Kouzelné prázdniny Petwald 20. října 2014
Konečně doma. Zachumlal jsem se proti svěžímu nočnímu větru přicházejícímu otevřeným úzkým oknem pod duchnu nacpanou kajčím peřím v ložnici své staré věže. Od zítřka již žádní přihlouplí studenti, vyzývavé stážistky, závistiví kolegové a neschopný kvestor. Unavený, ale spokojený jsem usnul a spal beze snů, až dokud mne do bílého dne neprobudil hlasitý křik.       „Mistře Pestrepsi, pomóc, Mistře…“ zněl zvenčí naléhavě dokola povědomý hlas. „Umhaáá!“ Hlasitě jsem zívl, protáhl se, upravil si noční košili i posunutou čepičku s třapcem, nazul papuče a přešoural se k okénku, abych nezvané návštěvě ukázal, co to obnáší budit předčasně čaroděje na dovolené, navíc vyčerpaného několikanásobným teleportačním a posléze i uklízecím kouzlem. „Neřvi mi tady tak, Hrode,“ oslovil jsem s přísným zamračením svého bývalého fámula, postávajícího dole před okovanými vstupními dvířky, „nebo tě proměním ve starý škrpál. Jazyk ti zůstane, ale...“ „Nezlobte se, mistře,“ nenechal mě ani řádně mu vyčinit dřívější pomocník, „ale všiml jsem si i po půlnoci světla z vašich oken a tak již od svítání vás tu vyhlížím. Zdejší obyvatelé vás naléhavě potřebují. Jste prakticky jejich jedinou nadějí a…“ Povšiml jsem si, že za ta léta, co se přiženil do rodiny bohatého sedláka z nedaleké vsi a my se neviděli, zestárl nejméně o 25 kilo a něco toho tuku mu zřejmě přišlo i do hlavy. „Oč jde, ale stručně,“ vybídl jsem ho chladně, „víš dobře, že už nejsem zdejším rezidentem. Navíc mám dovolenou. A vy jste se už snad měli dost času naučit postarat o sebe sami.“ Mávnutím levé paže jsem si ze spíže přičaroval pohárek jablečného moštu, abych svlažil suché hrdlo. „Zlobr Kostilam se vrátil,“ vyhrkl Hrod překotně, „hrozí, že všechna pole pošlape, stavení rozboří, domácí zvířata do lesů vyžene, ženy a děti sežere, když mu denně nebudeme do jeho jeskyně přivádět jedno mladé pachole jak daň,“ dopověděl na jedno nadechnutí a upřel oči v naději vzhůru ke mě. „To už jste takoví hlupáci a slaboši, že nedáte dohromady pár tucet chlapů s vidlemi, kosami a jiným nářadím, kteří by se mu postavili přímo?“ Ani jsem nemusel zlost a rozčarování příliš předstírat. „Poradím vám tedy. Vyberte schopné běžce, řekněte něco ošklivého o jeho matce, třeba, že se spouštěla s pískovcem, a nechte se jím postupně honit, až dokud nevyjde slunce a nepromění ho na kámen. Kostilam, jak ho znám, není o nic chytřejší jak vy a určitě na to skočí.“ Potřásl jsem hlavou. Smutné časy. Před sto lety si dokázali zdejší osadníci poradit s drakem a ani by je nenapadlo s takovouhle nepatrnou lapálií obtěžovat magika. V příštím semestru musím do svých přednášek o zneužívání čar a kouzel zahrnout i zmínku o rozmazlených klientech. Dopil jsem svou šťávu a otočil se, abych se odešel dospat. „Ale pane, on někde získal amulet, který mu nejen umožňuje procházet se při denním světle, ale i ho činí nezranitelným. Prý i běžnou magií.“ Zoufalství v mužově hlase se nedalo přeslechnout. „Skutečně?“ zarazil jsem se v půli kroku. Podobné artefakty jsou velmi vzácné. Obzvláště v obří velikosti. „A tys ten amulet viděl fungovat, jak říkáš?“ Zachoval jsem klid a střízlivý rozum. „Ten talisman sice ne, ale obra procházet se při sluníčku po vrchovině za Mohylovým polem zdálky ano,“ pokračoval osměleně žadatel, „a lovec Andreas po něm prý několikrát střelil z kuše, ale i šipka z diwimortu se od něj odrazila jako od skály. Jen velký čaroděj jako vy se mu…“ „Dobrá, dobrá,“ pozvednutím pravice jsem utnul Hrodovu rozjetou tirádu, „kdo ví, jak to vlastně bylo.“ Diwimort dokáže prorazit i hradební zeď. A měl by proniknout i běžnou zlobří kůží. „Ale podívám se na to. Počkej na mě. Obléknu se a ty mě pak zavedeš ke Kostilamově sluji.“ „Ale mistře,“ mužovo očividné váhání mě pobavilo, „tam jistě trefíte i sám. Je to ta samá jeskyně, odkud jste ho před léty vypudil. A já jsem nyní starosta Jerzligu, mám ženu a tři děti…“ „Výborně a gratuluji,“ poznamenal jsem suše, „nicméně tě tam budu potřebovat jako svědka. Za zbavení obra mi vaše vesnice zaplatí hodnotu desetiny letošní úrody. A žádné smlouvání,“ utnul jsem jeho hluboký nádech, „snad jsi nezapomněl všechno, co jsem tě učil.