Klaun Eliska.Liedermann 5. září 2010
Šel. Potácivým krokem tančil od jedné strany cesty ke druhé. Sem tam vydal zvuk podobný škytnutí. Hlavu stěží držel zvednutou, stále mu padala na úzká prsa. Nazrzlé vlasy mu v chomáčích trčely do všech stran a jeho vlastní nos byl červenější než ten umělý. Kalnýma očima mžoural na cestu před sebou. Ta se najednou sama od sebe zvedla a silně ho praštila do čela. Přišlápl si své obrovské boty. Prázdná láhev od kořalky, kterou měl v ruce, se jeho pádem roztříštila. Obličej, a nejen ten, se mu zabořil do bláta. V noci pršelo.      Lidé v okolních domech stáli za záclonami a dívali se na něj. Někteří se soucitem v očích, jiní se ošklíbali. Byli i takoví, kteří byli znechuceni. Nikdo však nevyběhl, nikomu se nechtělo pomoci tomu slavnému klaunovi, který rozdával radost dětským duším, ale sám sobě neuměl pomoci.      Najednou se otevřely dveře postranního domu. Vyběhla z nich mladá dívka, mohla mít sotva tak dvacet let. Boty se jí nořily do bahnité země, nedbala toho. Klekla k opilému klaunovi a zvedla jeho obličej. Tmavé vlasy se jí rozprostřely po zádech a ramenou, pár pramenů spadlo i na hruď, rychle se zdvíhající. Palianchi na okamžik otevřel své kalné oči a pohlédl na ni. Pak je zase zavřel. Povzdechla. Oči se jí zalily hořkými slzami soucitu. Tenkýma rukama ho začala tahat z bahna. Šlo to těžko, ale pomalu se přesouvali k domovu…      Otevřela dveře a přetáhla ho přes práh až k pohovce v pokoji. Nedbala dlouhých bahnitých šmouh, které zůstávaly za Palianchiho tělem. Pak přešla ke dveřím a prudce je přibouchla. V kuchyni napustila necelou sklenici čisté, studené vody, průzračné jako křišťál. Byla z poloviny prázdná nebo plná? Kdo ví…      Palianchi se mezitím probral. Posadil se na pohovce a díval se na dívku. Chvíli mu trvalo, než zaostřil. Těžká bývají rána opilcova.      Kráska mu podala sklenici vody. Mozek jí říkal, ať mu ji hodí do tváře. Zasloužil by si to, ale neudělala to. Klaun potáhl kapku tvořící se mu na nose a jedním lokem vodu vypil. Rukou si utřel mokrá ústa a rozmazal si tak široký úsměv. „Promiň“, zašeptal chraplavým hlasem. Dívka nic neřekla, jen ho dál sledovala a čekala, co bude dál. I když - vlastně to věděla. Bude se jí omlouvat, bude se kát. Slibovat, že už se to víckrát nestane. A ona věděla, že to nebude pravda. V každém městě, kam dorazili s cirkusem, v každém městě ho tahala z bláta nebo ze strouhy. Snažila se nevnímat pohrdavé pohledy lidí. Snažila se nevnímat jejich posměšky o svém otci i o sobě samé… Cirkusačka… „Promiň mi to, už se to nebude opakovat…“ „Dost!“ vykřikla zoufale. „Já už to nechci poslouchat, tati! Opakuje se to už pokolikáté! Já už nechci být ta, co tě neustále ze všeho tahá! Mě už to nebaví!“ a usedavě se rozplakala. Palianchi na ni nechápavě koukal. Jeho hlava to nebrala. Byl na to ještě příliš opilý. A takovouhle scénu mu ještě dcera nikdy neudělala…      Najednou se vymrštila a ráznými kroky přešla do svého malého pokojíčku, kde stála jen rozvrzaná postel, stará skříň a malý stolek se židlí. Prudce trhla dvířky od skříně, až to ztrouchnivělá prkna nevydržela a dvířka vypadla z pantů. Ze spodní přihrádky vytáhla odřený kufr a naházela do něj v rychlosti svých pár kousků oblečení. Pak zaklapla kufr a vyrazila ke dveřím. Na prahu se na otce naposledy otočila. A pak… Pak otevřela dveře a vyběhla do chladného rána, ven.      Palianchi se za ní díval otevřenými dveřmi. Nic nechápal. Nechápal, že nejen teď nemá peníze na zaplacení nájmu, že nemá, kdo by se o něj staral, ale to hlavní, to hlavní nepochopil. Nepochopil, že právě přišel o dceru, pro kterou až doteď byl vším…

Názory a komentáře ( 0 /1 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Cathan	2
Drizzt	1
Kanyapi	1
Lutus	1
Zipp	1