Pokračovat klidně můžeme.“ „Tak povídej,“ ustoupil učitel šermu před jeho výpadem dozadu. William dorážel pomalu a stejně tak nedbale, jako se kryl jeho druh. „Slyšel’s něco o včerejšku?“ „Mluvil jsem s Antareiem. Vyprávěl něco o upírce, která tě tam prý málem znásilnila.“ „No jo, on taky rád zveličuje. O to nejde...“ „Tak o co?“ překvapil ho Trechio ostrým kontrem a sám přešel do protiútoku. „Co to znamená Azrach?“ „Co to znamená?“ zopakoval starší tiefling otázku. Pak, bez sebemenšího varování, několikrát prudce zaútočil. William v šoku sotva dokázal krýt první výpad. Najednou byl jeho učitel rychlejší, silnější a prudší než kdy dřív. Posledním úderem mu vyrazil meč z rukou a v následující chvíli ho trefil tupou hranou ostří do podkolenních jamek. Mladík jako podťatý klesl na kolena. „Vidíš?“ zeptal se Trechio a shrábl si neposlušné vlasy z obličeje. „Stejně snadno, jako jsem teď s tebou zametl já, by se mnou skoncoval Azrach.“ Zbytek dne strávil mladík v hloubavém zamyšlení. Vzhledem k nočnímu výletu měl volno, a tak se bez ducha potuloval po chodbách rozlehlého komplexu. Chvíli se věnoval nácviku se zbraněmi, pak zase trénoval svou mysl – tak jako kdysi s Laveenem. Po obědě navštívil několikapatrovou knihovnu, která se hemžila nejen klasickými díly, ale i pracemi autorů, o nichž se začal učit teprve nedávno. Slavní jeho rodu. Danathe Reva, na Zemi více známý coby baron Clemont de Taracheux. Tajemný Nicas, který zmizel při druhé vlně reconquisty ve Španělsku. Celé odpoledne strávil čtením a přemýšlením. Hledal – marně. Snažil se najít i Antareie, ale ten jako by se s ránem vypařil. Nakonec usoudil, že je jediná možnost, jak získat odpovědi na své otázky. Jakmile padla na město tma, vyrazil. Marchan otevřel oči. Na čele se mu perlily kapičky potu. Sondovat mysl cizí osoby, aniž by cokoli postřehla, nebylo nic jednoduchého – více než dvouhodinová námaha ho vyčerpala. Patřil ale mezi nejnadanější, a tak nakonec slavil úspěch; alespoň v něj doufal. Znal Williamovy úmysly, to pro něj bylo nejpodstatnější. Když si byl jistý, že mladý tiefling opustil sídlo Samarchíny, tiše následoval jeho stopy. Roh Kennedyho a šestadvacáté nebyl od ústředí daleko. Mladík v plášti rozhaleném prudkým větrem se tam dostal ani ne za dvacet minut svižné chůze. Už jen ze zvyku byl ozbrojený – smysly upírů dokázaly tieflinga lokalizovat na pozoruhodně velkou vzdálenost. Kdyby ho nějaký objevil, byl by beze zbraně vystaven smrtelnému nebezpečí. Zhluboka se nadechl chladného vzduchu. Blížila se bouřka. Přiložil si pěsti na spánky a zostřil koncentraci na maximum. Sled myšlenek a útržkovitých obrazů, který okamžik poté vyslal, by musela zaslechnout, i kdyby byla na míli daleko. Nezbývalo mu, než čekat. Popaměti nahmatal krabičku cigaret a začal se zvolna procházet. Tabák tiše zaprskal – gesto, jímž ho zapálil, bylo sotva postřehnutelné. Přesto byl v oboru elementární magie pouhým začátečníkem, který se ještě měl co učit. Konečně ji ucítil, právě tehdy, kdy odhazoval hořící nedopalek. Zůstal stát a pokusil se udržet nervy na uzdě. Byl to zvláštní pocit; i napodruhé se musel ovládat, třebaže ji ani nezahlédl. Jako by se všechny jeho smysly bouřily a racionální myšlení vypovídalo službu. Instinktivně se otočil. Stála sotva pár metrů za ním. Netušil, jak se tam mohla tak nepozorovaně dostat. Překonal pud sebezáchovy, který mu velel zůstat na místě, a směle k ní vykročil. Byla nehybná jako socha. Až při posledních krocích, které je od sebe dělily, začala sama couvat, až se musela opřít o zeď. V dálce se zahřmělo, vzápětí oblohu rozťala oslnivá klikatice blesku. Na jeho ramena dopadly první kapky vody. Nedbal toho – úmyslně se k ní přiblížil natolik, že se málem dotýkali čely. „Kdo jsem?“ zachraptěl. Překvapil sám sebe; v jeho hlase rezonovala pozoruhodná sebejistota. „Věděla jsem, že přijdeš,“ přejela mu konečky prstů po tváři. „Jsi Azrach, ale to už dobře víš.“ Její laškovný tón se mísil se sílícím bubnováním deště. „Konec hraní!“ zaburácel. „Co to znamená? A kdo jsi ty?“ Namísto odpovědi se k němu přimkla a lehce se dotkla svými ústy těch jeho. Stále podvědomě očekával pach krve, ale necítil nic. „Cítíš to chvění?