“ „Ano, ne, Pane,“ zajíkl se poněkud Hrod, „dobrá magie bývá drahá,“ zadíval se na špičky svých těžkých bot a rozpačitě přešlápl z nohy na nohu. „Jistě,“ pokýval jsem důstojně hlavou a uhladil si dlouhý, až na prsa splývající prošedivělý vous, „a toho, čeho se lidem dostane zdarma a bez vlastního přičinění, si neváží.“ Nechal jsem ho, ať nad tím hloubá, a s tichým pleskáním pat pantoflů jsem odkráčel dál do pokoje vykonat nezbytné přípravy. ********       „Uh, mistře, nemohl jste si obléci něco, řekněme, méně slavnostního?“ nechal se slyšet Hrod ve chvíli, kdy jsem vyšel brankou ve zdi a na trávník před obydlím. „Co se ti nezdá?“ svraštil jsem husté obočí a rozpřáhl ruce v širokých rukávech jasně rudé volné róby s kabalistickými symboly vyšívanými zlatou nití. „Jsem známý čaroděj, a i když zde nevykonávám praxi, je třeba být při práci oděn přiměřeně stavu.“ Ignoruje šeptanou poznámku o vlze pestré vykročil jsem rozvážně, opíraje se o dlouhou vyleštěnou jasanovou hůl tak, aby mi vysoký špičatý šarlatový klobouk zdobený hvězdami a měsíčními srpky nepadal z hlavy, směrem k vrchovině, místu, kde měl zlobr pobývat. Bývalý učedník dál již prozíravě mlčel a tak naše cesta probíhala když ne zajímavě, alespoň pokojně, a já si užíval pěkný, slunný, ale ne horký den. Akorát na výlet. Měl jsem z toho hlučného, špinavého a páchnoucího města vypadnout už dávno. Zhluboka jsem vdechl svěží horský vzduch.       „Poslyš, kolik dětí jste tomu lidožroutovi již vlastně obětovali?“ přerušil jsem své rozjímání ve chvíli, kdy jsme se začali blížit polomem dostatečně širokým, aby jím projely vedle sebe dva žebřiňáky a nesoucím nepochybně stopy dusání veleobřích bot, k velkému kopci s Kostilamovou jeskyní. „No, pane, vlastně žádné,“ uculil se potutelně jerzligský starosta, „máme ve vsi vynikajícího řezbáře, kdysi se plavil jako námořník a v pacholatech se vyzná. Jeho figury potřené lojem a zabalené v čerstvých ovčích kůží zatím obr spolykal bez reklamací.“ Taktně se odmlčel, abych se mohl dosyta vychechtat, a sám se jen spokojeně šklíbil pod převislé kníry.       Ve chvíli, kdy jsme stanuli před otevřeným vchodem vskutku obří sluje, velkým tak, že by se do něj nad sebe vešly dvě vesnické chalupy, ho již veškerý smích přešel. „Mistře, nebude vadit, když se schovám tamhle za to křoví?“ ukázal roztřeseným prstem na asi dvacet kroků vzdálené jalovcové houští, „nerad bych, abyste při střetnutí byl rozptylován ještě obavami o mě.“ „Jistě, tvá starostlivost tě ctí,“ pokýval jsem s vážnou tváří hlavou. Á kruciš. Narychlo jsem zachytil klouzající klobouk. „Stačí jen, když se budeš pozorně dívat.“       Posečkal jsem okamžik, až se muž skryje, popostoupil několik kroků vpřed a s velitelsky pozdviženou holí zvolal mocným hlasem, rezonujícím celou jeskyní: „Vylez ven, ohavná stvůro, nastal čas zúčtování za tvé zločiny!“ Nastalo ticho, v němž bylo slyšet, jak si v lese o půl míle zpátky prozpěvuje budníček. Po kmeni borovice rostoucí vedle vchodu sluje přeběhla zrzavá veverka. Náhle se z nitra sluje poklusem vyřítil tucet šedých skřetů v kazajkách pobitých černým železem, bleskurychle zaujali formaci otevřené podkovy a s vyceněnými zuby a roztočenými šavlemi se vrhli přímo na mě. Někdo jim musel poradit, že jít v houfu na kouzelníka se nevyplácí. Ale... Koncem hole jsem udeřil o tvrdou zem, až z jejího vršku vyšlehl oslnivě bílý blesk. Řetězově se rozeběhl po čepelích i brněních útočníků a vzduch se naplnil pachem spalovaného ozónu i škvířeného masa. „Kdo mečem zachází, mečem také často schází,“ doplnil jsem nahlas. Z dvanácti podsaditých postav bylo v mžiku oka jen několik připálených, beztvarých hrud.       „Vylez, Kosťo,“ rozhodl jsem se upustit od obřadné zdvořilosti, „vytáhli mě sem bez snídaně, ale na oběd už chci být doma. Když budu muset, svalím ti tuhle horu na hlavu, že se ani nehneš, a přijdu se zas podívat za 60 let.“ Doširoka jsem se rozkročil a výhružně zahleděl do černočerného otvoru. „Čaroděj nebát nic. Na oběd zůstat tu,“ ozvalo se s rachotivým chechotem zevnitř sluje, poté se ozvaly dunivé kročeje a zlobr Kostilam se ukázal na světle v celé své ošklivosti. Nebyl ani tak vysoký, vršek borovice přečuhoval jen sáh, či dva, ale přehlédnout ho od jednoho ramene k druhému zabralo víc času, než vyslovit Hulerituszexazybamojtd, a na jeho obličeji bylo nejhezčí opuštěné krysí hnízdo přilíplé vedle pravé nosní dírky. Okolo z ramen k netopýřím uším pnoucímu se krku mu visel stříbřitě se lesknoucí řetěz a na něm modře opalizující vybroušený krystal velikosti lidské hlavy, na obřích, mechem a lišejníkem zarostlých prsou se však vyjímal jen jako drobný hrášek. „Kámen chránit já, já chránit kámen. Kdo ale ochránit kouzelník?“ vycenil loket dlouhá zubiska zlobr a rozpřáhl se nade mnou pěstí. Znenadání ztuhl, zvrátil se nazad a jako hromada neškodných balvanů zasypal celý vstup do jeskyně. „No, to by bylo,“ zachytil jsem magický amulet telekinetickou vlnou, nechal ho pomalu přistát ve svých dlaních a pak jej opatrně uložil do světle žlutého vaku na svém boku.       „Už můžeš vylézt, Hrode,“ zavolal jsem směrem k houští, kde zůstal můj průvodce. „Můj, pane, mistře, jak?“ zakoktal se muž v očích nevyslovenou otázku. „Jak co?“ vychutnával jsem si jeho rozpaky, „mluv pořádně a ne jako ten zlobr.“ „Jak jste to udělal?“ vyrazil ze sebe prudce, „copak ten amulet nebyl čarovný? Čekal jsem velkolepý magický souboj, ale…“ „Ten krystal kouzelný je, přesně, jak jsi tvrdil, a já už se těším, až jej prozkoumám ve své laboratoři,“ spokojen jsem poklepal své zavazadlo, „ovšem ty jsi již zřejmě zapomněl, že správný kouzelník nikdy nepoužívá více síly, nežli je nezbytné.“ „Alé?“ „Ano, přesně tak,“ preventivně jsem si podržel klobouk a široce se usmál, „spínadlo toho řetízku ne.“ Hrod se hlasitě rozesmál.       Poté, co se utišil, si znalecky prohlédl vzniklý zával. „Dá nám fušku se přes to dostat, ale hádám, že poklady uvnitř nám za to budou stát. Samozřejmě, vy dostanete svůj poctivý díl, mistře.“ „Co tam najdete si nechte,“ mávl jsem velkoryse rukou, kdo by stál o zlobří krámy. A než s tím budou hotovi, budu dávno zpátky na univerzitě. „Jen…“ „Co?“ „Ti skřeti, nic jsi mi o nich neřekl,“ malinko jsem se zachmuřil a v duchu počítal. „Odpusťte, nevěděli jsme o nich,“ zatvářil se starosta zkroušeně. „To nic, ale ke sjednané odměně mi z prodeje přidáte šest zlatých půlkorun.“ Našpulil jsem rty a usmál se vlídně. „Jistě, mistře, jistě,“ zazubil se na oplátku, „půjdete teď se mnou do vsi? Všichni vás tam budou velebit. Pivo i víno potečou potokem, uděláme zabíjačku a vy, vy byste mohl uspořádat ohňostroj,“ osmělil se nakonec až příliš venkovan. „Kdepak,“ zavrtěl jsem hlavou rázně, „já se vracím do své věže, pořádně se vyspím, přečtu si nějaký pěkný rytířský epos a ve sklepě mám i nenačatý soudek pravého larcijského muškátu. Zkrátka užiji si prázdnin a běda tomu, kdo mne snad vyruší bez dobrého důvodu.“ Bývalý učedník si mě podivně přeměřil, ale víc mě nezdržoval. Rozloučili jsme se přátelsky na nejbližší křižovatce. Dlouhými kroky jsem kráčel přes oblé kopce porostlé dozrávající travou a tiše si pohvizdoval. Cítil jsem se zas stěží na 340 a před sebou měl celé volné léto. ********       Klid a tichou společnost vlastních knih, bez nezvaných hostů, spolu se střídmým užíváním larcijského červeného vína jsem si užíval necelé dva dny. Třetího dne od zneškodnění Kostilama dvě hodiny po půlnoci na mé dveře zabušil zoufalý dřevař s tím, že nedaleko jejich odlehlé lesní osady se uhnízdila dravá mantikora.       Napřesrok jedu na prázdniny do nějakého luxusního letoviska při Kruhovém moři.

Názory a komentáře ( 0 /1 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Argen	1
Guner	1
Kanyapi	1
Lordamen	1
Vossy	1