“ zašeptala a pokusila se ho kousnout do rtu. Úmyslně uhnul. Obočí měl svraštěné netrpělivostí a vztekem. Sebekontrola dosud fungovala. „To proto, jak moc jsme si podobní,“ dodala následně. „Vysvětlení,“ dokázal ze sebe ještě vyrazit. „Teď... hned.“ „Jsem poslední dcera jedné z posledních aristokratických rodin upírů,“ začala pragmaticky a dlaněmi ho od sebe odstrčila. Měla dost síly na to, aby mu tváří v tvář byla přinejmenším vyrovnaným soupeřem. „Vyhnaná a zapovězená.“ „Proč?“ Zvrátila oči v sloup. Pak se na něj znovu podívala a v úsměvu odhalila vystouplé špičáky. „Tohle nejsou zuby upíra.“ „To už vím.“ „Můj otec byl tieflingem tak jako Laveen, Antarei nebo Trechio. Matka porod nepřežila. Vlastně ani přežít nemohla. Já měla to štěstí, že než jsem dosáhla dospělosti, držel nade mnou její bratr ochrannou ruku.“ „My... totiž... darwattini a nosferatu?“ „Říkej tomu třeba osudová přitažlivost,“ podotkla klidně. „Jsem vyvrhel, uvnitř roztržená na tři části. Upír, démon i člověk. Cítil’s ze mě Natiecha, viď?“ Mlčky přikývl. „Teď už víš, proč. Je to vzájemný kruh – nosferatu ve mně je příliš slabý, aby se projevil přes přirozenost démona; nemusím proto pít krev. Člověk je zase dost silný, aby dokázal krotit instinkty a pudy cizích ras.“ „A co já? Nejsem... nejsem stejný.“ „Ale kdeže,“ zasmála se. Mezi hlučícími provazci vody zněl její smích jako cinkot stříbra. Oba už byli na kost promočení. „Nemůžu ti radit, Azrachu. Musíš na to přijít sám, navíc...“ Větu nedokončila. Dřív, než se William stačil otočit směrem, kterým se dívala, kdosi pronikavě vykřikl. Marchan krutě podcenil její um a schopnosti, když se v ní snažil číst. Teď platil. Skráněmi mu tepala ostrá pulzující bolest. „Nech ho!“ Zarazila se. Slídícímu tieflingovi to poskytlo dost času na to, aby utekl. „Proč?“ zasyčela. „Sám víš, že je to nepřítel.“ „Z nevědomosti. To není zločin. Ústředí tohle musí vědět. O tobě a... a o mně.“¨ „Spravedlnost,“ vzdychla. „Čest. Ušlechtilé hodnoty, které ale nedocení nikdo. Ani mocní z řad darwattinů.“ „Nemůžu jinak.“ „Já vím,“ zašeptala a chytla se kolem jeho ramen. „I tohle musíš pochopit sám.“ Teď už mu v ničem nebránila. Málem se nechal unést vírem dosud nepoznaných emocí, jaké necítil s žádnou jinou. Jakoby na oplátku ji jen kousl do rtu a odtáhl se. „Uslyšíš, až zavolám?“ zeptal se chladně. Vřela v něm doslova zvířecí touha, kterou ale doteď dokázal ovládat. „Jestli to bude tak hlasité jako teď, tak určitě,“ zamaskovala neurčité zklamání ve svém hlase. „Už běž.“ Marchan seděl na lavičce; bouřka pozvolna slábla. Po zoufalstvím stažené tváři si hledaly cestu pramínky chladné vody. Ač se snažil sebevíc, nedokázal pochopit nic z toho, co se stalo. Věděl, že před okamžikem stál proti někomu, kdo je vysoko nad jeho síly. Od Williamova vítězství u tribunálu už definitivně ztratil víru ve spravedlnost Samarchíny a nehodlal se na ni obracet ani nyní. Znal jen jeden způsob, jak se jemu a neznámé postavit a neprohrát. Vřelo v něm odhodlání. Odmítal si připustit, jak je zoufalé. Na první vhodnou skupinku upírů nečekal dlouho. Právě opouštěli zchátralý činžák z počátku minulého století. Tieflinga poznali okamžitě – a stejně rychle také jednali. Hrubě podcenili rozhořčení a vztek svého protivníka. Marchan nepoužil zbraň – s prvním mrštil o zeď takovou silou, až jeho lebka praskla jako skořápka ořechu. Instinktivně odhadl toho nejsilnějšího; držel se vzadu. Druhého připoutal silou mysli k zemi na tak dlouho, aby k němu stačil dojít. Pak mu bez milosti rozdrtil podrážkou ohryzek i obratle. Poslední nosferatu pomalu začínal chápat, že s tímhle soupeřem si neměl začínat. Držen u zdi tieflingovou mocí strnul strachem. Nemohl mít ani ponětí o Marchanových úmyslech. V dravčích, temně rudých očích se lesklo něco nebezpečnějšího než on sám. Ostrá dýka v jeho rukou se matně zaleskla na měsíčním světle. Chytil upíra za pravačku a promyšleným potáhnutím čepele mu prořízl tepnu. Pak začal bez okolků pít.

Názory a komentáře ( 0 /21 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Citrus	1
DonSimon	1
Extremer	2
HadejKdo	1
Christopher	1
Jon	1
Kanyapi	2
Milwa	1
Mofik	1
Nonsence	1
Saskiel	1
Suzanneoff	1
Teranell	1
Wessna	1
Wild	1
Wisher	1